Šílené poselství

Vesmír milovala už odmalička. Na otázky typu čím chce být, až vyroste, vždy odpovídala stejně: astronautkou. Všichni se jí smáli, neboť představa člověka třesoucího se strachy v raketě, která ho vynese na orbitu a zase zpátky, už byla dávno překonána. Lidstvo stihlo kolonizovat několik nejbližších soustav a dělalo si zálusk na nějaký ten mimozemský kontakt. Ashley se o tom všem ve škole učila a fascinovaně hltala každou informaci týkající se objevování vesmíru. Zároveň ji však mrzelo to, že cestování vesmírem už nebyla žádná vzácnost, už to nebylo jen pro vyvolené, komerční lety se konaly každou chvíli a lidé to brali jako samozřejmost. Obdivovala odvážné hrdiny druhé poloviny dvacátého století, kteří navzdory obrovskému nebezpečí vyrazili hvězdám vstříc. Chtěla být jako oni.

To se sice tak úplně nestalo, ale Ashley se podařilo na univerzitě dostat do programu, který měl za cíl navázat kontakt s mimozemskými civilizacemi. Byla to úžasná příležitost, za kterou však museli všichni účastníci (samozřejmě velmi mladí, vysokoškolští studenti) zaplatit vysokou cenu — rozloučit se se svými rodinami a blízkými. Byli upozorněni, že v budoucnu je čeká práce v utajení a je tudíž nezbytné, aby o tom nikdo nevěděl. „Nezapomeňte, že až se vzbudíte z kryospánku, nikdo z vašich blízkých už nejspíš nebude naživu,“ říkával s oblibou vedoucí kurzu. Mnoho zájemců vycouvalo, ale Ashleyina touha po zkoumání mezihvězdného prostoru byla neoblomná. Své rodině řekla sbohem a vstoupila do čtyřletého programu, který ji měl připravit na pobyt na vesmírné lodi.

Během těch čtyř let se Ashley naučila mnohé — nejenže zkoumali tajné poznatky o UFO nasbírané během dvou uplynulých století, ale také tvrdě trénovali svá těla pro přežití v neznámém prostředí. Po ukončení programu jim byly přiřazeny nejrůznější pracovní pozice. Ashley byla přiřazena ke skupině techniků, kteří měli pozorovat okolí lodě a případné pokusy o kontakt ze strany jiné formy života. Měla tak být mezi těmi prvními šťastlivci pokud přijde na kontakt, podobně jako astronauté byli mezi prvními ve vesmíru.

***

Po probuzení z kryospánku jí trvalo několik týdnů, než se plně vzpamatovala. Počítač lodě automaticky budil jednotlivé skupiny pracovníků. U spousty lidí se začaly projevovat deprese a pochyby, které však ustaly po několika návštěvách u psychologa. Byl to jakýsi běžný jev, se kterým se počítalo už na Zemi. Nejspíš za to mohlo dlouhodobé odloučení od známých lidí a neustálé pracovní tempo doprovázené stresem.

Ashley patřila k těm šťastnějším, kterým se tyto úzkostné stavy vyhnuly. Její tělo si rychle zvyklo na nový režim a brzy se cítila vitální a spokojená. Mezi ostatními se však začalo šuškat cosi o lidech, kteří už měli být dávno probuzeni, ale zatím je nikdo nespatřil. Moc těm povídačkám nevěřila, ale s postupem času jich začalo přibývat. Také si všimla, že někteří členové programu prostě chybí — nebyli v laboratořích, v jídelnách, ani v kajutách.

Uběhlo několik měsíců a téměř všichni se začínali cítit nesví. Pokud zrovna nepracovali na prozkoumávání nejbližších planet soustavy, ve které zakotvili, nervózně chodili po palubách a házeli po sobě nedůvěřivými pohledy. Nemohli si nikde stěžovat, protože kapitán a vedení lodi byli uzamčeni na horních palubách a měli tam vše, co potřebovali, tudíž nikdy nescházeli dolů k ostatním a ani s nimi nijak nekomunikovali — to měli na starosti vedoucí programu, kteří však nehodlali objasnit, co se na lodi děje.

