Rav Ollpheist: Do srdce nepřítele

...

Z mrákot mě osvobodila ostrá bolest v jamce lokte na levé paži. Nějaký droid – medik mi zaváděl do těla kanylu o tloušťce Vetesina malíku. Nemohl jsem si rozpomenout, co se stalo, kde to jsem a jak je možné, že se někomu podařilo spoutat mě.

„Droide, kde jsem?“ zkusil jsem štěstí u mechanického zdravotníka. Nic neřekl. Průhledná hadička vedoucí z kanyly do nějakého lékařského zařízení se plnila prakticky černou tekutinou – mou krví. Stroj hučel a rachotil. Z bočního panelu vyjížděl úzký proužek papíru obsahující těžko rozluštitelné grafy a vzorce psané písmem, kterému jsem nerozuměl. Snad bych to byl schopný vyluštit, kdybych nebyl tak daleko.

Ostrá bolest projela mou druhou paží. Druhá kanyla se mi prokousala do těla a mléčně bílá hadička vedla z jejího konce do kapačky s neznámou tekutinou.

Brzy jsem začal cítit účinky ztráty většího množství krve a působení roztoku tekoucího do těla. Nejprve mě brněly rty, ale pocit se brzy rozšířil do každé měkčí části těla.

Tak takhle skonám? Připoutaný a utracený jako nějaké zvíře na neznámé planetě. Nepadnu v boji po boku svých přátel. Žádná hrdinská smrt ve vzpouře proti Alianci...

Brněly mě i kosti, když jsem ztratil vědomí.

...

„Pozoruhodné,“ promlouval ke mně neznámý hlas a já opět přicházel k sobě. Dobrá zpráva – nejsem mrtvý… špatná zpráva – nejsem mrtvý a jsem připoutaný.

Otevřel jsem oči a pocítil jistou míru úlevy, když jsem rozpoznal dřevěné police mohutné knihovny obsahující stovky, možná tisíce knih, svitků a datapadů. Někde jsem možná zahlédl i stín vržený holocronem.

„Kde to jsem a proč jsem spoutaný? Kdo jsi a co po mně chceš?“ promluvil jsem a vlivem odeznívajících sedativ se mi slova převalovala v ústech jako umírající nexu. Pachuť v ústech by nějakému úmrtí i napovídala.

„Protože, Rave, řečený Ollpheiste, tě hodlám zkoumat. Stál jsi Alianci mnoho peněz a já tě nemohu nechat ničit to, co moji předci po generace budovali.“

„Aliance...“ odplivl jsem si. V okamžiku mnou projel zásah z elektrotyče. Zazmítal jsem se bolestí.

„Ano, Aliance. Vítej na Coruscantu. Po tom, co tě prozkoumám do posledního detailu, vydám tě spravedlnosti. Budeš souzen, budeš vězněn... a ano, budeš popraven dle aliančních zákonů.“ Neznámý se začal smát.

„Hm, to bude náročný týden,“ prohodil jsem s tónem nezájmu v hlase. Pozvolna jsem se pouštěl do navázání spojení mé mysli s myslí svého věznitele. Zjistil jsem, že se jmenuje Kalen, že je úředníkem státní správy, jehož matka se velmi dobře vdala, takže má Kalen snadný přístup i do nejvyšších vládních kruhů. Byl to člověk ctižádostivý, ale nevýbojný. Zřejmě neměl o Síle takové vědomosti, aby tušil, čeho by mohli být její uživatelé schopni.

Zjistil jsem rovněž, že mě Kalen převzal od nějaké ozbrojené uniformované složky, u níž si však mou maličkost nevyžádal. Došlo k nějaké změně plánů.

V tom jsem se začal rozpomínat na to, co bylo před mým prvním probuzením zde, na Coruscantu: Bojovali jsme na orbitě Vaalu s nějakou skupinkou pašeráckých lodí. Nebyla to moc složitá nebo jinak nepříjemná bitva. Naše lodě rozstřílely ty jejich na malé kousky, ale několika přeživším se podařilo prchnout z bitvy v záchranných modulech. Přistáli rozseti po pralese.

