Rav Ollpheist: Poslední loučení

...

„Tak promluv! Proč jsi tam Rava nechala? Proč jsi rozpoutala moc nexu?“ hřímal T'ek. Svůj palcát svíral tak silně, že servomotorky v jeho prstech naříkaly námahou.

Ignita se třásla. Její rudou kůži smáčel pot natolik, že se jí vlhký šat lepil na tělo. Pouta se jí zakusovala do zápěstí a odírala šupinky kůže. „Já... já myslela, že je mrtvý,“ špitla.

„I kdyby, byl by mrtvý kvůli tvé hlouposti. Ty jsi probudila nexus, ty jsi byla příčinou toho všeho! Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby tu moc nezvládl?“ křičela Abbi. Sama dobře znala mnohá zákoutí Síly a myšlenka na nespoutanou moc nexu jí naháněla husí kůži.

„Nebyla to moje vůle tam letět,“ naříkala Sithka. Po tvářích se jí valily krůpěje slz. „Volala mě. Oqixe mě volala a vnukla mi tu myšlenku. Vábila mě na mocný krystal ze staré éry, který patřil mému lidu.“

Rejad se probral z letargie. V jeho ztracených očích by jistě problesklo světlo zvědavosti, které se dříve tak často zjevovalo, když se začalo mluvit o dávných artefaktech. „Volala tě dívka uvězněná v karbonitu? To mi vysvětlíte.“

Hlavou pokývl na mandalorianského bojovníka. Ten v zápětí přivedl Oqixe.

„Dívka s rudou kůží tvrdí, že jsi ji přivolala k sobě a že moc nexu se ,jen připletlaʻ. Co nám k tomu řekneš?“

„Ano, tak to je,“ prohlásila Oqixe bez mrknutí oka. Mé tělo bylo sice mnoho let, možná staletí nehybně konzervováno, ale můj duch čerpal moc z krystalu a mohl občas uniknout z fyzického světa. Když jsem zaznamenala přítomnost toho vymřelého druhu, pochopila jsem, že je čas.“

„Čas na co?“ vmísila se Vetesa.

„Na návrat. Kdysi jsem sloužila jednomu z prvních lidských Sithů. Když ve mně rozpoznal Sílu, začal mě učit. Ten krystal mi předal v den své náhlé smrti. Měla jsem ho střežit do chvíle, kdy se původní Sithové vrátí.“ Podívala se na Ignitu, která se již netřásla strachy. Bylo zřejmé, že se jí ulevilo.

Rejad pokýval hlavou a přišel k dívkám. Sundal Ignitě pouta a pomohl jí na nohy. „Věřím jim. Ty dívky jsou z jiných časů a jedna musela tu druhou najít. Když jsou konečně spolu, nebudou nebezpečné.“

Ignita objala Rejada a s pláčem mu děkovala. Objímala ho tak silně, až se Abbi začala nervózně ošívat.

„Zbývá jediná záležitost,“ přerušil její vzlyky Rejad, „musíme z Oqixe dostat ten krystal.

...

Operační sál byl nachystaný. Kolem stolu se třepotaly holoprojekce ukazující umístění krystalu. Byl v nějakém organickém vaku v břišní dutině. Nešlo o složitou operaci. Oqixe mohla být celou dobu při vědomí. Odmítla i lokální umrtvení. Při operaci necukla ani koutkem oka.

Když zdravotník rozřízl váček, vysypaly se z něj krystaly dva. Byly na sebe nakolik natisknuté, že nebylo možné je při snímkování rozlišit.

„Rudý je tedy pro Ignitu,“ prohlásila Aglora, která operaci přihlížela, „ale co ten druhý?“

„Je můj,“ ozvala se Oqixe. Nemohla jsem riskovat jeho ztrátu.

...

Naše síly na Vaalu se stále rozrůstaly. Kromě stále silného přílivu Mandalorianů se na naši stranu přidali i někteří pašeráci. Měli jsme tedy opět o kus ulehčený život, neboť nás zásobovali technikou, potravinami a „dary od přátel“ – nechtěli jmenovat toho, kdo nám zasílal zbraně a různé nápoje obsahující alkohol. Zdálo se, že se o nás někdo dobře nechal informovat a věděl, co se nám hodí.

