Rav Ollpheist: Uzavřená mysl

...

Jsem spojen se Silou a Síla se mnou

Jsem prodlouženou paží živoucí Síly

V Síle najdu moudrost i pochopení

Síla mi přinese vše potřebné

V hlavě jsem si opakoval mantru, která mi vyplula na mysl jako loď na rozbouřené moře. Meditoval jsem, zatímco se loď hnala hyperprostorem z Vaalu na D'Qar. Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas Luto'yi: „Slyšíš mě?“ špitla k mému uchu.

Než jsem plně přišel k sobě, cítil jsem Vetesin nevraživý pohled směřující ke kočičí ženě. „Pš, nevidíš, že rozjímá!“

„V pořádku, maličká. Už jsem zpět a poslouchám.“

Luto'ya si ke mně ve své nahotě přisedla, Vetesa nás pozorovala. „Je ještě něco, co bys měl vědět, Rave. Jsme si podobnější, než se na první pohled zdá.“

„Tebe také stvořili v laboratoři?“ vyzvídal jsem a čekal kladnou odpověď.

Zachvěla se, když jsem zmínil laboratoře na D'Qaru. „Ne tak úplně.“ Kysele se usmála a v očích se jí odrazila bolest. „Kdysi, když jsem byla ještě kotě, napadli moji vesnici nájezdníci. Byly jich stovky. Přicestovali k nám v několika lodích. Pobili tenkrát snad všechny muže mého kmene a ženy a děti zotročili. Ty ženy, které sotva dospěly, si muži rozebrali a denně si je střídali mezi sebou. Má sestra zemřela po týdnu neustálého zneužívání. Matku jsem od zajetí už neviděla. Odvezl si ji velitel jako válečnou trofej. Možná ještě někde žije a dělá služku... kdo ví,“ smutně oddechla a sklopila zrak.

Vetese se vehnaly slzy do očí, ale nebylo jim dovoleno stékat po tvářích. Má drahá kříženka je udržela a letmo si je otřela.

„Já byla na styk moc mladá a malá. Začali mě tedy používat jako uklízečku. A práce to byla tvrdá,“ pokračovala Luto'ya. „Nespala jsem denně víc než čtyři hodiny. Postupně jsem chřadla, ale cítila jsem, že čím déle vydržím, tím silnější budu a že se jednou pomstím těm, kteří mě unesli. Na prahu dospělosti se mi podařilo svést svého majitele. Poprvé jsem ochutnala muže. Poprvé jsem zabila. Měla jsem v sobě tolik odhodlání a síly. Tehdy mnou poprvé prostupovala Síla. Toho muže... Lutar se jmenoval... toho muže jsem zardousila při sexu a měla jsem z toho ničivou, živelnou radost. Sice mě lapili a mučili, ale nezlomili mě. Ty kovové ozdoby na těle a tetování překrývají jizvy a zranění, které mi tenkrát způsobili.“

„To mě moc mrzí,“ skočila jí do řeči melancholicky vyhlížející Vetesa. Já nic neříkal. Zatímco Luto'ya mluvila, snažil jsem se jí nenápadně prozkoumat mysl. Byla pořád tak tajemná a najednou se začala osvobozovat ze své kukly mlčenlivosti. Za tím musí něco být.

„Nemusí,“ odpověděla Vetese kočka, „jak vidíš, jsem tu a jsem živá.“ Nadechla se, aby mohla rozvinout další část svého vyprávění. „Zprávy o mém činu se šířily lodí a pamatuji si, že si o mě povídali i s členy posádek dalších lodí. Dlouho, ani nevím pořádně, jak dlouho vůbec, mě mučili a nakonec mě začali využívat k vlastnímu chlípnému uspokojování. Zažila jsem si mnoho útrap. Dokud nepřišel Rinir.“

„Rinir?“ vykřikl jsem a svraštil obočí. Na jména Rinir a Palatius jsem vždy reagoval, dle ostatních, přehnaně. Já ale věděl své. Jména těch mužů mě pronásledovala jako stín. Lepila se mi neustále na osud jako smola.

„Rinir vedl útok proti nájezdníkům. Aliační lodě zdecimovaly celou flotilu a vojáci pobili všechny plenitele – do jednoho. Otroci byli osvobozeni a postupně navráceni na domovské světy. Já byla tehdy Rinirovi nesmírně vděčná. Kdyby mě neosvobodil, zřejmě bych brzy podlehla vyčerpání.“

„Zase to jméno,“ zadrmolil jsem vztekle. Luto'yu to ale nevyrušilo.

