Fluorový hněv

Mohutný výbuch otřásl hlídkovou lodí a následující exploze pak dokonaly dílo zkázy dříve, než si posádka Sarony uvědomila, že padla do pasti. Poručík Ren Holgert měl štěstí, že se právě nacházel poblíž nouzového úkrytu. Bez dechu vpadl do místnosti vyztužené metalplastikem, spustil kyslíkovou sprchu a chvatně se soukal do bojového skafandru. Spojení s můstkem se mu nepodařilo navázat a také ostatní frekvence zlověstně mlčely. Když se prodíral zborcenými přepážkami, stále jasněji si uvědomoval, že je jediný, kdo přežil.
Malá obrazovka, která jako zázrakem zůstala ušetřena, mu poskytla vysvětlení. K poničené Saroně se stahovala početná smečka pirátských lodí. Zaklel a zamířil k záchranným modulům. Pokud ho tu piráti objeví, udělají s ním krátký konec. Jeho jediná naděje je, co nejrychleji zmizet a doufat, že exploze Sorany mu bude krýt záda. Jako by tomu osud chtěl, ozval se varovný signál oznamující kritický stav reaktoru a vzápětí se spustil odpočet. „Tak, pánové, tahle loď už vaši flotilu neposílí!“

První sekce záchranných modulů dostala přímý zásah a změnila se v chaotickou změť hořících trosek. Pospíchal na další palubu v naději, že nějaký ze strojů zůstal nepoškozený. Když otevřel pomačkaná, ožehnutá vrata, hlasitě si oddechl. Druhá letka byla v pořádku. Zamířil k žlutě natřenému Sršni. Nový, mnohem rychlejší typ, který byl během letu testován, zvyšoval jeho šance. „No, kamaráde, je nejvyšší čas, abych si tě vyzkoušel,“ zašeptal, když usedal do pohodlného křesla.. Rychle pohlédl na displej. Do exploze zbývalo posledních pár sekund. Příliš krátká doba, aby mohl vypočítat přesný kurs, rychlost i vzdálenost hyperskoku. Zatnul zuby, nastavil maximální výkon motorů, aby měl jistotu, že se ztratí pirátské smečce a stiskl startovací sekvenci, ponechávajíc vše ostatní náhodě. Narůstající přetížení ho vmáčklo do křesla. Před očima se mu roztočila různobarevná kola a uši mu nemilosrdně týral pronikavý zvuk amortizátorů, pracujících na samé hranici odolnosti. Zalapal po dechu a potom ztratil vědomí.

Poručík Ren několikrát zatřásl hlavou, aby si pročistil mozek a pohlédl na monitory. Dálkové videolasery nezaznamenaly přítomnost žádných lodí. Zatím byl v bezpečí, ale tím výčet dobrých zpráv končil. Maximální výkon motorů při hyperprostorovém skoku vysál obě palivové nádrže téměř do poslední kapky a navíc zavedl záchranný modul daleko mimo pravidelné trasy nákladních lodí. Rezignovaně odsunul hvězdné mapy. Jeho kvapný útěk skončil hluboko v neprozkoumaném sektoru vesmíru. V kvadrantu, kam pozemské lodě zatím nelétaly.
Dobré dvě hodiny propočítával pravděpodobný směr na nejbližší pozemskou kolonii a celou dobu častoval řídicí počítač šťavnatými nadávkami, neboť ta prokletá mašina se neustále dožadovala upřesnění koordinátů a dalších dat, které jí nemohl při nejlepší vůli poskytnout. Jediné, co věděl přesně, byl kritický stav paliva a potravin. Záchranný modul procházel testy, a tak proviantní důstojník zásobil Sršně jenom konzervami dušených fazolí, oblíbenou pochoutkou zkušebního pilota Saltra.

Několik dnů strávil Ren přemýšlením, jak nejlépe z této situace vybřednout. Bez paliva a přesných koordinátů patřil však brzký návrat pouze do oblasti zbožných přání. Znechuceně odstrčil fazolovou pochoutku a jeho pohled opět sklouzl na čtyři hibernační lůžka. „Nač to zdržovat,“ nepřátelsky pohlédl na řadu prázdných konzerv. Další týden lukulských hodů byl zamítnut. Bez dlouhého váhání odpojil budící automatiku. Riskoval, ale nic lepšího stejně nemohl udělat. Zbývalo jen doufat, že ho některý z předsunutých satelitů objeví dříve, než záchranný modul vyčerpá poslední zbytek energie potřebné k udržení jeho životních funkcí.

