Zvláštní rozhovor

Bylo 28. června, roku 2083 a Jan Pecha seděl jako vždy ve své práci. Usrkával vodu a rozhlížel se po místnosti, která kdysi dávno překypovala životem. Před sebou měl dva již navždy vypnuté výherní automaty, a když se rozhlédl kolem, spatřil řadu ztrouchnivělých stolů, které držely pohromadě snad jen silou vůle. Kdyby mu nebylo již šestaosmdesát let a zrak by mu sloužil, jako za mlada, v dáli by spatřil ještě kulečníkový stůl a šipkový automat. Ale tam už nedohlédl. Jan Pecha se znovu chystal ponořit do dávných vzpomínek, kdy byl svět ještě relativně v pořádku, když v tom jej vyrušil zvuk otevírajících se dveří.

Zvedl se ze židle, nacházející se za výčepním pultem a velmi ostražitě si nově příchozího hosta prohlédl. Byl to mladý chlapec zhruba tak patnáctiletý a na sobě měl modrý školní stejnokroj se dvěma zlatými pruhy na bocích.
„Kdo jste a co tu chcete?“ zeptal se hostinský chlapce. Ten se místo odpovědi jen pátravě rozhlížel po místnosti.
„Co je to za místo?“ zeptal se po chvíli chlapec.
„Prostě místo.“ Odpověděl stařec.
„Ale jaké?“ zeptal se znovu hoch. „Vypadá to, jako nějaké muzeum, nebo skanzen. Ale je to zvláštní. Nikdy jsem nic takového neviděl.“
„Skanzen, nebo muzeum. Jde vidět, že mu to pálí.“ Pomyslel si Pecha a čekal, že chlapec za chvíli odejde.
„Já vím, co to je!“ zvolal najednou, čímž ho dokonale vytrhl z přemýšlení. „To je… to je… Vždyť to je hosp!“ Pecha nadskočil, jako kdyby byl zasažen elektrickým proudem.
„Cože to je?“
„No hosp,“ odpověděl chlapec. „ale nevím, co se tam dělalo.“
„Kde jsi slyšel to slovo?“ zeptal se opatrně Jan Pecha. „ Pokud vím, to slovo zakázali ve třicátých letech a znají ho jen pamětníci. Ale těch už moc není.“
„Já nevím,“ odpověděl chlapec. „jen si vzpomínám na hlas nějaké ženy, která mi to říkala. Říkala, že v hospech se dobře žilo, a že si to musím pamatovat. Ale nejspíš to byl jen sen a to slovo nic neznamená.“ Pecha do sebe na jeden zátah vylil zbytek vody a hned si začal točit další. Na tom chlapci bylo něco zvláštního a starý hospodský zadoufal, že by právě on mohl jednou převzít velení Odboje. Ale bude se ještě muset hodně učit, aby to zvládl.


„Chlapče, to není jen tak nějaké nesmyslné slovo a není to ani sen.“ Řekl Pecha a napil se vody.
„A co to teda je?“ zeptal se chlapec.
„To slovo, které jsi před chvílí řekl, správně zní hospoda a skutečně se tam dobře žilo.“
„Opravdu?“
„Ano, do hospod chodili lidé, aby si odpočinuli od práce a mohli si popovídat nad sklenicí piva.“
„Co je to pivo?“ zeptal se chlapec a dychtivě čekal na to, co mu ten zvláštní člověk odpoví.
„Pivo byl alkoholický nápoj a Společnosti se nelíbilo, že se ho pije tolik. Říkali, že se po pivu hloupne, a proto je nebezpečné. Ale to jsou kecy. Společnost chtěla jen zničit hospody, aby se lidé neměli kde scházet!“ Pecha domluvil a znovu se napil vody. „A víš, čím to vlastně začalo?“ zeptal se Pecha.
„To nevím.“ Odpověděl chlapec.
