Rav Ollpheist: V zemi trpaslíků

...

„To vidění mě tam navedlo jasně. Poletíme do soustavy Saari Ha,“ mručel T'ek. Vlny Síly zřejmě začaly omývat i jeho mysl.

„Nikdy jsem o tom systému neslyšel. Kde to je?“ ptal se nevěřícně Rejad.

„Dle datapadů,“ začal jsem poučovat, „které jsme odvezli z D'Qaru, se ta soustava nachází ve vnitřních soustavách. Hlavní planetou je Bimmisaari – planeta trpaslíků. Kdysi tam žili dva druhy Bimmů, ale ti humanoidní vytlačili původní druh na ostatní planety. Aliance tu soustavu údajně neobsadila, ale uzavřela obchodní spojenectví. Měly by tam být bohaté doly a notná naleziště drahých kovů. Možná tam jsou i uhelné doly.“

„To vypadá jako něco, co by nás mohlo zajímat, pánové. Nepletu se?“ ušklíbl se T'ek.

...

Na výpravu jsem se s T'ekem vydal já, abych zamezil možným diplomatickým omylům svého bratra. Rejad a Luto'ya se rovněž připojili. Abbi, Vetesa, Aglora a Žalobci měli své poslání v soustavě Dagobah. Vzali si s sebou Wulfiho a strilly. Jejich smysly jim měli napomoci v pátrání po starém artefaktu.

Šmouhy hyperprostoru se ustálily opět ve stabilní tečky v černém nekonečnu. Před Šedým muflonem se rýsovala planeta Bimmisaari, hlavní a zároveň nejbohatší planeta v soustavě Saari Ha.

...

Přistáli jsme v místech, kde se zdála vegetace dostatečně rozestoupená a kde jsme předpokládali minimální možnost setkání se s domorodci. Chtěli jsme se náležitě připravit – jak na vyjednávání, tak na možný odpor.

Vyšli jsme na louku, z níž přistávající Muflon vyhnal menší stádo pasoucího se dobytka. Zvířata se o několik desítek metrů dále opět shromáždila a dál se pásla.

„Nevypadá to tu špatně,“ ušklíbl se T'ek při pohledu na město, nad jehož střechy stoupal dým páchnoucí rozžhaveným kovem.

Vydali jsme se vstříc okované městské bráně. Tyčila se do výše přibližně deseti metrů. Byla pokryta kovovými pláty přinýtovanými hluboko do masivního dřeva.

„Alianční svině!“ křičel za námi hrubý hrdelní hlas. Otočili jsme se a uviděli metr a půl vysokou postavu širokých ramen, která se k nám rychlým během blížila. Válečník třímal v ruce mohutnou dvoubřitou sekyru, tělo měl ukryto v kožené zbroji. Vlasy mu v běhu divoce vlály a vousy mu sahaly až k břichu, kde byly sepnuty sponou a připevněny k opasku.

T'ek malého bojovníka odzbrojil jediným úderem svého palcátu. Bimm nečekal na druhý úder a vrhl se na bratra. Pěstmi do něj začal bušit s takovou rychlostí, že se zdálo, že bude třeba i našeho zásahu. Bratr se však brzy vzchopil, zkroutil Bimmovi paže za záda a sevřel je v ocelových spárech. Druhou rukou zvedl zmítajícího se trpaslíka do vzduchu. Ruzzuřený Bimm se snažil kopat a kousat, ale kovové sevření nepovolilo.

„Líbí se mi. Necháme si ho?“ zeptal se T'ek, jako kdyby se dožadoval nového mazlíčka. Jeho zajatec sebou stále házel a nadával. Někdy se jeho nadávky svezly na vlně řeči jeho světa.

„Zvláštní,“ zamyslel jsem se, „Bimmini, jazyk Bimmů, se údajně vyznačoval harmonií a zpěvností. Tohle hrdelní vrčení je něco úplně nového. Také se mi nezdá jeho muskulatura. Bimmové mají být drobní a útlí. Tenhle vypadá jako dva Bimmové vedle sebe.“

Z ochozů a střílen městské zdi se začalo ozývat dupání těžkých bot, nabíjení palných zbraní a rachocení zbroje. „Pusťte našeho bojovníka, nebo vydám svým mužům povel k palbě!“ Obrátili jsme zraky vzhůru. Na ochozu stál další malý válečník. V jedné ruce držel kuši a v druhé bojové kladivo zakončené na jednom konci špicí.

