Čertova matrace

 

Teď už opravdu nevím, proč jsem tam tehdy doopravdy šel. Možná jsem zatoužil po ranní kávě a doufal, že někde ve vstupní hale bude automat, protože jsem při své cestě již nechtěl hledat nějakou čerpací stanici... Jsou to sice naše centrální body, ale, ať už to vypadá jak chce, prostě jsem se zastavil v prodejně nábytku, abych si dal kafe. No, bože. Cesty páně jsou nevyzpytatelné a ty mé teprve!

Bloumal jsem ohromnou plochou mezi tisíci sedačkami a skříněmi různých tvarů. Sem tam jsem zahlédl i kávovar, ale vždycky šlo o pouhou atrapu, stejně jako falešné televize a nezapojené dřezy, které byly jen doplňkovou kulisou k nábytku z umělého dřeva a plastu. Celé to mělo evokovat pocit lidského domova. A myslím, že to se těm lidem docela povedlo.

 

Přestože, bylo brzké dopoledne, potkával jsem zasněné milence, držící se za ruce v oblacích snů, i starší páry, kteří si plánovali vylepšit bydlení a za zvuků psychodelické hudby hladili dokonalé povrchy umělých dýh.

Byl jsem tím opravdu mile překvapen, protože jsem si připadal, konečně jako v lidském světě. I když, nový nábytek je pro mě tím posledním, co já potřebuji k životu, chápal jsem, že pro některé bytosti je to možnost, jak doladit své nekonečné štěstí.

 

Dokonce i já jsem na malou chvíli podlehl fascinaci zvláštního nočního stolku, který nemá klasické nohy, ale otáčí se na stojanu, který vypadá jako kopyto. Máte tak možnost mít u postele šuplíčky, poličky, nebo věšáčky. Vrchní deska se neotáčí, takže budík na vás civí stále ze stejné pozice. Koukl jsem zvědavě na cenu, ale byl jsem upřímně znechucen.

 

V další vteřině se však vedle mě náhle zjevil nějaký zaměstnanec, vypadal jako kolega, protože asi vyskočil ze šatní skříně a s lákavým úsměvem mi naznačil, že zde peníze potřebovat nebudu. Stačí podepsat smlouvu a stolek mi bude doručen kamkoli si budu přát.

„Fakt kamkoli?“ Zavětřil jsem nějakou čertovinu: „díky, ale ten stolek si vyrobím klidně sám!“ začal jsem spontánně rohovatět.

Podíval se na mě zmateně, asi nevěděl co tím myslím:“Vy jste truhlář pane?“

“Nejsem, ale mohu jím být kdykoli, mladíku!“ odpověděl jsem a v očích mi zajiskřilo.

Lidsky se zděsil: „ Jste kontrola z ústředí!“

Váhal jsem, co mu mám na to odpovědět. Lákalo mě zalhat, když jsem viděl, jak je vylekaný. Docela by mě zajímalo, co by se dělo pak, kdyby se zjistilo, že já vlastně jsem skoro kontrola z vnitra. Koneckonců příliš nespěchám, tak proč se nepobavit.

 

„Okamžitě mi zavolejte svého nadřízeného! Chci si stěžovat!“ křikl jsem rozzlobeně a pro jistotu jsem se k němu otočil zády, aby neviděl, že mi začaly rašit malé růžky.

„A smím vědět, co se přihodilo?“ zašeptal plačtivě.

„Viděl jsem vás chrápat tady v tý skříni.“ a ukázal jsem útočně na její pootevřená dvířka.

„Ale já tam nespal pane, já tam jen čekal.“

„Cože?“ byl jsem najednou překvapen zase já: “vy jste byl opravdu zalezlý v tom zboží? A to si říkáte člověk? Nemáte to na ukládání kabátů a prádla?“

Tak takhle vyděsit jsem ho neplánoval, ale už nešlo couvnout. Klepal se jako osika: „Já, já tam čekal na vás!“

Jeho odpověď mě najednou celkem potěšila: “ To rád slyším kolego. Vybral jste dobré místo na setkání, mám z vás radost!“ Probíhající rozhovor se mi však začal nějak vymykat o to víc, že jsem byl stále k němu zády a nemohl se otočit, dokud nepomine prvotní rozčilení a z tváře mi nezmizí mé ďábelské rysy .

„Chtěl jsem vám jen nabídnout úvěrovou smlouvu, když se vám tak zalíbil ten stolek.“

Aha, tak se tedy věci mají. Úvěrový poradce teď už může na vás vyskočit odkudkoli, když má nutkavou potřebu provize. Takže lidé už přijali i naše metody.

 

Přemýšlel jsem jak vycouvat z rozhovoru s tím břídilem, ale naštěstí ta nasládlá hudba ztichla a z výšin reproduktorů se ozvalo hlášení: „ Pan Slamník ať se prosím dostaví ihned na informace, zapomněl si tu svou matraci! Pan Slamník...“ zaznělo v prapodivné ozvěně.

