Strážci času (1/7)

Jakmile se jeho tělo po přesunu zhmotnilo, klesl na všechny čtyři a začal zvracet. Všichni z jeho jednotky prožívali tu samou závrať, která nedovolovala člověku zůstat stát, a měli pocit, jako když jim někdo projíždí jehlou všechny žíly v těle.

„To je hnus,“ řekl Berk, když ze sebe dostal všechno, co chtělo ven. Slzely mu oči a nikdy předtím mu nebylo tak hrozně jako nyní. Kolem něj to vypadalo jako po pořádné oslavě, kde o alkohol nebylo nouze. Všichni zvraceli, motali se nebo leželi na písčité zemi.

Berk musel vstát jako první, koneckonců byl velitel a měl by jít ostatním příkladem.

„Frenku, jak ti je?“ zeptal se vojáka po jeho levici. Poplácal ho po rameni a viděl, že Frenk má svou dávku nepříjemností za sebou.

„Naprosto skvěle, pane. Vyzvracel jsem všechno, co jsem měl v žaludku, tak jak mi asi může být?“

Berk měl za tohle Frenka rád. Nelezl mu do zadku a nebál se říct pravdu, ať už byla jakákoliv. Však se znají dvacet let, tak ještě aby ne. I proto ho jmenoval svým zástupcem.

„Vidím vás dvojitě, pane,“ postěžoval si.

„To se srovná,“ řekl Berk a snažil se potlačit nutkání omdlít. Jako by mu v hlavě někdo udělal hřebíkovou párty. Tak moc to bolelo. Obcházel své vojáky jednoho po druhém a snažil se zjistit, jak na tom jsou. Všem se dařilo obdobně a nevolnost naštěstí pomalu odeznívala.

Cestování časem není žádná legrace, pomyslel si a následný pohled ho v tom jen utvrdil. Na zemi ležel Bart, jejich odborník na dějiny a člověk, který rozuměl bezpočtu jazyků. Teď se nad ním bezmocně skláněl Doktor, sám bledý jak křída.

„Jak to s ním vypadá“ ptal se Berk.

„Jak by? Je mrtvý, pane. Má úplně krvavé bělmo. V hlavě mu to muselo udělat ohromnou paseku.“

„Omlouvám se. Pořád mě příšerně bolí hlava a nemyslí mi to.“

„Dám vám něco na zažehnání bolesti. Bartovi už není jak pomoci.“

 

„Skvělý, vážně skvělý,“ postěžoval si sám pro sebe Berk.

Chlapi kolem něj už se pomalu vzpamatovávali a všimli si, že Bart je mrtvý.

„Do prdele,“ řekl jeden z nich, kterému říkali Plešatý Dan. Důvod byl jasný. Když sundal armádní helmu, leskla se na slunci jeho dokonalá pleš. Dan měl vrozenou vadu a na jeho těle nikdy nevyrostl ani chloupek. „Říkali, že se přeci nemůže nic stát. No neříkali to? A teď je Bart mrtvej a já si poblil kalhoty.“

Berk si povzdechl.

„Říkali. Ale ber to tak, že jsme první, kdo cestuje časem, navíc do vzdálené budoucnosti.“

„Jasně, jsme pokusní králíci,“ řekl Plešatý Dan.

„Ne. Jsme profesionální vojáci. Výsadkáři. Jsme elita, proto nás sem poslali,“ reagoval Frenk a Berk se na něj s vděkem podíval.

„Ano, jak říká Frenk, jsme profesionální vojáci a na to nezapomínejte. Všichni jste se účastnili dobrovolně a až se vrátíme, dostaneme plat jako za pět let služby,“ řekl Berk a napil se z čutory.

„Jo, Bart se už ale nevrátí.“

„Co tě žere, Dane?“ zeptal se Frenk.

„Že tahle mise začala dost na hovno.“

Berk vodu vyplivl sotva se napil.

„Do háje.“

„Co je?“ zeptal se Frenk.

„Je zkažená,“ řekl Berk a ostatní se ihned pokusili také napít.

Všichni do jednoho, vodu okamžitě vyplivli do písku.

„Co teď? Fakt na hovno začátek. Jeden mrtvej a jsme bez vody,“ nadával opět Dan.

