Adoptuj si svého mimozemšťana

S Buzzem cestuju už několik let. To jméno jsem mu dala já. Když jsme se seznámili, byl ještě malé stvořeníčko, co ustavičně kvílelo a máchalo kolem sebe malými chapadýlky. A nějak jsem mu přece říkat musela. Od té doby je to prostě Buzz.

 

Nevěřili byste, jak rychle takový mrňavý mimozemšťan dokáže vyrůst. O jejich druhu se ví poměrně málo — jisté je jen to, že žijí v menších skupinách podobných klanům či kmenům, ale jen do určitého období (pak už jsme při průzkumu naráželi jen na osamělé jedince), a pak taky to, že se jim my lidé hrozně moc líbíme. Když jsme přistáli na jejich planetě poblíž místa výskytu jednoho takového „kmene“, byli ohromně zvědaví a vůbec ne tak agresivní, jak se o emzácích vykládá ve všech školících programech u nás doma. Podle těch programů jsme totiž měli očekávat spíše brutální divochy než tyhle přátelské bytosti.

 

V té době jsme byli jedním z mnoha vědeckých týmů prozkoumávajících temné hlubiny vesmíru s cílem najít mimozemský život. Jak to tak ale vypadalo, Buzzův druh jsme našli jako první. Buzzovi „lidé“ nás dokonce chtěli pohostit ve svých primitivních příbytcích, nabízeli nám nejrůznější druhy (asi) ovoce a nasbíraných plodů a jakousi fialovou vodu. Skenery v našich skafandrech nebyly schopny odhalit přesné složení těchto darů, takže jsme je sice přijali, ale nejedli. Uschovali jsme je do ochranných kapes. Ostatní Buzzové si mysleli, že takhle jíme, takže to bylo v cajku. Ryana ale napadlo to ovoce vyzkoušet, a tak pár kousků snědl. Ještě toho večera (jestli Buzzové znají pojmy jako večer nebo čas jako takový) umřel.

 

Buzzové zřejmě také ctí své zesnulé. Jen ne tím způsobem, jaký byste asi čekali. Zatímco se zbytek týmu pečlivě zabýval uspořádáním alespoň maličkého pohřbu pro Ryana, nějaký jedinec Buzzova lidu mě zatahal za ruku a vedl mě pryč od mých kolegů. Řekla jsem si, že až doposud se k nám chovali slušně (to s tím ovocem nemohli tušit), takže jsem neprotestovala. Ten mimoněk mě zavedl do své (asi) chýšky. Chaloupka (dá-li se to tak vůbec nazvat?) byla uhňácaná z nějakého mimozemského bahna, hádala jsem. Uvnitř byly dvě místnůstky. V té jedné byl kus nábytku, jehož účel mi byl hned jasný: kolíbka na mimozemské dětičky. Ten jedinec, co mě sem dotáhnul, vzal stvořeníčko z kolíbky a vrazil mi ho do náruče. Podívala jsem se do jeho čtyř modrých očí a beze slov jsem pochopila. Emzácké mimčo byla náhrada za Ryana.

 

Když jsme se chystali k odletu zpátky na naši výzkumnou stanici, všichni ti Buzzové se s námi přišli rozloučit. Vypadali fakt radostně, a to je co říct, protože z jejich tváří se nedala vyčíst jediná emoce. Ale tak nějak poskakovali a kvičeli, žádný smutek z nich nečišel.

 

Mí kolegové měli z malého Buzze celkem nahnáno. Jako jeho rodiče (nebo jen rodič? Nebo někomu vyskočil z lebky jako Diovi Athéna?) měl čtyři modrá očička, čtyři oprstěná chapadýlka jako ručičky a čtyři jako nožičky. Pokožku měl lesklou, ale ne slizkou, a byla zelenomodrá. Na naší vesmírné stanici musel projít hromadou testů. Aminokyseliny v pravotočivé formě! Odolnost vůči ohni! Perfektní postřeh! Jo, Buzz byl najednou úplná jednička.

 

Za necelý půl rok Buzz fakt vyrostl. Myslím, že už tehda z něj byl dospělý jedinec. Nezměnilo se na něm skoro nic, jen se zvětšil a začal chodit (bez pomoci!). Asi si říkáte, co jako Buzz celou dobu jedl? No, zpočátku jsme mu dávali malé dávky toho ovoce z jeho domovské planety. To bylo v pohodě. Pak jsme ale jeden den měli k obědu makarony se sýrovou omáčkou a Buzz se k nám přikolíbal. Napadlo mě strčit mu vidličku s makarony do té jeho pusy (Buzz nemá rty, jen takovou dírku). Vypadal skoro jako pozemské děti, když jim dáte poprvé ochutnat nějakou opravdovou mňamku. Věděli jsme ale, že mu jídlo budeme muset geneticky upravit kvůli aminokyselinám. Se vzorky jeho domovského ovoce se nám to brzy povedlo. Buzz se mohl cpát makarony od rána do večera.

 

Možná by vás taky zajímalo, jak se vlastně s Buzzem dá komunikovat. No, jelikož jsme nebyli schopni naučit ho mluvit, vyzkoušeli jsme aspoň znakovou řeč. A světe div se, ono to zafungovalo. Nevěřili byste, jak rychle se naučil sprostě nadávat (má čtyři chapadla… čtyři!).

 

Během těch let, co s námi Buzz strávil, se tenhle emzáček začal chovat skoro jako člověk. Seděl s námi u stolu, jedl s příborem, spal v posteli, začal nosit jedno tričko po Ryanovi (to největší, co měl)… Jediné, co jsme u něj nikdy nepochopili, a on zase u nás, bylo vylučování. Ale to tady nebudu rozebírat, my už jsme si na to zvykli a vám by to zkazilo den.

 

Nikdy jsme z něj neudělali mazlíčka. Buzz se stal plnohodnotným členem posádky. Brali jsme ho s sebou na různé průzkumy planet, aby ostatní mimozemšťané viděli, že jsme multikulturní tým. Nejednou nám pomohl zažehnat kdejakou krizi. Teď už je ale starý a nemocný — to poznáte i na úplně jiném živočišném druhu. Je pořád unavený a má vysokou teplotu. Není mu ještě ani patnáct let.

 

***

 

Buzz dnes ráno zemřel.

 

Celý náš tým se střídal ve stráži u jeho lůžka. Když dodýchával, seděla jsem u něj zrovna já. „Bylo to s vámi super. Doufám, že jsem vám Ryana vynahradil,“ zaznakoval pomalu. Bylo mi do pláče, vůbec jsem netušila, že ví, proč k nám přišel. „Byl jsi nejlepší,“ odpověděla jsem mu. Než nadobro zavřel oči, usmál se. Přísahám, že to byl úsměv.

Ještě toho večera jsme Buzze vystřelili v kapsli ven ze stanice. Kapsle letěla tichým vesmírem, mezi hvězdami. Kéž doletíš až domů, kamaráde.

 

***

„Hej, Katie! Pojď sem!“ volá mě jeden kolega z Buzzova pokoje. „To je neuvěřitelný, koukejte!“ ozve se další hlas. Řítím se chodbou, vůbec netuším, co se děje.

 

Jakmile ale vrazím do dveří, všechno je jasné. V Buzzově posteli leží maličké stvoření s chapadýlky.

 

 

„Tak Buzz asi přece jen celou tu dobu byl holka!"