Kapitola 1 - Se štítem nebo na štítě

„Admirále, další,“ oznámila rozechvělým hlasem obsluha senzorů. Já jsem se na svém místě trochu pootočil a viděl jsem je na obrazovce také. Čtyři bitevní lodě, třídy Emperor a tucet křižníku všech možných tříd. Dohromady tak už nepřítel měl přes třicet lodí, a kromě pár torpédoborců, samá těžká plavidla. Nevypadalo to dobře.

            „Udržujte pozici, tady nás chrání obranná stanice. Sem se neodváží.“ prohlásil rezolutně admirál. „Komunikace, hlášení?“

            „Naše posily jsou dva skoky od nás pane, spojenci jsou také na cestě,“ podal informaci poručík. Nálada na můstku se trochu zvedla. Sami bychom proti nepřátelské flotile neměli šanci.

            „Výborně, teď bychom možná mohli…“ admirál nevyslovil, co měl na mysli. Z hyperprostoru se vynořila další flotila. Osm plavidel, samé bitevní lodě. Všechny byla neznámá třída, kterou naše systémy nedokázaly identifikovat. Zmocnil se mě chlad a třásl jsem se tak, až mi šustilo peří. Morálka byla opět na bodu mrazu.

            Admirál byl první, kdo se vzpamatoval. „Máme jejich frekvenci?“

            „Ano pane kapitáne,“ poručík odpověděl a zaklapal zobákem. Stejně jako já byl nervózní.

            „Spojte nás,“ přikázal kapitán a rázně ze sedačky vytáhl mikrofon.

            Na velké obrazovce zabudované ve zdi, která normálně zprostředkovávala výhled z lodi, se objevilo nejprve zrnění a nakonec obraz. Byl na něm admirál nepřátelské flotily. Člověk. Víc společného měl ale se strojem. Oblečen byl v rudé róbě, která zakrývala většinu jeho těla, ale ty části, které vidět byly, byly mechanické. Obě dvě oči bionické, tvář skrytá za kovovou maskou. Ani ústa nebyla vidět.

            „Mluvte,“ zaduněla ta věc arogantně.

            „Tady je admirál Hvězdný Svit, vrchní velitel vesmírných sil Ptačí Federace. Jste na našem svrchovaném území. Pokud ho do jednoho vašeho standardního dnu neopustíte, rozdrtíme vaši flotilu v prach a spálíme veškeré Vaše planety. Učiníme zadost rozpínání Vašeho hnusného agresivního druhu po galaxii jednou a provždy! Smažeme všechny záznamy z našich dějin a z dějin vesmíru, nezbyde po vás nic víc, než trosky osaměle poletující vesmírem. Vraťte se a změňte svůj přístup, nebo Vás budeme muset přimět. To bylo naše poslední varování!“

            Chvíli jsem si myslel, že reproduktory na lodi mají poruchu. Ozývalo se z nich jen podivné sípání. Pak mi to při pohledu na obrazovku došlo. Ta bytost se smála!

            „Uvidíme,“ dvě bionické oči zajiskřily a hovor skončil.

            „Jejich lodě se dávají do pohybu pane!“ informovala poručice Jasný Hlas.

            „Jen ať přijdou! Tady si vylámou zuby jako nikdy předtím,“ odmávnul ji admirál.

            Na obrazovkách snímajících nepřátelskou flotilu bylo jasně vidět, jak se nově přilétnuvší lodě pomalu a klidně vydávají naším směrem. Byly bachraté a ve srovnání s našimi, postrádaly jakoukoliv eleganci. Samá ostrá hrana, všechno ryze účelové. Zbytek té neestetické flotily se jim držel v patách.

Desítky světelných minut daleko a vedoucí bitevní loď vypálila z mohutného kanónu v přídi.

„Admirále, nepřátelská palba!“ ohlásila Jasný Hlas a hlas se jí trochu chvěl.

„Není možné, na tuto vzdálenost není ve vesmíru zbraň schopná účinné střelby!“

 Podle všeho už je.

Projektil napřímo trefil obrannou stanici. Náraz byl katastrofální.

Nejodolnější štíty a pancíř nevydržely a celé jedno křídlo se odlomilo a se stroboskopickým blikáním světel se vzdalovalo do vesmíru, zatímco dekomprese chrlila bezbranné námořníky do vakua.

            Křídel zůstalo ještě sedm, a devět obranných pevnůstek kolem.