„Zkontrolujeme zbytek zásob, a jestli je všechno zkažené, pak bude první úkol jasný. Najít zdroj vody.“

Jak Berk řekl, tak se stalo. Zkontrolovali veškeré potraviny. Zhruba polovina jídla se z nejasných důvodů rozpadla nebo zkazila. Nevěděli jak se tak stalo, ale přenos nějak pomíchal jejich atomy. Alespoň tak si to Berk vysvětloval. Sušené maso zůstalo nedotčené a k úlevě všech i většina konzervovaných potravin zůstala v pořádku. Nik se v jednotce staral o veškerou techniku. Dokonce měl s sebou přístroj na zpracovávání buněčných vzorků.

Výsledek nebyl uspokojivý, ale mohlo být i hůř. Jídlo jim podle odhadu, mohlo vystačit na tři dny, když s ním budou šetřit, ale vody zůstalo jen přibližně na necelé dva dny.

Berk věděl, že najít zdroj vody je primární. Už ale při prvním pohledu po zhmotnění se ho zmocnilo neblahé tušení, že to všechno bude mnohem těžší, než si mysleli. Stroj času je totiž vyplivl na poušti. Kam oko dohlédlo, tam se rozléhaly jen světle hnědé duny, písek a kamení. Slunce pražilo do vojáků krutou silou a Nikův elektronický teploměr ukazoval 43°C. Velitel doufal, že takhle nevypadá celá Země. Protože pokud ano, pak se změnila v absolutní peklo.

 

                                                           ***

 

Vydali se na cestu. Nevěděli, kudy jít. Úkol byl zjistit, jak bude Země v budoucnosti vypadat. Berk se prostě vydal směrem, kterým ho nohy nesly, a ostatní ho následovali.

„A opravdu je rok 2090?“ ptal se Frenk.

„Zatím jsme nenašli jedinej kalendář, ale musíme věřit, že se přesun povedl tak, jak bylo plánováno,“ odpověděl s trochou ironie Berk.

„Jo jo, Bart byl v plánu,“ ozval se plešatej Dan, ale nikdo na jeho poznámku nereagoval. Všem bylo líto, že jejich kamarád zemřel, ale Danovo poznámky ničemu nepomáhaly.

„Mně přijde, že nás přesunulo maximálně tak na Saharu. Obejdeme pár dun a jsme v Káhiře,“ snažil se vtipkovat Frenk. Pár vojáků se zasmálo, ale Berk zůstal vážný.

„Kdepak, tohle není Sahara a ten písek není úplně normální,“ ozval se Nik, který se díval do malého příručního skeneru a pořád do něj něco ťukal.

„Povídej, Niku,“ vyzval ho Berk.

„Ten písek je poměrně hodně… radioaktivní.“

Mezi vojáky to zahučelo.

„Abych to ujasnil,“ pokračoval Nik. „Není to akutně nebezpečná radiace. To bychom se museli v písku válet tak měsíc v kuse, aby se na nás nějak projevila, ale napovídá to, že zde kdysi došlo nejspíš k jaderné katastrofě. Myslím, že víte, co to znamená.“

„Ani ne,“ přiznal Frenk. „Je to nějaké divné.“

„Přesně tak,“ přidal se Berk, ale měl tušení, kam Nik míří.

Nik viděl, že ho sledují všichni a čekají, s čím přijde.

„Kdysi tu došlo k jaderné katastrofě. To rozhodně nemohlo být před padesáti lety, odkud jsme sem přišli, ale před několika staletími. Myslím, že nejsme v roce 2090.“

„Jo, jsme v prdeli,“ řekl naštvaně Frenk.

„Takže myslíš, že jsme někde o celá staletí dopředu?“ zeptal se Nika Berk.

„Ano.“

„Tak to zásadně mění celou situaci. To je mise úplně k ničemu,“ přemýšlel nahlas Berk a přecházel ze strany na stranu. Cílem mise bylo získat informace o vývoji války mezi Západním společenstvím, jehož byli vojáky, a Východní unií. Měli tak dosáhnout strategické výhody a najít skulinku v unijní obraně. Nikdo nevěděl, jak dlouho potrvá válka. Rok, dva, deset nebo padesát. Důležité bylo zajistit informace o vývoji té války, ať byl jakýkoliv a podat svědectví o tom, kam svět dospěl. Pokud by byl výsledek takový, že svět v roce 2090 odpovídá tomu, co si Západní společenství přálo, pokračovali by ve svém stávajícím plánu. Pokud by však svět za padesát let byl jiný, to znamená ovládnutý unií, změnili by taktiku podle svědectví Berkova týmu a tím by zvrátili výsledek války.

