Rav Ollpheist: Stínový boj

...

Maridun byla poklidnou planetou, která Alianci moc nezajímala. Vzpomínám, jak naše stíhačka poprvé dosedla na travnatou planinu daleko od civilizace. Slunce se do nás opíralo vší silou a vzduch byl prosycený vůněmi květů nám neznámých rostlin. Minimum přírodních zdrojů způsobovalo nezájem Aliance. To byla naše příležitost. Spojenectví s další planetou (nebo celou soustavou) nám mohla pomoci v dalším postupu galaxií za vítězstvím.

„Galaxie skrývají mnoho krásných míst,“ konstatovala sithská dívka, jejíž oči se snažily pojmout všechny zrakové vjemy, které planeta poskytovala.

„Nejsme tu, abychom se příliš kochali. Nezapomínej, proč tě Rejad vyslal sem,” vytrhl jsem ji ze snění. Vystoupil jsem na vyvýšeninu a ukázal směrem k dýmu stoupajícímu z místa za obzorem: „Asi deset kilometrů tímhle směrem je docela velká osada. Mohli bychom zaletět až tam, ale kdo ví, jak by místní zareagovali.“

„V pořádku, pane. Ráda se projdu,“ odpověděla mi.

...

 Dívka mnoho nemluvila. Mé pokusy o konverzaci končily katastrofou. Postupně jsem se nořil hlouběji do svých myšlenek, až jsem skoro ztratil pojem o čase.

„Něco cítím,” špitla Sithka a začala se rozhlížet. „Už vím, co mě sem tak táhlo!” vykřikla šťastně a rozeběhla se kupředu.

Její rychlost mě šokovala a měl jsem problém s ní udržet krok. Nakonec se mi o dobré čtyři metry vzdálila.

Zastavili jsme na malém palouku sevřeném v dokonalém kruhu nízkých křovin.

„Tady,” ukázala směrem ke středu kruhu a hnala se si na místo stoupnout. Rozpřáhla doširoka ruce a začala se smát. Na prstech se jí začaly objevovat drobné plamínky.

Přiblížil jsem se k ní. Cítil jsem nezvyklé chvění v žaludku. Síla začala vířit a houstnout.

„Přijmi své dvě zosobnění!” zvolala.

Záblesk jasného světla mě na vteřinu oslepil. Když jsem opět zaostřil, neviděl jsem louky ani modré nebe. Vánek byl ten tam. Vzduch byl zapšchlý a páchl rozkladem.

Tasil jsem beskad vykovaný z Revanovy masky a rychlým pohybem jsem sevřel dívčino hrdlo. Zvedl jsem ji do vzduchu. „Kde to jsme?” zařval jsem na ni.

Z očí jí začaly téct slzy, jak se marně snažila popadnout dech. Postavil jsem ji na zem a povolil sevření. Stále jsem byl ale připraven ji na místě popravit.

„Necítíš to?” kuckala nechápavě.

V tu chvíli jsem prozřel. Víření Síly bylo mimořádné. Ze stěn jeskyně, v níž jsme stáli, přímo sálaly vlny energie. V hlavě mi vytanulo jediné slovo. Drásalo mi mysl. V ústech jsem měl sucho, když jsem svůj pocit pojmenoval nahlas: „Nexus?”

„Domov,” přikývla Sithka.

…

Bloudili jsme chodbami porostlými lišejníky. Dívka ze sebe opět nevydala hlásku.

„Jak tohle místo může být tvým domovem?” snažil jsem se vyzvídat.

„Ne místo, ale Síla,” rozpovídala se. „Tak dlouho jsem bloudila mezi světy. Dlouho jsem byla mimo realitu, mimo sebe. Tady, v nexu, zase cítím ty pocity odpoutání a… snad i slasti.”

Přikývl jsem na znamení souhlasu. Cítil jsem, že je uvolněnější. „Jak se vlastně jmenuješ?” zkusil jsem navázat na několik hodin promlčenou debatu.

„Ignita… Darth Ignita, pokud mě paměť neklame. Zní to povědomě. Ano, je to moje jméno.” Zdálo se, že ji samotnou těší, že si vzpomíná na svou stovky let zašlou minulost.

