Nález

                                                        Nález

 

                                                            1.

 

Než Karel Smetana narazil na svém pozemku na létající talíř, žil samotářským životem muže ve středních letech. Samotu si kompenzoval prací, což se mu dařilo, protože jako projektový manažer vydělával slušné peníze. Za ty si koupil parcelu kousek za městem a rozhodl se na ní postavit dům.  Pěkný útulný a hlavně s velkou zahradou, krytým bazénem a garáží s pořádným auťákem. Karel Smetana zbožňoval drahé věci a rád se jimi obklopoval.

            Přišel den, který mu změnil život. Pozemek byl ještě prázdný a teprve se kopaly základy pro dům. Zavolal mu stavbyvedoucí, že musí zastavit kopání, protože bagr do něčeho neustále naráží. Smetana nechápal, že si profesionální firma nedokáže poradit s nějakými kameny v podloží. Přijel na pozemek rychlostí Knight Ridera.

            „Pane Smetana, moc se omlouvám, ale bagr skutečně nemůže hrabat dál a chtěl jsem, abyste byl tady, když se chlapy pokusí lopatami odházet hlínu, aby bylo vidět, co je tam dole,“ vysvětloval Roman Pazdera, stavbyvedoucí a současně majitel stavební firmy, která pro Smetanu pracovala. Vypadal nervózně. Nechtěl přijít o kšeft a Smetana byl pověstný tím, že nesnášel neschopnost.

„Hm, to sem teda zvědavý, o co se ten váš bagr zaseknul. Jen aby nebyl problém tam dole, ale v kabině bagru.“

Dělníci pracovali s velkým nasazením a postupně se před Smetanovo očima odkrývalo tajemství. Na slunci se zaleskl kovový povrch předmětu. Jenže stále nebylo možné určit, o co se vlastně jedná.

„Nešlo by to rychleji?“ zeptal se otráveně Smetana. Trpělivostí neoplýval a sledování chlapů pracujících s lopatami ho nebavilo.

            „Pane Smetana, ti muži dělají, co můžou, nejsou to stroje.“

            „Jen jsem se zeptal,“ zabručel dotčeně.

            Objevovalo se stále více kovové plochy a nyní již bylo jasné, že předmět je veliký několik metrů. Smetana i Pazdera měli původně za to, že se jedná o velkou kovovou desku, ale ta věc měla oválný tvar. Po dalších minutách se dostali dělníci na okraj předmětu. Byla to hrana a za jejím ohybem objekt opět postupně přibýval na tloušťce. Chlapi už vykazovali známky únavy, protože jejich dech těžknul a objevovali se řeči typu: „Už mě to pěkně sere.“

            Podivná věc už byla venku ze země natolik, že bylo možno odhadnout její průměr. Dobrých dvanáct metrů a do země byla zaklíněna šikmo v pětačtyřicetistupňovém úhlu. Jako by do země přímo vletěla. Nevykazovala však žádné vnější poškození, protože její povrch byl dokonale hladký a netknutý. Na mysl přišlo slovo: „Talíř“. Přesně takový tvar objekt měl. V nejsilnějším místě měl sílu skoro čtyři metry. Šlo tedy o pořádného macka.

            „Co to k čertu děláte?“ obořil se Smetana na jednoho z dělníků, který vytáhl telefon a chtěl s ním objekt fotit.

            „To je přece létající talíř! Ten si musím prostě vyfotit.“

A ostatní dělníci také vytáhli telefony.

            „No tak to ne! Tohle je můj soukromý pozemek a bez mého svolení tu nevyfotíte ani svého šéfa, jasný?“ rozkřičel se Smetana a vběhl dělníkům do záběru a zmateně mával rukama, aby překazil fotky.

            „Chlapy poslechněte a schovejte ty mobily,“ řekl Pazdera, ale vypadal otráveně, protože si chtěl talíř taky cvaknout.

            „Dobře. Díky. Je doufám všem jasné, že tohle se nesmí nikam dostat. Víte o tom jen vy a já,“ upozorňoval Smetana.

            „Co s tím talířem chcete dělat?“ zeptal se Pazdera.