Všechno to začalo v roce 2017 tím, že zakázali v hospodách kouřit. A to byl začátek konce.“
„Kouřit?“ zeptal se chlapec a tvářil se dost nechápavě.
„Ano, kouřit,“ odpověděl hostinský a pokračoval. „cigarety. Víš, jak vypadá cigareta?“
„Ano, něco málo o tom vím. Takový bílý váleček, který se zapálil a člověk hned umřel.“ Pecha se dal do hlasitého smíchu.
„No pěkně vám v té škole vymývají mozky, jen co je pravda! Kdo si zapálil, hned umřel. To je dobrý vtip. To si budu pamatovat.“ Chlapec nechápal, proč se ten muž směje. Jeho noční můra byla, že mu nějaký odbojář dá cigaretu a tím ho zabije, ale ten zvláštní muž se tomu jen smál.
„Víš, chlapče,“ řekl Pecha po tom, co se trochu uklidnil. „cigarety takhle nefungovaly. Lidé kouřili i čtyřicet let a byli celkem zdraví. A dokonce si představ, že dřív byly legální. Vše se změnilo až tehdy, kdy se Společnost najednou změnila. Jo, nadávalo se na ni, ale co se stalo pak, to nechápal nikdo. Zatýkání, likvidace hospod po celém světě, politické procesy, cenzura a já nevím, co všechno.“
„A to se zavíraly jen hospody?“ zeptal se chlapec celý vyjevený tím, co se tu dozvídal.
„Těmi to jen začalo.“ Odpověděl hospodský. „Společnost zkrátka nechtěla, aby se lidé scházeli. Měli strach z toho, že by se zformoval odboj a takové události by se děly hlavně v hospodách.
„A to i tady?“ zeptal se chlapec. Pecha se napil vody a zamyslel se.
„Všechno začalo v Anglii, ale tady to bylo nejhorší.“ Odpověděl muž a znovu si natočil vodu. „Od té doby, co začal platit protikuřácký zákon, lidé začali znovu udávat jeden druhého. Nekuřáci začali nejdříve udávat kuřáky a nakonec i hospodské. Podepisovaly se petice a některým nekuřákům se to taky nelíbilo. Byla jich sice menšina, ale to je neodradilo od toho, aby podepsali taky. Kdo zkrátka podepsal petici, měl velké problémy. Nejdříve hospodští, a pak i obyčejní lidé.“ Chlapec dychtivě naslouchal a tak Pecha pokračoval. „Ale to opravdové peklo se začalo dít až po zhruba osmi letech, co tenhle zákon platil. Začalo to v Londýně masovým zatýkáním hostinských. Společnost tvrdila, že to jsou radikálové, kteří nesouhlasí s jejími zákony, a proto musí být zatčeni a spravedlivě odsouzeni. Loajalisté pak vyšli do ulic a demonstrovali za co nejpřísnější tresty.“
„To se dělo v hospodách?“ zeptal se chlapec. „Slyšel jsem, že Rebelové vyvolávali venku potyčky a pobuřovali obyčejné lidi. Proto byli zatčeni a odsouzeni.“ Pecha se jen pobaveně zasmál.
„Ne, dělo se to v hospodách. Lidé se tam scházeli, tajně kouřili a nadávali na Společnost a loajalisty. Ti dostali strach, že by se hospodští vzbouřili a Společnost by svrhli. Proto byly hospody po celé Anglii zrušeny a rebelové pozatýkáni.“ Pecha se odmlčel, a když viděl, že na mladíka to má požadovaný efekt, tak se zeptal. „Slyšel jsi už někdy úsloví Pamatuj na Kačenku?“ Chlapec přikývl. „A víš, co to znamená?“
„Ano, rodiče mi říkali, že je to velmi sprostá nadávka, kterou rebelové urážejí slušné lidi.“ Pecha v obličeji zrudnul a párkrát se musel zhluboka nadechnout, než byl schopen znovu mluvit.
