Rav Ollpheist: Zklidnění

...

„Řekni nám, Abbi, jak je možné, že měly Vuuny... že měla jejich velekněžka ve své pokladnici přilbu nápadně podobnou té tvé. Vždyť je na ní i stejné zdobení! Prozraď nám, Abbi, co všichni ti muži, které jsi Vuunám předhodila?“ vyštěkl jsem na mladou poloviční Pantoranku, kterou polil pot.

„Abbi, co to má znamenat?“ znejistil Rejad. Veškerá zlost a nevraživost se z mé osoby stočila na dívku.

Vuuna, která stála poblíž skupině, se rozeběhla k Abbi a ihned ji něco pošeptala do ucha. „Ne, Kairo, není to tajemství. Jen se o tom nemluvilo. To určitě chápeš,“ sklopila zrak a poodešla několik kroků směrem k T'ekovi a Vetese, kteří stáli opodál. „Já musela. Nevím, jestli to pochopíte. To Rhand. Musela jsem splatit daň za to, co mě tam naučili. S každým mužem obětovaným Vuunám má síla rostla, nemohla jsem se jí nabažit. Každý, kdo propadl vuunskému sevření, mi dodával sílu, která mě naplňovala a procházela celým mým tělem. Bylo to jako... bylo to jako droga a já se na tom stala závislá,“ vysvětlovala a zdálo se, že jí ostatní chápou.

Rejad se postavil těsně k ní. Jeho maska se prakticky dotýkala jejího obličeje. „Jak dlouho? Kdy naposledy?“ vyloudil ze sebe.

„Několik let... nevím přesně. Byly to roky, kdy jsem měla zastřenou mysl vzrůstající silou.“

„A kdy naposledy?“ zopakoval Rejad a jeho žluté oči propalovaly Abbiin pohled.

„Před rokem!“ křikla do té doby tichá osoba. V mžiku jsem poznal Luto'yu ze svých vizí. Kočičí žena zde? Hvízdl jsem a z lodi se vydrala má smečka strillů. Postavili se kolem mě a zaujaly bojové postoje. Vrčeli a vyčkávali na povel k útoku. Jejich pohledy ulpívaly na kočičí ženě jako smola.

„Jak to víš?“ vmísil se do debaty doposud mlčící T'ek. Vnímal vzrůstající napětí a ruka mu sjela k rukojeti palcátu. Vetesa šla za ním, luk připravený k akci.

„Tak dost!“ zařval jsem. Šípy v zádech se bolestivě pohnuly a na moment jsem ztratil dech. „Tenhle zmatek musí přestat. Abbi, proč jsi přestala zásobovat Vuuna Var oběťmi?“ pokusil jsem stočit roztroušenou debatu zpět k tématu. Strillové stále ostražitě pozorovali Luto'yu, která zřejmě jejich pohled vycítila a strnule na ně zírala.

„Prozřela jsem. Byla to zkouška a já jí prošla. Mágové z Rhandu mi dali jasné znamení, že jsem dopadla úspěšně. Po mně to převzala tady Luto'ya,“ hnula hlavou směrem ke kočičí ženě.

„Já to nepřevzala, odmítla jsem. Rhandští z toho neměli radost, ale i tak jsem s Vuunami navázala dobré styky,“ namítla.

Kaira se na obě nenávistně dívala. Tolik vzteku jsem v jediném páru očí snad ještě neviděl. Viděl jsem šílenství, zarputilost, zoufalství, ale takovou míru nenávisti ne. „Vy dvě jste zrádkyně. Nechápu, jak s vámi mohla velekněžka uzavřít dohody. Teď je mrtvá a vy nesete na rukou její krev.“

„Zabila se sama!“ okřikl jsem Kairu. Ukážu ti to, jestli chceš. Natáhl jsem k ní ruku, ale ona jen s opovržením zasyčela. Bylo jasné, že pokud s námi bude nadále setrvávat, může rozložit naši skupinu.

Vřava hádky se pomalu uklidňovala a začínaly se oddělovat jednotlivé skupinky, které debatovaly. Mandalorané se odebrali k údržbě zbraní, Abbi, Luto'ya a Kaira se stáhly stranou a vrčivými tóny se spolu dohadovaly pod dohledem Rejada, T'eka a Vetesy. Strillové měli volnost a tak se vypravili k Wulfimu, s nímž se očichali a v okamžiku si spolu začali hrát. Vedle mohutného tuk'aty vypadala smečka nepatřičně a titěrně.

Mně se zatmělo před očima a zhroutil jsem se k zemi. Zásahy šípů zřejmě způsobily větší poškození tkáně, než jsem čekal.

