Rav Ollpheist: Ona

...

„Jenom blouznila!“ hulákal na mě T'ek a svíral své mechanické pěsti tak silně, až výkonné servomotorky zasténaly námahou.

„Říkala to jasně. Rinir byl její otec a ona sem přiletěla pomstít jeho smrt. Já ho zabil. Jde po mně,“ otočil jsem se na Luto'yu, „ Co její loď? Nějaké známky komunikace?

Místo ní odpověděla Abbi: „S Rejadem jsme prohledali snad každý centimetr drátů a plechů, každou frekvenci a každý záznam v lodní paměti. Nevyslala žádnou zprávu dobré tři dny před dopadem sem. Je tu na vlastní pěst. Nikdo ji nebude hledat právě tady.

„Ale jak nás našla?“ znejistil jsem.

„Nemám tušení a je mi to jedno,“ osekl nasupený T'ek. „Důležité je, že žije a že jí nikdo neublíží. Jasné?“ vrhl po nás pohled s jasnou výhružkou v grimase. Co budu dělat? Jestli se probere a vyzve mě k čestnému zápasu,aby pomstila otce, budu muset přijmou a vyhrát... ano, vyhrát. S takovým drobečkem prohrát nemůžu ani beze zbraně. Co teď budu dělat?

...

Aglora se probírala po dávce sedativ, která do ní T'ek vpravil. Červená kůže se jí kolem místa vpichu tlumících látek barvila lehce do fialova. „Můj meč,“ vyhrkla.

T'ek si nepřál, abychom u jejího probuzení byli i my ostatní, hlavně já. Vše jsme sledovali přes monitory v místnosti pro bezpečnost. Stál na protější straně ošetřovny. „Je v... je v dobrých rukou. Nevstávej moc rychle, kdyby se ti zamotala hlava, mohla bys omdlít.“

Jeho radu uposlechla a nejprve se na lůžku posadila a svěsila nohy k zemi. „Děkuji,“ usmála se a upravila se lekku a oblečení. Těch několik pruhů látky víc odhalovalo, než zakrývalo. Bratr se snažil nezírat, ale byl příliš uchvácen hloubkou Aglořiných očí. Mladá twi'lecká dívka se postavila a otočila se k němu. Nejistý krok brzy nabral na rovnováze. Vyrazila k němu. „Můj meč,“ zopakovala a v jejím hlase se nesly podtóny svádivého laškování.

„Nepotřebuješ ho. Co bys s ním dělala? Chtěla bys nás pobít? Spíš bys padla za oběť prvnímu výstřelu z blasteru, maličká,“ odolal T'ek jejímu svodu. „Raději mi řekni, jak jsi nás našla.“

„D'Qar je přeci jednou z planet, kde otec působil,“ řekla nenuceně. Zdálo se, že jí překvapuje, že má bratr tu drzost se nedovtípit, kde působil Rinir.

„Ano, působil...“ se smutkem v očích pohlédl do svých mechanických dlaní, „... působil tu a s Palatiem tu dělali věci, za které náležitě zaplatil. Škoda jen, že mi právo na jejich životy proklouzlo mezi prsty. Nebyl bych tak shovívavý jako Rav. Nepotěšil bych je rychlou smrtí.“ T'ek si absolutně nedělal starosti s tím, jak se Aglory dotkne. Plně si uvědomoval, že jsme byli oběťmi poblázněné honby za mocí.

„Jak to jen můžeš říct? Dal ti přece život!“ vykřikla dívka. „Mně zachránil život, byl to velký muž.“

„O tom nepochybuji. Bylo ušlechtilé, že ti zachránil život... Luto'ye stejně tak. Ale na druhou stranu byl pomatený vidinou absolutní moci. Tenhle komplex je toho jasným důkazem. On a Palatius se zbláznili, když začali pěstovat a upravovat bytosti. Podívej se na mě! Tohle ze mě udělal. Ani předtím jsem nebyl kdovíjak nádherný podle lidských měřítek, ale tyhle pracky mě znetvořily dokonale... o bratrovi ani nemluvím, protože ten na vzhledu utrpěl daleko víc.“ V jeho očích se zračil smutek, když si uvědomil, kolik útrap prožil před tím, než jsme prchli z planety. „Tady jsme byli jen stroje na zabíjení. Máme na rukách daleko víc krve vlastních bratrů a sester než kdokoliv jiný v téhle proklaté galaxii.“