„Takže pro loajalisty je to urážka?“ zeptal se hospodský spíš pro sebe. „Ne, tohle je ve skutečnosti symbol boje za svobodu. O hospodách nic nevíš, ale o restauracích předpokládám, že ano.“ Zeptal se muž.
„Ano, to vím.“ Přisvědčil chlapec. „Restaurace je místo, kde se vaří, k pití je vaječný likér, nebo víno. Ale to je moc drahé, takže rodiče si ho dávají jen občas. A je tam obrovská telestěna, ze které nám Vůdce Společnosti vykládá, jak jsme důležití a varuje nás před rebely a Odbojem.“ Pecha si odplivnul.
„Takže restauraci Alhambra v Praze taky znáš.“ Zeptal se znovu.
„Ano,“ přisvědčil znovu chlapec. „Restaurace Alhambra byla kompletně vyrabovaná Odbojem a spousta slušných občanů Společnosti byla zraněna.“ Pecha souhlasně přikývl.
„Řeknu ti malé tajemství. Alhambru nevyrabovali rebelové, ale loajalisté.“
„Proč by loajální členové Společnosti měli důvod ubližovat vlastním lidem a ničit tak pěknou restauraci? To nedává smysl.“ Odpověděl mladík zamyšleně.
„Skvěle, konečně jsme se dostali k tomu hlavnímu!“ zvolal hostinský. „Ta likvidace Alhambry byla totiž jen zástěrka k tomu, aby se mohlo zlikvidovat centrum Odboje. A tím centrem byl disco bar na Kačence, který byl vzdálen zhruba pět set metrů od Alhambry.“
„Disco bar?“ zeptal se chlapec, neboť tohle slovo slyšel poprvé.
„Ano, přesně tak. To bylo místo, které přes týden fungovalo, jako běžná hospoda a o víkendech to byla diskotéka. Hrála tam hudba, tančilo se, a tak. Ale když přišel protikuřácký zákon, tak na diskotéku nikdo nechtěl chodit, protože sis nemohl vevnitř zapálit. A tak majitele po pár letech napadlo, že místo diskotéky budou pořádat nejrůznější akce, na kterých se lidé mohli svobodně vyjadřovat a nadávat na Společnost.“ Pecha si natočil další sklenici vody a pokračoval. „Takže na Kačence začali vystupovat nejrůznější umělci. Hlavně spisovatelé, básníci, anebo kdokoliv, kdo si chtěl pořádně zanadávat. Společnosti to bylo celkem fuk, ale pak začala být Kačenka až moc vidět.“
„A co se tedy stalo? Jak začala být vidět?“ zeptal se mladík. Pecha se podrbal na hlavě a znovu pokračoval.
„Zkrátka ty akce začaly být dost populární a tím i nebezpečné. Lidé od těch spisovatelů kupovali jejich rukopisy, protože neměli šanci jinak něco vydat. A nejúdernější pasáže začaly kolovat po internetu a šířily se mnohem rychleji, než mor. Ale to jsi nezažil, co se dělo, když někoho napadlo ty filipiky z Kačenky natáčet. To byl teprve rachot. Tři miliony zhlédnutí ani ne za týden. Komentáře z celého světa a všechny proti loajalistům a Společnosti. Věděli jsme, že to Společnost jen tak nenechá, ale to, co se stalo, nečekal nikdo.“
„A co se stalo?“ zeptal se chlapec. Pecha se na chvíli zamyslel.
„Byla sobota, 15. května roku 2028.“ říkal a jeho hlas zněl jakoby z velké dálky dávných časů. „Na Kačence bylo jako vždy narváno. Přenos běžel po síti a během vysílání byla sledovanost obrovská. No a zrovna na tuhle dobu policie naplánovala velký zátah. Takže když byli všichni na Kačence v nejlepším, velitel policie dal pokyn a uvnitř pak začalo peklo. Během chvíle byla hospoda v troskách a všech zhruba osmdesát lidí bylo zatčeno a za doprovodu televizních kamer byli naloženi do antonů a odvezeni na stanici.“
A co se s nimi dělo dál?“ zeptal se chlapec a podal Pechovi svoji prázdnou sklenici, kterou mu hostinský ochotně dolil.
