Rav Ollpheist: Zrada ve vlastních řadách

...

Následuj kočku.

Měl jsem ji následovat k tomu, abych byl aktérem překrývání vzpomínek? Přeci jen bylo její uspokojení důležité pro pokračování mise... a kdyby se neukojila na Rejadovi, nemusel jsem mít vnuknutí s tím podvratným hlášením Alianci. Vše do sebe sice zapadalo jako ozubená kolečka dobře fungujícího stroje, ale za jakou cenu? Já, T'ek a Vetesa jsme stále věděli, co se stalo.Rejadovi, Abbi a Luto'ye jsem dal možnost se k zastřeným vzpomínkám dostat, kdyby to bylo někdy v budoucnu potřeba.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Vetesa a vytrhla mě tak z úvah. „Už přinejmenším hodinu tady sedíš a zíráš do ohně. Rejad s tebou chce mluvit.“

„Aha, díky, Vet. Nějak jsem se zamyslel o...“ odmlčel jsem se, rozhlédl a špitl: „... o té věci s uspávacím plynem.“

„Chápu. Také jsem nad tím uvažovala, ale došla jsem k názoru, že se to zřejmě stát muselo.“ Usmála se a pokynula hlavou ke vstupu do stanice: „Rejad je ve skladu se vzorky. Našel to.“

Přikývl jsem na znamení díků a vyrazil za přítelem.

...

Rejada jsem skutečně nalezl ve skladišti vzorků. Jen jsem ho zahlédl, volal na mě: „Našel jsem to! Mám tu sithskou DNA.“

„A teď mi, bratře, prozraď, co s ní zamýšlíš.“

„Neboj se, čas odhalení nadchází. Teď jen potřebuju chvíli na to, abych si promyslel, jak s tím vzorkem pořádně naložím. Chci to na...“ jeho promluvu najednou přerušila série několika otřesů a hluk sesunující se zdi.

„Co to bylo?“ vrhl jsem po Rejadovi překvapený pohled. Tvářil se stejně zmateně jako já. Vyběhli jsme směrem ke zdroji rámusu.

...

Jedna z lodí byla zabořena v troskách sesunuté obvodové zdi. Z jejího vraku se valil hustý černý dým, který stoupal nad vysoké stromy okolní vegetace. Páchl spáleným masem, tavícími se plasty a přehřátým kovem.

„Co se stalo?“ vykřikl Rejad na Abbi, která se právě zvedala ze země, na kterou ji strhla síla exploze. T'ek s Vetesou se přihnali se zbraněmi připravenými k boji. Za nimi se v závěsu blížil Wulfi a strillové. „Kde je Luto'ya? Byla s tebou, Abbi,“ hledal kočičí ženu a jeho žluté oči těkaly po dílu zkázy.

„Nevím,“ vydala ze sebe s námahou Abbi. Dle síly dechu a dle bolesti v hlase musela mít něco s hrudníkem. Možná zlomená žebra. To jí však nebránilo v tom, aby se zařadila do naší formace a tasila meč. „Byla se mnou, ale pak něco zavětřila a zmizela v lese. Chtěla jsi ji hledat, ale v tom se stalo tohle.“

„Co to bylo? Proč je loď narvaná ve zdi?“ hřímal T'ek a cenil vztekle zuby. Jeho hřmotná postava byla křečovitě strnulá v očekávání blížícího se nebezpečí.

„To Telvar!“ vysvětlovala pantoranka. „Telvar byl poslední, kdo vkročil na palubu. Byl tam sám a loď se vznesla. Pokosil několik našich podvozkem. Obrátil se proti nám. Musel to být alianční špeh nebo něco takového!“

Zjištění, že jeden ze spolubojovníků pracoval pro našeho nepřítele, mého bratra rozzuřilo. „Kde je ten zrádce? Osobně mu vyrvu to jeho zrádné srdce z prsou, jestli mi přijde pod ruku!“

„To nemohl přežít. Ta zatracená loď narazila do stěny v celkem slušné rychlosti. Kokpit musí být rozdrcený pod vahou suti,“ uklidňovala ho Abbi.

