...
S ubíhajícími hodinami jsme postupně obdrželi informace o potlačování odporu aliančních jednotek napříč planetou. Žalobci naším jménem zajali mnohé vůdce zrádných vojáků a ještě větší množství jich poslali za předky. Nepřátelé s našimi vojáky neměli slitování a mi jej neměli s nimi. Řídili jsme se jednoduchým heslem – OKO ZA OKO. Za každého z našich padlých zaplatila Aliance mnohonásobně vyšší daň. Mandaloriany v našich řadách poháněla touha vyrvat svou domovinu ze spárů okupantů. Vraceli jsme se z právě osvobozené pouštní základny k místu, kde zůstal odpočívat Šedý muflon.
Veselí na palubě narušil praskot vysílačky. Pilotovi chvíli trvalo, než vyladil spojení tak, že hlas z druhé strany zněl čistě.
„Tady Rav Ollpheist. Slyším,“ zabručel jsem rozmrzele do mikrofonu.
„Pane... Danub,“ spojení mělo problémy a pilot se je snažil kompenzovat zuřivým točením ladícího mechanismu.
„Rád tě slyším, Danube. Co se děje, chlapče? Dospělí ti vypili pivo?“ vtipkoval jsem s rozjařenou náladou.
„Pane... můj strýc... zrádce... nalákal do pasti... prosím, pomoc!“ Poté bylo spojení přerušeno úplně.
„Zamiřte k Sundari... hned! A povolejte Rejada, T'eka, Abbi a Lutoyu. Ať Aglora zůstane s Vetesou a Žalobci na původní pozici!“
Pilot zkušeně stočil směr k východu. Vztekem mi na pěstích praskaly výboje energie.
...
Město Sundari bylo z povrchu planety nenápadné. Veškeré dění, veškerý život se odehrával pod povrchem pouště v umělém biotopu.
K vniknutí do města jsem nevyužil hlavního průchodu, ale ventilačního průduchu vzdáleného několik kilometrů. Pilot odletěl ihned po mém výsadku dle rozkazu.
...
Prodral jsem se ventilační šachtou. Byla střežena spřátelenými vojáky, které jsem si pamatoval z Vaalu, takže jsem na vestu dostal i čutoru s nějakou kořalkou.
Posilněn ohnivou vodou svých přátel jsem se ocitl v zapadlé uličce někde poblíž centra města. Vlhkost vzduchu byla skoro nesnesitelná. I já jsem měl obtíže s dýcháním. Atmosféra byla špatně nastavena. Místní budou malátní, pokud nebudou mít na hlavách přilby.
Postupoval jsem městem a ani po půlhodině chůze po hlavní ulici mi neposkytla možnost se s někým setkat. Vzadu v mozku se mi ozývala zlá předtucha smrti. I přes vlhkost vzduchu jsem cítil sucho v ústech. Brix jsem měl připravený v ruce a energie mi praskala kolem pěstí.
Aktivoval jsem vysílačku v marné naději. Promluvil jsem do šumu: „Danube, příteli, jsi na příjmu?“ V odpověď mi vysílačka pouze několikrát zapraskala.
S novými znalostmi přinesenými z Rhandu jsem se pokusil rozšířit své vědomí kolem sebe. Můj zrak létal nad městem a hledal známky života nebo mysli, která by patřila příteli. V okruhu čítajícím dvacet ulic a tři náměstí jsem nenarazil na jedinou živou bytost. Pouze z protektorova paláce se linuly jisté náznaky života, které se mi podařilo zachytit.
Zrychlil jsem krok. Teoreticky mi nehrozilo nebezpečí a chtěl jsem přijít na kloub tomu, co se v hlavním městě stalo.
Spěchal jsem a chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že se mi nohy lehce lepí k zemi. Když jsem zpozornil a zahleděl se dolů, pochopil jsem. Zasychající krev a další tělní tekutiny. Ulice vedoucí k paláci byla lemována nejprve několika, později mnoha mrtvými těly s utrhanými končetinami, rozdrcenými lebkami a vyhřeznutými vnitřnostmi. Zmocnil se mě vztek, když jsem začal poznávat tváře (ač některé značně pomuchlané) svých přátel a bližních.