 

Opět jsem nevěřil svým uším. Typicky lidská poezie. Začal jsem se pozorně rozhlížet kolem, jestli nespatřím někoho se zdviženou pravicí, jak pádí směrem k informacím, nebo alespoň někoho, koho by toho hlášení zaujalo. Nic se očividně nedělo. V rozhlase už zase zněly podtóny, které lidské ucho nezachytí a nakupující pokračovali houpavým krokem v pohybu uličkami.

Rozhodl jsem se proto, že se vydám k informacím, abych se podíval, jestli tam ten pán dorazí, když ho volali rozhlasem. Mezitím mé rozčilení pominulo a růžky se pomalu začaly zatahovat zpět. Přidal jsem do kroku a v dálce jsem zahlédl velký pult obložený počítači. Paní, co seděla za jedním z nich, na mě upřela svůj pohled a začala se usmívat. Konečně budu hovořit s někým normálním. Je to náš člověk, když používá naše vybavení, pomyslel jsem si a bezděky ještě zrychlil krok.

 

Stanul jsem před jejím pultem lehce udýchán, ale už v normální lidské podobě: „Dobrý den krasotinko, chtěl jsem se vás jen zeptat...“

„ Dobrý den, tady mi to podepište a s touhle výdejkou jděte do skladu, kluci už vás čekají.“ skočila mi ochotně s úsměvem do řeči a podávala mi propisovačku. Zarazil jsem se, jelikož tu evidentně došlo k omylu. A ihned jsem věděl, že ona není od nás.

„Jste přece pan Slamník.“ kývla na mě přesvědčivě a stále se usmívala. Vzal jsem nabízené pero a začal pečlivě zkoumat jeho hrot... Obyčejná modrá barva. Jak jsou ti lidé namyšlení, když se obklopují padělky co vytvářejí jen pouhou iluzi.

 

„No tak, pane Slamník, stačí jeden autogram. „Čtyř zónová matracinka“ na vás už netrpělivě čeká...“

„A občanku nechcete?“ napověděl jsem ji, protože tužku jsem už držel těsně nad papírem a od trestného činu nás dělilo jen pár okamžiků.

„Ne, průkaz jsme přece kontrolovali při sepisování úvěru.“ přisunula mi list blíže k okraji pultu.

V tom okamžiku jsem byl pod hrozným tlakem, protože jsem byl zrovna v módu obyčejného člověka. Co to po mě chce, abych tam napsal? Mozek se mi z posledních sil vzepjal: „Ale já si žádnou matraci neobjednával!“

„Ano, objednal jste si pouze zdravotní postel z holandského masivu, ale nyní je k tomu v akci a i ta čtyř zónová zdravotní matrace. Nebojte, celková částka i splátky se nemění.“

„Říkáte čtyř zónová...a je v ceně? A kolik tedy budu měsíčně splácet?“ začal jsem zjišťovat informace, abych měl dost sil k opětovné přeměně.

„Máte to ve smlouvě, 1490 korun měsíčně, po dobu dvou let. Vypadá to na první pohled jako ďábelská investice, ale věřte, že kvalitní spánek vám prodlouží život minimálně o tři i čtyři roky! Jsou na to vědecké výzkumy!“ vychrlila jedním dechem, protože mé dotazy jí signalizovaly pouze jedinou možnost a to ztrátu zákazníka.

 

„A myslíte si, že teď mluvíte pravdu?“ řekl jsem a sklonil se padělat podpis pana Slamníka.

Netrpělivě se pousmála a v duchu si říkala:“Tak už to konečně podepiš ty osle!“ Úplně jasně jsem slyšel její myšlenky a cítil její nervozitu.

„Jo, slečinko, touha po mamonu dokáže řádně zatemnit mysl. To má někdy osel víc rozumu jak člověk, co vy na to?“

Úplně jsem ji vykolejil, až začala o sobě pochybovat a zmateně si přehrávala svůj mozkový záznamník.

 

Písmeno S a L šlo jakoby z jednoho rozmachu a povedlo se mi na výbornou, ale písmeno A jsem tak nějak pokazil na O. Prostě jsem tu nožičku zvedl moc brzy. Okamžitě jsem to zjistil, ale to už jsem psal písmeno M, kde jsem ve stresu ze zkaženého A, napsal o oblouček méně takže to bylo N. Písmeno I + K jsem dobrzdil jen tak tak... SLONÍK-stálo na papíře.

Písemný projev nám nebyl dán, protože nevychází z našeho učení.

„Stačí vám to takhle?“ cítil jsem jak se mi krabatí kůže na čele.

„Ano, to je ono“ vzdychla tiše a byla bledá jakoby potřebovala transfuzi krve.

„Neboj se, už to bude!“ zašeptal jsem a při vracení tužky jsem dával veliký pozor, aby se naše malíčky vzájemně dotkly. Povedlo se!

„Miluji tě“: vzdychla a já jsem v té chvíli věděl, že mě čeká pochvala a prémie od šéfa.

 

Myslím si, že na tento svět vrhneme tak tři až čtyři lidská mláďata....Nevím jakého budou pohlaví, ale už mají místo zajištěné. Pro holky neziskovky a pro kluky parlament.