…

Vstoupili jsme do velkého sálu, jehož stěny byly, na rozdíl od jeskynních chodeb, hladké a zdobené freskami a reliéfy zobrazujícími některé okamžiky z historie Korribanu a Ziostu.

Sithka mávla rukou a na stěnách vzplály pochodně.

Šikovné děvče.

V nažloutlé záři pochodní se vynořily archaické počítače a zařízení neznámé funkce.

„Tam,” ukázala k šedé ploše o výšce člověka.

Došli jsme k předmětu. Rozpoznal jsem karbonitovou schránu. Ignita se přiblížila a chtěla se dotknout mechanismů aktivujících proces tavení.

„Kdo se mě opovažuje vyrušovat z odpočinku?” ozval se hlas projekce holocronu zabudovaného v konstrukci karbonitu.

„Já,” zvolala hrdě dívka, „Darth Ignita, Kissai Adasovy krve. Učednice kněze Kresshena ze Ziostu. Přišla jsem si pro krystal Plamenného ducha.”

„A on?” ptala se průsvitná ženská postava v hluboké kápi. Její nepřítomný pohled mě propaloval.

„Není plnokrevný, ale proudí v něm hrdost rovna té naší. Je prostoupen Temnotou rhandských kněží.”

Tohle jsme jí neřekli. Jak to může vědět? Jak může vědět o Rhandu?

„Jste hodni přijmout krystal.” S posledním slovem projekce zmizela.

 Zatímco Ignita spouštěla tavicí proces, ozval se zvláštní kovový zvuk a skřípění skály.

„Hroutí se to tu!” křikl jsem na ni.

„Zkouška započala,” vylekaně vykulila oči a pohlédla na pukající strop. Pokoušela se odtáhnout karbonit pryč, ale marně. Popadl jsem ji a přehodil si ji přes rameno. Volnou rukou jsem popadl karbonit a táhl jej za sebou. „Tohle všechno kvůli krystalu?”

„A kvůli jeho schránce.”

Ohlédl jsem se a v obálce karbonitové schrány se převalovala lidská dívka v bezvědomí. Ignitu jsem postavil na zem a odložil jsem karbonit. Dívku jsem vzal do náruče a prchal chodbami Ignitě v patách.

…

Doběhli jsme až do jeskyně, v níž jsme se objevili zkraje našeho podzemního dobrodružství. Hroucení stropů ustalo. Položil jsem dívku a zkotroloval její životní funkce.

„Žije,” oznámil jsem Ignitě. Nevypadala potěšeně. „Kdo to je?”

„Schránka mého kyberkrystalu,” zavrčela. Sáhla po mém beskadu.

Odstrčil jsem její ruku stranou. „Nechceš ji snad vykuchat?”

„Možná,” pousmála se, až se jí zavlnily výrůstky u úst.

„To ti nedovolím!” křikl jsem. „Alespoň ne, dokud se nedozvím, co chci.”

Sithka přikývla a posadila se. Já se jal probírat dívku.

…

Dech dívky se z neklidného odfukování pomalu měnil v klidný dýchací cyklus. Měla lidskou podobu, ale mysl měla zapeklitě uzamčenou. Snažil jsem se stále naladit na její vědomí, abych ji snáze probral, ale nedařilo se. Nevzdorovala, jen byla zvláštně zapouzdřená v různých vrstvách nevědomí.

Ignita znervózněla. Přecházela po jeskyni a netrpělivě se rozhlížela. Očima občasně těkala po dýkách, které měla neznámá dívka zavěšené u pasu.

„Vezmi je k sobě, jestli se bojíš,” podráždil jsem ji a podal jí dýky. Zamračeně je přijala a zamumlala něco ve svém jazyce.

Cítil jsem, že pomalu prolamuji ochranu dívčiny mysli. Měl jsem pocit, že pociťuji odpovědi na mé volání do jejího nitra.

„Jak dlouho to ještě bude trvat?” vyštěkla Sithka.

„Ještě chvíli,” zavrčel jsem. Její povýšený tón hlasu mě dráždil. „Stačí už jen…” Najednou se zadařilo. Mentální zámky se podrobily mé moci. Síla se v okolí najednou změnila. Z nehybného masivu se stal vířící oceán a dívka byla centrem nepokojů.

„Co to je?” křikl jsem na Ignitu, která se zvláštně usmívala.

