Rav Ollpheist: Vlci

...

 

Již se stalo skoro obyčejem, že po každém návratu z některého mystického dobrodružství byl Rejad zamlklý a často netečný. Po návratu z Boganova chrámu na Nóttanu s ním nebyla celé dny rozumná řeč. Stranil se večerní společnosti u velkého ohně. Jedinou osobou, které odpovídal alespoň lakonicky, byla Oqixe. Té se dařilo, ač netušíme jak, do něj dostat alespoň trochu jídla a několik hltů piva denně.

Zatímco můj přítel se oddával svým temným náladám, já měl na starost nezvyklé problémy. Cítil jsem se být slabý a malátný. S chorobami i zraněními si standardně poradila má upravená regenerace, ale tohle bylo jiné. Jizva způsobená střepem ze Stínovy kůže pulzovala, mokvala a rozrůstala se. Její okraje uhelnatěly a působily nesnesitelnou bolest. Nechápal jsem, co se se mnou děje. T'ekova jizva v obličeji vyleptaná dotykem Stínu byla již pouhým náznakem zranění, kdežto ta má si žila svým vlastním životem.

„Musíš se dezinfikovat... zevnitř,“ mrkl na mě T'ek a podal mi roh plný medoviny smísené s nějakou pálenkou.

 

...

 

Mé příznaky se zhoršily. Nebyl jsem zvyklý na silnou kocovinu, ale zranění mě oslabovalo natolik, že následky popíjení dostihly i mě. Zraněný bok mi silně tepal a vypuzoval z jizvy potůček hnisu. Potil jsem se, ale cítil jsem chlad, ruce se mi třásly a nohy mě skoro neposlouchaly. Cítil jsem, že balancuji na pokraji mdlob.

„Rave!“ vykřikla Vetesa, když mě viděla potácet se kolem velkého ohně. Jeho žár jsem necítil a zamlženým zrakem jsem nebyl schopný odhadnout vzdálenost.

Mandaloriané sedící kolem se seběhli a podepřeli mě, abych se mohl posadit. Potem se mi lepily vlasy k hlavě a vousy určitě dávno ztratily svou nepoddajnou divokost. Měl jsem pocit, že jsem přinejmenším o polovinu menší, ale mé ruce jsou obří. Měl jsem chutě servat si kůži z těla jako nějaký těsný trikot.

„Musí na Krul,“ slyšel jsem špitnout Ignitu, „za starých časů tam žili mocní léčitelé pracující s nejsurovější podstatou Síly, jakou mohou lidé ovládat, aniž by je okamžitě nezničila.“

Krul. Ta planeta vážně existuje. Proč jsem ji nemohl objevit v plné síle. Jednou nohou v hrobě se tam toho příliš nenaučím, zpytoval jsem svědomí. „Proč... proč jsi o Krulu nemluvila už dřív?“ zasténal jsem.

„Záblesky minulosti se mi vrací pomalu, nezlob se.“

„V pořádku. Je dobře, že sis vzpomněla v pravou chvíli. Kde je Rejad?“

„Je s tím svým droidem, mám ho přivézt?“ nabídla se Aglora.

„Ne, v pořádku. Jen mu dones ten beskad vykovaný z Revanovy masky. Nevím, jestli tahle cesta nebude má poslední.“ Zachvátila mě melancholie pomalého umírání. Vždy jsem toužil po smrti v bitvě, bažil jsem po epické vřavě a mnoha padlých nepřátelích. Ten sen se mohl každým úderem srdce rozplynout.

Svlažil jsem hrdlo ledovcovou vodou z Hothu, kterou nám dováželi pašeráci jako vybranou specialitu plnou minerálů a kdovíjakých léčivých látek. Palčivá žízeň na chvíli utichla. Odebral jsem se ulehnout.

 

...

 

„Rave! Rave, vzbuď se!“ cloumal se mnou vyděšeně T'ek. Promnul jsem si oči a zaostřil na něj zrak. Jeho kovové ruce byly rozžhaveny doruda.

„Co se děje?“ nechápal jsem situaci. V uctivé vzdálenosti stála Vetesa, Aglora, Luto'ya, Oqixe, Ignita a dokonce Rejad.

„Něco jsi volal ze spaní. Přímo jsi řval,“ chvěl se hlas Vetese.

„Vysílal jsi blesky a z prstů ti šlehaly plameny stejně jako Ignitě,“ přidal se T'ek.

