Strážci času (2/7)

2.

 

Devět mužů šlo pouští. Dávali si pozor na každý kámen a dvakrát se jim podařilo zpozorovat kamenného pavouka, kterak se přemisťuje směrem k nim. Drželi si však bezpečnou vzdálenost a tak byli v relativním bezpečí. Skener ukazoval, že podzemní voda je stále výš a dokonce mezi kameny objevily několik malých keříků. Byly seschlé, ale dávaly naději.

Nastala přestávka, kdy Doktor převazoval Danovi lýtko. Pohled na ránu ho překvapil.

„Do háje, to je hnus,“ ušklíbl se Frenk.

„Nikdo tě nenutí se na to dívat.“

Dan se ale také díval s obavou na svou nohu. Něco se změnilo.

Vojáci stáli kolem Dana v kruhu a ten byl díky tomu ještě více nervózní.

Doktor odebral krev a opět opakoval postup z minula. Tvářil se vážně a bezradně.

„Tak co se mnou je Doktore?“

„Já… nevím. Zvýšil se podíl některých minerálů v tvé krvi a to, co se ti dělá u rány, vypadá jako…“

Všichni to viděli. Kolem těch dvou děr se Danovy změnila kůže. Zhrubla a změnila barvu do šeda. Byl to zatím jen asi centimetrový kruh, ale vypadalo to, že tkáň okolo pokousání se mění v kámen.

„Do prdele! Do hajzlu,“ nadával Dan a pak se otočil k Frenkovi. „Odřízni mi to,“ prosil ho.

„Ne!“ zamítl Doktor.

„Já jsem pro,“ řekl Berk.

„Opravdu?“

„Ano, Doktore. Ale provedete to vy. Chci, aby to bylo chirurgicky přesné.“

Doktor udělal, co musel. Danovi dal sedativa a pak vyřízl postiženou tkáň. Lýtko mu zašil a namazal nanoreprodukční mastí, která měla pomoci rychlému hojení.

„Teď, ale nemůže pokračovat dál. Alespoň několik hodin určitě ne.“

„To je mi jasné,“ řekl Berk. „Slunce už zapadá. Rozbijeme tábor, vyspíme se a před úsvitem se rozdělíme na dvě skupiny. Vy Doktore, Nik a Zed zůstanete s Danem. Ostatní půjdou dál. Zkusíme prohledat širší okolí a večer se sem vrátíme. Když Danovi bude líp, další den půjde už s námi.“

 

Berk si lehl do svého stanu a téměř ihned usnul. Dobře však nespal. Měl podivné sny a často se probouzel. Nebo mu alespoň připadalo, že je vzhůru. Viděl světla. Myslel si, že je to Nik nebo Zed, které poslal na hlídku, ale světla měla různé barvy. Rovněž slyšel nějaké bzučení. Opět ho přemohl spánek.

Ráno se ptal vojáků, kteří byli na hlídce, proč tak svítili. Koukali na něj překvapeně a vůbec nevěděli, o čem je řeč.

„Párkrát jsem zasvítil baterkou, ale jinak nic. Možná to byl měsíc, protože byla jasná obloha a měsíc je kdo ví proč, dvakrát větší, než v našem čase. Nádherná podívaná,“ říkal Mark.

„Viděl jsem bílá, žlutá, ale i červená světla a slyšel podivné bzučení.“

„To se vám asi jen něco zdálo, pane.“

Berk se s tím musel spokojit. Nepotřeboval před vojáky vypadat jako blázen. Možná to byl opravdu jen sen.

„Jak ti je, Dane?“

„Zatím dobře, ale… mám strach, pane,“ řekl Dan tónem, jaký by velitel od svého vojáka nechtěl slyšet. Tenhle urostlý chlap měl strach.

„Šíří se to,“ sdělil Doktor a odkryl deku. Už ne centimetr, ale hned čtyři. Tak velká část tkáně se změnila. „Je to kámen, pane. V jeho krvi pořád stoupají hodnoty minerálů.“

„Těžkne mi noha, pane,“ řekl Dan a utřel si pot z čela.

„Jak to zastavit?“ zeptal se Berk Doktora.