Aglora zřejmě plně nechápala, co všechno jí T'ek řekl. Z očí jí vytryskly slzy a v jejím obličeji se dalo vyčíst, že překvapily ji samotnou víc než T'eka. „Můj otec jen dával životy. Říkal, že jste se tu pobíjeli sami kvůli dominanci.“

T'ek se neubránil smíchu. Dral se z něj drsný hrdelní zvuk, který se odrážel od stěn ošetřovny a na dívku doléhal ze všech stran. „To snad nemyslíš vážně. To tě opravdu krmil takovými nesmysly? My se tu museli navzájem zabíjet! Denně jsme tu měli alespoň jeden selektivní zápas, na jehož konci byl jeden zmožený vítěz a jedna mrtvola. Nejdřív to vypadalo, že vše měl na svědomí Palatius, ale Rinir byl šedá eminence v zákulisí toho dění. Můžu ti ukázat záznamy, chceš-li.“

...

„Tak co? Věří ti?“ zeptal jsem se bratra, když opouštěl ošetřovnu. Aglora ležela na lůžku a nepřítomně zírala do stropu.

„Ne úplně, ale po tom, co jsem jí ukázal záznamy, minimálně ví, že jí Rinir celý život lhal.“

„A co to, že je její otec? Ona je Twi'lek a on člověk. Navíc je Jedi a ti se jen tak nespustí,“ uvažovala Vetesa. „Není to také výplod jeho pokusů?“

„Nene, odvedl ji z planety, kde žila i s biologickými rodiči, když se na jejich populaci snesl mor. Přijal ji a vychoval v dalšího Jedie. Na rozdíl od Luto'yi ji ale nebral jen jako učedníka, ale jako skutečnou dceru,“ pronesl posmutněle bratr. „Myslím, že jí už můžeme vrátit meč. Neměla by být nebezpečná, pokud...“

Dveře ošetřovny se otevřely. „Pokud co?“ ozvalo se z nich. Ve škvíře se objevila Aglořina hlava. Slzy se již držely pouze na okrajích očí a netekly dál po tvářích. Uklidňovala se.

„Pokud si nebudeš chtít vybít zlost na Ravovi nebo pokud si budeš myslet, že jsem ti lhal. Ale maličká, pamatuj, že tu jsme všichni ozbrojeni a dobře cvičeni. Není nejmenší šance se odsud dostat zaživa, pokud se proti někomu z nás postavíš,“ krotil její myšlenky T'ek. Zdálo se, že se pokusil použít metodu ovládání mysli, protože jemně gestikuloval – daleko jemněji než kdy dřív. Něco se v něm změnilo. Určitě za to může ta Twi'lečka. Zbláznil se do ní a vypadá to, že by ji snad i chránil, kdyby se proti nám vzbouřila, abychom jí neublížili.

„Rave Ollpheiste,“ otočila se na mě a ukázala významně prstem. „Budeš ušetřen. Můj hněv nebyl podložený, a ač cítím vztek a smutek nad ztrátou milovaného otce, přesvědčil mě tvůj bratr, že nebylo vše, co jsem o něm věděla pravda. Nemám právo tě teď vyzvat na souboj a popravit tě. Ale dávej si na mě pozor.  Zjistím-li, že jste mi lhali, padnete pod údery mého meče.“

Abbi se jí přátelsky ujala a s Vetesou jí odvedly do naší provizorní zbrojnice, kde byl uložen její meč. „Neboj, viděla jsem toho už dost na to, abych tě ujistila, že nelžou... a že bys souboj ani s jedním nepřežila,“ řekla jí s úsměvem Vetesa.

...

„Proč jsi je tedy, jak říkáš, odstranil?“ ptala se mladá twi'lecká dívka a já se snažil najít východisko z dané situace. Už se ptala tolikrát a pokaždé jí to nestačilo. Je posedlá smrtí svého otce a určitě naší verzi příběhů plně nevěří.

„Jak jen ti to nelépe přiblížit. Snad už jen takhle...“ Ruku jsem jí položil na čelo a promítl jí přímo do mozku své vzpomínky redukované na zážitky z výzkumné stanice a z Concordie. Najednou ve zhuštěné formě přijímala mé pocity, můj vztek a snad i strach. Vykřikla.

T'ek se přihnal, když zaslechl její hlas. Reflexivně mu ruka sjela k palcátu a vycenil tesáky. Křečovité držení těla polevilo, když viděl u třesoucí se dívky mě. „Co se jí stalo?“ vyhrkl. „Cos jí udělal?“

„Ukázal jsem jí pravdu jako tehdy na Korribanu Vetese. Jen to nese trochu hůř. Bijí se v ní pocity. Brzy ji to přejde.“

„A co, když jsi jí ublížil?“ vyštěkl vztekle T'ek a vycenil tesáky, které mu poslední dobrou zvláštně narostly.

