Strážci času (7/7)

                                                   7.

 

Vzduch byl chladný.

To byl první vjem, krom zvracení, který Berk po přenosu zaznamenal.

Všichni žili, to byla dobrá zpráva.

Motala se jim hlava, ale ze všeho nejdřív se snažili zorientovat, kde jsou a především zda jim hrozí bezprostřední nebezpečí. Kolem nich stály vysoké regály, ve kterých bylo různě naskládáno mnoho různých beden, krabic a přepravek. Tohle musel být sklad. Ohromný, ale také tmavý. Na zemi ležely palety a v některých zůstaly zaparkované paletové vozíky.

Frenk se vzpamatoval stejně rychle jako Berk. Ihned se zajímal, co je v bednách na nejbližší paletě.

„Zbraně,“ řekl a vyndal moderně vypadající samopal.

Berk došel ke stěně haly a zmáčkl vypínač. Začalo se rozsvěcet, ale prostor opět náhle potemněl.

„Tenhle sklad je využívaný. Navíc jsou tu zbraně, takže bych se tu nezdržoval dlouho. Poblíž bude nějaká stráž.“

„Jsou naše?“ zeptal se Nik.

„Těžko říct, není na nich naše logo, ale ani nikoho dalšího,“ odpověděl Frenk a prohlížel si samopal.

Všichni se už vzpamatovali z přesunu a Berk se chystal promluvit.

„Než se vydáme ven, měli bychom vyřešit otázku čipů.“

„Myslím, že není co řešit. Pojďte je vyndat,“ pobídl velitele Frenk. Ostatní jen přikývli na souhlas.

 „Jste si jistí, že to chcete všichni udělat? Nikomu nebudu vyčítat, když řekne, že ne,“ sdělil Berk a hleděl na své vojáky. Všichni kývli na souhlas.

„Dobře,“ pokračoval velitel. „Doktore, dokážete, nám to vyndat?“

„Samozřejmě, pane.“

Berk se zarazil. Uměl střílet, uměl běhat, měl strategické myšlení, ale vyndat někomu čip z těla, to byla jiná káva. Základní zdravotnický výcvik však měl a byl velitel. Kdo jiný by to měl udělat?

„Jsem vděčný za vaší důvěru. Budu sledovat, jak to děláte a pak mi budete říkat, co přesně mám dělat. Společně to dokážeme.“

Doktor měl základní vybavení a nechybělo ani anestetikum. Místo za krkem každého z vojáků lokálně umrtvil a dal se do práce. Operace vyžadovala přesnost, protože čip byl umístěn mezi dvěma obratli. Nebyl však vázaný na míchu. Předmět byl malinký a doktor použil k vyndání pinzetu. Poté místo řezu vyčistil a zašil.

„To je ale malej parchant,“ okomentoval vyndaný čip Frenk.

Konečně měl Doktor hotovo a zbýval už jen jeho čip. Berk byl nervózní, ale ruku měl pevnou a tak když došlo vytáhnutí předmětu pinzetou, zvládl to bez problému.

„Děkuji, pane. Vidíte, dokázal jste to s přehledem.“

„Ani ne Doktore. Byl jsem maximálně soustředěný, abych nehrábl pinzetou tam, kam nemám.“

„Chlapi, jsme volní,“ řekl Frenk a s ostatními si symbolicky připil. Měli jen vodu, ale to jim radost nepřekazilo. Sice je cesta zpět do jejich doby pro ně uzavřena, ale vymanili se z Dernovo moci.

„Jdeme zjistit, zda jsme udělali dobře,“ pobídl ostatní Berk.

„Všechno bude lepší než další a další přenos časem. Brzy by někdo z nás dopadl jako Bart,“ konstatoval Nik.

Vstali a otevřeli dveře skladiště.

Ocitli se uprostřed velkého prostranství. Nalevo stála velká hala, napravo další. Vypadaly stejně jako sklad, ze kterého vyšli.

„Cítíte to?“ zeptal se Frenk.