Ještě několik okamžiků jsme očekávali blížící se riziko, ale to stále nepřicházelo. Naše ostražitost nakonec povolila a my deaktivovali své zbraně. T'ek se vydal k troskám lodi, já a Vetesa jsme ho následovali. Rejad začal s Abbi hledat Luto'yu.

Ozvalo se povolení bezpečnostních západek. Se skřípáním a rachotem se loď otevřela. Z jejího trupu klidným krokem kráčel Telvar a za ním několik dalších Mandalorianů v plné zbroji. Telvar byl spolu s dalšími dvěma hoplíty v čele úderného hrotu. Za nimi se do trojúhelníku rozevíral zástup dobrých deseti zrádců.

„Co to má znamenat, vojáku?“ vykřikl blížící se Tesák. Po jeho boku spěchal s napřaženým beskadem Neerkod. V jejich obličejích bylo snadné číst bolest ze zrady spolubojovníků a bratrů ve zbrani.

„Nebudeme se podvolovat Temné straně!“ křikl patetickým tónem. „Jsme hrdí válečníci a vzpomínáme na příběhy našich otců, kteří je vyprávěli a kterým je předali jejich otcové. Temná strana ovládala celou galaxii. Máme být svědky nástupu nového zla?“

„Zla? Temná strana není zlo, hlupáku!“ zařval dotčeně Rejad. Je pravdou, že označení „Temná strana“ je zavádějící, ale ten termín je jen název. „Naopak. Temná strana přináší větší dobro, než myslíš. Nenařizuje spoutání emocí, nenařizuje střídmost, nenařizuje nic z toho, co hlásá Řád a Aliance.! V rovnováze je pravá svoboda!“

„Lži!“ napřáhl se Telvar kopím k hodu. Mířil Rejadovi na hlavu. Ten zareagoval bleskurychlým tasením obou svých mečů. My ostatní jsme následovali a sáhli po svých zbraních. Vetesa mířila lukem na Telvara. Pošetilec vrhl svým kopím, Rejad ho v mžiku odrazil, aby se řinčením dopadlo na zem několik metrů od nás. Telvarovo tělo dopadlo na zem dřív než kopí, kterým mrštil. Vetesa ho nelítostně trefila do hlavy. Z otvoru v přilbě se ještě kouřilo a vzduch naplnil zápach tavené přilby, kostí a mozku.

Ostatní z jeho družiny se na nás vrhli. Neerkod, Tesák a další věrní jim vyrazili vstříc.

„Ne, ti jsou naši. Nezradili jen Mandalore, zradili i nás! Rejad s Abbi je pomstí rukou Mandaloru!“ křikl k věrným T'ek a vycenil vztekle zuby. Od zdí výzkumné stanice se odrážel jeho burácivý smích, když vyrazil proti nepřátelům.

Za první desítkou se vynořil další zástup dalších zrádců. To ale bratra nezastavilo. Naopak – ještě zrychlil a mával ve vzduchu svým deaktivovaným palcátem. Hnali jsme se mu v patách, ale nikdo jeho bojovému rozlícení nemohl stačit. Drželi jsme se na čtyři, pět kroků za ním. Zbývající dva hoplíti se napřáhli k hodu, ale byli, stejně jako jejich mluvčí Telvar, sraženi Vetesinými střelami. Pak jsem v povzdálí slyšel aktivaci jejích dýk a připojení se k našemu bojovému pokřiku.

„Síla je s námi!“ křičel Rejad, který se nás snažil povzbudit v útoku proti přesile. Nebylo to ale potřeba. Každý chápal, co se musí stát.

Proti T'ekovi vyrazilo pět zběhů. Nikdy se o nich již nebudou znát jejich jména. Jediným máchnutím jim všem zpřelámal žebra a zpřetrhal maso, když je palcátem odmrštil několik metrů do stran.

Brix a Awall zářily v mých rukou a brzy si našli cíle. Přilba ukrývala vyhasínající oči těch, které jsem meči připravil o životy. Jeden ze mnou popravených zrádců si ležící na zádech několik vteřin snažil udržet svá střeva uvnitř těla – marně. Nakonec svým zraněním podlehl.