Vydali jsme se hledat přeživší, ale ti si brzy našli nás. K základnímu táboru nás svolal Neerkod vysílačkou. Jeho hlas zněl podivně. Když jsme se přiblížili k ležení, pochopili jsme, proč dával hlasu takové zabarvení. Tři naše bojovnice – Vetesa, Abbi a Luto'ya měly k hlavám přitisknuty blastery. Svíraly je silné ruce ještě silnějších mužů. Ostatní mířili do našich jednotek, naši mířili na hlavy nepřátel.

„Dost toho všeho!“ křikl Rejad a zdálo se, že od něj zavanul vítr. „Co chcete?“

„Nic, nic,“ začal ze sebe soukat první z přeživších. Vypadalo to, že něco opravdu chtěli. „Jen si tady za ty tři křehotinky vyzvedneme tučnou odměnu a poletíme si po svém,“ dokončil jeho myšlenku plešatý muž s potetovanou hlavou.

„Jakou odměnu?“ zeptal se T'ek. Jeho ruka nervózně svírala jílec palcátu. Evidentně se snažil držet svůj vztek na uzdě. Na krku mu nabíhaly pulzující žíly.

„Vy to ještě nevíte?“ smál se zakrslý Twi'lek. „Na vaše hlavy je vypsaná tak tučná odměna, že jenom za toho rudocha můžeme dostat tolik, že se budeme moct do konce života všichni, co tu stojíme, válet v bordelech a putykách ve vnitřních soustavách.“

„Tak berte mě...“ sykl jsem s pohledem upřeným na Vetesu.

„Cos to řekl, rudokožče?“ ptal se ten s potetovanou pleší.

„Abyste si místo nich vzali mě, když je na moji hlavu taková odměna. Na ně tři dohromady určitě není tak vysoká odměna jako na mě nebo na Rejada. Je tomu tak? Myslel jsem si to. To my jsme přeci mozky zárodků vzpoury. Máte šanci. Berte mě.“ Odložil jsem k zemi Awall i Brix, dokonce i svůj starý sithský meč. Vykročil jsem směrem k pašerákům s rukama před sebou. Jejich tupé nechápavé výrazy se brzy změnily ve výrazy budoucích boháčů. Každý měl na tváři přihlouplý opilecký úsměv, oči všem zářily. Dívky se se mnou minuly na půlce cesty mezi našimi jednotkami a pašeráky. Usmál jsem se na ně a naznačil jim pohledem, že si jsem svým rozhodnutím jist.

Vrhlo se na mě hned šest chlapů, kteří mě svázali tlustými, hrubými provazy. Nalodili se se mnou do malé mandalorské lodi a odletěli z planety. Na orbitě mě plešatec omráčil výbojem paralyzéru.

...

„Nehýbej se, bratře“, šeptal na mě Rejadův hlas vycházející z mandalorianské přilby, která však neměla obvyklé značky rodu Urruz. „Netuším, co jsi měl v plánu, ale pokud jsem to pochopil dobře, chceš bodnout nepřítele přímo do srdce, je tomu tak?“

Nemohl jsem odpovědět. Ústa vypověděla vlivem paralyzéru službu. Trochu zmateně jsem přikývl.

„Dostaneme tě na Coruscant, ale nebudeme se moci moc dlouho zdržet. Ty mizery jsme dohnali na hranicích vnitřních soustav. Ti hlupáci si chtěli udělat zastávku v bordelu. Mohli tě třeba prohrát v kartách... to by bylo...“

„Corustant má vizuální odezvu,“ zahlásila Abbi z pilotní kabiny.

„Ohlaš nás. Volací znaky jsou BX-32-19-ETA. Všichni připravit na sestup v nepřátelském prostředí. Cokoliv se může zvrtnout. Muflon je v dosahu vysílačky a do pěti minut by nás v případě problému mohl vyzvednout přímo na planetě. Do té doby je to ale celé na nás.“

Z různých koutů lodi se ozývala souhlasná zvolání nebo mumlání. Vše bylo evidentně dokonale naplánované.