„Netuším. Dávám mu vitamíny, dal jsem mu injekci s nanoboty, které by redukovaly množství minerálů, ale nedaří se to. Mast nefunguje vůbec.“

„Co postiženou část odebrat?“ zašeptal Berk Doktorovi.

„Má to v krvi, je to rozjetý vlak.“

„Může…zkamenět?“

„Netuším, co se stane. Je mi hrozně líto, že nevím, jak mu pomoci.“

 

Berka Danův stav trápil, ale v devět hodin svolala vojáky, které včera vybral, a společně se vydali prozkoumat okolí. Cíl bylo najít vodu a jít jen tak daleko, aby se do večera vrátili do tábora. Když už nic jiného, alespoň se nebude muset dívat, jak Dan trpí.

Frenk si vypůjčil Nikův skener a díval se, zda přístroj neukáže blížící se zdroj vody. Zatím nic. Teplota se opět šplhala nad 45° a na obloze ani mráček. V dálce se rýsovalo pohoří. Ani dalekohled však neodhalil žádnou podrobnost. Byly to hnědé kopce. Jak se zdálo, tak bez jakékoliv flóry. A pokud tam byla, tak jen velmi řídká. Nikde žádné stavby, jen písek a kamení. Přibylo však více velkých kamenů, některé měly rozměry osobního auta.

„Pane, vidíte to? To vypadá dost neobvykle,“ řekl Mark, který šel první a ukázal na místo pár metrů nalevo do nich. Zem už byla všude poměrně hodně kamenitá, posledních pár desítek metrů si už však nevšimli jediného kamenného pavouka, kterých jinak zpozorovali už pěknou řádku. Na jednom místě však kameny chyběly. Místo nich tam byl jen písek. Vše bylo zvláštnější o to, že místo mělo tvar trychtýře o průměru deset metrů a hloubce asi dva metry.

„Tak tam hlavně nechoď,“ řekl Berk, ale Mark hleděl doprostřed toho trychtýře.

„Něco tam je, pane.“

„Běž od kraje, ať tam nespadneš.“

Jenže Mark byl jak hypnotizovaný. Už na něj valali i ostatní, ať tam nechodí. Mark jako by neslyšel. Frenk se rozhodl pro něj dojít. Když byl téměř Markovi na dosah, zkoprněl překvapením. Mark udělal krok vpřed a sklouznul do písečného trychtýře.

„Krucufix Marku, jsi v pořádku?!“ křikl Berk.

Frenk už stál nad propadlinou a začal se smát.

„Je v pohodě. Ten vůl tam zahučel jak malé děcko, teď se tam válí. Budeš mít hadry plné písku, Marku.“

Mark se snažil zvednout, ale pokaždé se probořil hluboko do písku. Vypadal zmateně, jako by se právě probudil.

„Neplácej se tam a pojď nahoru,“ pobídl ho Frenk.

Mark se snažil.

„Něco mě chytlo za kotník. Krucifix.“

„Jak jako chytlo?“ zeptal se Berk a uchopil samopal.

Mark neodpověděl. Místo toho vytáhl nůž a bodl do písku. Něco se tam hýbalo a na chvilku to svou kořist pustilo. Mark se snažil rychle se dostat nahoru, ale sypký písek se pod jeho nohama propadal ke dnu trychtýře. A pak se z písku vynořila velká hlava s ještě většími kusadly. Berk začal střílet, ale napoprvé se netrefil. Frenk byl úspěšnější, ale tvora nezabil. Spíše v něm vyvolal vztek a mohutná kusadla se blížila k Markovi, který nebyl schopný se pohnout z místa.

„Lano!“ křikl Berk na Jefa.

Tvor se zakousl kusadly do Markova lýtka a začal jej stahovat směrem dolů. Voják se oháněl nožem, ale zvířeti to bylo jedno. Křičel bolestí, ale ještě zvládl vytáhnout pistoli. Frenk chtěl střílet, stejně tak Tom, ale hrozilo, že by zasáhli Marka. Vše se událo během okamžiku. Písek se pod Markem barvil do ruda. Byla to jeho, ale i tvorova krev.

Jef vytáhl lano a hodil jej do trychtýře.

„No tak, Marku, chytni se!“ křičel Frenk.