T'ek si klestil hanebníky cestu jako vichřice rozrážející trávu. Já s Rejadem jsme mu kryli boky, ale určitě by to nepotřeboval. Abbi a Vetesa hledaly oběti, které se vyhnuly našemu řádění. Venku se Wulfi, Kar, Fel a Jiri postarali o ty, kteří se pokusili o útěk.

Mezi zrádnými Mandaloriany se našlo mnoho z těch, kteří byli čestnými protivníky a kteří bojovali se ctí a vervou. Na druhou stranu mezi nimi byli i tací, kteří bojovali jako nikdy necvičení adolescenti. To byli zřejmě ti, kteří se zaprodali Alianci dříve než jiní.

Pod našima nohama se kupily mrtvoly, podlaha byla kluzká a lepkavá od krve a obsahu střev. Tyčili jsme se nad padlými těly jako bohové války z pradávných mýtů. Já se tak cítil určitě, ostatní se tvářili takovým způsobem, že se jim ta samá myšlenka dala přečíst ve tváři. Nezabíjeli jsme rádi, ale kdy to bylo nutné, dokázalo to uvolnit nashromážděnou energii a napětí.

Boj byl stísněný prostory lodě, byl surový a rychlý. Zanedlouho byli všichni pobiti. Vykráčeli jsme z trupu lodi s vítěznými úšklebky. Pokrývala nás zaschlá krev a byli jsme pohmoždění.

T'ek se zahleděl do davu loajalistů, kteří boji přihlíželi. Zařval: „Takhle skončí každý, kdo se nám bude chtít se zbraní v ruce postavit. Na počtu nezáleží! Na naší straně je Síla! Jestli někdo chce následovat své přátele do temnot, může předstoupit. Rád ho seznámím se svým spárem. Jestli chcete odejít, tak si běžte, ale kdo pozvedne zbraň, ucítí můj vztek!“ Výhružně při proslovu potěžkával svůj masivní palcát. Zdálo se, že se bojem se zrádci teprve rozcvičil a teď by si chtěl poměřit síly s mnohonásobně větší přesilou. „Nikdo? Dobrá. Ale opovažte se proti nám ještě někdy pozvednout zbraň. Vsadím se, že máte rádi své vnitřnosti hezky uvnitř svých zakrslých těl!“

Vždy jsem měl svého bratra spíše za muže činu než za řečníka. Jeho proslov byl sice do jisté míry jen ventilací vzteku ze zrady, ale měl něco do sebe. Možná mu na účinnosti přidávala T'ekova mohutná postava a hrdelní, vrčivý hlas. Možná respekt vzbuzovaly jeho mechanické paže a bytelná zbraň. Ať tak či onak, zařízla se jeho slova do myslí všech kolem jako horký nůž do másla – a to bylo dobře.

...

„Bratře, dovol mi to, nebuď tak umíněný,“ naléhal T'ek. „Stačí mi pár chlapů a uhlídám třeba celou galaxii.

„Ale kdo bude vládnout s námi, až se nám ten plán podaří uskutečnit? To máme spravovat tak rozsáhlé území ve třech? Vet, alespoň ty toho nech,“ pokusil jsem se zapůsobit na drahou polonautolanku.

„Ne, je to naše povinnost... a tvoje ostatně také,“ odpověděla mi. T'ek souhlasně přitakával. „Galaxie je plná těch, kteří budou chtít novému řádu vrazit dýku do srdce a pořádně s ní zakroutit. Jestliže někdo bude vládnout, musí někdo zajišťovat bezpečí. Ty jsi k podílu na vládě jako stvořený. Máš v hlavě víc informací než kdokoliv z nás a tvoje propojení se Silou je... no, dělá tě dost mocným. Budeš v nás mít rádce a oporu a na oplátku budeš naším hlasem před ostatními představiteli moci. Rejad je už jako tvůj bratr a Abbi tě respektuje. My jsme s T'ekem trochu jiní. Já byla vychována jako asasínka a on je... rád uprostřed bitevní vřavy. Nemůžeš ho zavřít do nějakého kumbálku, aby seděl na zadku a vydával povely.“ Oči jí planuly přesvědčivostí. Ovládání mysli pomocí Síly na mě nemohlo působit, ale ženské kouzlo Vetesy mě dokonale uzemnilo.