„Co bylo dál? Obrovské nenávistné akce v novinách, kde se o zatčených mluvilo, jako o teroristech, odpovědných za zničení restaurace Alhambra. Ale tu, jak jsem ti už říkal, zničili loajalisté, aby tak lidem mohli předhodit nějakého nepřítele. A akce se povedla. Lidé začali udávat jednoho hospodského za druhým. Stačilo, že má hospodu a šel sedět. A pak přišel ten obří proces. Provozovatelé Kačenky, dva starší manželé, dostali trest smrti zastřelením. Účinkující dostali dvacet let kriminálu a sympatizanti, ti zase dostali pět až osm let v pracovním táboře. Ale ve skutečnosti většina z nich nepřežila ani půl roku. A o dalších hospodských je zbytečné mluvit. Měl jsi hospodu, tak jsi podněcoval rebely k nenávisti ke Společnosti. Trest, kulka do hlavy. A bylo to.“ Chlapec zůstal na hospodského civět, neschopen slova. Pecha tedy dál pokračoval. „Tohle si rebelové nenechali líbit a vyrazili do ulic. Všichni skandovali, Pamatuj na Kačenku, a někteří to heslo začali psát na zdi domů. Loajalisté se mohli zbláznit. Tak, jako tehdy, se nezatýkalo a nepopravovalo snad ani za komunistů, kteří tu vládli před zhruba sto lety.“
„A co vy?“ zeptal se chlapec. „Máte hospodu a trest smrti jste nedostal, proč?“ Pecha se na chvíli zamyslel a bylo vidět, že hodně přemýšlí nad tím, co chlapci řekne.
„Víš, byla tu ještě jedna možnost. A to ta, že ses omluvil, odseděl pár let a po té, co jsi slíbil spolupráci, ti hospodu vrátili. Ale už to nebyla hospoda, nýbrž skanzen, kde jsi za almužnu dělal turistům z celého světa kašpara a musel poslouchat kecy průvodce o tom, jak se zde kdysi prodávalo pivo, které působilo těžkou destrukci ducha a těla, anebo o tom, že do hospody chodili hlavně mentálně retardovaní lidé, ze kterých se později stala rakovina Společnosti. A pak jsi musel snášet pohledy turistů, kteří se na tebe dívali, jako na odpad. Ani nevíš, jak se za to stydím, chlapče. Ale musíš mě pochopit. Moje manželka byla zrovna těhotná, a tak aspoň mohla dostávat nějaké peníze po dobu, co jsem seděl. Teď to taky není žádná bomba, ale je pořád lepší žít v ghetu, než na ulici. Ale teď si říkám, že ta ulice byla možná lepší. Někdo by mě už dávno zabil a já bych už nemusel dělat to, co teď dělám.“
„Když Společnost zlikvidovala hospody, tak co bylo dál?“ zeptal se chlapec.
„Pak přišla cenzura,“ odpověděl Pecha. „Společnost začala zakazovat nevhodné knihy a hudbu. Hlavně ty knihy a tu hudbu, kde se buď psalo, anebo zpívalo o hospodách. A o filmech to platilo taky. A pochopitelně se to týkalo i těch knih a filmů, které zobrazovaly totalitu. Společnost se zkrátka bála revoluce a tak ji neustále potlačovala. A aby měli jistotu, že se nic nestane, tak od padesátých let zavedli povinné čipování lidí.“
„Ano, to je kvůli bezpečnosti.“ Odpověděl chlapec. Pecha si povzdechl.