„Odpusť, příteli, ale musím tě znovu uspat, aby to bylo autentické. Snad se brzy uvidíme. Vzpomínáš, jak se to říkalo za starých časů? ‚Ať tě provází Síla.‘ – je to tak, že?“

S úsměvem jsem přikývl a vyslal Rejadovi do hlavy vzkaz: „Ať je Síla při tobě.“

Potom se mé tělo opět zachvělo pod účinky paralyzéru. Další vzpomínka byla až ta s nemocničním droidem.

...

„Kalene,“ začal jsem s hlavou již úplně čistou, „jsi si jist tím, co máš v plánu? Myslím, že úplně netušíš, co dokáží uživatelé Síly.“

„Plky. Jediové, Sithové... to je jedno. To staré náboženství nemá v moderní společnosti prostor. Hrstka bláznů mávajících laserovými...“

„Světelnými,“ přerušil jsem ho.

„...laserovými meči a vzývající nějakou neviditelnou moc, to je čiré bláznovství. Kdysi měli Jediové možná nějaký vliv, ale dnes to jsou jen loutky Aliance.“

„Blázni vzývající neviditelnou moc? Jak myslíš, ale neříkej, že jsem tě nevaroval.“ Usmál jsem se na Kalena – bylo to to poslední, co v životě viděl. Pomocí Síly jsem se vyrval z popruhů držících mě na nosítkách, přitáhl si strážního droida a vyrval mu elektrotyč a tu zarazil hluboko do mechanického těla. Droid se sesunul v záplavě zkratů k zemi. Kalena jsem zvedl ze země. Díval jsem se mu zpříma do očí, když z jeho sevřeného hrdla unikl poslední výdech.

...

Jakto, že toho nafoukaného blázna netrklo, že ho znám jménem? Lidé by měli být poučení v tom, jak se to má se Silou. Jednou to změníme.

Snažil jsem se protáhnout své tělo systémem zužujících se ventilačních šachet. Energotyč jsem musel nechat deaktivovanou a složenou na nejmenší možný rozměr. Překážela mi, ale byla to nejlepší možná dostupná zbraň.

Pokud mě odhad neklame, měl bych se přiblížit k Chrámu Jedi na dvě stě kroků.

Odsunul jsem nejbližší poklop a ocitl se v zapadlé uličce někde ve spodních sférách coruscantské aglomerace. Chrám se změnil od dob, kdy vznikly příběhy, jež jsem četl na d'qarské základně. Viděl jsem ho. Tyčil se nad ostatními budovami a vrhal stín na vše kolem. Plížil jsem se k němu, ač jsem tušil, že se nemohu dobře skrýt nikde.

...

Brána Chrámu byla střežena mohutnými bronzovými a mramorovými sochami dávných válečníků. Schody se v porovnání s okolím leskly zvláštní energií. Stoupal jsem po nich naplněn posvátnou úctou. Cestu mi zastoupila chrámová garda.

„Kdo se opovážil vystoupat po těch schodech? Kdo se opovažuje rušit klid velkých mistrů?“ ozval se hlas jednoho ze strážných.

„Ztracený syn Síly – Rav Ollpheist. Přicházím bez zlých úmyslů,“ zvolal jsem téměř obřadně směrem k mužům s tasenými čepelemi žlutých světelných mečů.

Strážci se na sebe nervózně podívali. „Darth Ollpheist,“ „Rudý,“ a mnoho dalších přídomků a slov se mihlo vzduchem. Snažili se šeptat, ale i přesto jsem některým slovům rozuměl. Odložil jsem energotyč a pomalu stoupal po schodech směrem ke strážcům. Jejich čepele se stočily mým směrem. Nezpomalil jsem.

„Co tu chceš?“ křikl na mě jeden z mužů. „Nevpustíme tě dovnitř, abys svou přítomností znesvětil Chrám!“

„Chci jen odpovědi.“ Stál jsem tak blízko, že by neměli problém setnout mi hlavu.