Pokusil jsem se posadit, ale bolest v boku mě přikovala k posteli. Zvedl jsem se až s T'ekovou pomocí. Rána pulzovala a valil se z ní hnis a krev. Ve stejném tempu mi pulzovaly spánky. Dech se mi krátil a viděl jsem dvojmo.

„Rejade, musíte letět co nejdříve!“ křikla Oqixe.

„Muflon,“ procedil mezi zuby a zmizel. Měl jsem pocit, že při vyřčení jména jeho lodi, se v přítelových nehmotných očích objevil záblesk modravé energie.

 

...

 

Pokusil jsem se jít hrdě a zpříma, ale každou chvíli jsem zavrávoral, takže musel jít T'ek v mé blízkosti. Rejad již čekal na palubě Šedého muflona. Stále mlčel. Oblékl se do tmavého šatu a zahalil se černou kápí, z níž svítila jeho bílá maska.

„Odlétáme. Okamžitě!“ zavolala Oqixe. Ona, Ignita a Vetesa se o mě měly cestou starat. T'ek mi měl napomáhat v pohybu.

Na palubě se v rohu uvelebili moji strillové a bratrův tuk'ata Wulfi. Sice jsem cítil jejich přízeň, ale z nějakého důvodu se ke mně nechtěli přiblížit na méně než deset kroků. Vedle loajality z nich sálaly obavy. Podvědomě jsem je chápal.

„Dej si tohle, to ti pomůže zvládnout cestu lépe,“ řekla Ignita a vložila mi do úst malou rosolovitou kuličku. „Jsou to silná sedativa. Snad ti pomohou spát i bez toho, abys působil kolem zkázu.“

Kulička sedativ se mi okamžitě rozpustila na jazyku. Hořce se mi do něj vpila a pomalu zalila mé tělo horkem i chladem. Poslední, co jsem cítil před usnutím, byl nový obvaz zajišťující vsakování tekutin řinoucích se z rány.

 

...

 

Probral jsem se, dopotácel jsem se k nejbližšímu oknu. Planeta Krul zářila ze tmy chladného vesmíru tak jasně, jako by mi chtěla naznačit, že to bude to poslední, co kdy uvidím. Spánky mi pulzovaly a kůži jsem měl jako v plamenech.

„Tam!“ řekla Ignita. „Tam do té stepi,“ ukázala prstem na monitor a poklepala na něj.

„Chtělo by to něco konkrétnějšího,“ zavrčel Rejad.

Ignita se na něj zašklebila: „Tak trochu přelétni nad stepí. Až uvidíme kouř, najdeme i Krulany.“

Rejad se zamračil a stočil Muflona tak, aby bylo dobře vidět kolem.

 

...

 

Přistáli jsme notný kus cesty od osady, z níž jsme zahlédli první známky dýmu. Ostatní si možná cestu vychutnávali. Mé síly mě však stále více opouštěly a život unikal šklebící se jizvou. T'ek mě spíše táhl za sebou, než aby mě pouze podpíral.

V osadě jsme způsobili poměrně poprask. Místní zřejmě nebyli na cizince zvyklí. Jejich článkovitá hmyzí těla se vynořovala z chýší pokrytých kůžemi.

„Hovoříte obecnou řečí?“ zeptal se Rejad, zatímco se kolem nás Krulané semkli do těsného koridoru.

„Dá ssse to tak říccct,“ zaznělo nám v hlavách. Místní zřejmě využívali telepatii pro komunikaci s jinými druhy. I přes fakt, že řeč nemohla být artikulována, byly sykavky protáhlé.

„Náš přítel, náš bratr je vážně nemocný. Vy jste prý velkolepí léčitelé. Můžete mu pomoci?“ ukázal Rejad na mou zhroucenou bytost odpočívající vsedě na zemi a shrbenou jak záda nejposlednějšího žebráka. Hmyzáci se okamžitě seběhli kolem a začali si mě prohlížet. Cítil jsem pohled každého složeného oka, které se na mě upíralo.

Jeden z nich přejel hrubými prsty přes ránu. Zařval jsem bolestí a málem padl v mdlobách tváří k zemi. On si mezitím přičichl k husté vrstvě hnisu, jenž mu ulpěl na ruce. Hmotu nakonec ochutnal. „Šššaman, musssí zzza šššamanem,“ prohlásil. Ostatní okamžitě začali šuškat: „Šššaman, šššaman, šššaman,“ a vlekli nás směrem kolem ohně k největší chýši. Z ní se vypotácel věkem shrbený kmet. Jeho tvrdé tělo bylo popraskané a pomalované zvláštními znaky, které se na slunci leskly.