Můj zrak spočinul na nenápadné mrtvole ležící na boku vedle mrtvoly muže v bohatě zdobeném kabátci. Oba muži třímali v rukách beskady, jejichž čepele končily v břiše toho druhého. „Danube, příteli... odpusť,“ šeptal jsem do vlhkého vzduchu. Mladý válečník se v marné snaze zachránit svého strýce vřítil do pasti a položil život za to, aby ho nakonec odstranil jako zrádce. Kdo ví, jak dlouho po svém zranění ještě žil? Ta myšlenka mě trýznila při pohledu na Danubovu volnou ruku, která se zoufale snažila udržet uraženou spodní čelist na místě.
„Padl jsi jako válečník, chlapče. Dnes jsi uspěl.“
Když je ale protektor mrtvý, čí mysl jsem to zachytil? A kdo pobil bojovníky do jednoho? Přeci se nepozabíjeli v takhle přesném souladu! Někdo nebo něco je dorazilo bez ohledu na znepřátelené strany. Něco přišlo zabíjet a zabíjelo to.
...
Mysl, kterou jsem se snažil vystopovat, byla velmi neurčitá. Chvíli se zdálo, že je jedna, chvíli se zdálo, že sleduji tři nebo čtyři osoby najednou. Co ty jsi vlastně zač?
Dříve naleštěné podlahy z drahého dřeva byly pokryty krví a střepy kostí. Místo rodových insignií visela na zdech mrtvá těla přidržována kopími či meči. Někdo si dal práci, aby to tu vyzdobil. Proč je mi jenom ta agresivita tak povědomá?
Cítil jsem se zvláštně, když jsem se širokými chodbami přibližoval k cíli. Poslední masivní dveře mě dělily od mysli, která mě tolik týrala a nenechala mě chvíli v klidu.
Uchopil jsem kovové kruhy připevněné ke dveřím a zatáhl. Křídla se rozevřela do celé své několikametrové šíře. V záplavě světla se rýsovala postava přinejmenším o hlavu vyšší než já.
„Jsi mrtvý!“ zařval jsem, „T'ek tě přeci zabil na D'Qaru! Nemůžeš tady být!“
„Ale ale, bratříčku. To není zrovna milé přivítání,“ odpověděl mi klidným hlasem, v němž rachotil smích jako hřeby v plechovém vědru.
Gamalvi byl křížencem obra z Mandallie a člověka. Miloval zabíjení, mrzačení a hlavně trofeje. Jednou se mu málem podařilo získat i T'ekovu lebku, ale můj bratr se ubránil a roztříštil Gamalvimu okovaným kyjem hlavu. Zdálo se, že svá zranění nemůže přežít. Od toho osudového zápasu jsme jej neviděli. Pokládali jsme ho jednoduše za mrtvého. Zdá se, že se v bactě zregeneroval do plného fyzického zdraví – k naší smůle.
Opíral se právě o ten kyj, který ho poslal na dlouhé roky na odpočinek. Na rameni měl na popruhu zavěšený těžký blaster.
„Vypadáš stejně odporně jako před lety,“ štěkl jsem po něm. Jeho úklon vypovídal o tom, že mou poznámku bral jako kompliment. „T'ek s tebou měl asi dost slitování, když ti tu tvou zpropadenou hlavu neurazil. Teď už by ses neubránil ani jeho pěsti.“
„Slyšel jsem o tom, že má díky tobě mechanické ruce. Musí mu to slušet,“ ušklíbl se.
„Jsou to ničivé zbraně,“ vyzdvihoval jsem bratrovy protézy.
Kroužili jsme kolem sebe a stále se k sobě přibližovali. Cítil jsem, že se mí přátelé blíží. Bude lepší ho v přesile zajmout a vyslechnout. Těžko ho sem vyslal Palatius, takže někdo musí zodpovídat za jeho projekt, nebo musí přinejmenším vědět o pozadí experimentů.