„Počkej tu...“ utrousil suše další muž a odkráčel do útrob Chrámu.

...

Marně jsem se rozpomínal na tupou ránu do zátylku, která se na mě snesla ze stínů chrámové knihovny. Jediové jsou prohnanější, než jsem čekal. Mnul jsem si zhmožděné místo a snažil se rozpoznat, kde jsem se ocitl. Malým, zamřížovaným okénkem se do chladné sklepní místnosti dralo denní světlo. Dle doléhajícího venkovního hluku jsem usoudil, že jsem stále na Coruscantu, dokonce možná stále v Chrámu.

Sklepení bylo chladné a vlhké. Strop byl tak nízko, že jsem nemohl stát vzpřímeně. Jediná cesta ven, která se nabízela, byla zatarasena těžkými kovovými dveřmi. Cítil jsem, že je za nimi několik lidí spojených se Silou – zřejmě strážných. Uvelebil jsem se v koutě, kam dopadalo venkovní světlo a dal jsem se do rozjímání a meditace.

...

„Chrámová stráž je prý velmi zajímavá složka Řádu. Četl jsem o mnohých hrdinech, kteří padli při obraně tohoto místa. Můj bratr ve víře, Rejad Urruz,“ jeho jméno jsem vyslovil s důrazem a pomalu, aby bylo srozumitelné, „nosí u opasku meč se žlutým krystalem v srdci.“

„Ticho, zrůdo!“ ozval se hrubý hlas z druhé stany dveří, „nebo tě popravíme dřív, než o tom rozhodne tribunál!“

...

„Psss, hej, slyšíš mě?“ zašeptal hlas. „Rudý obře, slyšíš? Mluvil jsi o Rejadovi, je to tak?“

„Je to tak, je to můj dobrý přítel. Znáš ho?“ Připlížil jsem se ke dveřím a ztišil hlas. Cítil jsem, že mohu neznámému na druhé straně dveří důvěřovat. Riskoval mnohé, když se mnou mluvil.

„Je Rejad v pořádku? Proslýchá se, že ho strávila Temná strana. Prý se z něj stal démon v masce, který popravuje s... s tebou prý popravuje naše mistry a přetahuje na svou stranu mocné bojovníky. Mistr Rinir vás prý dostihl na Concordii a vy jste ho zajali, mučili a popravili... o Palatiovi ani nemluvím. Proslýchají se hrozné věci. Já ale nevěřím tomu, že by něčeho takového byl schopný. Je to dobrý a rozumný muž.“

„Má sice masku, ale jen z toho důvodu, aby mu chránila oči. Stalo se mnohé a ano, trochu se změnil... ale démon z něj rozhodně není. Objevuje Sílu ve všech jejích rozměrech. Věříme totiž tomu, že Světlá a Temná strana nejsou proti sobě. Kde je tma, tam bude s východem slunce světlo. Kde je odporný žár, tam tě zachrání stín.“

„Pomůžu ti, ale něco budu chtít...“ na chvíli se odmlčel. „Budu chtít, abys mě odsud dostal. Nechci už mít nic společného s Řádem, s Aliancí. Nechci už déle bojovat za něco, co se hroutí. Tenhle svět je prohnilý a Řád se už dávno nedrží těch zásad, které jsem slíbil chránit.“

„Chápu,“ řekl jsem shovívavě. „Můžeme tě vyložit na nějaké planetě ve vnějších soustavách, kde budeš moci v klidu dožít. Můžeš si najít ženu, mít děti, hezkou farmu.“

Slyšel jsem hluboký nádech, pak kovové chrastění a deaktivaci silového pole. Pak se opakovalo chrastění, zámek povolil a dveře se pomalu otevřely. Muž za nimi nebyl strážcem Chrámu, jak jsem čekal. Strážci leželi omráčeni na zemi. Za dveřmi stál starý muž, možná starší než Rinir. Byl obklopen zvláštní aurou Síly, jakou jsem ještě nepocítil. Z muže vyzařovala moudrost a roky zkušeností.