Ignita i Oqixe již zkonstruovaly své meče. Obě dokázaly jejich těla vyrobit ze zásob a haraburdí, které našly na základně a v jejím okolí. Ignita zvolila poměrně originální vzhled kopí s mnoha symboly a zdobením z vyleštěných kamenů. Oqixe vedle toho sestrojila stroze vyhlížející meč, jehož ozdobou byla tyrkysová čepel. Obě začaly cvičit s T'ekem. Náš obr měl nad dívkami vždy převahu, ale postupem času se jeho bojovým metodám obě přiblížily. Ignitu si poté vzal pod taktovku Rejad, který jí učil nejen boji, ale i svým zkušenostem s užíváním Síly. Dívka mu oplácela stejnou mincí. Zdálo se, že je Rejad s postupem své učednice spokojen a brzy ji vyslal na misi, jejíž účel nám nechtěl prozradit. Vždy, když jsme se jej na smysl její cesty ptali, poťouchle se usmál a prohlásil: „Až se naplní moje cíle, tak ti to povím.“

Oqixe se v boji dál svičila s T'ekem, ale využívání Síly a základy sithské magie se učila ode mně stejně tak jako Aglora.

Někdy se zdálo, že Abbi a Vetesa na naše učednice žárlí.

...

Dny plynuly a dívky se rozpomínaly na své minulé životy i na to, jakým způsobem byly kdysi cvičeny. Bojové techniky, které jsme je učili, obohacovaly o prvky šermířství, které jsme neznali a které často dokázaly T'eka zatlačit do kouta, než se stihl vzpamatovat.

Ignita stále odlétala na Rejadův popud na cesty, o nichž se již skoro nemluvilo, protože zarputilost udržet tajemství byla v Rejadovi i jeho učednici silně zakořeněná.

Z planety často odlétala i Vetesa následovaná svými Žalobci. Vyráželi vždy, když pašeráci donesli zprávy o zrádcích či podvratných živlech podkopávajících naše úsilí. Galaxií se začaly šířit zvěsti o tichých zabijácích s rudě žhnoucími kopími a o jejich vůdkyni s přesnými střelami.

Z jedné ze svých misí přivedli Žalobci zajatce. Byl to, k našemu nepříjemnému překvapení, Mandalorian. Vrokar s Tesákem jej dobře znali. Byl to jejich nadřízený, mentor a hlavně přítel.

„Orlone, proč? Já myslel, že je i tvůj sen svoboda Mandaloru. Já myslel, že také nenávidíš Alianci,“ nechápavě vrtěl hlavou Tesák.

„Nenávidím toho, kdo platí míň,“ štěkl zrádce.

„Ty svině!“ rozkřikl se Vrokar. „Tolik let jsi nám vštěpoval to, že správné věci nezávisí na mzdě. Tolik let sis hrál na morální vzor!“

„Jen hlášky z příručky. Pro takové hlupáky to stačilo.“ Jeho jedovatá slova vyprovokovala Tesáka natolik, že tasil svůj beskad a zrádci utnul hlavu.

„Kdyby vydal ještě slovo, ukončil bych to sám, příteli,“ řekl Vrokar. Ruku měl stále ještě položenou na jílci své zbraně, kterou se rovněž chystal ukončit Orlonovu zradu.

Ve chvíli, kdy se zkrvavené tělo sesunulo na zem a zbarvilo trávu pod sebou, přiběhl mladík ve zbroji s barvami rodu Urruz. Zřejmě Rejadův bratranec – nebo tak něco.

„Darth Ollpheiste, pane... lodě. Na vysoké orbitě jsou stíhačky a jeden středně velký bombardér!“ vydral ze sebe.

„Kolik?“

„Přibližně dvacet, možná třicet“

„Letci ke strojům. Rejade, T'eku, vezměte si Muflona. Já jdu do stíhačky. Abbi, budeš nás krýt. Veteso, Agloro, Ignito, Oqixe a Luto'yo, zůstaňte dole a střežte základnu. Brzy se budou nepřátelé sypat z nebe jako obtížný hmyz otrávený jedem.“

Než jsem domluvil, startovaly již první lodě. Muflon začal funět, když se zvedal z povrchu Vaalu.

...

