Rav Ollpheist: Vymítání

...

Aglora spala na ošetřovně napojená na několik hadiček a kabelů měřících její tělesné funkce. Medikamenty jsme se snažili držet její mentální aktivity na nízké úrovni, ale ti vnímavější z nás cítili, že se Rinirovi dříve nebo později podaří ovládnout tělo a přemoci vliv tišících prostředků.

„Co tedy budeme dělat?“ ptal se T'ek. „Mluvil jsi o nějakém rituálu. Je to už den a pořád jsi nic neudělal. Copak ji chceš držet nadopovanou permanentně?“

„Ale to ne, bratře. Shromažďoval jsem materiály a připravoval jsem se. Je stále v limbu?“

„Je,“ odpověděl stroze.

„Dobře. Probudíme ji.“

„To snad nemyslíš vážně? Ještě jsme neodklidili tu spoušť, co tu způsobila včera!“ rozhořčila se Vetesa, která se s Abbi probírala rozházenými písemnostmi a datapady. Obě se snažily urovnat skoro ztracené informace.

„Budu to mít pod kontrolou, drahá, neměli bychom s ní mít problém. Rejade, vše je nachystáno?“ otočil jsem se na přítele, který již pomalu snižoval dávku sedativ pumpovaných do Aglořiných žil. Zastavil se až na hodnotách, které ji budou lehce omamovat.

„Vše je v pořádku. Cítíš se na to? Brzy se probere.“

„Není cesty zpět, příteli. Jakmile se probere, budu muset jednat.“ Do místnosti vešla Luto'ya a s ní všichni naši přátelé, kteří se na D'Qar vypravili s námi. Wulfi a strillové se již dávno schoulili do kouta a odpočívali. Neprojevovali nervozitu, což mi dodalo sebedůvěru. „Abbi, Lutoy'yo... a vy ostatní. Jestli mají vaše kultury nějaké mocné bohy, můžete se zkusit modlit. Třeba to pomůže.“

Aglora začala pomalu otevírat oči. Víčka se jí zvedala velmi ztěžka a několikrát se celý proces probouzení se zastavil a začal nanovo. Po několika minutách se její oči otevřely. Než stačila cokoliv říci nebo udělat, přiložil jsem jí ruku na čelo a svět potemněl.

...

Obloha krvácela a mraky po ní pluly jako kusy trhaného masa. Země pod nohama křupala starými kostmi, jimiž byla posetá. Mezi nimi vykukovaly zbytky ohořelých stromů.

„Kde to jsme?“ rozhlížel se zmatený Rinir, který měl opět fyzickou podobu.

„Nikde a všude. Nikdy a vždy. Jsme tam, kde chci já. Tohle je můj svět na pomezí reality a snu. Mluvil jsi o tom, že jsem neodhalil mnohá zákoutí Síly. Mýlil ses. Znám jich mnoho, jen jsem se k nim ještě nedostal,“ vyvedl jsem starce z omylu.

„To není možné. Vytvořit svět v Síle by vyžadovalo soustředění mnoha mágů a mudrců. Takovou sílu mít nemůžeš. Jsi jen zrůda, nechutný experiment!“ rozkřikl se Rinir a snažil se nahmatat svůj meč.

„Hledáš tohle?“ ukázal jsem mu jeho vlastní meč a před jeho zraky jsem jej nechal rozplynout. „Tady platí moje pravidla.“

„Necháš mě také tak zmizet? Zatáhl jsi mě sem, abys mě zničil?“

„Ano. Ale dám ti šanci... přinejmenším na zachování se v Síle. Vzdáš-li se, neublížím ti, pokud opustíš Aglořino tělo a nebudeš se už vměšovat do našich záležitostí. Jestliže se nehodláš vzdát, budeš se se mnou muset bít o vlastní existenci. Když tě zabiju tady, zmizíš a s tebou i veškeré tvé stopy v Síle. Když zabiješ ty mě, budeš moci sestoupit do mého těla, jelikož bude bez duše a prázdné.“ Zajímalo by mě, jestli Aglořino vědomí zůstalo v jejím těle, nebo ji Rinir stáhl s sebou sem. Snad na něj nebyla fixovaná tak moc, jak se obávám.