Pozoruji to jenom já, nebo blouzním? Ty tesáky mu vážně zmohutněly. Pomalu by mohl trhat maso z kostí nebo protnout tepnu nějakého zvířete. V tomhle světle jsou opravdu veliké.

„Bratře, jsi v pořádku?“ pokusil jsem se stočit jeho pozornost jinam, „Není ti zle? Zdáš se být... pobledlý.“

„Je mi skvěle, ale tobě nebude, jestli se té červené kůži něco stalo. Poneseš následky!“ Vzteky praštil do stolu, až masivní dřevo rozštípl pěstí vedví. Odešel z místnosti.

„Moje hlava...“ drmolila stále mírně omráčená Aglora a držela se za čelo, na místě, kde jsem se ji dotkl. Ta rána do stolu ji musela probrat. Snad ne příliš brzy.

„Jsi v pořádku, maličká?“ přiskočil jsem k ní a už jí držel za ruku, aby nabyla pocitu reálnosti svých vjemů. „Nebraň se tomu, co se ti děje v hlavě. Nech myšlenky volně plynout a vše se urovná. Viděla a cítila jsi jen a pouze to, co jsem viděl a cítil já. Nyní znáš celý můj život a jistě již pevně věříš mé části příběhu, že ano?“

Její oči se podlily krví. Cítil jsem, jak v ní vzrůstá nenávist a proto jsem se raději stáhl ke dveřím. Snažil jsem se jí nahlédnout do mysli, abych zjistil, co se děje, ale bránila se mi tak vehementně, že kdybych ještě přitvrdil v nátlaku, mohl bych jí nenávratně ublížit.

Menší věci a vybavení místnosti se začalo pohybovat. Pomalu se k ní sunuly po podlaze datapady, bločky na psaní i židle. Vše kolem ní začalo rotovat a její tělo se zvedlo ze země. Bylo to jako sledovat z první řady příchod nějaké mystické bytosti do tohoto světa. Začal jsem mumlat zaříkadlo v prastarém jazyce, abych ji odřízl od proudění Síly... marně. Svět kolem se zdál být najednou temnější a mně nezbývalo nic jiného, než sáhnout po zbrani. Brix ozářil místnost fialovou září. Ona odpověděla zeleným kuželem světla svého meče. Vzduch páchl ozonem od toho, jak se mi na konečcích prstů bezděčně srážela energie do malých výbojů připravených přerůst v mohutný blesk. Nesmím jí ublížit. Musím se jí dostat do hlavy a zjistit, co se stalo. Kdybych jí ublížil, T'ek by mi to neodpustil.

Promluvila a její hlas zněl jako ze studny. Zněl jako hlas desítek osob najednou. Přísahal bych, že jí oči občas zableskly tu žlutou a tu rudou zlověstnou září. „Rave Ollpheiste, zabil jsi mistra Řádu Jedi, Rinira z Naboo, řečeného Ochranitel Aliance. Zabil jsi svého mistra, Palatia z Coruscantu. Nyní budeš pykat za své zločiny! Zabil jsi mého otce a ukázal jsi mi, že jsi měl šanci jednat jinak. Zklamal jsi sám sebe, hlupáku!“ S posledními slovy se mi vymrštila vstříc a všechny předměty, které ji obklopovaly, se na mne vrhly spolu s ní. Nemohl jsem odrazit každou letící věc a tak jsem byl proudem zařízení pokoje vymrštěn ze dveří ven. Udělal jsem několik kotoulů pozadu, než jsem se zastavil v podřepu. Instinkt mi velel zvednout ruku s mečem vzhůru. Bylo moudré uposlechnout, neboť přesný úder meče by mi hlavu rozpůlil jako zralou dýni.

„Nepochopila jsi!“ cedil jsem skrz zuby, když jsem se pod jejím nátlakem pokoušel vstát. „Tvůj otec a Palatius chtěli vždy nejprve zabít mě. Copak jsi to neviděla? Copak jsi necítila tu bolest, kterou jsem musel snášet?“ Blesky na mých rukách začaly pomalu šlehat kolem. Jeden zasáhl Agloru letmo do paže. Nejevila známky toho, že by zaznamenala bolest. Neškubla ani koutkem úst. Jedinou vyjevenou a zřejmou emocí byl vztek kovaný v nenávisti.