Opouštěl jsem atmosféru, když se ozvalo praskání vysílačky. Zazněl v ní Vrokarův hlas: „Rave, je to naše vina. Měli jsme toho šmejda prohlédnout. Měl u sebe lokátor a ty lodě sem přivolal on. Naštěstí to vypadá, že ta věc nemá velký dosah, takže přivolala jen nejbližší lodě. Už pracujeme na blokování jejich signálu, aby nemohli uvědomit Alianci. Musíte je zničit co nejdříve!“

„Rozumím,“ odpověděl jsem lakonicky. „Všichni jste to slyšeli, zabručel jsem do vysílačky, „ať nikdo nezůstane naživu. Nečekejte na varovné výstřely a palte první. Rejade, s Muflonem se postarej o ten bombardér.“

„Měl jsem to v plánu, bratře. Ať je s tebou Síla,“ odpověděl mi.

„Ať je Síla s vámi všemi.“

Přihnal jsem se do ostré přestřelky. Žalobci ve svých stíhačkách se žlutými insigniemi spustili hotovou pohromu v řadách nepřátel. Tolik se již nalétali na všemožné mise, že jsem se jejich umu sotva přiblížil. Kličkovali mezi střelami, klamali a vrhali se do takových manévrů, až se zdálo, že snad nemají respekt ze smrti.

Šedý muflon využil svou starou strategii. Co nezmohl zbraněmi, to zdolal těžkým pancířem. Stačilo několik prudších pohybů, zvýšení rychlosti v rozumný čas a dílo zkázy bylo dokonáno. Záblesk světla jasně signalizoval proražení trupu bombardéru a rozpolcení jeho vnitřních obvodů. Brzy se těžká loď vynořila z útrob svého nepřítele jako meč z rány.

„Přistaneme a přesednu do stíhačky, ať to máme brzy z krku,“ zvolal Rejad do vysílačky. „T'eka nechám dole. Bezpečnostní pás neudržel jeho váhu, tak si trochu natloukl. Bude v pořádku, jen se trochu praštil do hlavy. Nebude to mít následky... tedy nebude na tom hůř,“ zasmál se.

Během několika minut se vracel se svou stíhačkou Rejad. Pustil se do boje stejně ostře jako Žalobci. Během okamžiku si připsal dvě sestřelení a dotahoval se na mou pětici zásahů.

„Panstvo, což takhle si uspořádat menší soutěž?“ ozval se Gaar, jeden ze Žalobců. „Uvidíme, kdo jich sestřelí nejvíc.“

Od Žalobců i od nás ostatních se mu dostalo souhlasu. Poté začal skutečný hon.

Z vysílačky se neustále ozývaly hlasy oznamující počet zásahů: „Tři!“ „Pět!“ „Dva a třetího už skoro mám!“

„Tohle není fér. Vy se bavíte a já tu na to koukám z dálky,“ zavrčela do vysílačky Abbi.

„Jen se připoj,“ zazněl jí v odpověď rozjařený hlas Žalobkyně Drilliany. „Už je skoro hotovo.

„Nechvátal bych tolik. Vše se může zvratit,“ hlásil ze země T'ek.

Než to dořekl, mihla se Abbi kolem mého kokpitu jako zářící šmouha. Začala rozsévat smrt a brzy hlásila úspěšné zásahy: „Šest, pánové a dámy!“

„To byla rychlost. Zdá se, že jsme je pobili všechny. Můžete se začít vracet na základnu. S Abbi a Ravem ještě několikrát obkroužíme bojiště, abychom se ujistili o bezpečnosti,“ hlásil Rejad ostatním.

Žalobci a Mandaloriané sestupovali s jásotem dolů. Těšili se, až budou moci své lodě ozdobit novými značkami sestřelů. Rejad se vydal prozkoumat trosky bombardéru. Věřil, že všechny z lodi zahubila vesmírná prázdnota, ale pro jistotu chtěl větší kusy trosek rozstřílet, aby lépe shořely při náhodném pádu do atmosféry. Velké kusy by nás mohly ohrozit.

Abbi kroužila v menším okruhu nad bojištěm a já ve větším, abych měl dobrý rozhled.

Rejad právě začal likvidovat trosky, když se ve vysílačce ozval jeho hlas: „Jeden parchant se schoval do trosek. Vystřelil po mně. Poškodil mi zbraně a asi i motory, nemůžu se bránit!“

Abbi mu okamžitě vyrazila na pomoc a já se rovněž spustil k nižší orbitě.