„Jeho vlccci,“ řekl a ukázal mým směrem. „Honem dovnitř!“

„Vlci?“ vrtěl hlavou Tˈek, zatímco mě vlekl do útrob chýše pácnoucí zvláštními bylinami a vlhkým rozkladem. Šaman mi okamžitě potřel ránu lepkavou hmotou.

„Tělo ssse uzzzdraví… to je ale jen polovina problému. Jeho vlccci jsssou zzzmatení.“

„Jací vlci?“ zajímal se Rejad. Zeptal bych se sám… ale kdybych promluvil, asi bych vrhl…

„Vlccci. Naššše legendy praví, žžže kažžždý má v sssobě dva vlky, bílého a čččerného jak uhel,“ začal vyprávět šaman. Ze zvuku jeho „hlasu“ a protáhlých sykavek se mi plašily útroby.

„Co ti vlci dělají, pane?“ zajímal se Rejad stále víc. Nové informace jej již plně vytrhly z původní letargie. Jeho hlas již nebyl přidušený a jeho nehmotné oči se vší silou upíraly k šamanovi.

„Ti vlccci,“ odpověděl šaman, „jsssou possslové toho, čččemu říkáte Sssíla. Pro násss to jsssou possslové energie Kr-rí. Bílý je jako Sssvětlá ssstrana. Je to šššlechetnossst, klid a harmonie… ale také zzzpupnossst a domýšššlivossst. Čččerný vlk je vychytralossst, sssobeccctví, ale také lássska, moc. Ti vlccci jsssou v kažžždé bytosssti ve vesssmíru. Ssspousssta bytossstí je nevědomky udržžžuje v rovnovázzze a vžžždy přikrmuje jen jednoho sssvými čččiny. My a dalššší exxxisssstenccce vnímajícccí Kr-rí je ale krmíme velkými sssousssty a vlccci sssílí a rossstou. Řád Jedi překrmuje Bílého, Sssithové Čččerného. Zzz vásss cccítím, který u koho vzzzrůssstá víccce. Vy dva,“ ukázal na mě a na Rejada, „ssse sssnažžžíte krmit oba ssstejnou měrou. Zzzajímavé…“

Více jeho slov už jsem nemohl vnímat. Zavřely se mi oči a cítil jsem, jak vrávoravě padám na zem. Dopad jsem již nevnímal.

 

…

 

Z mdlob mě probrala silná kořeněná vůně a dvojhlasé mumlání šamana a Rejada.

„Kdyby to nebylo tak zzzajímavé, nepomohl bych vám. Sssám jsssem jižžž na okraji propasssti. Brzzzy navššštívím sssvoje předky v Eljáně. Brzzzy mé tělo rozzztrhají mrchožžžrouti na cccáry,“ mručel šaman.

Pokusil jsem se vstát ze země, na níž jsem ležel, ale tělem mi projela ochromující bolest.

„A co vás na tom tedy tolik zajímá?“ vyzvídal Rejad

„Nikdy jsssem necccítil takový zzzmatek. Mysssl a duššše krmí oba vlky, ale vítězzzí jen jeden. Nedává to sssmysssl. Je rozzzervaný. Na těle ssse projevuje ssstav jeho nitra.“

Oba si všimli mého pohybu a otočili se mým směrem. Šaman kývl na Rejada: „Přiveď ji.“ Rejad okamžitě vyběhl ven z chýše. Šaman si nabral do dlaní krystalky pachem připomínající silně iodovou sůl. Začal mě obsypávat a skřípavým hlasem odříkával cosi ve své mateřštině. Poprvé jsem jej viděl pohybovat ústy.

„Tvoji vlccci mohou být nebezzzpeččční. Sssůl udržžží vššše uvnitř kruhu,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

Rejad se vrátil zpět s Oqixe. V ruce svíral staré sithské žezlo.

Šaman mi podal dřevěnou misku, v níž se převalovala slizovitá hmota čpící kořeněným závanem. Tak tohle mě probralo… „Vypij to,“ poručil mi. S nevolí a častým potlačováním dávení jsem do sebe hmotu z misky vpravil. Kmet si misku vzal, prohlédl si ji a se spokojeným přikývnutím ji vhodil do ohniště. Vyšlehly namodralé plameny a chatrč zaplavil hutný naoranžovělý dým.

„Teď!“ křil na Rejada a Oqixe. Dívka začala nabíjet žezlo blesky z konečků svých prstů.