            Na můstku zavládlo vyděšené ticho. Tahle pevnost dokázala sama odvrátit útok rozpínavých hmyzáků z vedlejších sektorů. Byla to chlouba našeho lidu a teď…jeden zásah…

            „Hlášení!“ Kde jsou naši spojenci a posily?!“ vyptával se rozlíceně admirál.

            „Posily stále dva skoky od nás, spojenci, spojenci přerušili komunikaci. Jejich poslední poloha byla na vnějších hranicích naší říše, pane.“

            Zatímco se admirál rozčiloval na nekompetentní spojence, já si přiblížil obraz nových nepřátelských lodí na samou hranici rozpoznatelnosti. Celou první třetinu trupu tvořil ten giga kanón. Právě znovu vypálil. A sedm zbývajících lodí se dostalo na dostřel.

            Osm zásahů a z pevnosti zbyly už jen menší pevnůstky kolem a několik zbraní nainstalovaných na citadele. Celé sekce se pod drtivými nárazy hroutily. Všude kolem teď pluly kusy pancíře i jiné věci, který před okamžikem patřily k obranné stanici.

            „Admirále, pevnost hlásí 84% ztrátu bojeschopnosti, co budeme dělat?“ poručík (ani si nedokážu vzpomenout na jeho jméno) se hystericky zeptal.

            „Bez téhle pevnosti nemáme šanci ani s posilami,“ prohlásil neochvějně admirál. „Musíme zajistit, aby naše druhá flotila měla naději, aby měl naději na budoucnost celý náš druh! Zničíme ty dalekonosné bitevní lodě! Nepřítel tak nebude mít jinou možnost než odtáhnout s nepořízenou! Vyšlete malou skupinu společně s transportními loděmi na nepřítelem dobytý sektor, to by mohlo část jejich sil odpoutat. Ať se nezastavují na nejbližším sektoru, ale ať pokračují tak daleko jak to jen půjde.“

            „Ano pane!“

            O moment později začalo pět torpédoborců a dva křižníky s manévry. V patách je jako kvočnu kuřata následovaly transportní lodě.

            U nepřítele to vyvolalo reakci, kterou předpokládal admirál. Dvě bitevní lodě, čtyři křižníky vyrazily k okraji systému, aby mohly zahájit pronásledování.

            „Hodně štěstí, admirále,“ popřála zbytku flotily Ranní Rosa, kapitánka křižníku.

            „Vám také, kapitánko,“ zasalutoval admirál odlétávajícím lodím. Kolem nich se vytvořil vír energie, jak se nabíjely hyperprostorové motory. Pak se mdlým zábleskem zmizely, jako kdyby někdo otočil vypínačem.

            Nepřátelská skupina jim ale byla v patách, ani ne minutu po nich také zmizela.

            „Ať všechny korvety zahájí útok na dalekonosné bitevní lodě, zbytek flotily jim zajistí krytí, pokud to bude nevyhnutelné, taranujte je!“ štěkal rozkazy admirál. Můstek ožil horečnou aktivitou, jak se rozkazy předávaly ostatním bojovým skupinám.

            Torpédoborec vedle nás explodoval. Výbuch reaktoru a veškerého střeliva ho roztrhal na neidentifikovatelné kousky. Zalapal jsem po dechu, ti chudáci na palubě ani nedostali šanci na záchranu.

            „Admirál flotile, tohle je chvíle, kdy oplatíme nepříteli vše, co nám způsobil. Vybombardování planety Krasm a masakr jejich zbývajících obyvatel. Všichni jsme tam měli naše známé přátele či rodinu. Teď přišel náš čas. Naše velká šance uštědřit jim takovou porážku, na kterou nezapomenou!  Zatlačíme je tak hluboko na jejich území, že už se nikdy nevyhrabou! Pro vítězství!“

            „Pro vítězství!“ zvedla se bouře výkřiků. Veškerý chlad ve mně roztál a vystřídala ho vše stravující hněv a nenávist. Nenávist k těm vrahům, kteří netvoří a pouze zabírají další a další planety. K tomu galaktickému moru, co se rozpíná a ničí vše na co přijde. Podle odhodlaných výrazů kolem jsem se tak necítil sám.

            Všechny systémy běžely na 100 %, plná bojová připravenost. Na svém stanovišti kontroly, jsem měl dokonalý přehled o celé lodi. Na vedlejších monitorech jsem měl zapnutý přenos z vnějších kamer.