„Rádi. Nechceme s vámi bojovat. Chápeme, že jste nepřátelé Aliance tak jako my,“ zvolal vzhůru Rejad. „T'eku, postav ho na zem, ať vidí, že nelžeme.“ T'ek přikývl a pomalu postavil již klidného Bimma na zem. Ten se na nás díval již smířlivýma očima.

„Vpusťte nás dovnitř. Rádi bychom s vámi uzavřeli dohodu!“ zvolal jsem k muži vzhůru.

Muž něco zamručel a zmizel z dohledu. Z druhé strany brány se ozvaly povely v hrdelní i zpěvné verzi jazyka Bimmini. Volaly na sebe a nakonec utichly. Za branou to zarachotilo a s mechanickým skřípěním a v oblacích páry se městská brána otevřela do úzké štěrbiny, do níž jsme mohli vcházet po jednom.

Válečník, který na nás prvně zaútočil, sebral svou sekyru ze země a mrkl na nás. Vešel jako první.

Po jednom jsme vcházeli do města. Ulicí se táhl zástup vrčících bojovníků, kteří mému bratrovi sahali sotva po pas. Utvořili uličku vedoucí až k paláci postavenému z hrubě otesaných kamenů.

„Jděte a nedělejte problémy,“ zvolal muž původně stojící na hradbách. „Když se o něco pokusíte, moji muži vás bez slitování sprovodí ze světa.“

T'ek nervózně svíral rukojeť své zbraně a mračil se. Nelíbilo se mu být někomu vydán na milost a nemilost.

Vydali jsme se uličkou těl vpřed.

...

Vůdce města se nám představil jako král Grubkangorg Hrubovousý.

Vysvětlil nám, proč někteří Bimmové jsou útlí a mluví zpěvavou verzí jazyka – ti nikdy nezažili práci v dolech a pocházeli z lepších rodin. Bimmové mluvící těžkým hrdelním hlasem pocházeli z níže postavených rodin. Byli to horníci, kováři, mechanici a další, kteří celý život dýchali dým ve slévárnách a kovárnách a kteří dýchali prach v dolech. Ti byli zároveň mohutnější a jejich svaly je rozšiřovaly takřka dvojnásobně.

„Jaké jsou vlastně vaše vztahy s Aliancí, Grubkangorgu?“ zahrál na diplomatickou notu Rejad.

Král zabručel, až se mu zachvěly konečky vousů pokrývající mu kolena. Korálky na jejich koncích lehce zacinkaly. „Měli jsme s Aliancí dlouhé roky obchodní dohody, dokud se její vedení nerozhodlo, že naše doly by mohly vydat větší bohatství, než jim hodláme poskytovat. Jednoho dne se na nebi objevily jejich lodě a jejich armáda podupala naše louky. Bombardovali nás z nebe. Kdo nepadl ihned, ten se musel utkat s dobře vyzbrojenými vojáky. Tehdy padli mnozí z nás. Je tomu již několik stovek let a stále se z té války vzpamatováváme. Tehdy jsme měli létající stroje, měli jsme technologii, která nás přenášela mezi hvězdami. Stále o tom mluvíme, vzpomínáme na padlé předky.“

„Jak jste se Aliance zbavili?“ vyhrkla Luto'ya.

„Zalezli jsme do dolů a zavalili vchody,“ pokračoval král. „Tam jsme po více než padesát let tajně žili, hloubili tunely a hledali spojence v dalších dolech i na povrchu. Naši horníci těžili uhlí a mechanici stavěli ničivé stroje poháněné párou. Jednou jsme vyšli opět na povrch a poplivali ruku Aliance, která se chtěla sápat po našem bohatství. Někteří z nás tehdy poprvé uzřeli denní světlo.