Udeřila nezměrnou silou a já měl co dělat, abych bleskurychlý a mocný výpad vykryl. Chtěla mě vykuchat jako rybu a zbavit mě jedním sekem vnitřností.

„Agloro, přestaň šílet. Viděla jsi pravdu, tak si ji nepřikrášluj! Viděla jsi, že Temná strana může fungovat v souladu se Světlou. Viděla jsi zločiny Palatia a Rinira. Rinir není tvůj otec. Tvoji rodiče zemřeli, pamatuješ si to? Pamatuješ si, kdo opravdu jsi? Nejsi Rinirova loutka, nejsi jeho stín!“

Zasypávala mě údery a já se je snažil pouze odrážet. Vyhýbal jsem se přímému útoku, protože jsem věděl, že jakýkoliv mohutnější zásah z mé strany by pro ni mohl být fatální. Odhodlání zvítězit ve mně však stále rostlo.

„Agloro, tohle je šílenství. Víš dobře, že padawan nemůže porazit bojový stroj!“ snažil jsem se překřičet zuřivý boj. Pak se mi najednou v hlavě rozjasnilo. Viděl jsem změnu v Aglořiných očích. Něco se v nich změnilo. „Rinire? Rinire, jsi zde?“

V hlavě se mi ozval hlas bláznivého starce: „Konečně ti to došlo, bazmeráne!“ Odhadl jsem, že to poslední slovo byla nějaká vulgarita z jeho domovského světa. „Nezabil jsem tě předtím, zabiju tě nyní rukou své učednice.“

„Jak? Zabil jsem tě na Concordii. Duchové přeci nemají takovou moc, aby mohli... nebo mají?“ Zatímco jsem se soustředil na hovor uvnitř své hlavy, tělo stále odráželo Aglořiny výpady.

„Blázne, ještě toho o Síle nevíš dost!“ vysmíval se mi duch starce. „Je spoustu zákoutí Síly, která jsi neodhalil a která mohou schopné dovést takřka k nesmrtelnosti. Tělo je pryč, ale duch trvá.“

Do zuřících soubojů se přihnal T'ek s palcátem v ruce. „Co se to tu děje?“ zařval a snažil se vmísit se do boje. Těžko říci, na čí stranu se hodlal připojit. Odstrčil jsem jej Silou do kouta.

„Nepřibližuj se! Její tělo ovládá Rinir!“

„Rinir? Zabil jsi ho na Concordii... nebo ne?“ snažil se situaci rychle pochopit bratr.

„Zabil jsem ho. Agloru ovládá jeho duch. Chce se mstít a využil ji. Musíme ji osvobodit, pak už snad bude klid.“ Zatímco jsem se snažil T'ekovi vysvětlit situaci, stále jsem odrážel twi'lečiny výpady a zdržoval Rinirovu mysl. Cítil jsem, jak mne dostihuje vyčerpání z takové rozpolcenosti. „Dlouho to nevydržím. Buď ji zraním, nebo mě zabije. Nelíbí se mi ani jedna varianta. Musíš se k ní připlížit a pokusit se jí zadržet, odzbrojit nebo tak něco. Musím z ní dostat Rinirova ducha rituálem a pořádně netuším, jaký mám použít, tak si to budu muset rozmyslet.“

T'ek nelenil a přikývl na souhlas. Mohl jsem se opět více soustředit na boj těla i mysli. Začal jsem stupňovat své úsilí, abych Agloru dostatečně zabavil. Rinira jsem zasypával otázkami a snažil se ho ošálit podobně jako na Concordii, ale snaha proniknout do duchovy mysli byla těžší než obvykle.

Když už mě pomalu udolávala únava, zasáhly T'ekovy mechanické paže, které Agloru sevřely v ocelovém stisku. Rukama přitlačenýma do vlastních žeber nemohla bojovat a nedostatek vzduchu ve vyprazdňujících se plicích ji nakonec udolal tak, že začala ztrácet vědomí. Přiskočil jsem, přiložil jí ruku na čelo a uspal ji. „Snad spolu s ní usnul i ten starý blázen,“ Vydechl jsem a sesunul se do podřepu.“

„Bude v pořádku?“ staral se T'ek.

„Doufám, že ano,“ ztěžka jsem oddychoval. „Už asi vím, jak to udělat. Budu ale potřebovat ostatní.“

Bratr donesl červenou dívku na ošetřovnu. Do žil jsme jí napumpovali dostatek sedativ, aby nehrozilo nebezpečí dalších nepříjemností.

„Zavolej ostatní. Já si zatím odpočinu.“

...