„Dobře,“ vydechl jsem rozčarovaně. „Jak si to představujete?“

T'ek se usmál a odhalil tak své dravčí zuby. Jeho výraz jasně vypovídal o tom, že ví přesně, co chce. Teď přišla jeho chvíle. „Malá úderná jednotka. Něco kolem deseti chlapů mi bohatě postačí. Od Mandalorianů jsem se naučil hodně z bojových technik, takže si rekruty vycvičím přesně podle toho, jak budu potřebovat. Od tebe potřebuju jediné...“ na chvíli se odmlčel a rozhlédl se po interiéru laboratoře, jako by chtěl použít některý z mnoha složitých přístrojů a počítačů. „Ty se už tady v tom haraburdí vyznáš, viď?“ Nečekal na mou odpověď a rovnou pokračoval: „Potřebuju silné muže – ne jen vytrénované lidi. Troopeři by nenaplnili moje představy o úderné jednotce. Sebesilnějšího člověka sám přelomím jednou rukou jako sirku. Potřebuju někoho, kdo bude víc jako my dva. Potřebuju, abys vylepšoval vojáky a dělal z nich polobohy.“ Šibalsky se usmál. „Silnějšího, než jsem já, stejně nevytvoříš. Polobozi mi budou muset stačit. A budou to... jak je pojmenovat? Noční vlci! Ano, to je ono. Vlci splňují přesně to, co od svých vojáků budu chtít. Nenápadnost, sílu, chytrost a tak dál.“

„No a já,“ skočila mu do řeči Vetesa. „Já zase potřebuju normální lidi. Hromotluk nemůže být asasín. Budeme se s T'ekem doplňovat. Na co nebudou stačit jeho ‚Hafani‘, postarám se o to já a Žalobci. Proniknout až do středu odpůrců a vyříznout srdce nepřátelské jednotky, to je moje. V tom jsem dobrá a moji lidé budou také tak dobří.“

„Co mám s vámi dělat, vy blázínci?“ povzdechl jsem si. Vize společné vlády s bratrem a Vetesou se mi sice zhroutila jako přístřešek z rákosu, ale na druhou stranu se mi na bedra usadila daleko větší moc. Navíc jsem mohl mít k dispozici dvě specializované jednotky. To mi dávalo do budoucna velkou výhodu. Mohl bych je pak používat na specializované akce. Vlci by byli takové to „nejdřív znič a pak se ptej“, kdežto Žalobci by si nejdřív vše zjistili a zajistili a až potom by chirurgicky odstranili problém. Při podpoře trooperskými jednotkami budou mít volné hrací pole. „Dostali jste mě. Ten nápad se mi líbí, ale varuju vás – budu od vás vyžadovat porady, kde mi budete moci mluvit do vlády. Nemohl bych s čistým svědomím rozhodovat o důležitých věcech.

„Dobře,“ řekli jednohlasně a zubili se jako nexuská koťata.

...

„Kde je vlastně Luto'ya?“ ptala se Abbi a nervosně se rozhlížela kolem. „Naposledy jsem ji viděla před tím soubojem se zrádci. To už je několik dní. Neskončila pod troskami té lodi? Přeci nám i Neerkod říkal, že se nemůže dopočítat svých mužů a že se našli kusy těl trčící zpod trupu. Co když...“ myšlenku nedořekla. Její obličej se zalil zděšeným výrazem, ač v koutcích úst se zračily nenápadné náznaky nevědomého úsměvu.

Zvedli jsme se od večeře a šli se podívat k vraku poničené lodi, zda nebude zpod jejího trupu vyčnívat náznak Luto'yina zmrzačeného kočičího těla. Nic jsme nenašli. Mohli jsme si domýšlet spousty scénářů, jak skončila pod středem lodi a je rozmačkaná na krvavou kaši. Mohli jsme také tušit, že utekla do lesů a hledala pomoc nebo že nás zradila.

...

„Halo! Pomozte mi!“ ozýval se povědomý hlas z lesního podrostu.

„To je Luto'ya! Křikla Vetesa a vyrazila za hlasem do houští. Všichni jsme ji následovali. Po několika metrech prodírání se džunglí jsme narazili na nahou, leč notně poškrábanou, Luto'yu, která na provizorních nosítkách z větví a listů, táhla zelené tělo.