Jenže Mark byl v agónii. Zvládl ještě dvakrát vystřelit na odpornou hlavu, jejíž kusadla se prokousala už k jeho pasu. Dvakrát se trefil, dvakrát vycákla krev a sliz. Zvíře se však nevzdávalo. Mark už nestřílel, jen křičel.

„Do prdele, skáču pro něj,“ řekl Frenk.

„Ani náhodou!“ důrazně mu to zakázal Berk.

Frenk se opět pokoušel střílet, ale tvor už stahoval Marka pod písek. Mark už nevnímal. Jeho křik slábnul. Pak ho tvor stáhnul pod písek a nastalo ticho. Dlouhé, zdánlivě nekonečné. Celá událost však trvala sotva minutu.

Stáli tam jeden vedle druhého a hleděli na dno písečného trychtýře, který pohltil jejich kamaráda.

„Co to do prdele bylo?“ zeptal se Tom.

„Mravkolev. Hodně velkej mravkolev,“ odvětil Berk. Cítil se, jak kdyby ho někdo ztloukl do bezvědomí a na závěr mu naplival do obličeje. Cítil se jak nejhloupější člověk na světě. Během chvilky přišel o vojáka a téměř nic neudělal.

„To bylo tak debilní,“ řekl Frenk. „Tak strašně debilní. Co to kurva bylo?! Proč?“

Frenk chodil sem a tam, přičemž naštvaně prskal nadávky. Nenadával na nikoho určitého. Mohlo to být na Marka, za to, že tak lehkomyslně šel ke trychtýři, na Berka, za to, že ho nedokázal zachránit, na sebe, za to, že tam pro Marka neskočil.

„Neměl tam lézt. Proč neposlechl?“ přidal se v úvahách Jef.

„Vypadal hypnotizovaně. Tenhle mravkolev je hrozně obrovský. Možná mu přibyli i nějaké vlastnosti navíc. Dřív na svou oběť házel písek, dokud nespadla do jeho trychtýře,“ vysvětloval Berk.

„Jak to víte, pane?“

„Když jsem měl volno, rád jsem sledoval dokumenty.“

Po tomto incidentu ještě asi hodinu pátrali po vodě a pak se vydali zpět do tábora. Byli zamlklí a zejména Berk vypadal ztrápeně. Vyčítal si to. Přišel o člověka a měl pocit, že mohl udělat víc.

 

                                                       ***

 

Když přišli do tábora, věděli, že se něco stalo. Zed byl na hlídce, ale jeho výraz prozrazoval špatné zprávy. Nik a Doktor seděli u Dana.

„Do prdele,“ prohodil Frenk.

Dan ležel, a že je živý naznačovalo už jen pomalé zvedání a klesání hrudníku. Jeho tělo se už téměř přeměnilo. Dan zkameněl. Normální barvu už měla jen tvář a místo na hrudníku. Tam, kde je srdce. Zbytek těla prodělalo transformaci, na kterou lidský organismus není dělaný.

„Už nemůže mluvit. Poslední slova řekl před hodinou.“

„Co to bylo, Doktore?“ ptal se Berk.

„Že chce umřít.“

Berk si k Danovi klekl.

„Už je zbytečné na něj mluvit, pane. Je v bezvědomí a neočekávám, že by se ještě probudil.“

Berk však přeci jen jednu věc Danovi ještě řekl:

„Promiň. Omlouvám se.“

Ani ne za půl hodiny se transformace rozšířila na celou hruď a Dan zemřel. Při západu slunce ho pohřbili do písku. Šlo to těžce, ale i díky okolním kamenům se podařilo udělat hrob. Dana zabalili do plachty, protože se dalo očekávat, že i když leží asi metr a půl hluboko, vítr písek postupně rozfouká. Jinou možnost pohřbení však neměli.

Berk nespal. Nemohl. Dnešek mu nakopal zadek neskutečným způsobem. Byl elitní voják, ale nedokázal ničemu zabránit. Ještě nikam nedošli, nic nezjistili a už má tři muže mrtvé. Nezemřeli v boji, ale zabila je zvířata nebo přesun časem. Berk přemýšlel, jestli celá mise není nad jejich síly. Tohle je sice Země, ale úplně jiná.