Neodbytná hudba zněla stále naléhavěji a hlasitěji. Poručík Holgert otevřel oči a jeho smysly se zvolna dostávaly do normálu. Ne, tohle nebylo hibernační lůžko. Pootočil hlavu a spatřil poněkud surrealisticky vypadajícího medirobota, který trpělivě čekal, až se probudí.
„Kde to jsem?“ vydechl a snažil se posadit.
„Záchranná stanice Velkého společenství.“
„Neznám žádné Velké společenství, ale v každém případě všem moc děkuju. Jak dlouho jsem spal?“
„Téměř dva roky.“
„Cítím se naprosto skvěle,“ Ren se protáhl a k velkému údivu zjistil, že má hlad, což odporovalo všem lékařským teoriím a poznatkům o posthibernizačním stavům. „Co takhle něco na zub?“ obrátil se na robota.
„Hned to bude, pane,“ souhlasil robot a v příštím okamžiku už servíroval na stůl. „Nechte si chutnat.“
Pohled do talíře pokazil Renovi apetit i náladu. Fazolová pochoutka si ho našla i tady. Rozmrzele odstrčil talíř. „Můžeme změnit jídelníček?“
„Jistě, ale mysleli jsme, že tohle je váš oblíbený pokrm. Nic jiného jsme ve vašem modulu nenašli.“
Hlad vítězil. Poručík Holgert se pustil do jídla a přitom zpovídal robota.
„Kde vlastně jsme? Skákal jsem naslepo, protože se mi pár mizerů chystalo připálit zadek, a když jsem se probral, byla moje astrometrika totálně v háji.“

„Nacházíme se v oblasti Peltara,“ odpověděl místo robota nový návštěvník a hned se představil: „Doktor Orret, specialista na kyslíkové světy.“
„Těší mě, doktore,“ kývl Ren hlavou a marně se snažil drobného humanoida s modrozelenou kšticí a komunikátorem na hrudi zařadit do nějaké skupiny jemu známých mimozemšťanů. „Potřásl bych vám pravicí, ale nevím, jestli je to u vás zvykem.“
„Jako by se stalo,“ odmítl doktor Orret přátelské gesto při pohledu na Renovu tlapu a místo toho se obřadně uklonil.
„Ponechme teď zdvořilosti stranou, doktore. Moc rád bych se dozvěděl, jaké jsou mé šance na návrat. Oblast Peltara i Velké společenství mi opravdu nic neříká.“
„Tak to jsme na tom stejně, Pozemšťane. Také váš Planetární svaz je pro nás neznámou veličinou. Uletěl jste mnohem větší vzdálenost, než si dokážete představit.“
„Ale záchranný modul není dálková loď. Jak…“
„Podle našich techniků jste se ocitl blízko hvězdného obra. Tím se aktivovalo bezpečnostní zařízení a okamžitě následoval druhý, únikový skok, který byl posílen mohutným gravitačním polem rudé hvězdy. Přestože tato neplánovaná součinnost trvala jen pár sekund, měla pro vás fatální následky. Váš modul byl odmrštěn hluboko do vesmíru a navíc jste přišel o palivo.“
„Může být, doktore. Moc jsem tenkrát pospíchal a maximální výkon motorů, bez patřičné přípravy, mě na chvíli docela pěkně odrovnal. Proto jsem druhý skok ani nezaregistroval.“
„Snad vám můžu prozradit, že vaše rozhodnutí vzbudilo mezi odborníky všeobecné uznání.“
„Ale to přece nebylo nic zvláštního,“ namítl Ren rozpačitě.
„Nebuďte tak skromný, poručíku. Ta hibernace bez časového omezení. Opravdu neznám nikoho, kdo by tohle dokázal.“
„Pouhá nutnost. Neměl jsem skoro žádné zásoby. Tohle bylo jediné možné řešení v dané situaci.“
„Existovalo přece riziko, že nebudete objeven v čas.“
„Máte pravdu, doktore, Ale proč hned myslet na nejhorší. Jak vidíte, dopadlo to dobře … až na jednu maličkost. Jakou mám šanci na návrat?“