„Twi'lek! A ženská k tomu!“ křikl s dávkou rozjaření T'ek. Vzpomněl si na twi'lecké tanečnice. Vrhl se do čela zástupu a jal se dívku prozkoumat. Na sobě měla zbytky ohořelé uniformy. Popáleniny se táhly po celém jejím těle. „Co se jí stalo?“ dožadoval se pohledem odpovědi a původní nadšení vystřídal tón obav.

„Cítila jsem ve vzduchu tavící se kov a pak uslyšela ránu několik kilometrů daleko,“ poukázala na své zdokonalené smysly Luto'ya. Tuhle jsem vytáhla z havarované stíhačky Aliance. Asi je to špeh.

„Rudý!“ zasýpala červená dívka a bolestí se jí zkřivil obličej, než upadla do bezvědomí s rukou položenou na T'ekově masivní dlani.

Bratr chvíli zíral jako opařený, než se zmohl na slovo. „Musí okamžitě do bacty!“ zařval skoro až se zvířecí zuřivostí. Popadl nebohé děvče do své mohutné náruče a vyrazil s ní nečekaně rychle k výzkumným laboratořím. Pamatoval si dobře, kde jsou bactové nádrže. Sám se tam mnohokrát zotavoval.

Mnozí jej následovali, ale někteří se zmateně otočili na mě.

„Rudý? To vážně řekla? Sakra, proč pokaždé, když spadne nějaká ženská z nebe, tak se dovolává tebe?“ zamračila se dotčeně Vetesa.

„To kdybych věděl, tak ti to řeknu. Ta bláznivá Vuuna mě sem přišla zabít. Co chce tahle, to netuším už vůbec. Může to být asasínka, která sem přišla dokončit tvůj starý úkol – odstranit mě a T'eka. Nebo sem přiletěla vykrást stanici. Netuším“

„Krást asi nepřišla, příteli,“ oznámil poklidným hlasem Rejad. „Přiletěla v alianční stíhačce, jak řekla Luto'ya. Loď na sobě musela mít označení, možná insignie letky, pokud bylo zřejmé, že je alianční. Navíc měla u sebe meč. Musí to být Jedi ve službách Řádu. Buď prchla a chce se vydat na Šedou stezku, nebo někoho přiletěla zabít. Uvidíme, až se probudí. Doufám jen, že ji T'ek odzbrojí, než ji naloží do bacty. Jinak bychom mohli mít problémy dřív, než bychom chtěli.“

Snad...

...

„Dobré ráno, maličká,“ zněl T'ekův hlas ošetřovnou, když se zotavená twi'lecká dívka probírala z bezvědomí. Po popáleninách již nebyly viditelné stopy, takže byla fyzicky v pořádku. „Jak se jmenuješ?“

Opatrně si protřela oči a těžká víčka se jí snažila zastínit silné světlo propalující se jejími zorničkami až do mozku. „Aglora,“ vydala ze sebe unaveným hlasem. „Jsem zde, abych dopadla Rudého a přivedla ho před...“ na chvíli se odmlčela, aby si pořádně prohlédla okolí. Nad sebou viděla hromotluka s mechanickými pažemi a mohutným palcátem u opasku, kolem sebe viděla obličeje zrádců a nepřátel – zběhlíka Rejada, pronásledovanou Abbi, odpadlici Vetesu a zhoubu Palatiovu a Rinirovu – Rava, řečeného Ollpheist. „Ty!“ vykřikla mým směrem. „Zaplatíš za životy, které jsi zmařil. Zaplatíš za smrt mistra Palatia, zaplatíš za smrt Rinira... mého otce,“ poslední dvě slova se nesla na vlně zármutku. Po nich upadla do bezvědomí vinou zvýšené dávky sedativ, která jí T'ek kapačkou pustil do žil.

Zajímalo by mě, jestli ji uspal, aby neublížila ona mně, nebo já jí. Kouká se na ni tak poblouzněným pohledem... asi jako já na Vetesu. Můj vlastní bratr se zakoukal do někoho, kdo mě přišel zabít. To bude ještě zajímavé...

...