...

Z mrákot mě probral Vetesin hlas. Ležel jsem v tmavé místnosti obklopen svými strilly.

„Ty potvory si nedaly říct. Skoro nikdo se k tobě nesměl přiblížit. Když přišla Kaira, musel Wulfi zakročit, aby ji ti tři neroztrhali na kusy,“ popisovala věrnost smečky Vetesa.

„Kaira? Ta Vuuna. Co vám všechno navykládala?“ Snažil jsem se posadit se. Přes bolest čerstvě zhojené kůže jsem tak nakonec učinil.

„Nic moc, že jsi Vuuny skoro vyhladil blesky, ale to je jedno... teď už je to jedno určitě.“

„Chtěly mě zabít. Myslely, že jsem zabil jejich velekněžku, ale ta si probodla srdce sama. Šly po mně a zranily Kara. Rozzuřily mě, neovládl jsem se. Chtěl jsem je jen zahnat, ale síla blesků byla velká, nějaké určitě zemřely. Co je teď s Kairou? Chtěl bych s ní mluvit,“ začal jsem naléhat.

„To... to už nebude možné. Je pryč,“ špitla Vetesa.

„Pryč? Odletěla zpět na Vuuna Var? Kde je, Vet?“

„To Abbi. Hádaly se. Nejdřív jen mezi sebou, pak se do toho vložila i Luto'ya. Křičely na sebe, strkaly se. Nakonec Kaira tasila meč a vrhla se na Abbi. Ta se vážně jen bránila. Říkala: ‚Nechci ti ublížit, jsi jako moje sestra. Nenuť mě k tomu!‘ ale Kaira se bila jako smyslů zbavená. Odstrčila Luto'yu, která se praštila při pádu do hlavy a z bezvědomí se probudila teprve před několika hodinami. Abbi se s Vuunou chvíli bila a hádala se s ní, ale nakonec ji v sebeobraně musela zabít. Rave, co se to tu děje? Přidávají se k nám neznámí lidé, hádáme se mezi sebou, nevěříme si. Nezašli jsme až příliš daleko?“ Nervózně vstala od mého provizorního lůžka. Kolem se povalovaly zkrvavené obvazy a šípy vyoperované z mých zad.

Vstal jsem z postele. Kůže na několika jizvách zapracovala a zřejmě popraskala. Bolestí jsem zkřivil obličej, ale neochvějně jsem hodlal vstát a jít mezi své bratry a sestry. „Vet... moje drahá, nezašli jsme daleko, právě naopak. Jsme na začátku cesty, která změní celou galaxii. Stále se učíme, ale cíl máme přeci již dlouho jasný – proniknout do srdce Aliance a vyříznout ho. To, co se stalo mezi mnou a Vuunami, je jen důsledkem chování Aliance a Řádu. To zarazíme.“

...

Sluneční paprsky líně olizovaly horizont a kolem stromů se rozhostila červená aura zapadajícího slunce. Vypadalo to, jako by na druhé straně planety žhnul obří požár. Uvědomil jsem si jediné: I kdybych měl spálit celou galaxii na uhel, budu brojit proti Alianci a Řádu... a budu chránit své přátele.

Luto'ya si ke mně přisedla. Ze své lodi si přinesla pléd, do kterého se zabalila, aby chránila své nahé tělo před večerním chladem. Vetesa po ní vrhla nevraživý pohled, ale když viděla, že se na kočičí ženu ani nedívám, plamen v její hlavě vychladl.

„Jsem tu kvůli tobě, Rave,“ začala Luto'ya, „Rinir mě poslal, abych tě dostihla a předala ti zprávu: ‚Tajemství tvého života je v mých rukách,‘ chápeš to?“

„Chápu,“ ukázal jsem lahvičku odnesenou z pokladnice vuunské velekněžky. „Rinir už nežije a to tajemství je už v mých rukách. Jsi tu zbytečně.“

„Ne tak úplně. Nesu si ještě další tajemství, ale ty se dozvíš, až nadejde čas.“

„Dobře. A dovol dotaz – Rinir byl tvůj mistr?“ sklopil jsem zrak a očekával projevy žalu.