            „Do toho vám nic není. Prostě ho jenom vyhrabejte,“ řekl Smetana, i když neměl nejmenší potuchu, jak s takovým objevem naložit.

 

Létající talíř na zahradě. Karel Smetana ležel ve spacáku uvnitř stanu, který si postavil jen pár metrů vedle kosmického plavidla. Měl totiž ohromný strach, že mu někdo vleze na pozemek a bude chtít nález odcizit. Nebo se na místo nahrne milion novinářů a pak přijde armáda a vědci. Jenže tohle byl jeho létající talíř na jeho pozemku.

Co s ním má dělat? Přeci to neutají navždycky. Navíc… dalo by se to přeci i zpeněžit. Může ho prodat armádě. A co když v tom talíři ještě něco je? I když tam musí být hrozně dlouho.

Smetanovo myšlenky oscilovaly mezi nadšením z objevu a obavami z toho, co vlastně může takový nález přinést. Rozhodně nechtěl, aby se o tom někdo hned dozvěděl. Dělníkům a Pazderovi jasně přikázal o všem pomlčet.

Nedalo mu to a vylezl ze stanu. Chtěl si talíř opět prohlédnout. Baterkou zasvítil na lesklý povrch vesmírného stroje. Odraz světla ho oslnil. Přišel blíž a snažil se baterkou mířit tak, aby se mu odraz zase nevrátil do obličeje. Okolí bylo tiché a slyšet byli jen cvrčci. Obloha bez mraků odhalovala Mléčnou dráhu a Smetana se potichu ptal:

„Ze kterého souhvězdí asi jsi?“

Nikdo mu neodpověděl a tak obcházel talíř, jenž byl před pár hodinami osvobozen z nánosů zeminy. Všude stejně hladký a dokonale kulatý. Nikde žádná chybička anebo anomálie, která by třeba odpověděla na otázku, kde se nachází vchod dovnitř. Poté s sebou trhl. Jeho oči zapátraly mimo talíř a zadívaly se do houští, které zatím tvořilo hranici jeho pozemku. Chtěl vykřiknout, ale místo toho zamrzl a nedokázal se ani pohnout. Viděl temnou siluetu. Stála jen pár metrů od něj a evidentně na něj hleděla. Po pár vteřinách se dokázal pohnout a namířil na místo, kde postava stála, baterku.

            Nic. Jen křoví.

Smetana měl strach, ale zároveň se chtěl přesvědčit, kam ten člověk šel. Určitě to byl člověk, uklidňoval sám sebe. Baterkou šermoval ze strany na stranu a obešel celý pozemek kolem dokola. Nikoho nenašel, a proto začal uvažovat o tom, zda se mu to jen nezdálo. Věděl však, že už neusne a tak si jen sedl do stanu, ale nechal ho otevřený tak, aby viděl ven. Jednou za hodinu si pozemek opět obešel. Noční přízrak se již neobjevil.

 

            Cvak! Cvak! Cvak!

Netušil, kdy usnul, ale nakonec se tak stalo. Probudil ho zvuk, který se mu vůbec nelíbil. Hlasy. Mnoho lidí, kteří evidentně fotili. Smetana spatřil desítky novinářů s kamerami a cvakajícími fotoaparáty. Někteří neřešili značky oznamující soukromý pozemek a fotili si talíř přímo u něj. To Smetanu probralo z probuzení rovnou do naštvaného stavu. Vyskočil ze stanu a rozzuřeně si to namířil mezi novináře.

            „Co tady kurva děláte!? Tohle je soukromý pozemek!“ řval jak na lesy.

            „Není tady plot. Mysleli jsme, že sem můžeme jít,“ ozval se jeden z fotících novinářů. Z jeho hlasu však byla znát jistá ironie.

            „A co cedule Soukromý pozemek, vy chytrolíne?!“

            „Aha, té jsme si nikdo nevšiml. Strašně špatně označené.“

Smetana měl pocit, že vyletí z kůže. Novinář fotil dál.

            „Okamžitě všichni vypadněte! Nebo zavolám policii.“

            „To je zajímavé, že včera vám nevadilo, že si to fotili vaši dělníci. Tak proč nemůžeme my? Takový nález! O tom si zaslouží veřejnost dozvědět,“ řekla jedna z reportérek, která měla s sebou jako doprovod kameramana.