„Zabil jsi všechny ty lidi? Proč?“ vyhrkl jsem.
Jeho ústa se roztáhla do širokého samolibého úsměvu. Odhalil řadu špičatých zubů s notným počtem kazů. „Kdo jiný by tohle dokázal, bratříčku?“
„Proč ale obě strany? Vždyť jsi zabil své spojence!“ hořekoval jsem, ale má slova se nesetkala s pochopením. „Copak nejsi ve službách Aliance?“
„Možná,“ odpověděl tajemně, „ale spíš jsem na své straně. Konečně jsem mohl zpustošit Mandaloriany. Až se odsud dostanu na Mandallii, budou mě oslavovat jako válečníka, jako hrdinu. Dobudu si prestiž a budu vládnout svému světu.“ Zasnil se a hleděl z okna na město. „A až ovládnu Mandallii, vrátím se s vojskem na Mandalore a ovládnu ho také... a jednoho dne bude celá soustava pod mojí nadvládou... a pak... kdo ví...“
„Na něco takového nestačíš. Stěží se dostaneš odsud, natož na Mandallii nebo kamkoliv jinam,“ zavrčel jsem na něj. Jeho monolog mi způsoboval silné nutkání utnout mu hlavu. Na Gamalviho hlas jsem byl vždy poněkud alergický. Každé slovo podtrhoval lehký tón pohrdání a výsměchu.
„Neviděl jsi ty muže venku? Mnozí padli právě mojí rukou. Někteří mě nasytili svým masem. Ty budeš další!“ Hladově si olízl rty a vycenil zuby. Kyj si přehodil přes rameno a udělal dlouhý krok mým směrem.
„Zpátky!“ Brix se rozzářil a jeho čepel vyplnila vzdálenost mezi námi. V dlani se mi objevila koule energie čekající na uvolnění. Zřejmě nějaké rhandské obranné kouzlo, pomyslel jsem si. Ještě jsem nepřišel všem tajům Rhandských kněží na kloub.
Gamalvi se usmál, ale v očích mu na okamžik zaplanul strach. „Copak to je? Ty sis začal hrát se světýlky, Rave? Chceš být jako náš otec?“
„Můj otec to rozhodně nebyl. Byl to blázen a pošetilec, který si s námi hrál!“
„MŮJ otec si vždy myslel, že ty světelné meče mají jistý charakter starých dob. Viděl v tom trochu melancholie. Bij se se mnou jako muž. Hezky postaru jako doma na D'Qaru. Chladné zbraně proti sobě. Vzpomínáš na náš výcvik? Kyj proti meči.“
Jeho slova se mě nikterak nedotknula, ale má hrdost mi velela, abych v boji muže proti muži zvolil takovou zbraň, které se soupeř může ubránit i svou zbraní. Upevnil jsem Brix do úchytu na zádech a z místa hned vedle jsem uvolnil starodávný sithský meč. „Nedělám to kvůli tobě, Gamalvi.“
Cítil jsem přítomnost svých přátel plížících se mi na pomoc. Do myslí jsem jim vyslal vzkaz: „Budu se s ním být sám. Je to jeden z d'garských experimentů. T'eku, je to Gamalvi.“ Jasně jsem cítil úlek dívek, tiché přijetí Rejadovou myslí a rozruch v T'ekově hlavě. Dozajista vrčel a cenil tesáky, jak to měl ve zvyku.
Když viděl, že jsem připraven k boji, vyrazil Gamalvi bez varování vpřed. Kyj se mihnul vzduchem a těsně mi prolétl nad hlavou. Kdybych se včas nepřikrčil, museli by moji přátelé posbírat zbytky mého mozku, aby mě mohli uložit na pohřební hranici celého.
Má odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Švihl jsem mečem, ale protivník úder vykryl s až neuvěřitelnou rychlostí.