„Vlastnoručně mě odnesl z lodi. V tak zbídačeném stavu bych dlouho nevydržela. Krvácela jsem po celém těle. Vycítil ve mně, že jsem schopna užívat Sílu. Brzy po mém uzdravení mě přijal za svou padawanku.“

„A co máš společného s Ravem?“ prolomila chvíli mlčení Vetesa. „Zatím to vypadá jako příběh se šťastným koncem. Pokud vím, tak tě tvůj mistr nezradil, dokonce nejsi ani ze zkumavky. Kde je ta podobnost?“

„Dostávám se k tomu, drahá,“ prohodila a mrkla na Vetesu zvláštním způsobem. Měl jsem pocit, že jsem svědkem svádění, ale myšlenku jsem zapudil ve chvíli, kdy jsem v Luto'yině mysli narazil na temnou stránku jejích citů. Prodíral jsem se zmatkem nenávisti, úcty a lásky. Místy mě překvapila vilnost, která se ještě neprojevila, ale podle toho, jak byla intenzivní, jsem čekal její brzké vyplutí na povrch.

V ten okamžik se na mě kočičí žena otočila, zavrtěla hlavou, přiložila si prst na rty a naznačením „Pššš!“ mi naznačila, že o zkoumání své mysli ví. V mžiku mě ze své hlavy vystrnadila a zavrněla. Po těle jí přejela husí kůže, kterou ale ihned zapudila, aby si jí Vetesa nevšimla. Chtěla nám příběh odhalit celý, proto se uklidnila a pokračovala: „Rinir mě dlouhé roky cvičil v boji, v užívání Síly, v praktikách Řádu a v nuancích oddělujících službu Řádu a službu Alianci. Jediné, co na mě můj mistr nemohl vystát, byla má divokost a přirozené pudy šelmy sídlící v mém nitru. Druh Cathar nebyl nikdy umírněný a klidný. Moji bratři denně lovili, matka nedokázala vyčkávat na jejich večerní příchody a tak zajišťovala jídlo z rostlin a kořenů v okolí osady. I já byla vždy velmi, velmi těkavá. To chtěl Rinir změnit a odvedl mě do stanice na D'Qaru. Měsíce mi tady pod jeho a Palatiovým dozorem střikovali nejrůznější séra pod kůži. Několikrát jsem byla na pokraji smrti, ale vždy jsem se z toho předpeklí vrátila o něco umírněnější. Mísili mou DNA s různými jinými druhy. Lidský štěp se ve mně například vůbec neujal. Naše genetika nebyla kompatibilní, ač vím, že Cathar se s lidmi křížit mohou, já už byla pozměněná a to nezvratně. Poslední dávka jedů, které mi podávali, byla směsice DNA dávných Sithů a čistý catharský vzorek, aby se všechny změny mohly stabilizovat.“

„Sithská DNA. Pro tu přeci letíme. Proč jsi neřekla, že ti koluje v žilách tak cenná věc?“ vyhrkl jsem rozhořčen tím, že jsem mohl své znalosti využít. „Z několika kapek tvojí krve bych ten vzorek mohl zkusit separovat i na Vaalu. Proč se kvůli tomu trmácíme na D'Qar? Myslíš, že je to zábava?“

„To ne,“ zachichotala se a já pocítil, že se její mysl uvolnila. „Mám v sobě – jak to Rinir říkal – jen ošizený vzorek. Obávali se, že bych propadla Temné straně.“

„A to je to, co máte společné? To, že na D'Qaru tě změnili a že tam začala nová životní epocha?“ dotazovala se Vetesa, aby si udělala konečně jasno.

„Já se tam nezměnila, já se tam znovu narodila!“ vykřikla, pro nás nepochopitelně, Luto'ya. Rozčarování jí uvolnilo mysl ještě více a já mohl proplout přímo k vilnosti, již jsem opustil. „Omlouvám se. Ta bolest je stále silná. Mé výrazné kočičí rysy se zjemnily a staly se skoro lidskými. Zkrotla jsem, to si plně uvědomuji. Nemohla jsem se poznat a bylo mi jasné, že ta Luto'ya, která přiletěla na D'Qar je již minulostí. I tak jsem ji ale chtěla náležitě uctít. Jednou v noci jsem se vyplížila ze svého pokoje a vyrazila do pralesa. Nevím proč, chtěla jsem poznat, jaká vlastně je ta nová Luto'ya. Nebyla jsem Cathar, nebyla jsem člověk ani Sith. Ti muži mi ublížili snad stejně jako tenkrát rozběsnění plenitelé. Vše se mi vybavuje, jako by to bylo včera.“ Po tváři jí začaly téct slzy. „Nevrátila jsem se na základnu dobrý týden. Vrátila jsem se až ve chvíli, kdy jsem se smířila se svým novým JÁ. S mečem v ruce jsem stanula před mohutnou bránou. Neměla jsem šaty, protože mě pouze svazovaly s minulostí. Nahá jsem se cítila přirozeněji a trochu si tím připomínala ztracenou divokost, která mi scházela.“ Pak se odmlčela a otřela si slzy.

