Pád divu Babylónského

Kdo nepohlédl na hvězdy? Jejich nespočetné legie a nekonečné plápolání. Je snad každá z nich okem zlé bytosti, která se schovává v temnotě? Nebo to jsou táborové ohně vojska, které jenom čeká, aby zničilo celý svět? Jsou to lucerny v rukách strážných andělů? Je celý vesmír zavřený v jedné velké láhvi uprostřed prázdnoty a hvězdy jsou odlesk Slunce od jejích stěn? Nebo to jsou nepředstavitelně veliké koule vodíku, hélia a plazmy, hořící jadernou fúzí, která je neustále konzumuje, dokud všechny nevyhasnou?
Jedna z nich není. Jedna z nich je pouhý plamen, který se řítí neuvěřitelnou rychlostí. Nejprve jako kometa se plamen objevil, malý a nepatrný. Ale on sílí, blíží se a co bylo malou tečkou v tom největším teleskopu je nyní jasná záře, mrkající na nás z výšek neuvěřitelných.
A dnešek je den, kdy ukáže, co po nás chce.

Všichni věděli, že to bude dnes v noci, ale nikdo nevěděl kde. Plamen už od objevení zpomaloval, už od objevení občas měnil směr a čím blíže byl, tím častěji se měnil. Jeho barva, dříve jasně žlutá až skoro bílá, jako každá jiná hvězda, se začala měnit. Nejdříve ještě víc zbledla až začala modrat.
Byl to podivný den. Svět, který jakoby nevěděl, co čekat od návštěvníka z takové nepředstavitelné dálky, se po velmi dlouhé době utišil. Takový klid nenastal nikdy za živoucí paměti a všichni a všechno cítilo napětí a strach z neznámého.
Já jsem v tomhle pocitu žila už velmi dlouho a co bylo pro celý svět nové, já přešla téměř bez povšimnutí. V tento nádherný a jasný večer se všichni báli a zůstávali, tam kde se cítili bezpečně a spolu. Já šla od takových míst co nejdál, protože já vím, že to, co se blíží na tohle nehledí a raději budu na krásním místě přírody než v doméně lidí.
Jarní noc jakoby se taky bála a ani nejmenší závan nerozechvěl stébla trávy, která by mohla narušit svaté ticho. Byla to malá loučka na okraji lesa, ale v tu chvíli taky nejnádhernější ze všech míst. Teprve, záblesk zahánějící na okamžik všechnu noc mne donutil opět vzhlédnout k obloze.
Plamen by blízko, oh tak blízko. Jako obrovská padající hvězda se řítil napříč oblohou a nechával za sebou modrou stopu. Jako trhlinu v oponě, za kterou se skrýval jasný den. A konečně bylo vidět i co pod sebou neslo tak mocný plamen, kterého jazyky se natahovaly proti směru pádu v panice před pádem na tvrdou zem. Jako černý stín to zakrývalo dlouhý pás hvězd, jako obrovský, obrovský mrak ve velké dálce.
Sledovala jsem tuhle stvůru, která k nám přiletěla z hvězd a žasla nikoli nad divem před sebou, ale nad svou netečností. Tam daleko nade mnou se k zemi snáší div, který svět ještě neviděl já tady stojím na louce v botách promočených rosou a jediné co cítím je prázdnota a studené nohy. Jako bych ani nebyla naživu. Čím jsem se to stala v tomhle světě?
Když se začaly ozývat první třesky a neuvěřitelně hluboké hučení toho cizího stroje, už jsem zase skláněla oči k zemi a procházela loučkou. Podivná světla začala ozařovat noc, ale já nevzhlédla, jenom naslouchala hukotu, který se změnil v kvílení horší, než jakákoli píšťala dokáže vyloudit.
Jakoby v dálce hrál orchestr podivných nástrojů na které ještě nikdy nikdo nepomyslel a já byla jediný svědek tohoto představení, které si dalo za cíl objevit, co dokáže.
Konečně světla uhasla a vřískot se ztišil. Tehdy jsem teprve vzhlédla a viděla, že plamen je za horizontem, nikoli však jeho temné tělo. To se stále tyčilo a zakrývalo hvězdy černotou. Byl to výjev pohádkový, když se napříč celou oblohou táhla modromodrá cesta a pod její klenbou jemný srpek Měsíce, který se snad také bál nezvaného hosta.
Země se zatřásla a nic se nepohnulo kromě větru. Stála jsem tam a sledovala temný obrys nové věže zvedající se tak vysoko nad obzor. Můžete mě vinit za ten pocit, že obrys sledoval i on mne?