Berk to stejně jako ostatní cítil. Pach války. Vzduch byl nasycený kouřem a čímsi dalším.

„Válka, to jsme přeci čekali,“ odpověděl velitel.

 „Tak kdo tu vyhrává? My nebo oni?“ položil řečnickou otázku Frenk.

„Jdeme se podívat,“ řekl Berk a vyšel jako první.

Zbraně měli v pohotovosti a byli připraveni střílet. Zamířili k hale napravo. Dveře nebyly zamčené, a tak vešli.

V hale nebyly žádné regály, ani zdvihací stroje, avšak něco se v ní přeci jen nacházelo. 

„To si děláš srandu,“ vzdychl Frenk a rovněž ostatní dávali najevo úžas.

Hala byla plná robotů. Obřích robotů, jaké poznali v minulé cestě do vzdálenější budoucnosti.

„Jsou úplně stejní… Ale já dal Dernovi a vědcům jen povrchní popis,“ neskrýval překvapení Nik.

„Jsou… vypnutí,“ řekl Berk a prohlížel si jednoho z robotů. V minulé cestě do roku 2090 neměli šanci si je tak zblízka prohlédnout.

„To je divný. V té vzdálené budoucnosti museli být v provozu stovky let. To mají jako někde čudlík? To bývalo stačilo, aby je domorodci vypli a měli by klid? Nejsem vědátor, ale přeci by jim žádné baterie nevydrželi stovky let.“

„A taky se chovali jako...živí samostatní tvorové,“ doplnil Frenka Nik. „Jenže tohle je jiná budoucnost. Jiný svět. Sestrojili roboty dle mého vyprávění. Možná vypadají stejně, ale nejsou tak dobře udělaní jako ti druzí.“

Tmavá hala a nehybní roboti působili strašidelně a tajemné ticho tomu jen pomáhalo.

„Jdeme ven,“ řekl Berk a vyšel ke dveřím. Když je otevřel, chtěl sáhnout po zbrani, ale už to nestihl.

Mířilo na něj několik útočných pušek a díval se na vojáky stojících naproti němu v půlkruhu. Frenk za ním už na ně mířil, ale věděl, že tady nemá šanci na úspěch.

„Ruce nad hlavu!“ křikl jeden z nepřátel.

„Frenku, polož to,“ řekl Berk a Frenk ho poslechl.

„Teď všichni pomalu vyjděte ven. Pěkně v klidu.“

Berkův tým tentokrát nepotřeboval ani půl hodiny na to, aby zjistil, kdo válku vyhrál a v jaké stavu se Země ocitá. Mířili na něj vojáci Východní unie, znak a podobu svých uniforem měli stejnou jako v jejich době.

 

Dostali pouta, přijela pro ně černá dodávka. Za těch pár minut si stihl Berk prohlédnout, kde se ocitli. Hala, před kterou je přenos časem vyplivl, je ve středu rozsáhlé vojenské základny. Kolem skladu stála spousta vojenských vozidel, na budovách visely vlajky Východní unie a okolí se hemžilo vojáky. Některé z domů Berk poznal. Před desítkami let to byly armádní budovy Západního společenství.

Dovezli je na velitelství. Kdysi je odtud poslali sem. Nyní už však patřili nepříteli. Pokud dobili tohle, pak si podrobili celé Západní společenství. Berka trochu překvapilo, že mu to vlastně velký problém nedělá. Měl starost o Západní lid, ale něco mu říkalo, že když prohrál Dern, nemusí to nutně znamenat porážku pro obyvatele společenství.

Dovedli je do kanceláře, ve které nedávno byli. Alespoň jim to tak připadalo. Dernova kacelář patřila vrchnímu veliteli sil Východní unie. K jejich překvapení ho poznali. Měl plno vrásek, skoro žádné vlasy a byl lehce přihrblý, přesto byl zázrak, že ho vidí. Před nimi v křesle seděl Marzin Grel. V jejich době mu bylo lehce přes čtyřicet. Což by znamenalo, že před nimi sedí stodesetiletý muž.