„Nemůžu se s tebou bít,“ namítal kmet, „nemám tu žádnou moc, nemám ani zbraň. Vše jsi mi sebral.“

„Jak jsi to jen říkal? ‚Ještě toho o Síle nevíš dost! Je spoustu zákoutí Síly, která jsi neodhalil,‘ že ano? Tak nějak to bylo. Dám ti tvůj meč. Vrátím ti i schopnosti, ale nemysli si, že se pokusíš ovládat mou mysl.“

„Nevěřím ti. Jsme jen v tvojí mysli a ne někde jinde. Jen prokličkuji tvými nástrahami, převezmu kontrolu!“ vyhrožoval stařec a do hlasu se mu vrátila arogance. „Nemůžeš přeci tvořit celé světy někde v Síle. Na to nejsi dost mocný!“

„Uvidíme,“ pousmál jsem se a Brix ozářil kostry pod mýma nohama. „Meč máš zpět, můžeš se přesvědčit...“

„Uhodl jsi správně, že se nevzdám,“ řekl a vyvolal z jílce oranžovou záři. Nemeškal a vrhl se na mě s napřaženým mečem. S lehkostí jsem se mu vyhnul.

„Na rytíře Řádu nějak moc propadáš vzteku,“ popíchl jsem ho a mečem mu švihnul po kápi.

Vztekle se otočil. Při otočce se mu noha smekla po hrudní kosti, která ležela na hromadě žeber. Napřímil ruku a odstrčil mne Silou. Odlétl jsem dobrých deset metrů a dopadl na záda. Setrvačností jsem udělal kotoul pozadu a zůstal na kolenou. Než jsem se stačil vzpamatovat přiskakoval ke mně už Rinir a vrchem se snažil mi udeřit na hlavu. Vykryl jsem ránu mečem. Po prstech mi už začínala prskat energie. Dal jsem jí volný průchod a udeřil starce do břicha, až se kolem rozlétly jiskry. Břich měl pevný a šlachovitý, takže zapracovalo jako guma, když jsme do něj praštil. Odlétl několik metrů jako já předtím. Nelenil jsem a ve vzduchu jsem jej zasáhl blesky. Zařval a dopadl na zem jako mokrý hadr.

„Máš poslední možnost vzdát se a navždy splynout se Silou, mistře.“

V odpověď se mi kolem obličeje mihla čepel. Dal jsem průchod svému vzteku a rozhořčení. Dvakrát pohrdl mou nabídkou. Teď už nebudu mít slitování. Tasil jsem druhý meč a zasypal Rinira ranami. Tendence jeho odrážení začala polevovat. Brzy se unavil natolik, že jsem mu mohl lehčím výpadem vyrazit meč z ruky a druhým mu zarazil obě čepele do hrudi.

„Byl jsi domýšlivý hlupák za života a zůstal jsi jím i po smrti. Teď už od tebe bude konečně pokoj, Rinire. Poslal jsem tě na cestu, z níž není návratu. Nelhal jsem, tenhle svět je skutečný.“

„Ale,“ zachroptěl, „to není... to nejde... nemůžeš...“ jeho hlas se vytratil a tělo se rozplynulo tak, jako se předtím v mé ruce rozplynul jeho meč.

„Omyl, starče. To je... to jde... a já mohu!“

V rozplývajícím se oblaku Rinirova těla se začal rýsovat obrys jiného těla. Červená kůže a lekku jasně napovědělo, o koho se jedná. „Agloro!“ křikl jsem do oblaku a vyrazil k ní. Byla omráčena, ale dýchala. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji na D'Qar.

...

Sundal jsem dlaň z Aglořina čela. „Hotovo. Rinir je pryč.“

„Už? Teprve jsi začal!“ divil se T'ek, který držel twi'lečinu ruku ve svém masivním sevření.

„Tak to jenom vypadá,“ s těmi slovy jsem se v obklopení tmy sesunul k zemi.

...

Ze tmy se začaly ozývat zastřené šeptající hlasy. Říkaly věci jako „Pohnul se,“ Nebo „Už přichází k sobě.“

Otevřel jsem ztěžka oči. Oslnilo mě ostré světlo nemocničního lustru, který se mi pohupoval nad hlavou. Postavy kolem mě nabíraly ostřejší rysy a brzy jsem poznal, že kolem mě stojí moji přátelé i s Aglorou. „Co se...“ chtěl jsem se vyptávat, ale Rejad mi skočil do řeči : „Na otázky bude čas později. Jestli můžeš vstát, tak pojď. Budeme odlétat. Máme nějaké zprávy z Vaalu.“

...