            „Útok!“ zavelel admirál a celá naše flotila se pohnula vpřed. Korvety se ještě držely po našem boku, vystartují, až se naše těžké lodě střetnou s jejich.

            Mimo náš dostřel zahájily nepřátelské bitevní lodě palbu. Na pohyblivé cíle to neměly tak jednoduché, ale přesto náš křižník, Spár, inkasoval těžká zásah. Nástavby na levoboku byly jednoduše utnuté od zbytku lodi a ztemnělé pluly vesmírem. V trupu vznikla jedna dlouhá rozšklebená rána, lemovaná zbytky pancíře a ohnutých nosníků. Bylo skrz ni vidět do chodeb a místností. Vakuum do nich okamžitě vtrhlo a vyrvalo vše, co nebylo pevně ukotveno. Chudáci. Křižník zpomalil a vypadl z formace, stále ale mířil odhodlaně vpřed. Bohužel, ztráta rychlosti z něj udělala snadnější cíl. Sadisticky ho zaměřily minimálně dvě bitevní lodě a jako zraněné zvíře ho jednoduše odstřelily. Projektily s dětskou hravostí překonaly už tak těžce zkoušené štíty a pronikly do útrob lodi. Spář se rozzářil vnitřním světlem a pak oslnivě vybuchl. Trosky vržené do vesmíru zasáhly dvě korvety, co se pokoušely lodi pomoct, a rozprášily je.

            Přiblížení nás stálo ještě jeden torpédoborec, ale byli jsme tak blízko, že se mohly odpoutat korvety. Jakmile dostaly rozkaz, vystřelily prudce vpřed. Neohrabaný mohutný kanón je nedokázal zaměřit a zbytek lodi obsahoval další těžké zbraně určené převážně proti větším cílům. Jak hejno lovců obkružovaly nemotornou kořist a prokousávaly se pancéřováním. Po trupu bitevních lodí téměř nepřetržitě vybuchovaly rakety a jasně jej osvětlovaly.

            „Admirále, od nepřátelské flotily se oddělily křižníky a torpédoborce. Míří přímo k našim korvetám!“ vykřikla Jasný Hlas.

            Admirál nevybíravě zaklel a chytil se za kořen zobáku. „Vyšlete bitevní lodě Hurikán, Vichřici a Bouřliváka společně se čtyřmi křižníky ať je za každou cenu zastaví, ke korvetám se nesmí dostat!“

            „Ano pane!“

            Rozkazy byly vydány a sedm našich lodí prudce změnilo kurz.

            Loď se náhle celá prudce otřásla a rozječely se varovné sirény. Bylo to jako kdyby do nás narazila menší planeta. A to pěkně rychle. Jen díky popruhům jsem zůstal sedět v křesle. I tak to se mnou hodilo opravdu divoce.

            „Škody?!“ dožadoval se admirál hlášení. Na celém můstku se ozývalo sténání a nadávky.

            Obrazovka přede mnou ukazovala 3D model lodi, vpravo pak byl výčet poškozených nebo zničených sekcí.

            „Ztratili jsme veškeré zbraně na přídi, štíty na přídi jsou také pryč, vlastně celá přední sekce jako taková už neexistuje,“ odpovídal jsem a v krku se mi dělal knedlík. „Po celé délce trupu jsou praskliny a ztrácíme kyslík ve všech vnějších sekcích. Bylo poškozeno centrum řízení palby pro zbývající zbraně, každá z nich si bude muset hledat cíle sama!“ překřičel jsem ječící sirény. „Motory a navigace jsou provozuschopné z 80 %!“ zakončil jsem svůj výčet pro můstek. Zničené ubikace, jídelny či prostory pro posádku teď nebyly důležité. Ošetřovna asi taky ne.