„Jsem Rav Ollpheist a děkuji ti za vysvobození.“

„Jmenuji se Xarif. Učil jsem Rejadova mistra Awalla. Neděkuj mi předem, ještě nejsme venku, velký pane. Musíme se dostat těmito chodbami k archivnímu hangáru. Málokdo o něm ještě dnes ví. Je tam pár lodí, které by měly být schopny letu alespoň na takovou vzdálenost, aby nás tví přátelé mohli vyzvednout.“ Na nic nečekal a vydal se belhavým, leč svižným krokem vpřed do temných chodeb.

...

Cesta byla dlouhá a chodby pod Chrámem byly těsné a někdy jsem měl problém projít některými místy, které byly zaplněny potrubím.

„Tyto chodby se už po generace nepoužívají,“ prolomil zatuchlé ticho Xarif. „Nedivil bych se, kdybych byl poslední, kdo se v nich vyzná... nebo kdo o nich vůbec ví. Pověz, mladíku, co vůbec s Rejadem zamýšlíte?“

Neměl jsem důvod starci nevěřit a tak jsem mu vylíčil celý příběh o mém a T'ekovu úprku z D'Qaru, o cestě na Korriban a všech tamějších zážitcích. Vyprávěl jsem mu o cestě na Vaal a na Concordii, vyprávěl jsem mu o všem, co jsem si jen vybavil.

Při zmínce o Rejadově nehodě a důvodu, proč je již navždy uvězněn v masce, se kmet otřásl a odplivl si. „Špinavá bomba, to se dnes dělá. Dnešní Jediové nemají takové morální smýšlení jako ti dávní. Spoléhají na to, že pokud tě nezlikviduje droid, může to udělat automatická nálož. Jakmile se vyřadí systémy, spustí se odpočet a pak nastane zkáza. Rejad měl neuvěřitelné štěstí, že dopadl, jak dopadl.“

„Pověz, Xarife, proč mi vlastně pomáháš? Riskuješ přeci mnohé.“

„Myslíš, že mě vyděsí vidina smrti? Ani omyl, mladíku. Přesluhuji, jsem příliš stár na to, abych mohl být v boji k užitku, takže zůstávám v Chrámu a cvičím Gardu... není to ale jako za starých časů, není... a už ani nebude,“ povzdech si. „Cítím velké chvění v Síle. Světlo se mění ve tmu a naopak. Jednou, je to už mnoho let, jsem měl vizi. Viděl jsem něco, co jsem až do tvého příchodu nechápal. Viděl jsem ostře řezanou bílou skvrnu nesoucí Rejadovy rodové znaky, viděl jsem záři rudého a fialového meče. Viděl jsem, jak bude Síla napnuta jako pružina a bude se trhat na kusy ve svých základech. Nad tím vším vlály zástavy mnohých mocných pánů. Z jedné strany se řítilo oslnivé světlo a ze strany druhé zase vše pohlcující temnota. Došlo ke srážce a z oblaku prachu vykráčelo několik postav nesoucích praporce se zvláštním znamením. Jsem si jist, že to vypadalo jako znak dávno zapomenutého galaktického Impéria, kterému vládl Darth Sidious se svým učedníkem Darth Vaderem. Ti Sithští páni totiž započali jednu velkou éru poznávání Síly z mnoha úhlů. Od té doby se vždy někdo snaží poznat Světlo i Tmu, ale není mu dáno dojít k poznání, že Síla je jen jedna a že záleží na tom, kdo s ní jak nakládá. Přes znak Imperia se do dvou stran rozprostíral ještě zapomenutější symbol Sithského Triumvirátu – také odkaz na jednolitost Síly... A v tobě, hochu, vidím klíč ke své vizi. Ty jsi jedna z těch postav vystupujících z prachu.“

„Doufám, že tvoje předpoklady nezklamu,“ odvětil jsem poněkud nepřítomně, protože se můj zrak opíral o masivní pancéřovaná vrata. Xarif bez rozmýšlení došel k ovládacímu panelu a začal přejíždět prsty po tlačítkách.