„Měl bys něco vědět, bratříčku. Nejsem takový, jakým jsem kdysi býval. Pokusy pokračovaly i po mém zmrzačení.“ Kyjem tlačil proti mému meči. Mé bosé nohy pomalu klouzaly po zkrvavené podlaze pod Gamalviho tlakem.
„Tvoje tělo možná zesílilo, ale tvá mysl je stále myslí idiota,“ kontroloval jsem situaci. Uskočil jsem stranou a ťal mečem. Gamalvi se pokusil uskočit, ale nebyl dostatečně rychlý. Rudá skvrna se mu na boku začínala rozšiřovat a tenké pramínky krve se pomalu táhly k zemi. Podařilo se mi přeseknout i popruh jeho blasteru. Můj pocit bezpečí se tak zvětšil. Byl jsem klidnější, když jsem viděl, jak blaster padá k zemi z dosahu Gamalviho ruky.
Protivník mírně ustoupil a stiskl si ránu. Několik vteřin v předklonu těžce oddychoval, ale brzy se začal smát. Napřímil se a odkryl místo zásahu. „Jak jsem řekl – pokusy pokračovaly.“ Odkrytá rána se mi zacelovala před očima. Zbyla po ní jen mírně světlá jizva.
Vrhl jsem se na něj. Tušil jsem, že useknutá hlava mu již dorůst nemusí. Něco podobného jsem už viděl u jiného míšence na D'Qaru. Tomu pak stačilo useknout hlavu. Kůže na krku se sice obnovila, ale hlava nedorostla.
Dal jsem do boje snad všechnu svou zuřivost. Mával jsem mečem lehce jako mladou haluzí. Gamalvi krvácel z několika ran najednou. Já měl po jednom jeho zásahu přeražené žebro. Nic, s čím by si regenerace časem neporadila. Protivníkovy rány se však rychle hojily.
Slyšel jsem kroky přátel. Byli blízko. Gamalvi je zřejmě zaslechl také, protože se na okamžik odvrátil od víru boje. Využil jsem situaci a mávl mečem. S řevem se skácel k zemi. Upustil kyj a svíral si pahýl nohy. Chybějící končetina se válela vedle něho v tratolišti nechutně páchnoucí krve. Řval a snažil se zpomalit ztrátu krve stlačováním rány.
„To byl hezký zásah,“ konstatoval T'ek. „Koukám, že náš milý příbuzný nemá chuť zemřít ani podruhé.
„Co je to?“ zeptala se Luto'ya. „Je obrovský a odporný... a ten pach je...“ musela si rukou zakrýt ústa. Její citlivý nos se zřejmě nedokázal plně vyrovnat se zápachem křížencovy krve.
„Pozor!“ křikla Abbi. Otočil jsem se a včas se vyhnul střele z blasteru. Gamalvi ležel na zemi a noha mu pozvolna dorůstala. K jeho tělu se táhnula krvavá stopa od toho, jak se odtáhl od místa svého zranění ke střelné zbrani. Na nic jsem nečekal a vyrazil. Než stačil cokoliv udělat, ležela jeho hlava metr od jeho škubajícího se těla. Vyvolal jsem kouli energie a seslal ji na obě části svého protivníka. Tělo začalo pomalu hořet a páchnoucí černý dým se valil k vyraženým oknům a z nich ven. Do ohniště jsem přihodil i uťatou nohu. Jeden nikdy neví, pomyslel jsem si.
Otočil jsem se a spatřil hlouček svých přátel klečících kolem něčeho, co jsem neviděl. Upevnil jsem meč na záda a přiblížil se. Měl jsem zlou předtuchu. Jedna mysl mi najednou začala scházet. Když jsem uviděl dílo zkázy, klesl jsem na kolena také.
„Abbi,“ špitl jsem při pohledu na krvácející ránu způsobenou střelou z blasteru. Chytil jsem ji za ruku, ale ta byla již studená. „Zachránila mě a sama za to zaplatila... to nestrpím,“ zahrozil jsem a pěstí udeřil do pohlahy.
...