            „Veškerou energii do štítů a do motorů! Upoutáme jejich pozornost, aby korvety měly všechen čas, co potřebují!“

            Podle přístrojů jsme se přibližovali, ale podle mě to bylo pomalu, hrozně pomalu. Napjatě jsem čekal, až do nás udeří další zásah. Dalo by se říct, že ten první byl dost… šťastný pro nás. Projektil letěl šikmo dolů, a tak nemohl probít loď v celé délce, takhle „jen“ urval skoro celou příď a nezasáhl reaktor. Nicméně ještě dva nebo tři zásahy a z lodi by stejně zbyl jen vrak. Vrhnul jsem pohled směrem ke dveřím. Za nimi byly únikové moduly a planeta byla hned pod námi…

            „Pane, lodě třídy Emperor zahájily palbu!“ ječela Jasný Hlas. Funkční kamery mi ukázaly vyrovnanou řadu nepřátelských bitevních lodí a křižníky mezi nimi. Stejně jako jejich dalekonosná podoba, i tyhle byly bachraté a zaměřené čistě na praktičnost. Všude po trupu i na nástavbách se ježily hlavně gauss kanónu, výmetnicemi pro těžké rakety a neutronovými odpalovači. Tyhle nesly znaky flotily, která se střetla s hmyzáky ve vedlejším sektoru. Viděli jsme je bojovat, v některých věcech jsme se jim přiblížili, ale co se týče palebné síly, nepřítel měl pořád velký náskok.

            Nejdříve začaly pálit neutronové odpalovače. Azurové koule těchto vysoce nabitých částic vystřelily ke svým cílům a celou cestu se třpytily jak malé hvězdy. Byly jich spousty a přibližovaly se vražedně rychle. Za nimi se zrodily řady dalších jiskřících sfér a vyrazily ke svým cílům. I přes svůj zkázonosný potenciál vypadaly kouzelně.

            „Všechny zbraně, co můžou, ať se zaměří na nejbližší loď! Koncentrujte palbu na jedno místo!“ rozkazoval admirál. Těžké věže na hřbetu lodi se začaly natáčet směrem k bitevní lodi Rozhodný hlas. Tedy, alespoň ty co zbyly.

            Bohužel, oni nás měli zaměřené daleko dříve.

            „Úhybné manévry, přímo dolů a na levobok!“ vyštěknul admirál rozkaz. Neutronové koule nás těsně minuly a letěly dál do nekonečného vesmíru. Loď vedle nás, bitevní loď Cyklón, nezareagovala včas. Na poslední chvíli se pokusila stejně jako my sklonit dolů, ale nestihla to. Čtyři azurové hvězdy ji zasáhly do motorů. Nemohl jsem se na to dívat. Ne, nebylo to tím, že to bylo příliš děsivé, ale na obrazovce ve chvíli výbuchu plálo jasně bíle světlo a já instinktivně zavřel oči. Potom, co záře ustala, se Cyklón znovu ukázal. Z motorů zbyl jen spečený škvarek, loď se stala neovladatelnou. Její poslední manévr jí nasměroval pryč z bojiště. Vzdorovitě odpálila salvu čtyřiceti silných fúzních raket. To byl její poslední akt. Dříve než jediný únikový modul odletěl z lodi, byla zasažena alespoň jednou ranou z těch obrovských kanonů. Jakoby poposkočila do strany, a pak se rozlomila na dvě poloviny, co se pomalu otáčely kolem své osy. Bylo patrné, kde bývala skladiště raket. Když vybuchly braly s sebou celé sekce lodi a exploze osvětlovaly trup, který se ztrácel v černém kosmu. Byly jasně fialové.

            Ze čtyřiceti raket dorazilo k cíli jen jedenáct. Zbytek byl zničen bodovou obranou nepřátelských křižníků. Ty, co zasáhly, způsobily nevýznamné škody na nepřátelských bitevních lodích, ale alespoň donutily nepřítele rozevřít formaci.

            Manévr nás dostal z bezprostředního nebezpečí, ale bohužel se zbraně zase musely bolestivě pomalu zacílit. Ztráta řídícího střediska palby se projevovala víc a víc.

            Pak začala střílet hřbetní věž osazená triem gauss kanónů. Jasně jsem na obrazovce viděl, jak krátce před výstřelem hlásí jednotlivé kanóny připravenost.

Tři výstřely.

Napájení kondenzátorů.

Tři výstřely.

To byl jediný způsob, jak jsem mohl zjistit, že věž střílí. Projektily letěly tak rychle, že se na kameře ani neukázaly. V momentě, kdy se zakously do nepřátelských štítů, jsem pocítil radost. Po tom všem, jsme se konečně dostali dost blízko, abychom je zasáhli tam, kde je to bolí.

Další věže se postupně přidávaly v palbě na cíl. Nakonec i laserové. Jejich oranžové paprsky se zatínaly do trupu bitevní lodi jak kopí do břicha bestií z dávných historických časů.