Smetana běsnil. Měl čekat, že ti idioti s lopatama ho podrazí a vyprdelí to za pár kaček nějakému novináři.

            „Tak to ne. Tohle je můj pozemek, můj létající talíř…“

            „...vy jste s ním přiletěl?“ skočil mu do řeči ten drzý novinář, který měl řeči na jeho značení pozemku.

            „Vy chlape, vypadnete jako první. To, co je tady, je moje a vy nemáte právo tady být a ani nic fotit. Takže sbohem!“

Během následujících vteřin se novináři opravdu odebrali za pozemek a přestali fotit či natáček. Nicméně na blízké louce rozbili tábor čítající několik velkých stanů, hangár a dokonce přijelo i několik přenosových vozů. S tím už nemohl Smetana nic dělat. Sice zavolal policii s nadějí, že novináře trochu usměrní, ale místo toho si příslušníci začali létající talíř fotit taky.

            „To si děláte prdel ne, vy idioti?!“ zařval na ně v silném návalu vzteku.

            „Dávejte si pozor na to, co říkáte. Mohla by z toho být urážka veřejného činitele, pane!“ kontroval jeden z policistů a ještě si udělal „selfíčko“.

Smetana byl řádně nevrlý, proto spěšně povolal dělníky, aby mu postavili plot kolem celého pozemku. Dřevěný a bez mezer mezi prkny. Až do výšky dvou metrů. Dělníci zvládli plot postavit do večera. Smetana je odměnil finanční prémií, avšak později toho litoval. Novináři si totiž přivezli několik dronů, takže mohli nadále fotit a natáčet.

                                                                    

                                                             2.

 

Něco slyšel.

Snažil se rychle vzpamatovat ze spánku. Zdálo se mu zrovna něco o zelených mužíčcích vystupujících z jeho talíře. Křičel na ně:

„Vypadněte vy hajzlové zelený, tohle je můj talíř na mém pozemku!“

„Ale my jsme s ním přiletěli,“ bránili se ufouni.

„Tak jste měli spadnut někam jinam!“

Byl to směšný sen, ale realita vypadala mnohem hůř.

Uvědomil si, že vidí světlo baterky. Blízko. Někdo je na jeho pozemku. Ale plot je přeci dost vysoký, napadlo ho, ještě než vstal. Nahmatal vlastní baterku a našel vystřelovací nůž.

            I se zbraní v ruce vyšel ze stanu. Pocítil chladno a strach. Panovala tma a trochu světla šlo jen od velkých lamp stojících u silnice za jeho plotem. Hororovou atmosféru dokreslovala mlha a moment, kdy v jeho blízkosti jeden zdroj světla zhasl. Ta druhá baterka.

„Je tam někdo?“ zeptal se tím nejvíc klišé způsobem a v tu ránu si nadával. Pokud je tam násilník, určitě mu bude chtít odpovídat. Jenže on odpověděl:

„Neotvírejte to.“

„Co? Kdo jste?“

Hlas cizince zněl tvrdě a hluboce. Jako by mluvil skrze nějaký přístroj upravující to, jak zní. Od Smetany muž musel stát maximálně pět metrů, ale posvítit na něj se neodvážil.

            „Talíř. Ani se o to nesnažte…“

            „…ale já bych…“

            „Mlčte a poslouchejte! Měl byste tohle místo opustit a vrátit se domů.“

            „Cože? Proč?“¨

            „Přijdou si pro vás.“

            „Kdo? Mimozemšťani?“

            „Ne, někdo mnohem horší. Lidé.“

            „Tohle je můj pozemek. Stavím tu dům. Neodejdu. I ten talíř je můj.“

Cizinec se hořce zasmál a zatleskal.

            „Vidím, že jste velmi hloupý. Skoro až obdivuhodně hloupý a egoistický. Dělejte si, co chcete, ale pamatujte si, že jsem vás varoval. Jdou si pro vás.“

Pak bylo ticho. Smetana se po pár vteřinách odvážil rozsvítit baterku. Cizinec byl pryč a zůstala po něm jen otevřená brána ven na ulici. Smetana to nechápal, protože klíč měl jen on a stále u sebe. Klíč zkontroloval a poté i zámek brány. Vypadal v pořádku. Jako by ten noční návštěvník otevřel nějakým kouzlem.