***

Jedné noci se ozval alarm. Ashley zmateně zvedla hlavu z polštáře, pak neobratně vstanula z postele. Její spolubydlící, Kim, zareagovala stejně. Za chvíli už obě stály na chodbě; pár ostatních lidí vykukovalo z kajut, někteří kamsi utíkali. Ashley pobídla Kim, aby ji následovala. Měla v úmyslu zajít za vedoucím jejich skupiny a zeptat se na situaci. Jenže když už se blížily k jeho ubikaci, spatřily dva bezpečáky, jak střílí do lidí na zemi — do lidí, kteří patřili ke stejné skupině techniků jako Ashley. Kim se neudržela a vykřikla hrůzou. Bezpečáci se otočili po zvuku a pak spatřili dívky. Ve tvářích měli nepřítomný, šílený výraz; oči měli krvavé a vypadali jako smyslů zbavení. „Utíkej!“ vykřikla Ashley a strhla Kim s sebou, hnaly se koridorem k evakuačním modulům a cestou varovaly ostatní. Na lodi vypukla totální panika. Když probíhaly po chodbách, spatřila Ashley mnoho podobných scén jako u ubikací vedoucích: ozbrojené bezpečnostní složky s šíleným výrazem, které střílí do nevinných civilistů. „Tudy se dostaneme k modulům!“ křičela Kim a dala se po schodišti dolů. Ashley neváhala ani minutu a následovala ji. Musely proběhnout kolem několika laboratoří, do kterých měly vstup zakázán. Kim se vůbec neohlížela, ale Ashley sklouzl pohled na okna místností. To, co spatřila, ji úplně zastavilo. V laboratořích byly desítky lidí, někteří se plazili po sklech, jiní seděli na zemi s tvářemi v dlaních. Všichni vypadali zbídačeně a křičeli. „Já je slyším! Pořád je slyším, nedají mi pokoj!“ ječel pološílený muž bušící na uzamčené dveře laboratoře. „Jsou v mojí hlavě, pomoc, jsou v mojí hlavě!“ úpěli další. Ashley zírala s hrůzou v očích. „No tak, poběž!“ volala na ni Kim z konce chodby. Pak se znovu ozval alarm a hlášení se slovy ‚nebezpeční jedinci na útěku, zaměstnanci vyhledejte evakuační moduly.‘

Obě dívky utíkaly jako o život, v patách měly mnoho dalších nešťastníků hledajících záchranu. Když se všichni dostali k modulům, strhla se obrovská bitka o místa. Každý modul mohl pojmout jen deset lidí, modulů bylo devět, a na palubě stovky lidí. Ashley s Kim se snažily dostat alespoň k jednomu z nich, jenže to nebylo lehké. Chytily se proto za ruce, aby je nikdo neodtrhnul. Ashley už otevírala dveře a lezla dovnitř, když v tom jí někdo Kim vytrhnul z dlaně. Otočila se a viděla hromadu šílenců, jak se blíží k modulům. „Ne, Ashley, nenechávej mě tady!“ křičela Kim. Než však stihla doříct poslední slovo, někdo ji zezadu postřelil. Nastal masakr, lidé padali na zem jako hadrové panenky, střelci do nich pumpovali jednu kulku za druhou, podlaha se plnila krví. Ashley se sevřel žaludek, ale pud sebezáchovy ji donutil zavřít dveře modulu a zmáčknout tlačítko startu. Několik pomatenců vypadajících jako ty zombie z laboratoří ještě škrábalo na dveře a dobývalo se dovnitř. Ashley zděšeně ječela, ale pak se modul dal do pohybu a vystřelil z vesmírné lodě.

Jak se modul vzdaloval, pozorovala Ashley ten chaos na evakuační plošině a třásla se. Když už byla z lodě jen malá tečka na obzoru, Ashley nastavila kurz modulu zpátky na Zemi. Třesoucíma se rukama si připravila jednu z kryostázních stanic, spolykala uklidňující tabletky a chystala se ulehnout. Byla vděčná, že v kryospánku neexistovaly sny. Stanice ji pomalu začínala uspávat, když v tom Ashley uslyšela nějaký hlas. „Nám neutečeš. Budeš naše poselství šířit dál,“ říkal. Rychle se ještě rozhlédla kolem, ale modul byl prázdný. Z okénka však viděla prapodivný objekt, vypadalo to jako mimozemská loď… ale dala by ruku do ohně za to, že to bylo organické. Pak jí došlo, že ten hlas zněl v její hlavě. Stejně jako těm pomatencům v laboratoři. A nejspíš i těm bezpečákům. A ona ho teď slyší taky. A cestuje zpět na Zemi. Chtěla se rychle zvednout ze stanice, ale už cítila, jak přichází spánek.