 

Ráno bylo tiché. Nikomu nebylo do řeči a tak se na cestu vydali mlčky ponořeni do svých myšlenek. Slunce stále nemilosrdně pražilo a nezdálo se, že by někdy přestalo.

Okolí již bylo převážně kamenité a Berk se trochu pousmál, když se mezi kameny objevil malý trsík trávy.

„Podzemní voda je už na dosah. Ale ještě ne tak, abychom se k ní prokopali,“ řekl Nik.

Berk i pár chlapů viděli v dálce velké stavby nebo monolity, ovšem mohla to být fata morgana. Vzduch se v dálce vlnil a tak si nebyli jistí, co je skutečné a co ne. K večeru spatřil Frenk na obloze ptáky. Ten den ušli padesát kilometrů a byli rádi, že si mohli večer odpočinout.

V noci Berk opět viděl světla. Tentokrát vyšel ze stanu.

„Viděl jsi ty světla?“ ptal se Zeda, který měl hlídku.

„Ne, nikde nic. Snažím se dávat bacha, jestli se tu nepotlouká zase nějaký z těch pavouků.“

„V dálce jsem viděl světla.“

„Možná se vám něco zdálo, pane. Je jasná obloha, měsíc svítí skutečně oslnivě.“

„Ne, měsíc ne. Měj oči na stopkách,“ řekl nespokojeně Berk a vrátil se do stanu. Znovu viděl ty světla. Že by už bláznil? S touhle myšlenkou usnul.

 

Berk věděl, že dnes už potřebují najít vodu. Byl to paradox, ale úmrtí dvou jeho vojáků jim dalo trochu zásob navíc. Občasné trsy trávy či drobné oschlé keříky dávaly naději. Kamení se střídalo s pískem a v dálce se rýsovalo malé pohoří. Kameny kolem nich byly čím dál větší a u některých nalezli alespoň trochu stínu. Když u jednoho z nich o velikosti dodávky seděli, řekl Nik:

„Skener ukazuje bezprostřední blízkost vody. Někde tu možná bude jezero.“

„Doufám, že nekecáš,“ řekl Frenk. „Protože taková zpráva mi rozpumpovala srdce. Já chci vodu, chci jezero. Jestli tam nebude, narvu ti ten skener víš kam.“

„Voda je blízko, opravdu,“ hájil se Nik.

Byla to jen krátká přestávka na občerstvení a tak do deseti minut byli zas na nohou.

Cesta už byla zcela kamenitá a rovněž balvany kolem nich byly čím dál větší a větší, až se nakonec ocitli zcela obklopeni světle hnědými obry. Někteří z nich měli až pět metrů na výšku a tvořily ohromné kamenné stěny a koridory.

„Nebylo by lepší to obejít?“ zeptal se Frenk.

„Vypadá to jako ohromně dlouhá hradba, kdo ví, jak daleko se to táhne. Rozhodně bychom měli jít rovně,“ odpověděl Berk.

„Blížíme se ke zdroji vody,“ přidal se Nik.

„To říkáš už dlouho a furt nic,“ oponoval Frenk.

„Už opravdu blízko.“

„Prostě jdeme vpřed,“ řekl rozhodně Berk a vykročil.

Cesta se mezi kamennými stěnami vlnila jak řeka, přičemž Nik tvrdil, že procházejí bývalým korytem kdysi existujícího toku.

„Vodo, vodo, kdepak jsi?“ mumlal si pro sebe Frenk. Občas trochu přidal na hlasitosti, aby jeho brblání slyšel i Nik, jenž tvrdil, že jsou blíž a blíž.

Asi za dvě hodiny se stěny trochu rozestoupili a vyšli na malé přírodní náměstí, v jehož středu bylo jezero. Mohlo mít přibližně pět metrů v průměru a čtyřicet centimetrů hloubky, avšak vojákům v tu chvíli bylo, jako by našli ohromný oceán.

„Voda!“ křičeli jako jeden muž.