Vídali ho ve zprávách i ve videích, které jim promítali, když byli v základním výcviku. Tohle byl nepřítel Západního společenství číslo jedna.

Usmál se. Měl zářivě bílé zuby. Jistě umělé, napadlo Berka.

„To jsou mi věci. Špehové Západního společenství. Žádného jsem neviděl dobrých deset let. Kde jste se tu vzali?“

Berk netušil, jak přesně odpovědět. Nechtěl vyzradit, že cestují časem.

Grel na ně hleděl pobaveně, ale nikoliv povýšeně.

„Zajímavé, nemáte odpověď. Ale nebudu vás trápit. Na uniformách máte jmenovky, a když jsme je zadali do databáze, počítač vyplivl zajímavé údaje. Na váš věk pánové vypadáte famózně. Líp než já.“

Grel se bavil.

„Vy to víte,“ řekl Berk.

„Vím. Bylo překvapení, když jsem zjistil, že ten zabedněný Dern má stroj času. Ten parchant nechtěl říct, kdo ho sestrojil. Ani když jsem ho nechal mučit,“ povídal Grel. „Aby bylo jasné, pánové, mučení a násilí není můj styl. Nesnáším to a hnusí se mi to. Nicméně Dern napáchal hodně zvěrstev a já si myslím, že takový jako on, nepotřebuje slitování. Takže teprve, když jsem nechal před ním mučit jeho dceru a ženu, tak všechno řekl.“

Berk a ostatní vojáci jen mlčky hleděli na Grela. Derna neměli rádi a nepřáli mu nic pěkného, přesto to s nimi pohnulo. On si mučit zasloužil. Ale opravdu si to zasloužila i jeho rodina?

„Takže vy víte, jak funguje stroj času,“ řekl Berk.

„Ano,“ usmál se Grel. „Vím toho hodně.“

Muži naproti Grelovi mlčeli. Byli zadumáni ve svých myšlenkách. Ocitli se v budoucím světě, kde vyhrál válku nepřítel, ale je to nemrzelo. Jejich vlastní velitel byl šílenec. Proto si odstranili čipy, aby tu už zůstali. Jenže dostanou šanci? Berk cítil napětí. Pro Grela byli jen špehové a protivníci.

„Přemýšlíte, co s vámi bude. Já to chápu. Na vašem místě bych měl strach.“

„Dobře, co s námi tedy uděláte?“ zeptal se Berk.

„Jste nepřátelé, jste špioni. Především chci, abyste si uvědomili, že já nejsem Dern. A já vím, že jste měli jenom smůlu, že jste se narodili na území nepřítele. Dělali jste, co bylo vaším úkolem. Nechci vás trestat. Ale řekněte mi, co si o Dernovi myslíte.“

„Byl to hajzl a bohužel jsme poznali až příliš pozdě, co je zač.“

„Volil bych horší slova. Víte, jak jsme ho chytili? Vybombardoval naše města v pohraničí a dokonce i to největší z nich – Seon. Prohrávali jsme. Ale problém Derna byl ten, že si ten idiot myslel, že je neporazitelný. Něco jako polobůh. On se jel podívat do Seonu. Chtěl vidět, co dokázal. Tak moc nabubřelý byl. Jenže já to tušil a tak jsem město obklíčil. Neměl šanci uniknout a můžu vám říct, že když jsem viděl ten jeho prasáckej obličej, jak valí oči překvapením, málem jsem se počůral smíchem. Vyvraždil tisíce rodin a ještě se na to jel podívat. Byl to nejlepší den mého života, když jsme ho chytili.“

Berk to poslouchal s nadšením. Rád by Derna viděl při jeho dopadení.

„Něco vám ukážu,“ řekl Grel a poručil přivézt projektor. Na protější stěně se objevila fotka města. „Takhle to tedy vypadalo za války a Dernovo vlády.“

Pak se obrázek změnil.