...

„Vet, není to nic hezkého, to vím.“

„Ale co s tím uděláme?“ dotazovala se zmatená nautolano-sylpha. „Jde tady o jejich vztah! Abbi to nestrpí a Luto'yu zabije ve chvíli, kdy se to dozví!“

„Pš, uklidni se, mám plán, ale potřebuji tvou pomoc. Na planetě to pak vysvětlím i T'ekovi. Nic se nesmí pokazit, jinak nás čeká do jednoho smrt. Luto'ya asi ani neví, co v sobě kromě těch všech modifikací nosí. Jen cítí, že potřebuje muže a půjde kvůli tomu přes mrtvoly. Proto nespolupracovala s Vuunami tak, jak se od ní očekávalo.

„Jednodušší by bylo ji rovnou... odstranit,“ navrhovala Vetesa a ruce jí sjely na rukojeti světelných dýk. V očích se jí zablyštilo napětí a očekávaný souhlas.

„Jestli je stále spřáhnutá s Aliancí a neohlásí se jim včas, budou nás pronásledovat a pobijí nás nebo budou naši pozici bombardovat tak dlouho, dokud nevyhladí všechen život v okruhu desítek kilometrů. Drahá, je jen na nás, co se stane. Dokud nenajdeme sithskou DNA, musíme vyčkávat. Potom bude vše zase jiné. Rejad má velké plány, jen neví, jaká bude daň. A nikdy se to nedozví. Dobře?“

Mírně přikývla hlavou. „Dobře. Víš přeci, že ti věřím. Jen se bojím o Rejada a Abbi. Pokud se něco zvrtne, tak zemřeme buď všichni, nebo za to Rejad zaplatí životem sám. Ani jedno se mi nelíbí.“

„Neboj se.“ Přivinul jsem ji na svou hruď. „Nedopustíme přeci, aby cokoliv ohrozilo naši budoucnost a to, v co věříme. Luto'yu už nebudeme dlouho potřebovat.“

Přitáhla si mě za vousy a vtiskla mi na rty polibek.

...

D'Qar se ve výhledu z lodě pořád zvětšoval. Mandalorianští piloti se hladce porvali při sestupu s atmosférou a po několika minutách nalezli nejvhodnější přístup k hangárům výzkumné stanice. Západky od výstupní plošiny povolily a my mohli konečně vdechovat jiný než recyklovaný vzduch. Strillové se vrhli na travnatou paseku nedaleko lodi a radostně dováděli. Než jsem se ujistil, že v okolí nejsou známky po nepřátelích, nesl si každý v tlamě čerstvou kořist, kterou začal rvát na kusy. Luto'ya se při pohledu na ně zachvěla. Chloupky na krku se jí naježily, a aniž by cokoliv řekla, vběhla mezi stromy do stínů.

Vetesa jejím směrem namířila luk, ale já ji uklidnil. „Vrátí se. Vím to.“

...

Když loď vezoucí T'eka, Neerkoda, Rejada a Wulfiho dosedla na zem, všichni jsme si oddychli. Měli více jak dvouhodinové zpoždění a příď Šedého Muflona byla poškrábána jinak, než když jsme opouštěli Vaal. Dokonce se na ní, jako nějaká válečná trofej, pohupovaly zbytky jiného plavidla – jak jsme zjistili, rozpáral Muflon svou přídí alianční člun.

Wulfi se brzy přidal k dovádějícím strillům a vydal se s nimi na další lov. Mandaloriané zajistili okolí a rozestavěli hlídky. Rovněž jsme se nemuseli starat o rozbití základního tábora. Vše se dělo harmonicky pod Neerkodovou taktovkou. Mohli jsme vyrazit do útrob mého, T'ekova, Vetesina a teoreticky i Luto'yina rodiště – do výzkumné stanice.