 

            Měl hlad, ale bál se odejít pryč, aby se nikdo nezmocnil jeho talíře. I když bylo jasné, že na jeho převoz by byla nutná těžká technika. Není to zrovna drobek a nejspíš bude vážit jistě i několik tun. Smetana si tedy zavolal šéfa firmy, která pracovala na jeho pozemku.

            „My ale opravdu nejsme donášková služba, jsme řemeslníci,“ oponoval Smetanovo prosbě Pazdera.

            „Když vám dám o pět tisíc víc, budete donášková služba?“

            „Jestli myslíte pět tisíc za přivezení pizzy, tak k vám k ní i zazpívám.“

            „Máte vzduchovku?“

            „Ano, proč?“

            „Lítá mi tu nad zahradou nějaká havěť.“

Pazdera dovezl pizzu i vzduchovku, jenže jak Smetana poznal, drona s ní nezneškodníte. V jednu chvíli jich nad talířem poletovalo pět a on měl takový vztek, že vybuchl a vylezl na schůdky, které dal k plotu a rozhodl se, že střelí po majitelích těch otravných strojů.

            „No to je skandál! Já vás zažaluji!“ nadával novinář a majitel jednoho z dronů, kterého Smetana trefil do zadních partií.

            „Je to moje území, můj talíř a ty vaše elektronický mouchy tam nemají, co pohledávat. Jestli si ty vaše plecháče nestáhnete zpět, ustřelím vám vaše tlustý zadky!“

Novináři opravdu raději stáhli drony a tichem se nesl šepot o tom, že Smetana je „hroznej magor“ a zažalují ho. Krom otravných pisálků se v okolí jeho domu zdržovali policisté, dorazili i vojáci a nakonec i limuzína z Ministerstva vnitra. Přijel sám ministr a žádal Smetanu o možnost prohledat mimozemský talíř a umožnit vládě České republiky být tak první vládou světa, jež zdokumentovala mimozemskou technologii.

Na to měl Smetana jasnou odpověď:

„Běžte všichni do prdele! Je to moje!“

„Jakmile získáme povolení, už to vaše nebude,“ odpověděl výhružně ministr.

„Jen přes mou mrtvolu.“

„O tom jednám a myslím, že to půjde.“

Smetana byl vzteky bez sebe, ale zároveň pociťoval i obavy. Co když ho opravdu vláda odstraní. Ač nerad, přiznal si, že talíř tu nemůže schovávat navěky a jelikož díky novinářům už o něm ví celý svět, je v pasti. Sedl si před svůj stan a přemítal o své situaci.  Chtěl si talíř nechat, pak ho možná prodat nebo čekal, že vláda bude chtít s ním spolupracovat a on bude u průzkumu mimozemského plavidla. Našlo se přeci na jeho pozemku, tak je jeho! Tahle premisa však nefungovala a on byl blázen, jak si konečně uvědomoval. Je v obležení a je otázkou dne nebo pár hodin, kdy prostě vtrhnou na jeho zahradu a zmocní se nálezu. Do toho se mu po parcele procházel neznámý cizinec, který ho varoval. Smyčka se stahuje a Smetana věděl, že je pro něj konec. Zítra se vzdá. Prostě se vrátí domů, a pokud si pro talíř přijede vláda s vojáky, tak ať. Ještě předtím by však rád věděl, co je uvnitř toho tajemného objektu. Kdo by se nechtěl podívat?