„Byl. Dokud mě nevyloučili z Řádu. Potom jsme spolu ilegálně spolupracovali, ale nebyli jsme ani přátelé. Jen mě občas využíval jako nájemnou sílu.“ Zabalila se těsněji do své pokrývky. „Našel mě ještě jako kotě, vychoval mě jako dceru a probudil ve mně poznávání Síly. Naučil mě používat meč, ale nemohla jsem dále zavírat oči nad tím, co se s Řádem během mého dospívání dělo. Ty ideály, které kdysi nesl, se vytratily, když se vedení Rady Řádu chopili Rinir a Palatius. Celý Řád zfanatizovali a militarizoval. Noví rytíři už dávno nectí starý kodex. Mají v hlavě jen tupé poslouchání rozkazů. Jen mistr Gnir byl jiný... a doplatil na to,“ povzdechla si. Schoulela se na zem a zabalená do plédu usnula.“

...

„Rejade,“ odvolal jsem si přítele stranou z doslechu ostatních. Ráno bylo v rozpuku, nad ohněm již nějakou chvíli opékal T'ek mohutný kus masa. Každý si mohl být svou porcí ke snídani jist. „Příteli, pověděla ti Luto'ya o Řádu?“

„Ano, už před nějakou dobou. Na jednu stranu mě to zamrzelo, ale na tu druhou jsem rád, že jsme s mistrem Řád opustili.“

„Rejade, co se stalo, když jsem tu nebyl, co vám Kaira řekla? Postavili jste se proti mně, neodpovídali jste na moje volání,“ vyzvídal jsem od maskovaného přítele.

„Bylo to tak rychlé. Přiletěla sem v porouchané lodi, byla zraněná a řekla, že jsi zmasakroval Vuuny. Nevěřili jsme tomu, ale přesto jsme se chtěli mít na pozoru. Musíš pochopit, že jsme byli zmateni, když jsi nás na Concordii opustil a vrhl se do nitra lesů. Nevěděli jsme, jestli ti třeba někdo nevymyl mozek. Luto'ya říkala, že Rinir, její bývalý mistr, je zdatný v ovládání myslí a že na tebe čeká na Concordii. Byl jsi na tom zatraceném měsíci úplně mimo sebe... a když jsi utekl, byli jsme zmateni. Potom přiletěla Kaira a řekla, že jsi svými blesky začal vyhlazovat Vuuny.“

Povzdechl jsem si, ale na souhlas toho, že jsem jeho slova pochopil, jsem přikývl. Tolik nedorozumění za sebou a jaké to má následky. Jednoho dne budu muset letět zpět na Vuuna Var. Vuuny jednou budou muset pochopit, co se stalo a že na té katastrofě mám menší vinu, než si myslí.

...

Wulfi, Kar, Fel a Jiri se proháněli kolem. T'eka právě Mandaloriané cvičili v boji s různými zbraněmi. Bratr tyto informace zpracovával velmi rychle a bez problémů se přizpůsoboval zbraním, počtu soupeřů i stylům boje. Jeho kdysi hromotlucký způsob boje se rýsoval do podoby ladné a lehké, která působila vzhledem k jeho postavě a palcátu nepatřičně a nepřirozeně. Na to si budu muset zvykat. Usmál jsem se při pohledu na tu souhru elegance a masy svalů a kovu.

Jednou bude velkým bojovníkem. Jen doufám, že se jednou nepostaví proti mně. Podruhé už si asi ruce utnout nenechá.

Abbi ke mně přišla se svou starou přilbou v dlaních. „Rave, já... omlouvám se za to, co se stalo na Vuuna Varu. Vuuny nejsou špatné, ale přemýšlí jinak než ostatní. Nesou si svou ženskou hrdost až moc vysoko. Ty muže jsem jim opravdu dodávat musela. Jsou věci, o nichž nechci mluvit, nechci, aby se je moji přátelé dozvěděli. Dokonce si ani pořádně nepřipouštím, že to byly moje skutky. Byla to jiná Abbi, která je už mrtvá. Ta přilba je její poslední připomínkou. Poctíš mě svou přítomností, když se jí zbavím?“ Sklopila provinile zrak.

Dovedla mě až k místu, kde se žehem rozloučili s mrtvou Kairou. Na hromádku popela a zuhelnatělého dřeva položila dávnou připomínku starých časů. „Kaira byla má přítelkyně a důvěrnice... a já ji zabila. Málem jsem měla na rukou i tvou krev. Moc mě to mrzí, příteli.“ Po očích jí začaly stékat krůpěje slz. „Odpusť,“ vzlykala a odložila si hlavu na moji hruď. Několik vteřin plakala, ale najednou se zdálo, že se zaseknula. Otřela si slzy. „Děkuji, Rave,“ usmála se a odběhla zpět do základního tábora.

Několik minut jsem zůstal a upřeně pozoroval přilbu na hromádce spálených kostí a dřeva.

Mandalore bude zase volný. Jsem srdcem Síly. Síla promlouvá mými ústy a koná mými skutky.

...