„Ne, to je na kontrolu myšlenek. Ústředí v Praze ti přes čip neustále vtlouká do hlavy ty jejich stupidní hesla, jako je udávej rebely, nepřemýšlej, jdi spát v osm hodin, atd.“
„Ano, to vím.“ Přisvědčil chlapec. Mívám pořád tyhle myšlenky, ale taky mám myšlenky, že vše je jinak, než nám říkají ve škole. Můžu se vám s něčím přiznat?“
„Povídej, s čím?“ zeptal se Pecha, ale tušil to.
„Už od malička jsem měl pocit, že je vše jinak. Vše je tak umělé a nepřirozené. Vůdce pořád říká, jak je společnost dokonalá, ale mě se z toho dělá zle. Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli je správné, když lidé vypadají stejně, nebo jestli je správné pít v restauracích banánový koktejl, nebo vaječný koňak. Ve škole se děti smějí a povídají si, že půjdou na party a moc se těší, ale mluví divně. Ty jejich řeči mi připadají naučené a monotónní, jako když je říkají pracovní roboti. A když tak poslouchám všechny ty stejné lidi a dívám se po stejných ulicích a domech, tak si říkám, že tohle není život, a že je něco špatně. Něco špatně se Společností, víte?“ Pecha přikývl na souhlas. „Vždy jsem tušil, že dřív bylo vše jinak a lidi se bavili normálně a beze strachu. Chodili spát, kdy chtěli, tvářili se podle toho, jak se cítili a nikdo je neomezoval. A já sním o tom, že se to jednou vše vrátí. Povím Vám tajemství, chcete ho slyšet?“ Pecha přikývl a po tvářích mu začaly téct slzy. „Píšu si deník, pane. Píšu v něm své sny o svobodě a o tom, jaké by to bylo, žít jinak. Mám strach, že na to rodiče přijdou a pošlou mě k psychiatrovi. Ale nemůžu přestat, nejde to. A pak jsem potkal Vás a Vy jste mi to potvrdil. Vyprávěl jste mi o minulosti a já vím, že chci, aby se vrátila a vše bylo jak dřív.“ Chlapec byl najednou k nezastavení. „Myslím, že i moji rodiče nejsou skuteční. Nevědí, co je to hospoda a jsou to loajalisté tělem i duší. Mám pocit, že mě nemají rádi, a ten hlas, jenž mi říkal o hospodě, patřil mé skutečné matce. Prosím Vás, mohl bych být adoptovaný?“ Starý muž chvíli přemýšlel.
„Možné to je a nejspíš to tak opravdu bude. Ženám, které nechtěly dát své dítě očipovat, bylo odebráno. Anebo mohla být i v odboji, to bylo celkem jedno. Odbojářky své dítě ani neviděly. Rodily v tajných místnostech a děti jim pak ani neukázali.“
„A je nějaká možnost, jak najít svoji opravdovou matku?“ zeptal se chlapec chvějícím se hlasem.
„Může být někde v ghetu, anebo je už dávno po smrti, anebo ve vězení. To nikdo neví.“ Odpověděl smutně hostinský. Chlapec se ještě chtěl na něco zeptat, když v tom jej vyrušil zvuk jeho telefonu. Podíval se tedy na displej a zbledl.
„Volá matka. Nejspíš ji trápí, kde jsem se tak zdržel. Tak tedy radši půjdu, ať nevolá policii. Ale chtěl bych Vám ještě něco říct, pane. Slibuji, že se jednoho dne přidám k odboji a budu bojovat za to, abychom byli všichni zase svobodní, budu bojovat za to, aby se znovu vrátily hospody, kde se budou lidé zase v klidu scházet a taky slibuji, se nikdy nevzdám a budu bojovat tak dlouho, jak bude potřeba. Najdu další lidi a jednoho dne zase povstaneme. Moc Vám děkuji, pane a pamatujte na Kačenku.“ Pecha si přiložil ruku na srdce a pevným hlasem odpověděl.
„To budu, příteli.“ Chlapec potom odešel a starý muž se rozplakal.