Vše se nakonec podařilo. Pobili a vyhnali jsme alianční vojáky z planety. To, co jsme zde našli, byly jen trosky kdysi slavných a velkých měst. Naše stáda byla rozehnána a naše svatyně byly pobořeny. Málokdo z Vážených si ještě pamatoval skutečná jména našich bohů a naše technologie.“

„Takže jste se rozhodli postavit vše znovu? To je úžasné,“ pochvaloval odhodlání T'ek.

„Nic jiného nám nezbývalo,“ povzdechl si král.

...

Dlouho jsme debatovali nad chvályhodným odhodláním Bimmů. Sice si úsilí vybralo daň na jejich tělech a hlasech. Jejich mysl byla zatvrzelejší a temnější.

„Slyšel jsem, že místní obyvatelé mívali blízko k užívání Síly, je tomu tak?“ zajímal jsem se dychtivě.

„Ano, Síla. S tou jsme také mívali co do činění. Zítra vám domluvím setkání s velmistrem mágů,“ odpověděl s klidem Grubkangorg. „Nyní je ale již pozdě. Buďte mými hosty, přátelé. Čeká vás hostina.“ Luskl silnými prsty, na nichž se zaleskly prsteny. Zvuk přivolal služebnictvo, které na tácech a podnosech přinášelo maso v různých úpravách. Smažené maso, pečené i vařené provonělo trůnní sál.

„Kdybych tak měl co nalít do rohu, abych to mohl spláchnout,“ povzdech si T'ek a pohladil mohutný picí roh, který se mu houpal u opasku. Já a Rejad jsme na něj pohlédli s pochopením.

Král se široce usmál a odhalil nažloutlé zuby. „Máte také žízeň, pánové?“ Opět luskl prsty a záhy se ve dveřích objevila čtveřice urostlých služebníků nesoucích soudek.

„Kdyby v tom tak bylo pivo,“ povzdechl si bratr znovu.

Králův úsměv se roztáhl ještě více. „Pili jste někdy Starého Krommiho?“

Naše zavrtění hlavou ho ujistilo v tom, že s místním pivem nemáme zkušenosti.

„Tak to se připravte na zážitek.“ Přistavil svůj korbel pod kohout naražený v sudu. To, co z něj teklo, se spíše podobalo pastě nebo kaši. Když byl korbel skoro plný, otočil král kohoutem na druhou stranu a na hladině nápoje se objevila bílá lesknoucí se pěna.

T'ek se přihrnul k sudu, roh třímal v ruce. Začal ho plnit tekutinou, která hladce klouzala dovnitř nádoby. „To musím ochutnat.“

Král se mezitím díval skrz prosklené části korbelu. Díval se proti světlu zapadajícího slunce. „Krommi byl náš první sládek potom, co jsme se vytrhli z rukou Aliance. Začínal z ničeho. Zpovídal tehdejší Vážené, kteří si z dob svého mládí matně vzpomínali na chuť a konzistenci piva. Snažil se vzkřísit tradici pivovarnictví,“ mluvil zasněně. „Pracoval skoro celý život. Stále vylepšoval a měnil recepturu. Pivo se mu stále nezdálo dostatečně silné nebo pitelné. Nakonec se rozhodl pro úplný převrat. Chtěl vytvořit takové pivo, které by oslavilo náš národ. Vytvořil takový nápoj, který sice teče do sklenice s nevolí, ale do krku klouže hladce, jako když jarní vánek běhá po louce. Je jako krev našeho lidi, jako jeho duše. U piva se veselíme i truchlíme, vzpomínáme na předky a doufáme v zářnou budoucnost.“

Zatímco mluvil, naplnili jsme si své rohy a dívali se do pěny. Naplnila nás posvátná úcta

Když jsme ochutnali, ucítili jsme silnou hořkost, která ale nebudila nechuť. Byla přesně na hraně dobré chuti. Síla nápoje nás též překvapila. Byli jsme zvyklí na mandalorianské pivo, které bylo v porovnání s tímto doslova vodovaté. V kontrastu s hutností a kašovitostí se ale pilo opravdu dobře. Klouzalo hezky do krku. Zdálo se, že se snad v ústech rozpouští.