„Chlapi, zastavte,“ napomenul své vojáky Berk. Viděl, že se všichni chystají k jezeru vrhnout. Jejich tváře byly plné úžasu. „Nejdřív Nik vodu otestuje, a pokud bude pitná, nabereme si ji do všech láhví a teprve potom se v ní můžete rochnit, jasné?“

„Ano, pane,“ opět řekli vojáci jako jeden člověk. Někteří však trochu zklamaně. Chtěli už k ní. Osvěžit se, pořádně se napít, opláchnout se.

Nik rychle nabral vzorek průzračné vody a za pár nekonečných minut zahlásil, že voda je pitná a zcela neškodlivá. Nastalo plnění láhví. Potom se všichni do jednoho vrhli do zbývající vody. Váleli se v ní, užívali si jí a bylo jim na chvilku dobře. Ten nekonečný pocit vyprahlosti na pár minut zmizel. Když skončili s koupáním, bylo jezírko sotva poloviční a zcela kalné.

„Tak jo, už je mi zas vedro,“ konstatoval po pár minutách Frenk.

První úkol z nouze, tedy opatřit si vodu, byl splněn. Ještě potřebovali někde získat nějaké jídlo, ale to se zdálo ve vyprahlé krajině nemožné. Pokračovali tedy dále skrze ohromné bludiště kamenných stěn a doufali, že je labyrint někam dovede.

Šli dlouhé hodiny až do setmění.

Ráno se Nik svěřil Berkovi s malým postřehem, který ho napadl na hlídce.

„Byla jasná obloha, ale za celou hlídku na obloze nebliklo jediné světlo.“

„Jak to myslíš?“

„Neviděl jsem jedinou družici. Tenhle svět, tahle Země je bez družic.“

„To mě nepřekvapuje. Mám pocit, že tahle budoucnost se našemu velení nebude líbit.“

„Otázka je, co s tím udělají, aby nenastala, pane?“

„Musíme najít nějaké zprávy o civilizaci. Co se s ní stalo a tím zjistit, jak tomu zabránit.“

 

Další den něco objevili.

Kamenné stěny se postupně rozestupovaly a cesta mírně klesala. A potom přímo před nimi cosi trčelo vzhůru ze země jako varovný prst.

„Chtěli jsme zprávy o civilizaci, tady jedna je,“ řekl Nik a popošel blíž k anomálii.

„Něco mi to připomíná,“ řekl Frenk.

„Tom mně taky. Asi nejvíc výškovou budovu,“ oznámil Berk. Díval se na kovové hrany mrakodrapu, který vykukoval pouhý půlmetr nad písečnou zem. Ze středu čtvercové střechy se pak k nebi tyčila pětimetrová anténa.

Celá sedmička vojáků hleděla na anténu před sebou, jako by to byl pomník dávné civilizace, která zůstala navždy pohřbená.

„Tohle je jak náhrobní kámen naší minulosti,“ řekl do ticha Zed.

„Tady má někdo poetickou duši,“ odměnil ho ironií Frenk.

Berk vyskočil na střechu.

„Pane, netuším, jestli je bezpečné vstupovat na tu střechu,“ upozornil ho Nik.

„To já taky ne,“ odvětil klidně velitel a popošel do středu střechy, kde očekával nějaký vstup do útrob mrakodrapu. Protože se budova ani nehnula, nezdálo se, že by hrozilo její propadnutí do větší hloubky.

Nedaleko antény býval technický východ na střechu budovy, ale v jeho místě byla jen díra. Vydal se tedy k ní, ale spatřil, že dovnitř se nedostane, protože se pod otvorem nachází zkroucené traverzy, které mu nedovolí dovnitř sestoupit. Zasvítil baterkou a spatřil pouze spleť traverz a o několik metrů níž písek.

„Tady nic nenajdeme, je to marný,“ řekl nešťastně.

„To nevadí, pane. Tak pojďte zas dolů,“ řekl Nik.

Berk seskočil z mrakodrapu a vypadal nespokojeně.

„Doufal jsem, že dostaneme šanci získat nějaké informace o tom proč je to tak, jak to je.“

„Jasně, proč je mrakodrap pod pískem a stejně tak s největší pravděpodobností i celá planeta, a lidi jsou minulost.“

„Přesně tak, Frenku. Musíme hledat další stopy minulosti.“