„Tak, teď máme tak pět minut, než ta stará rozvodná síť donese do kanceláře ostrahy hlášku o tom, že je tu nevysvětlitelný nárůst energie. Do té doby už bychom měli být pryč, ale...“ odmlčel se a vzhlédl k vratům. „Nepohnulo se to! To snad ne!“ skoro už křičel. „Heslo to přijalo a vrata se neotevřela. Museli přerušit větší dodávky energie pro tuhle oblast katakomb, aby šetřili na výdajích! Typické. Pod vedením Nal'Khana se z Řádu stane ještě byrokratičtější a škudlivější organizace, než jakou je teď!“ Neváhal, tasil svůj meč a ponořil oranžově zářící čepel do vrat. Po milimetrech se prořezával pevným kovem. Na čele mu vyrašily krůpěje potu, které se setkávaly na nose a odkapávaly na zem. Nad hlavami se nám rozhoukal poplach a hlášení pro bezpečnostní složky, že se na naší pozici nachází neohlášený vetřelec.

Nemohli jsme déle čekat. Začal jsem se soustředit a vnímat proudění Síly v těchto sklepeních. Naladil jsem se na správný směr a začal zadržovat poskytnuté proudy jako hráz. „Ustup!“ křikl jsem na Xarifa a ten reflexivně uskočil a odběhl se schovat za mě. Zavřel jsem oči a plně se ponořil do ledových vod proudící Síly.

Hráz praskla. Z paží se mi vyrojil takový proud blesků, který jsem ještě neviděl. Modrý sloupec výbojů se zakousl do vrat v místě, kde je zjizvil Xarifův meč. Vzduch naplnil pach ozonu a tavícího se kovu. K zemi stékaly proudy doruda rozžhavené hmoty. Konečky prstů mi pomalu začínaly černat a bolest mě málem připravila o rozum. Nepolevil jsem. Snad jsem otevřel stavidla dostatečně.

„Funguje to! Ty mladý blázne, nepřestávej!“ křičel na mě stařec.

Po několika desítkách vteřin jsem cítil vyčerpání a modlil se k Síle, aby se dílo podařilo. Ucítil jsem mírnou úlevu, když poslední vrstva vrat pod mým náporem povolila a odtála. Mohl jsem přestat metat blesky. Padl jsem na kolena. Z rukou mi stoupaly obláčky páry a kůže na prstech mi popraskala a místy zuhelnatěla. To se bude chvíli hojit. Pokoušel jsem se pobavit sám sebe.

Vzhlédl jsem a spatřil následky svých činů. Vypáleným otvorem jsem viděl mrtvá těla spálená na prach.

„Ti nám přiběhli vzdorovat,“ prohodil ledabyle Xarif, když jsme procházeli hangárem. Nikdo z nich neměl světelný meč. Všichni byli ozbrojeni pouze blastery o různé velikosti a síle.

„Uvědomil jsem několik věrných, aby za vámi přiletěli na Vaal. Očekávejte je během několika dní.“

„Jak...?“ nechápal jsem.

„Nejsi jediný, kdo umí číst myšlenky, Rave Ollpheiste. Nasedej do lodi a zmiz. Můj čas nadešel.“ Tasil meč a otočil se právě včas, aby odrazil střelu z blasteru. „Jdi!“ křičel na mě a tlačil mě Silou do lodi. Netuším, proč, ale nemohl jsem mu vzdorovat.

Vyslyšel jsem starcovo přání. Zažehl jsem motory a doufal, že mu budu moci prostřílet lodními kanóny cestu, ale spletl jsem se. Jakmile Xarif vypozoroval, že je loď letuschopna, deaktivoval meč a nechal si prostřílet hrudník.

...

„Obětoval se, aby naše vize nezemřela. Byl to statečný muž,“ říkal se slzami v očích Rejad, když jsem mu odvyprávěl celý příběh. „Musíme se připravit na přílet přátel.“

Oba jsme vstali a zamířili do hloučku kolemstojících spojenců, abychom mohli vydat povely.

...