„Je výborné,“ zamumlal T'ek a na kníru se mu ještě držela hustá pěna.

„Možná trochu silné, ale to ničemu nevadí,“ lapal po dechu Rejad, jehož chuťové buňky zřejmě zažívaly šok.

...

Oslavy přátelství a spojenectví se s králem Grubkangorgem protáhly do pozdních nočních hodin. Připíjeli jsme na přátelství, připíjeli jsme na nenávist planoucí k Alianci. Uzavírali jsme smlouvy o výměně surovin (a T'ek si vydupal i pivo jako nutnou surovinu) a technologií. Rovněž jsme se domluvili na zbudování vysílače a budoucí orbitální ochranu. To vše se mělo odehrát v řádech desítek let.

Probral jsem se s tváří přitisknutou na dřevěný stůl v trůnním sále. V hlavě mi třeštilo a měl jsem pocit, že se mi v ústech rozkládá mršina starého a hodně nemocného zvířete.

T'ek spal vsedě v jednom z rohů místnosti s bradou položenou na prsou. Rejad spal naznak na stole a král Grubkangorg dřímal v dřevěné replice svého trůnu, kterou používal jako židli u jídelního stolu.

Luto'ya právě vpadla do sálu. Kdysi pečlivě vyčesávaný ohon vlasů měla rozcuchaný. Pod očima měla namodralé kruhy a žlutá „bělma“ jejích očí byla protkána rudými žilkami. Evidentně prohýřila celou noc. Na nahých prsou měla stopy kousanců, na stehnech byly zřetelné štípance od tlustých prstů. Přes to vše měla v obličeji spokojený úsměv a vrněla.

„Vidím, že sis užila,“ prohodil jsem jejím směrem.

„Velmi, příteli. Místní muži a ženy jsou...“ nedořekla větu, ale přimhouřila oči a zavrněla o něco hlasitěji.

Král otevřel oči. Několik minut se snažil srovnat šilhající oči, když se pohledem zaměřoval na Lutoy'iny vnady. Když se mu podařilo pohled stabilizovat, sáhl pod stůl, kde nahmatal kovový kbelík. S úderem pěstí do stolu se do něj vyzvracel.

Pleskající zvuk probudil Rejada a T'eka. Oba sice sáhli po zbraních, ale nebyli schopni ničeho jiného, než se přikolébat a těžce usednout na židle.

...

Velmistr mágů mě uvítal ve svém přístřešku. Luto'ya, T'ek a Rejad se šli projít kolem města, aby vyhodnotili jeho obranné schopnosti. Rovněž si předsevzali, že se pokusí dojít tak daleko, až budou mít další městské království na dohled.

„Cítím z tebe velkou moc,“ řekl velmistr, když se dotkl mé dlaně. Jeho bílé vlasy a vousy by se mu couraly po zemi, kdyby je neměl spleteny ve složitých copech. Byl jedním z těch, kteří mluví hlubokým hrdelním hlasem.

„Nápodobně, velmistře. Cítím tu velkou koncentraci Síly. Četl jsem o místních čarodějích, kteří učili pracovat se Silou i mistry Řádu Jedi.“

„Zadrž,“ přerušil mě, „než ti odhalím některé taje našeho učení, chci něco výměnou.“

„Co mohu pro velmistra udělat?“ znervózněl jsem.

„Tohle,“ ukázal na starý sithský meč, jehož rukojeť mi vyčuhovala přes rameno.

„Pane, to... je to prastará relikvie. Doprovází mě celý můj svobodný život,“ oponoval jsem.

„Nerozumíš. Nenechám si ho. Bude tu na tebe čekat uschován jako symbol dohody mezi vámi a námi. Až nadejde čas, jeden z našich mágů tě vyhledá a meč ti navrátí.“

S nevolí a těžkým srdcem jsem odepnul prastarou relikvii a předal ji velmistrovi. Potěžkal meč ve svých vrásčitých prstech. Usmál se, když jej zabalil do bílého plátna a uložil na vrch police. „Dobře, můžeme začít.“

...