...

Přišli jsme právě včas. Vetesa i T'ek věděli, co by se mohlo stát, jen Abbi netušila nic. Akt byl u konce. Luto'ya dostala, co potřebovala – divoký styk s mužem. Rejad jí zrovna držel Silou ve vzduchu a evidentně ji škrtil. Vetesa na nic nečekala a rozeběhla se mu její smrt překazit. Silou vlastního těla do Rejada vrazila a povalila ho na zem. V mžiku vstala a kontrolovala životní funkce kočičí ženy. Přikývla na znamení, že je vše v pořádku.

Abbi v Rejadově mysli objevila to, co se před ní ani nesnažil skrýt. Odhodlaná pomstít potupu svého druha tasila světelný meč. T'ek přesně věděl, co má dělat. Něžně ji odzbrojil a sevřel její zápětí, abych mohl provést rituál. Přiložil jsem ji dlaň na čelo a pátral po vzpomínce na to, co viděla. Chvíli se zdráhala a odmítla mi ji vydat, ale nakonec mé moci podlehla. Vzpomínku jsem překryl matným zábleskem fantazie. Omračující plyn, to je ono. Vštípil jsem ji představu, že upadla do bezvědomí po tom, co při vstupu do laboratoří někdo otevřel omylem lahev omračujícího plynu, kterým nás vědci uspávali, když jsme se vzpouzeli uposlechnout rozkazy. Žluté oči modré Pantoranky se pomalu zavřely a její tělo se rozvolnilo.

„Teď ty,“ obrátil jsem se na Rejada a poté pohledem sjel i k Luto'ye.

„A co Luto'ya? Jak jí chcete později vysvětlit, že je těhotná?“ vlilo se Rejadovi zmatení do hlasu. Evidentně byl smířen s tím, že i jeho vzpomínky budou upraveny, ale jedna věc je zmást mysl a druhá věc je ovlivnit tělo.

Naštěstí jsem věděl, že tělo kočičí ženy nemůže již přijímat lidské geny. „Vaše geny nejsou přirozeně kompatibilní.“ Potom jsem mu přiložil dlaň na čelo a provedl s ním to samé, co s Abbi. Rovněž upadl do bezvědomí.

Klidně ležící Luto'ye jsem ponechal pocity uspokojení a vnesl jí do mysli vzpomínku, že to právě ona otevřela lahev s omračující látkou, když se pokoušela zjistit, co obsahuje. Také jsem si s její myslí pohrál a původní příkaz, že bude podávat Alianci hlášení, jsem změnil na poslední hlášení, které podá, než se úplně odmlčí: „Rudý se vrací na Concordii. Zabil ostatní.“ To by mohlo alianční ohaře na chvíli zmást. Už nebudeme kočku potřebovat. Až podá hlášení, vydá se na misi, z níž se nemusí vrátit. Ověříme si její schopnosti.

...

Rejada, Abbi a Luto'yu jsme odnesli do nejbližší ubikace. T'ek uvědomil u lodí čekající bojovníky, že došlo k nehodě s omračujícím plynem a že výše zmínění ztratili vědomí.

„Vydrží ta iluze v jejich hlavách navždy?“ zajímala se Vetesa, zatímco si přisedala vedle mě a rovněž se opřela o zeď.

T'ek se mezitím schoulil do rohu místnosti a dal odpočinout svému mohutnému tělu. „Až se proberou, vezmu Rejada na lov,“ zamumlal, „vsadím se, že ještě neochutnal velerejska.“

„To jistě, bratře,“ zasmál jsem se. Pak jsem se otočil k Vetese, abych odpověděl i jí. „Ty nové vzpomínky jsou trvalé, pokud je na to, co se stalo, někdo neupozorní. U dívek jsem vytvořil bariéru mezi pravdou a iluzí silnější, ale u Rejada by stačilo několik jasných náznaků. Myslím, že k němu je to jenom fér. Jednou se mu ta vzpomínka bude hodit.“

Vetesa přikývla na souhlas a položila si hlavu na mé rameno. Po několika minutách se Rejad začal hýbat a zvedat se z postele. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Ležel mezi nahou Luto'you a Abbi. „Co se stalo?“ zeptal se rozespale.

Když jsem viděl přítelovu zmatenost, málem jsem z úst vypustil pravdu, ale včas jsem se zarazil a odpověděl jen úsekem: „Někdo omylem otevřel lahev omračujícího plynu.“

...