„Byla jsssi ssspojena sss nexxxem několik ssstovek let. To je vššše, ccco umíššš?“ křičel šaman. Jeho slova měla u dívky patrně úspěch. Její oči začaly žhnout rudou září a barva jejích blesků se změnila stejně. Rejadovy prsty se pod tím náporem energie chvěly. Rejad pozvedl žezlo nad hlavou. „Odpusť, bratře. Tohle zabolí.“ Udeřil žezlem přímo do mokvající rány, která mě tak hyzdila. Před očima mi něco problesklo a pak mě spolkla temnota.

 

…

 

Otevřel jsem oči. Okamžitě mě oslnilo světlo dne. Pod zády jsem cítil svěží, orosenou trávu. Bolest v poraněném boku byla pryč. Smysly se mi opět zostřovaly a nedávno ztracená chuť do života byla zpět a kolovala mými žilami.

Kde to jsem? Položil jsem otázku sám sobě, ale odpověděl mi někdo jiný – hlas tak cizí, ale přesto známý: „Jsi uvnitř, copak to necítíš?“ hlas brzy odhalil svůj zdroj. Na obrovitém vlku černém jako uhel přijela nahá twiˈlecká dívka svírající v ruce masivní sekeru. Vzrostlý muž by měl problém ji udržet a ona si s ní pohrávala mezi prsty. „Tohle je tvá duše… tedy jedna z jejích vrstev.“

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se dívky. „Je-li tohle místo odrazem mojí duše, co tu děláš ty?“

Zasmála se a v jejím smíchu zazněl zvuk ničení a temnoty. Vlk, na němž seděla, se nervózně ošil a vycenil zuby. Bokem mi proběhla ostrá bolest. Poznal jsem, s kým mám opět tu čest. „Co tu pohledáváš, Stíne?“ zakřičel jsem a ze zatnutých pěstí mi začaly sršet výboje. „Zničili jsme tě. Tady nemáš své místo!“

Stín na sebe vzal svou démonickou podobu. „Hodlám zabít Bílého vlka. Zničím tím tvou duši a vrátím se zpět ve tvém těle,“ smál se démon. Chladná prsa Stínu se při smíchu ani nepohnula.

„Kde ses tu vzal? Jak ses sem dostal? Byl jsi zničen!“

„I z jiskry může vzniknout požár… a buď tak laskav a mluv se mnou uctivěji. Tu dívčí podobu nemám pro nic za nic,“ znělo vzduchem.

„Ten střep. Ten mizerný úlomek!“ rozčílil jsem se. „Bílého vlka tě nenechám zničit!“

Na záda mi dolehl vlhký horký dech páchnoucí po syrovém mase. Stál za mnou vlk stejně velký jako ten, který nesl Stín na zádech. Vrčel a z tlamy mu kapaly sliny.

Stín se svezl z vlkových zad. Sekera se mu v ruce přeměnila na bič, jímž začal práskat ve vzduchu. „Zabij!“ špitl Stín Černému do ucha. Ten se rozeběhl, přeskočil mě a zakousl se Bílému do hřbetu. Zády mi projela bolest, jako kdyby se vlk zakousl do mě samého. Stín se té podívané jenom smál. Vlci se rvali, já se svíjel v bolestech z každého kousnutí jednoho do druhého a naopak.

Takhle to nemůže skončit. Já, sjednotitel Světla a Tmy přeci nemohu zajít v souboji toho, co jsem pracně skloubil. Ne dnes, ne takhle! „Ne dnes, Stíne. Rav Ollpheist nezhyne svým vlastním přičiněním. Nezahubí mě moji vlastní vlci. Jsi jen střep, nejsi Stín!“ Poslal jsem proti dívce s rohem uprostřed čela blesky a odstrčil jsem ji Silou, jak daleko to bylo možné.

„Dost!“ zařval jsem, na vlky. Každého jsem uchopil za kůži za krkem a smýkl s nimi o zem. Vlci zachňapali tlamami ve snaze zasáhnout můj krk. Škubl jsem srstí ještě jednou. „Řekl jsem dost!“

Šelmy zkrotly. Začaly mě očichávat a poddajně stahovaly ocasy mezi zadní nohy.

„Hodní,“ poplácal jsem je po mohutných hlavách.

Stín se vracel. Nebe krvavě zrudlo a z dálky se hnaly bouře. Vlci se přikrčili připraveni bojovat a lovit.

„Tohle nemusí dopadnout dobře, ale věřím vám,“ řekl jsem vlkům a vyrazil vpřed, vstříc Stínu. V pažích se mi již hromadila energie připravená ničit. Slyšel jsem běh osmi chlupatých tlap za sebou.