„Probudil jsi nexus v plné síle,” odpověděla poklidně a s mírným úsměvem. „Síla se bouří a hledá novou rovnováhu. Dnes někdo zemře. Ona, nebo ty.”

„Co tím myslíš?” nechápal jsem její tajemnou odpověď.

Dívka se zvedla ze země. Vznášela se několik centimetrů nad zemí, paže měla roztažené a doširoka vytřeštěné oči jí planuly ledově modrou září. V zatuchlém nehybném vzduchu se zvedl vítr.

„Kdysi byla jednou z nás,” šeptala Ignita, „dokud si ji nevyvolili jako oběť nexu. Ten do ní vstoupil, ovládl ji. Nikdo z nás nechápal, co se tehdy stalo. Spoutali jsme ji a uložili v karbonitu s vypětím veškerých sithských sil. Mnoho z nás tehdy zemřelo. Teď jsi na řadě ty!” vykřikla a přistrčila mě k dívce.

Když jsem se jí omylem dotkl, projela mým tělem silná bolest - mnohem silnější než elektrické výboje v aréně na D’Qaru. Sledoval jsem, jak se mi po rudé kůži vypalují uhlově černé ornamenty.

„Nexus vstupuje do tvého těla. Má sestra bude volná.”

Paralyzován jsem padl k zemi. Poslední, co si pamatuji, byla slova neznámého hlasu, patrně osvobozené dívky: „Zhroutí se to tu, musíme zmizet!” Následně se ozval zvuk zámku a rychlé kroky po jakémsi schodišti.

Pak už jen matně vzpomínám na tmu a ukrutnou bolest.

…

Stoupal jsem vzhůru na povrch planety. Má duše byla osvobozena od těla. Podařilo se mi to? Je tohle projekce pomocí Síly? Nemohu být mrtvý, to by bylo jiné.

Stále zmaten jsem hleděl na vlastní stíhačku, v jejímž kokpitu seděla Ignita a vedle ní čerstvě probuzená dívka. Snažil jsem se dostat se k lodi a upozornit je, že jsem naživu a potřebuji pomoc. Něco mě drželo v přibližně desetimetrovém okruhu. Neměl jsem dost sil, abych ho překročil. Loď mizela v nenávratnu a s ní i moje naděje na vysvobození se ze zborcených síní obklopujících nexus.

„Neunikneš tak snadno,” ozvalo se z neznáma.

„Kdo jsi? Kde jsi?” křičel jsem kolem.

„Já jsem ty.”

Je pravda, že mi ten hlas připadal zvláštně povědomý.

„Jak můžeš být mnou? Já jsem přeci já a nikdo jiný!”

„Jsem tvé JÁ odhalené silou nexu.” Hlas zněl rázně, ale zároveň mírně pobaveně.

„Hloupost!” zvolal jsem.

Jakmile můj výkřik dozněl v ozvěně, zhmotnila se přede mnou postava s planoucíma rudýma očima. Vypadal přesně jako já, jen měl kůži černou a nově vypálené ornamenty rudé.

„Žádná hloupost, Rave,” promlouvalo ke mně mé nexové JÁ, „tohle může být tvoje. Všechna moc vesmíru. Všechny znalosti, na než si jen vzpomeneš. Můžeš vést zástupy slabých k vítězství. Můžeš vykonat neslýchané a nevídané činy. Lusknutím prstu zničíš Alianci a navrátíš do galaxie mír.”

„A mám se stát čím? Mám se nechat svými přáteli zmrazit v karbonitu, abych je neohrožoval? Mám se nechat pohltit zvráceným uzlem Síly? Síla je zdrojem života, ne temné moci.”

„Jsi slabý… a hloupý,” ušklíbl se. „Neznáš pravý rozsah toho, co můžeš mít.”

„Vím dobře, co je pro mě dobré, tak mi dej pokoj a zmiz!” zavrčel jsem.

„Já, nebo ty,” zašeptal zrcadlový Rav a vrhl se na mě. Z očí mu šlehaly plameny až k obočí.

Chytil mě pod bradou a sevřel mi hrdlo. Jako projekce jsem věděl, že dýchat nepotřebuji, ale bolest jsem cítil a vnímal jsem, jak se přerušuje spojení s fyzickým tělem. Udeřil jsem ho do břicha, až odletěl dobré dva metry dozadu. Nic mu nebránilo zase zamířit mým směrem. Bušil mi do hlavy pěstmi, zatímco jsme proplouvali vzduchem.