„A tady o pět let později. Město jsme dobili a opravili. Neměli jste tu pořádné zdravotnictví, my postavili nemocnice a věnovali rozpočet na vývoj. Však se na mě podívejte, jaké zázraky umíme.“

Na stěně naskakovaly další fotky opraveného a vzkvétajícího města.

„Postavili jsme školy, sportoviště, kulturní střediska, dali lidem práci a pocit, že nejsou jen otroky vlády. Lidi tu měli za Derna strach, ten už zmizel. Dern vrážel peníze jen do armády a toho vašeho stroje času. Všechno pro svůj prospěch. My takoví nejsme.“

„Je to úžasné, pane,“ řekl Berk a spolu s ostatními svými muži na to hleděl s nadšením. „Moc rád bych vám předal i nějaké informace z programu stroje času pokud byste chtěl.“

„To je milé,“ usmál se Dern. „Ale není to třeba. Vím o vašem programu vše. Však máme vlastní týmy, které vysíláme do vaší doby. Jistě vám něco říká jméno plukovník Velens.“

Berk i ostatní mlčeli. Berka šokovalo, že nikdo neměl ani podezření. Nikdy by Velense netipoval, že kope za druhý tým. Byl vždycky tak loajální vůči Dernovi. Byl jeho pravou rukou.

„Víte tedy všechno? Jaké jsme měli úkoly, jak nám voperovali čipy za krk?“ ptal se Frenk.

„Ano. Je mi vás trochu líto. Byli jste součástí nejtajnějšího projektu vaší doby, a přesto mi už nemáte co dát.“

Berk viděl, že jeho zem je v správných rukách. Nebo to tak alespoň vypadalo a Grel na něj dělal velmi dobrý dojem. Přesto potřeboval vědět, co s nimi bude.

„Co s námi uděláte?“

„Pane Berku, působíte na mě jako dobrý chlap a rovněž i vaši muži mi nepřipadají jako Dernovo bezhlaví poskoci. Ale víte, jak jsem mluvil o tom, že strach mezi zdejšími lidmi zmizel? Nebylo to snadné a pár let trvalo, než vůči nám, lidem, co jim přebrali zem, nalezli sympatie a důvěru. A já tuhle důvěru nechci zklamat. I když jste mi sympatičtí a jste jen a pouze vojáci plnící své rozkazy, pořád jste špióni, kteří by mohli po návratu zpátky vyzradit, co jste tu viděli a slyšeli.“

„Ale my se už nemůžeme vrátit zpátky!“ řekl Frenk důrazně.

„To opravdu nemůžete. Ale co s vámi? Mezi lidi vás pustit nemohu.“

„Proč ne?!“ vykřikli téměř současně Berk, Frenk i ostatní vojáci.

„Představujete bezpečnostní riziko. Je mi líto.“

Gerl se postavil.

„Jak to myslíte? Proč bychom byli rizikem? Chceme jen začít nový život,“ rozrušeně prohlásil Berk a také se postavil. Začal trochu litovat, že si nechal odstranit ten čip.

„Začněte, ale jinde. Třeba v příštím životě,“ řekl bezcitně Gerl a vytáhl pistoli.

„To snad ne! Proč? “ křikl Berk.

„Měli jste už dávno zemřít, jste dinosauři. Připomínka temné minulosti. Pro takové tu není místo.“

Křičeli. Snažili se dostat z místnosti. Jen Berk stál čelem ke Gerlovi, jako by nevěřil, že se to děje.

Zazněly výstřely. Velmi rychle po sobě. Berk nevěděl, kdo to schytal jako první.

Pak padal dolů.

Než se mu setmělo před očima, kleknul si k němu Gerl.

„Velens dostal úkol vám, i komukoliv dalšímu, při jeho další cestě do vaší doby zabránit v jakékoliv misi do budoucnosti. Nikdy se tak nedostanete sem a v klidu dožijete v čase, jenž vám byl souzen. To je přeci férové, no ne?“