Modrá dívka nedbala zásahů, které její stíhačku kropily jako déšť z hrozivého snu. Pálila jednu salvu za druhou, ale nepřítel se dobře vyhýbal. Tak dlouho do její lodi pálil, až jí rovněž poškodil zbraně.

„Vydržte, hned tam budu!“ volal jsem do vysílačky, zatímco jsem se přibližoval. Nepřítel stočil svou loď opět směrem k Rejadově stíhačce a začal do ní pálit.

„Už není čas, Rave,“ řekla smutným hlasem Abbi. Své motory donutila k nejvyššímu možnému výkonu. Mířila přímo na střelce.

„Abbi, ne!“ křičeli jsme s Rejadem jako jeden muž. V té rychlosti jsem se snažil střílet po nepříteli, ale byl stále ještě daleko. Snažil jsem se mu dostat do mysli, ale odolával. Zřejmě šlo o Mistra Řádu nebo nějakou hodně silnou osobnost. Snažil jsem se do mysli vplížit i Abbi, abych její plán změnil, ale nedařilo se. Místo toho se mi v duši usadila její prostá zpráva: „Postarejte se o Rejada.“

Vše se pak událo v neuvěřitelné rychlosti. Rejad křičel do vysílačky, já křičel do vysílačky a přes to se nesla Abbiina poslední slova: „Nezapomeň na svůj slib, Rejade.“

Záblesk se mihl přes obraz Vaalu a pak už vysílačka pouze staticky praskala. Abbi byla pryč.

Rejad se neozýval na volání. Přiblížil jsem se k jeho stíhačce. Viděl jsem skrz kokpit, jak se snaží si servat masku z obličeje a jak se snaží blesky zničit svou loď. Kdybych se mu včas nedostal do mysli a neuspal jej, určitě by se mu jeden z jeho plánů podařil. Mandaloriané brzy přiletěli se záchrannou skupinou. Mohli už pouze Rejadovu loď zachytit a snést ji na povrch.

...

Rejad spal dva dny a dvě noci, než se opět probral a přisedl si k velkému ohni, který jsme se rozhodli na Abbiinu počest udržovat pět dní.

„Jak se cítíš, bratře?“ promluvil na něj jako první T'ek. Přinesl příteli velký korbel plný piva.

„Je mi... prázdně,“ utrousil suše Rejad. „Probudil bych se už dřív, ale... ale Abbi za mnou přišla.“

„Ve snu?“ vyhrkl jsem, div jsem se nezalkl pivem.

„Ve snu, příteli. Doufal jsem, že bys ji mohl zase přivézt zpět k životu jako tenkrát, ale není to možné. Její tělo je roztrhané na kusy někde ve vesmíru. Omlouval jsem se jí, ale ona se jen usmívala. Prý by ji ani nebylo možné přivézt zpět k životu. Smířila se se svým osudem dřív, než...“ napil se piva, aby se mu hlas tolik nechvěl, „... než se to stalo. Ona splynula se Silou. Je už jinde a je tam spokojená. Až najde cestu přes předěl, zkusí nás navštívit, jako to dělal Awall.“

„Takže je ti lépe?“ zajímala se Oqixe. Přišla k němu a položila mu dlaň na rameno. Ignita ji následovala, poté T'ek, Luto'ya a Vetesa. Přiložil jsem svou dlaň též a se mnou Tesák a Vrokar. Ostatní se postavili kolem.

„Dokud budu mít svou rodinu, nebude mi nikdy tak zle, aby mě to srazilo na kolena. Díky, bratři a sestry. Abbi jednou pomstím, až rozprášíme Alianci!“ při těch slovech pozvedl nad hlavu modře zářící silový meč.

I my jsme pozvedli své zbraně a volali: „Abbi pomstíme i my!“

Ten večer jsme vzpomínali na svou dlouhou cestu z Korribanu až sem. Vyprávěli jsme nováčkům příběhy o tom, jak jsme se všichni sešli a jak jsme porazili již mnohé protivníky. Hlavně jsme ale mluvili o činech poloviční Pantoranky, o její první smrti a o jejích poutích za mocí.

...