„Se borci z výzkumu asi krapet spletli. Doufám, že to za měsíc neposerou a vrátí nás v pořádku zpět,“ řekl Frenk a v hlase měl obavu. Mezi vojáky to zahučelo. Měli vztek a zároveň se báli, že se nevrátí zpět domů. To samé pociťoval i Berk, ale musel zůstat pevný v roli velitele. Možná je mise nyní k ničemu, ale ten měsíc do návratu se tu nesmí jen tak flákat.

„Chlapi, moc dobře vím, v jakém jsme srabu, ale my se z něho dostaneme. Stala se chyba, poslali nás do špatného období, ale to neznamená, že nemáme poslání. Najdeme vodu a snad i nějaké jídlo. Poté zkusíme najít všechno možné, co by nám mohlo říct, jaká je současná situace na Zemi a kdo vyhrál válku. Za měsíc se dostaneme domů.“

Frenk došel až k Berkovi a šeptem se ho zeptal:

„Vážně tomu věříš?“

„Jo, musíme věřit. Všichni i ty. Přeci se nesesypeme jak malé holčičky. Nebo snad ano?“

„Máš dobrý motivační schopnost. Nejsem malá holčička, pane.“

Berk, Frenk, Plešatý Dan, Nik, Zed, Jef, Mark a Tom seděli na svých krosnách. Každý z nich jedl svůj denní příděl potravin a zapíjeli jej omezeným množstvím vody. Jednoho po druhé obešel Doktor, aby jim předal výživné tablety. Měl jich ještě dost a dokázaly pomoci organismu, vzdorovat dehydrataci. Navíc dodávaly pocit sytosti.

Po občerstvení pokračovali v cestě. Poušť působila monotónně. Kombinace žlutého písku, rozžhaveného slunce a sytě modré oblohy nedělal očím dobře. Nik vyndal další ze svých kouzelných hraček, přístroj, který vypadal jak mobilní telefon, párkrát něco naťukal na monitor a začal se s ním otáček kolem své osy.

„Co děláš?“ zeptal se Plešatý Dan.

„Hledám vodu.“

„A našel?“

„Zatím nic. Ani hloubková voda tu není. Absolutně vysušená krajina. Musíme jít dál,“ odpověděl Nik a nadále sledoval údaje na monitoru přístroje. Dokázal najít vodu v rozsahu až dvou set metrů.

Slunce žhnulo ohromnou silou, teploměr už ukazoval 45°.

„Bože, ať už je večer. To se nedá vydržet,“ stěžoval si Zed. Bylo mu teprve dvacet pět let, ale patřil mezi nejelitnější střelce Západního společenství. Jeho vlasy měly barvu písku a v jeho očích byste spatřili modrý oceán.

„Niku, co říká ten tvůj přístroj? Nějaké stopy po vodě?“ ptal se Berk a cítil, jak mu po těle stéká pot. Oblečení se na něj lepilo a zoufale toužil po sprše. Ušli už asi deset kilometrů.

„Voda je v hloubce sta metrů.“

„Hmm, abychom začali kopat,“ utrousil Frenk a otřel si čelo.

„Je to dobrá zpráva. Jdeme správným směrem. Předtím jsem nenaměřil žádné hodnoty vody, ani podzemní. Nyní už ano.“

Pokračovali dál.

Terén se malinko změnil. K písku přibyly kameny.  Některé velké jak článek prstu, jiné jako dlaň a postupně přibývaly i ty, které měly velikost fotbalového míče.

„Šutry, samý šutry,“ mumlal si pro sebe Plešatý Dan, a když se mu nějaký dostal před nohu, nakopl jej před sebe.

„Au sakra, dávej pozor,“ vztekal se Zed, když mu jeden kámen nakopnutý Danem přistál nad patou.

Berk občas přemýšlel, co to vlastně za chlapy má v týmu. Většinu znal z předchozích misí. Z obyčejných misí v jejich čase. Měl ty časy rád. Úkoly byly jasné. Vypravit se tam a tam a zneškodnit určitého člověka nebo celý objekt.