Štíty nepřátelské lodi zapulzovaly a zhroutily se. Celé sekce pancéřování se hroutily pod naší zničující palbou. Netrvalo to dlouho a projektily, rakety, laserové paprsky se probily do vnitřních prostor, kde páchaly největší škody a nemilosrdně zabíjely posádku.

Na můstku vládla euforie. Snad proto si nikdo nevšiml křižníku, který na nás z bezprostřední vzdálenosti zahájil palbu.

Trupem otřásala exploze za explozí. Nejhorší ale bylo sténání těžce zkoušeného kovu všude kolem nás. Ten zvuk se mi přenášel až do morku kostí a mě opět sevřel strach. S hrůzou jsem sledoval, jak jednotlivé sekce lodi postupně odumírají. Každé ostré pípnutí hlásící ztrátu byl kraťoučký requiem za ty, co tam sloužili. Ne, nejhorší byla ta bezmoc. Z mého místa jsem mohl akorát hlásit škody a dávat rozkazy opravářským četám.

Křižník si byl tak jistý svým vítězstvím, že z torpédometů na přídi odpálil půl tuctu pomalých torpéd. A proč by ne, jeho směrem nemířila jediná z našich věží. Až na automatickou obranu. A on byl v jejich dosahu.

Sotva torpéda zakusila vakuum vesmíru, byla zasažena vysoce přesnými laserovými výboji. Na cokoliv většího jak bombardér jsou neúčinná, ale co se týče torpéd a raket…

Výbuch byl tak mohutný, že se křižník, stejně jako Cyclón, ztratil za pláštěm oslnivé exploze. Když se znovu ukázal, chyběla mu celá příď. Jako v nákresech byly zepředu vidět jednotlivé paluby, chodby, místnosti. První třetina se ho prostě odpařila. Zbytek pomalu couval pryč. Jako důkaz odolnosti, plazmové vrhače na bocích lodě nepřestávaly pálit, dokud se skrz obnažené sekce nezačaly probíjet projektily z naší věže. Jedno po druhém zhasínala centra odporu, dokud nezůstala jen mrtvá kovová skořápka, rakev pro zbývající posádku. 

            Bohužel, naše loď na tom nebyla o moc lépe. Křižník se s námi moc nepáral. Z těžkých zbraní zbývala jen jedna provozuschopná věž s gauss kanóny. Zbytku buď povolil pancíř pod vichrem průpalných střel nebo je dostala koncentrovaná energie plazmových výbojů. Po celé lodi zuřily požáry. Pokud se tam tedy nedostalo vakuum. Celková integrita trupu byla vážně narušena, reaktor stále fungoval, ale přívody energie byly na mnoha místech přerušeny. Společně s motory byl reaktor jediná nepoškozená věc na palubě. Na můstku vypadl mnoha konzolím proud, jejich obsluha se horečně snažila dodávku obnovit.

            Admirál stál a zíral na obrazovku, která zajišťovala pohled na bojiště. Na levé straně byl seznam           lodí. Vždycky když byla jedna vyřazena, její ikona zablikala a vypadla ze seznamu. Teď levá strana blikala téměř neustále. Byly to korvety. Podle všeho se přece jen nepřátelským torpédoborcům a křižníkům povedlo k nim dostat. Další bliknutí a další…

            „Admirále, do sektoru právě skočily další lodě!“ hlásila nervózně Jasný Hlas.

            „Spojenci?“ zeptal se admirál a celý můstek zadržel dech.

            Blik.

            Blik.

            Blik.

            Blik, blik, blik.

            „Nepřítel pane,“ zavrtěla Jasný Hlas hlavou a na můstku zavládlo vyděšené ticho, rušené jen ryčením sirén a v mém případě výstražným pípáním ve sluchátkách. Požáry se začaly vymykat kontrole a jeden se blížil k muničnímu skladu raket. Zavřel jsem oči a otevřel v celé sekci speciálně konstruované průduchy. Snad měli všichni členové opravárenských čet skafandry. Doufal jsem v to. Požár bez kyslíku velice rychle odumřel. Admirál dosud neřekl ani jedno slovo, stále upíral pohledy na obrazovku.

            „Nařiďte odskok,“ pronesl pomalu admirál a ztěžka dosedl na svoje křeslo.