Doktor Orret docela lidsky pokrčil rameny. „Malou. My jsme záchranná stanice. Zasahujeme na těžařských planetách, poskytujeme pomoc nákladním tankerům, ale nejvíc práce máme s individuálními kosmoturisty. Kewir je vyhlášená rekreační planeta v oblasti Peltara. Denně k ní zamíří stovky nejrůznějších lodí z celého Velkého společenství. A tak není divu, že každou chvíli zachytíme nouzový signál.“
„V tom případě tu musíte mít pěkně živo. Předpokládám ovšem, že si ty zachráněné nenecháváte tady na semeno.“
„Podle jejich příslušnosti vyrozumíme patřičné úřady. Ty potom zajistí transport na domovskou planetu. A to je váš problém. Koordinátoři Velkého společenství zakázali kontaktovat Zemi. Nikdo pro vás nepřiletí.“
„Copak jsem prašivý!“ vybuchl Ren Holgert pobouřeně.
„To jistě ne. Ale u nás už více jak tři sta let neexistuje žádné násilí, žádné výboje nebo vážné spory mezi jednotlivými rasami. Nejvyšší metou každého z nás je blahobytný život, a to se nám, díky vyspělé technice daří. Kontakt s Pozemšťany by vnesl do našeho společenství chaos a celou řadu problémů. Jste jiní. Draví houževnatí a konflikty řešíte zbraněmi.“
„Stručně řečeno, pokud se nestane zázrak, strávím zbytek života na téhle podělané stanici.“
„Je tu jistá naděje. Pokud vás některá planeta příjme, automaticky získáte veškeré výhody jejich obyvatel.“
„To je moc fajn, doktore. Hned si pošlu kolkovanou žádost,“ Ren se ani nesnažil zakrýt ironický úsměv.
„Nechápu dost dobře vaši poznámku. Zřejmě naše komunikátory nezískaly z vaši databáze dostatečnou slovní zásobu.“
„Ani se nedivím. Verena CX 2000 není moc výřečná jednotka. A rozhodně si nepotrpí na zdvořilostní konverzaci:“
„Naštěstí jsme si částečně doplnili slovník z obrázkových časopisů.“
Ren Holgert hlasitě polkl, když si uvědomil, že pilot Saltr kromě fazolí, měl také zálibu v poněkud lascivních časopisech pro pány a vždy měl nějaký po ruce.
„Rád bych si prohlédl stanici, doktore. Jak se mi to jeví, využiji vaši pohostinnosti na delší čas.“
„Nejdříve se podívejte na schéma,“ doktor Orret zapnul velkou obrazovku a navolil příslušný program.

Záchranná stanice byla na pozemské poměry ohromný kolos. Devět palub s ubytovnami, ošetřovnami a sklady mohlo v nouzovém režimu nabrat víc jak tisíc pasažérů, a poskytnout všem rasám Velkého společenství nezbytnou lékařskou pomoc. Dílny s desítkami montážních robotů pomáhaly při poruchách lodí nebo opravovaly a instalovaly energetická či těžební zařízení.
„Nouzový stav jsem zažil jen jednou. To jsme tu měli skoro tisíc turistů letících na Vedran. Nějakou nepochopitelnou chybou pilota se srazili s malým asteroidem. Teď tu máme slabou stovku pasažérů z pěti planet.“
„A kolik členů má to vaše Velké společenství?“
„Šedesát tři na osmdesáti pěti planetách,“ odpověděl bez zaváhání doktor Orret a hned kontroval: „A váš Planetární svaz?“
„Jen o něco méně,“ zalhal poručík bez uzardění, neboť se mu dvanáct planet zdálo žalostně málo.
Doktor Orret se spokojil s neurčitou odpovědí a místo další otázky otevřel dveře. „Tak se pojďte seznámit s realitou.“

Širokou chodbou procházel dopravní pás, který je unášel napříč stanicí. Všude převládala žlutá barva, určená pro kyslíkový sektor. Jenom na odbočkách přibyly barevné pruhy, jako upozornění, že další sekce přechází na fluorovou nebo metanovou atmosféru. Občas vykoukl nějaký zvědavec, aby vzápětí rychle zmizel. Ren byl udiven nezájmem o svou osobu, ale pak usoudil, že pro obyvatele tak různorodého společenství, není jeden zachráněný Pozemšťan zase až tak velkou atrakcí. Doktor Orret sestoupil z dopravníku a z vestavěné skříně vytáhl dva ochranné obleky. „Teď se představíte veliteli stanice. Verek patří k fluorové rase,“ dodal na vysvětlenou a ukázal na zelené pruhy.
Prošli krátkou, spoře osvětlenou chodbou a zastavili se před dveřmi, ozdobenými znakem Velkého společenství.
„Verek je starý bručoun,“ upozornil doktor poručíka Rena. „Hlavně ho však užírá žárlivost na kyslíkové světy. Ty jsou ve vesmíru mnohem četnější. A teď mu vedu dalšího kyslíkovce.“