Stín stahoval z nebe blesky a s každým výbojem rostl. Mé blesky ho zasáhly a jsem si jist, že ho určitě nepřiživily, spíše naopak. Podupanou trávu zasáhly střepy jeho těla. První úder vyšel z rozpukané černé pěsti Stínu. Jeho pěst už byla o poznání větší než ta má, tomu odpovídala i síla rány dopadající na mou tvář.

Byl jsem srážen na záda, ale vlci pokračovali v mém díle. Černý na okamžik zaváhal a stočil hlavu mým směrem. Poté zavrčel a přidal se k Bílému. Oba se zakousnuli Stínu do lýtek a zkoušeli jej povalit na zem, což se jim dokonce podařilo. Nepřítel na nic nečekal a použil proti vyceněným tesákům blesky. Vlci zakňučeli a byli výbojem odhozeni několik metrů, každý na jinou stranu. Já se tou dobou již blížil k protivníkovi.

„Ani zdaleka nejsi tak silný, jak si myslíš. Jsi jen Střep, nejsi tím Stínem jako dřív!“ zakřičel jsem a sevřel Střepův krk Silou. Snažil jsem se jej drtit tak, jak jsme to s přáteli udělali dříve, ve skutečném světě. V místě působení Síly se začaly objevovat bíle zářící praskliny.

„Tak… takovou hloupost už podruhé neodpustím,“ zasípal démon a napřáhl paži mým směrem. Ukončil jsem právě včas na to, abych nebyl zasažen temně černými blesky do prsou. Úskokem stranou jsem přerušil drcení Střepova krku, ten situace bleskově využil. Vrhl proti mně druhou salvu blesků. Věděl jsem, že tentokrát nestihnu uskočit, proto jsem se raději připravil na bolest a paralýzu. Mysl je silnější než tělo. Myslí mi probleskla spásná myšlenka. Představil jsem si, jak někdo statečně přiběhne a pomůže mi vyrovnat si účty s otiskem démona v mé mysli. Nečekal jsem, co se stane. Bílý a Černý nastavili svá mohutná těla bleskům do cesty. Bolestivě zavyli. Vzduch naplnil pach statické elektřiny a spálených chlupů. Ze zasažených šelem se linula tak silná záře, že to oslnilo i několik metrů vzdálený Střep. Ten si zakryl dlaněmi oči a nemohl tak dál mučit mou duševní zvěř.

Protřel jsem si oči, abych je dostatečně probral z oslnění. Obličej mi olízl lepkavý, drsný jazyk. Jen jeden? Lekl jsem se, že jeden z vlků podlehl zraněním a má duše se začne drolit pod Střepovou mocí. Zaostřil jsem a nemohl na moment vyjít z údivu. Proti mně stál šedý vlk s bílou náprsenkou a černými špičkami tlap, uší a ohonu.

„Cos to udělal? Všechno jsi zničil!“ ječel démon a v ruce se mu ze žhnoucí lávy vytvořil meč. „Zabiju tě tak jako tak!“

Vlk mi olízl tvář a rozběhl se proti Střepu. Nechápavě jsem na celé to divadlo zíral. Údivem jsem nemohl nic dělat.

Prvnímu blesku se vlk hbitě vyhnul, stejně tak všem následujícím. Dva metry od Střepu se odrazil do skoku a jedním mocným rozevřením čelistí Střep pohltil. Nezbyla jediná stopa po mocném protivníkovi.

Šelma se mlsně olizovala na cestě zpět ke mně.

„Musíš se vrátit,“ zněl mi v mysli vlastní hlas. Šedý mě olízl a jazykem mi zakryl oči. Když jsem je opět otevřel, viděl jsem strop šamanovy chýše. Pohlédl jsem doprava za šramotem. Rejad držel holou rukou Stín nad zemí. Zmáčkl mu hrdlo a nepřítel se rozpadl na střepy obsidiánu.

„Kde se tu vzal?“ vydral jsem ze sebe.

„Zzz tvého boku. Pak ssse rána hned zzzacccelila,“ utrousil šaman ledabyle.

Rejad se podíval na Oqixe. „Takhle skončí každý, kdo by ti chtěl ublížit. Já tě miluju, to jen tobě to vadí.“ Vyběhl z chýše a ještě si něco mumlal. Nebylo tomu však rozumět. Dívka vyběhla hned za ním.

„O něco jsem přišel?“

„To je dlouhý příběh,“ řekl šaman, „důležžžité je, žžže ssse, jak cccítím, Šššedí vracccí do galaxxxie.“

 

…