            „Pane?“ zeptal se kapitán Kokoro. Hrůza na můstku se stala hmatatelnou.

            „Slyšel jste dobře kapitáne, nemá cenu tady dále bojovat a zbytečně umírat. Ať všechny lodě co můžou, odskočí pryč. Válka skončila.“ povzdechl si admirál a koukal do podlahy.

            „Všechny lodě, co můžou, odskok na domovskou základnu Vejce Jedna! Opakuji všechny lodě, ať ihned odskočí na domovskou základnu!“ zachraňoval kapitán flotilu a hlas se mu třásl.

            „Pane já protestuji!“ vykřikl rozhořčeně nadporučík od kormidla. „To není fér vzdát se takhle bez boje. Po všem co udělali…“

            „Já Vám rozumím,“ ztěžka si povzdechl admirál. „Jenže teď už tady nic neuděláme. Raději se stáhneme a budeme vyjednávat. Naše zbytky flotily nám zajistí alespoň nějakou váhu našim slovům.

            „Není to fér,“ opakoval nadporučík zničeně, ale přesto zmáčkl sekvenci pro nouzový odskok.

            „Není ptáče, není,“ souhlasil s ním admirál. „Informujte naše posily, ať se stáhnou také.“

Zvuk sirén se změnil. Každý dostal přibližně patnáct vteřin na to, aby se něčeho pořádně chytil. Normální skoky jsou klidné, ale v případě nouzového to může s jedním pěkně zamávat. Celá loď se roztřásla a obklopil nás energetický vír.

Nepřátelské bitevní lodě, které nás dosud považovaly jen za vrak, se na nás opět zaměřily. Opět se naším směrem řítila záplava neutronových sfér. Už mi tak nádherné nepřipadaly.

Před tím, než mohly dopadnout, nás ale vtáhnul do své milosrdné náruče hyperprostor. Prolétl jsem rychle poslední zprávu o ztrátách. Všechny lodě pověřené obranou korvet byly zničeny. Z našich bitevních lodí jsme zbyli my, Neohrožená. Dále Vichr, Kumulus,  Tajfun a Hurikán. Křižníky na tom byly hůř. Z dvanácti zůstali dva, Kamenný zobák a Kulový Blesk. Z torpédoborců a korvet nestihnulo odskok ani jedno plavidlo.

Nikdo na můstku nemluvil. Byly vydávány rozkazy to ano, ale nikdo nemluvil, navzájem jsme se vyhýbali pohledem. Admirál upřeně koukal vpřed a rukama svíral opěrky svého křesla.

Cesta na domovskou stanici nám nakonec trvala sedm dní v hyperprostoru. Za tu dobu se povedlo opravit systémy podpory života. Zbraně opravit nešlo, nejde opravit něco, co není. Sám jsem si byl prohlédnout škody, když jsem řídil opravárenská družstva. Z přídě zbyla jen hromada zubatého pokrouceného kovu a kompozitu. Pár nosníků vedoucích do prázdna, paluby bez okolních stěn. Zbytek, asi čtyři sta metrů byl…pryč. Podobné škody dokázala způsobit kolize s asteroidem, ale jeden zásah kanónem a puf… Zírat do prázdna a vědět, že tam někde měla být ještě loď… to, co jsem viděl na obrazovce, nedokázalo realitě učinit zadost. Pancéřování lodi chybělo po celém levoboku, tam si nás vzal do parády křižník. No, ne jen pancéřování, za tak krátkou dobu se mu povedlo napáchat opravdu velké škody. U dveří do skladiště raket vězel do půlky zaseknutý projektil z nepřátelského gauss kanónu. Měl asi čtyřicet centimetrů v průměru a dva metry na délku. Malý zázrak, že neproniknul dovnitř. Projektil za sebou nechal docela jasnou stopu, odkud přilétl. Provrtal v jednotlivých stěnách rozšklebené díry. Celkem urazil sto třicet metrů skrz naši loď, než ho zastavila pět metrů tlustá vrata, dělaná ze stejného materiálu jako vnější pancíř. Pak tady byly spousty zničených prostor pro posádku, ale…s těmi se nedalo nic moc dělat.

To, že chyběla velká část ubikací, nakonec nebyl problém. Po krátkém a rychlém sčítání bylo nakonec jasné, že naživu zůstala jen polovina posádky. Každý den probíhaly pohřební obřady a stejně se zdálo, že mrtvých neubývá.