Uvítání bylo víc než chladné. Verek sotva znatelně kývl na pozdrav a potom si dlouho mlčky prohlížel poručíka Holgerta.
„Oznámil jsem všem kyslíkovým světům Velkého společenství, že jsme náhodou zachránili bytost, která si říká Pozemšťan. Dýchá stejný vzduch, ale jeho naturel neodpovídá našim zásadám. Přesto jsem vyzval příslušné zástupce, aby si v případě, že mu poskytnou domov, pro něj ihned přiletěli. Lituji, poručíku,“ Verek záměrně zdůraznil vojenskou hodnost, „žádná planeta se zatím neozvala.“
„Moc rád bych věděl, vážený Vereku, jak jste zkoumali můj naturel. Co vy víte o mém chování a zásadách? A vůbec, co vy tady vlastně víte o Pozemšťanech!“
„No, něco přece jen víme. Prostudovali jsme vaše hlášení, letový deník i zhodnocení celé mise. Na svém kontě máte celou řadu vítězství. Sarona zničila dvě lodě, několik základen a asteroid.“
„To všechno byli piráti, lupiči, co přepadali nákladní lodě a napadali naše malé kolonie. Myslím, že i vy jste před lety museli mít stejné problémy.“
„Měli,“ přiznal doktor Orret, „ale to už je strašně dávno.“
„A právě proto si nic podobného nechceme připomínat,“ dodal Verek nesmlouvavě. „Bojové akce, jakkoliv jsou oprávněné, nemají v našem společenství místo.“
„Hezky řečeno, ale platí to jen do té doby, než vám nějaký všivý Terbánec nabourá ten váš blahobytný svět.“
Krátká audience skončila.
„Tak si myslím, že jsem u Vereka moc sympatií nezískal,“ konstatoval Ren Holgert, sotva se za nimi zavřely dveře.

Další dny se Ren potloukal po stanici a obdivoval technické vybavení. Nejvíce ho zaujal letecký park záchranářů. Jak rád by si vyzkoušel pilotovat nějakou menší přepravní či nákladní loď, ale zatím byl rád, když se mu podařilo uprosit jednoho pilota, aby ho vzal na záchrannou akci. Občas za ním zašel doktor Orret a také několik zvědavců si dodalo odvahy a zastavilo se na kus řeči, když zjistili, že ten zatoulaný Pozemšťan není tak nebezpečný tvor, jak neustále prohlašoval velitel Verek. Ten si ostatně znovu pozval Rena k sobě a s velkou radostí mu sdělil, že kromě jedné metanové planety si ho žádná jiná nevyžádala a jak to vypadá, jiný zájem už nebude.
„Myslím, že tohle je vaše práce, velevážený Verku. Podle toho, co jsem slyšel, moc dobře vím, jaké nesmyslné pomluvy a lži o mně a Pozemšťanech rozšiřujete.“
„Pomluvy a lži, važte slova poručíku Holgerte! Vždyť jste u nás trpěn pouze ze soucitu!“ vybuchl Verek zlostně.
„Ať se vám to líbí nebo ne, věřím tomu, že už brzy pozemská flotila doletí až k vašemu společenství.“
„Pokud se mezi tím nepozabíjíte sami!“
„Žádný strach, vážený Verku. Náš planetární svaz má pevné základy díky tomu, že v něm není ani jedna fluorová planeta,“ řekl Ren, aniž si uvědomil, jakou osudovou chybu udělal. Urazil totiž Vereka v samé jeho podstatě.

„Tohle nebyl dobrý nápad,“ pokýval hlavou doktor Orret, když mu Ren řekl, jak usadil Vereka. „Dejte si na něj pozor.“
Ren Holgert nebral doktorovo varování na lehkou váhu, ale Verek se o něj nezajímal. Dokonce ani nebyl proti tomu, aby létal na záchranné akce, kde jeho síla a zkušenosti byly přínosem. Když pak přemohl obrovitého Pelosana, který v záchvatu šílenství chtěl zničit loď i se stovkou pasažérů, stal se takřka kmenovým příslušníkem záchranářského družstva.
Verek velmi těžce nesl stoupající oblibu Pozemšťana. Jako velitel stanice jedině on věděl o jistém tajemství. V každé místnosti byla ukrytá kapsle s jedovatým plynem, kterou mohl ze svého velitelského stanoviště kdykoliv aktivovat. Ještě žádný velitel toto krajní opatření nepoužil, ovšem žádný z jeho předchůdců nebyl tak hrubě uražen. Verekův prst se chvěl na příslušném spínači. Stačí trochu stisknout a ten přivandrovalý kyslíkovec zemře a nikdo se nedoví jak.
„Možná, že už pozemská flotila směřuje k planetám Velkého společenství, ale ty se jí rozhodně nedočkáš,“ zasyčel nenávistně a stiskl spínač.