Kopl jsem ho do holeně a loktem mu zasadil úder na klíční kost. Ozval se praskot ne moc odlišný od praštění skutečných kostí. Protivník vztekle zafuněl.

Cítil jsem příležitost. Toužil jsem tasit jeden ze světelných mečů, ale nemohl jsem je nahmatat. Jen u stehna se mi pohupoval mystický beskad ukutý z masky Darth Revana.

Jakto, že beskad mi zůstal a Brix s Awallem jsem si s sebou nevzal? Je to tou mocí zakletou ve zbrani? Kdo ví.

Než jsem se stačil zorientovat v situaci vlastní výzbroje, probral mě kopanec do hlavy z přemýšlení.

„Tvůj pád je neodvratný,” smál se temný Rav, když viděl, jak se pod jeho nohou bortím jak papír sfouknutý větrem.

Došla mi trpělivost. Pokusil jsem se vyvolat výboje energie. Zadařilo se! Mezi prsty mi začaly přeskakovat malé blesky. Udeřil jsem černorudou postavu do obličeje. Energie dodala úderu patřičný efekt. Protivník se však nenechal zahanbit a zažehl plamen na své pěsti, jíž mi okamžitě začal mávat před obličejem. Několik úderů jsem zdařile zablokoval, ale mnoho jsem dostal. Mé fyzické tělo trpělo zraněními, které jsem jako projekce utržil. Slábl jsem.

Nexový Rav získával převahu a má trpělivost přetékala. Tasil jsem beskad. Zazvonil o svou pochvu chladným kovovým zvukem.

První švih zbraní zasáhl nepřítele do předloktí. Z rány zazářil modrý paprsek světla. Spoutaný nexus uvnitř vyšinuté části mého vědomí se dral ven.

Zásah zbraní však temnou bytost rozzuřil. Vyrazil mi beskad z ruky, chytil mě za krk a vzlétl se mnou několik desítek metrů vzhůru.

Otočili jsme se ve vzduchu a zamířili k zemi. Rychlost mi vyhnala slzu z oka. Přišel náraz a oslabující bolest. Cítil jsem, jak se mé tělo zavalené v jeskyni zmítá v předsmrtných křečích.

Zuřivý temný Rav mě jednou rukou stále držel pod krkem a druhou mě bil do obličeje. Má hlava pod přívalem ran pomalu povolovala a mozek v ní duněl jako srdce zvonu.

Z posledních možných sil jsem se natáhl po mandalorianském ostří. Nahmatal jsem vychladlou rukojeť, sevřel ji a ťal před sebe.

Oslnil mě kužel modrého světla prýštícího z rány na krku, kterou jsem magickým ostřím stvořil. Protivník se sesunul na kolena a poté odpadl stranou. Nad jeho tělem se utvářel vír blýskajícího modrého světla, který nakonec mrtvé přízračné tělo pohltil.

Vír vytvářel hrot. Paralyzovaně jsem pozoroval tu úžasnou podívanou. Hrot se stáčel mým směrem. Bleskově mě začal provrtávat tam a zpět. Procházel mým tělem jako jehla tkaninou. Měl jsem pocit, že to trvá věčnost. Pocit ledového chladu mnou prostupoval, dokud se proud světla nezabořil do travnaté louky. Pak jsem ztratil vědomí.

…

Probral jsem se vtělen opět sám do sebe. Pravou ruku jsem držel napřaženou před sebou, a jak jsem brzy poznal, držel jsem hromadu kamenů dost vysoko nad svým tělem.

Že by ve mně zbyla moc nexu? To není možné

„Jen část,“ ozvalo se mi v hlavě. Modrá záře sestoupila ze stropu jeskyně ve tvaru humanoida. „Nedám ti všechnu svou moc,“ zaznělo znovu, když se postava odporoučela k odchodu do útrob zbortilých chodeb.

Odhodil jsem kameny stranou. Schodiště, kterým prchla Ignita s dívkou, bylo dobře viditelné. Dostalo mě na povrch, do vesnice místních Amanů. Myslí jsem vyslal Vetese zprávu, že jsem naživu.

...