Jen se Zedem nikdy předtím nepracoval. Věděl, že má víc pochval než on za dvacet let služby. Byl to fracek a měl velké sebevědomí. Takový si o něm udělal obrázek. Na vojáka se mu zdál příliš pohodlný. Uměl ale střílet. A to zatraceně dobře.

Dana a většinu současného týmu znal leta. Dal by ruku do ohně za to, že jsou to skvělí vojáci. Jací jsou v civilu, moc tušení neměl. Dan byl několikrát u vojenského soudu za rvačky, kdy zmlátil civilistu do bezvědomí.

Nejblíže měl k Frenkovi. Byl to jeho parťák, pravá ruka a troufal si říct, že i opravdový přítel. Frenk armádu neměl rád. Přidal se k ní, jen protože mu v životě nic nezbylo. Rodiče, přítelkyně byli mrtví. Přátele neměl, práce ve fabrice na zpracování kovů ho nenaplňovala a tak našel útočiště v Berkově týmu. Berk si někdy říkal, že za každým zabitým vojákem Unie viděl své rodiče a přítelkyni, kteří zahynuli po jednom z vražedných náletů, kdy nepřátelští vojáci zničili dvě města. Zemřelo přes milión občanů Západního společenství.

„Šutry, furt jen šutry. Písek, vedro,“ mumlal dál Plešatý Dan a nakopnul další kámen. Tentokrát však kámen neodletěl. Místo toho se rychle pohnul, objevilo se na něm osm nohou a kámen skočil na Danovo lýtko.

„Ta svině mě kouše!“ křičel a vytáhl z pouzdra na opasku pistoli.

„Nestřílejte,“ zařval Berk ostatní vojáky, když někteří z nich vytahovali zbraň, že taky Danovi pomohou. Ten však svou pistolí zamířil na kámen na noze a vystřelil. Kulka se však od tvrdého povrchu odrazila a jen těsně minula Frenkovu hlavu.

Dan skákal a snažil se setřást šutr s nohama. Už vyndaval nůž, aby zkusil zvířeti odříznout nohy, ale to se najednou pustilo a během vteřiny odcupitalo kousek dál a zahrabalo se do písku.

Dan si oddychl a pak se sesunul k zemi.

„Kurva, to bolí. Ten hajzl mi něco pustil do žíly.“

„Jak jako do žíly? Jak to můžeš vědět?“ ptal se Frenk. Jef a Mark zatím hledali kamenného tvora v místech, kde zmizel.

„Cítil jsem to. Myslíš, že jsem tak blbej, že nevím, když mi šutr s nohama něco pouští do žíly?“

„Zatraceně, aby to tak byl nějaký jed,“ povzdechl si Berk. „Doktore, jsme schopní zjistit, co mu to zvíře udělalo?“

„Už jdu na to. Bohužel zdejší fauna bude už jinde, než bývala ta naše. I obyčejný komár může mít zcela jiné vlastnosti.“

Doktor dal Danovi injekci na bolest a odebral mu krev. Na lýtku měl dvě malé, ale viditelné díry po kousnutí. Frenk nabízel, že Danovi pokousané místo vyřízne, ale to Doktor zamítl. Vzorek krve ihned dal do malé šedé krabičky a tu připojil ke svému notebooku. Zobrazil se mu graf, kterému rozuměl jen on.

„Něco v krvi rozhodně má, ale nevidím žádné změny v tlaku, rytmu srdce ani žádné výkyvy v ničem jiném. Obsah cukru nebo minerálů… prostě vše je v normálu. Ale něco tam je. Je to neznámá látka a zatím nic nedělá.“

„Zatím?“ vytřeštil oči Dan.

„Ano. Každou hodinu budeme odběr opakovat a čistit ránu.“

„Bude moci pokračovat?“ zeptal se Berk.

„Chtělo by to, aby si na pár hodin odpočinul. Uvidíme, co se s ním bude dít.“

„Ne! Jdu dál. Už mě to i přestává bolet.“

„Dane, nemusíš dělat hrdinu,“ řekl Berk.

„Jsem v pohodě, pane! Chci jít,“ řekl rozhodně Dan a demonstrativně se postavil. V obličeji se mu zračila bolest, ale vydržel to.

Doktor Berkovi věnoval vyčítavý pohled.

„Dane, ručíte sám za sebe. Pro tým je lepší, když budeme dál pokračovat a co nejdříve nalezneme zdroj vody, ale běda vám, pokud s sebou někde švihnete a zhorší se vám to.“