Celou dobu byla na lodi morálka na bodu mrazu. Každý si udělal svou práci, a pak trávil čas o samotě se svými myšlenkami. Ti, co na to měli žaludek, chodili pít do těch pár barů, co ještě fungovaly.

Já po celou dobu cesty raději pracoval. Spát se mi vůbec nedařilo. Pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem poletující těla, co vířila ve vesmíru. Byl jsem si projít i sekci, kterou jsem „vyvětral“, před tím, než se tam dostaly záchranné oddíly. Ne všichni měli skafandry. Z můstku se toho moc dělat nedalo, proto jsem se na opravářských pracích podílel osobně. Jen bezesný spánek z vyčerpání mi umožňoval si trošku odpočinout.

Domovská základna celé naší flotily nabídla jen neutěšený pohled. Na obrazovce bylo jasné, že jsme poslední loď co dorazila. Hurikán a my byli poslední nezadokované lodě. Všechna plavidla nesla známky vážnějšího poškození. Jediná výjimka byl dalekonosný raketový křižník Kulový Blesk. Až na pár ožehlých míst neměl jediné škrábnutí.

Po nervy drásajícím manévrování, kdy se kormidelníci snažili ze všech sil udržet loď na vypočítaném kurzu, jsme zakotvili. Hurikán neměl takové štěstí. Směrové trysky na levoboku nečekaně vysadily a pak spustily naplno. Než se je povedlo vypnout, prorazil přídí stěnu suchého doku. Pro jistotu posádka opustila loď a ke stanici ji pak, jak uloveného nomtha přitáhlo několik remorkérů.

„Vítejte doma Neohrožená,“ oznámila nám obsluha stanice, jen co kotvící svorky pevně zachytily naši loď. Trošku to drclo. Na pravoboku se připravily přestupní tunely k opuštění lodi.

Nikdo na můstku se ani nepohnul.

„Posádko, vyloďte se,“ přikázal rozhodně admirál. „Ať si veškerý personál dnes odpočine na stanici, zítra začneme s opravami.“

„Rozkaz admirále,“ zkřížil před sebou kapitán Koro ruce a přikývnul – lidé by to považovali za zasalutování.

Postupně jsem přepínal konzole do klidového režimu. Tu hlavní až nakonec. Naposledy jsem se podíval na zdevastovanou Neohroženou. Obrazovka mrkla a místo 3D modelu lodi na mě svítilo logo vesmírných sil. Pár stříbrných křídel na tmavě modrém poli ve zlatém kruhu. Na kruhu byl černý nápis: „Po strmých cestách k vítězství““. Dnes ne, dnes jsme zapadli tak hluboko, že by i krysy musely přijít s baterkou, aby nás našly. 

Jak v transu jsem si vzal svých par cenností z kabiny a zařadil se do davu posádky, opouštějící loď. Všichni měli ty samé voskové tváře a stejné prázdné pohledy. Po levé straně nás míjela opravárenská družstva stanice, která přicházela převzít loď pod svá křídla. Na prvních pár ptáků se usmáli, ale čím víc nás míjeli, tím více se jejich úsměv stával křečovitým, až toho nakonec nechali a jen rychle odspěchali do útrob lodi. Neměl jsem jim to za zlé.

V chodbě, co obtáčela suchý dok, byla v pravidelných rozestupech rozměrná okna, aby člověk mohl pozorovat opravy. Neodolal jsem se a podíval se. Žaludek mi sevřela úzkost, srdce nemělo kam poklesnout. Na obrazovce ani zevnitř to nevypadalo tak hrozně jak to bylo. Celý trup byl poset krátery, obnažující zranitelné vnitřní sekce. Jedna z věží vybavených duem gauss kanónu se částečně roztekla po zásahu plazmou. To byl možná důvod, proč jsme se nemohli dostat k obsluze uvnitř. Stejně bychom jim už nemohli pomoci.

„Pojď, Kirve, tady už nic nezmůžeme,“ poplácal mě po rameni seržant mechaniků, můj starý známy, Tmavý Sníh. Skutečně dělal čest svému jménu. Peří měl lesklé tmavé, a když se postavil do stínu, nebýt jeho sytě oranžového zobáku, nebyl by ani vidět.

„Jo, asi jo,“ přikývnul jsem a následoval svého přítele hlouběji do stanice.

Byli jsme doma.