            Když se setmělo a on se podíval za plot, zjistil, že novináři se uložili ke spánku. Vzal si baterku a začal zkoumat povrch létajícího talíře. Stejně jako minulé noci se mu nedařilo najít nic, co by připomínalo cokoliv sloužícího k otevření dveří. Smetana dumal, zda má talíř vůbec nějaké dveře nebo jestli se dají otevřít jen zevnitř. A pak, aniž by chtěl, pocítil, jak cosi lehce stlačil. Bylo to jedno malinké místo na hraně disku, které se rozsvítilo, jakmile po něm přejel prstem. Ozval se zvuk z hloubi talíře a následně se začal talíř otevírat. Na své spodní části měl něco jako padací vrata, avšak velice sofistikované povahy. Otevírání probíhalo velice potichu a s lehkostí, jako by byl talíř zcela nový. Baterka namířila do černého prostoru a odhalila kokpit. Trvalo dobré dvě minuty, než se odvážil dovnitř. Měl iracionální strach, že uvnitř bude čekat mimozemšťan, který ho bude chtít unést nebo zabít. Jenže nikdo takový v kokpitu vesmírné lodi nebyl. Jen hrobové ticho a oválný prostor s něčím, co se dalo označit jako palubní deska, ohromné monitory, tři otočná křesla zabudovaná do podlahy a tři oddělené prostory, ve kterých Smetana spatřil postele. I ufouni musí spát, pomyslel si. Byla to jen deska zapuštěná do stěny lodi a na ní měkký materiál sloužící jako matrace. Sáhl na něj a opravdu to mělo všechny atributy matrace. Zaměřil se na palubní desku s nepřeberným množstvím tlačítek, páček a kniplem. Vše vypadalo nesmírně moderně, ale zároveň zaprášeně. Prach se dostal i sem. Prostor na něj dělal dojem současnosti, třebaže talíř tu byl pohřben možná stovky let.

            Vedle každé postele stála dvojice skříněk. Dvě z nich otevřel. Měl pocit, jako když někomu vykrádá byt. Uvnitř našel oblečení. Vytáhl ven jakési barevně šité hábity, ale také šátky, vesty z materiálu, který nepoznával. Druhá skříňka byla plná různých papírů, sešitů, ale také psacích potřeb. Smetana už věděl, co mu na létajícím talíři nesedí. Respektive na jeho vybavení. Přišlo mu příliš…lidské. Tužky, inkoustová pera, sešity, oblečení, postel, skříňky, tlačítka, knipl…tohle přeci dobře zná. Není tu nic zvláštního, co by připisoval mimozemské technologii. Až na skutečnost, že v takových strojích se na Zemi nelétá.

            Začal listovat papíry a sešity a udivilo ho, že zápisky jsou psané latinsky, což poznal, i když ten jazyk neovládal. Rozpoznal také hieroglyfy a zaujala ho velká rozkládací mapa. Byla na nich zakreslena Země a její světadíly. Do nich kdosi zapsal nějaké informace a udělal na různých místech světa podivné značky. I přes neznalost latiny, ale znal číslice a ty viděl u každé z těch značek. Vypadalo to celé jako plán. Našel další mapy i s hromadou textu. Objevil i různé kresby a na nich zobrazení prastarých měst či náčrtky nástrojů. Byl tím vším velmi fascinován a úplně ztratil pojem o čase. Vyšel ven až za světla. Rozhodl se vrátit domů, některé sešity a mapy dal do tašky, aby si je přečetl později. Opět zmáčkl tlačítko na hraně talíře, vrata se zvedla a opustil vesmírné plavidlo. Potom sklidil stan a zamířil pryč z pozemku. Otevřel bránu. Za ní stáli dva muži.

 

                                                                  3.

 

„Dobrý den, pane Smetana,“ řekl jeden z nich. Byl stejně vysoký jako ten druhý a vlastně vypadali skoro stejně. Oba nosili dokonale padnoucí černé obleky, fešácké černé brýle, perfektní sestřih s pěšinkou a mimiku sochy.

            „Dobrej, kdo jste?“ zeptal se Smetana nedůvěřivě a chtěl se co nejrychleji vypařit.

            „Přátelé. A abychom jimi zůstali, tak vraťte to, co jste si vzal z lodi,“ řekl druhý z mužů v černém.

            „Jak to k čertu…já nic nemám.“

            „To nevadí, nemusíte nám dávat ty zápisky. Vezmeme si je sami.“

Poté muž vytáhl zvláštní předmět vypadající jako propiska s hrotem, připomínající malou diodu. Smetana to poznával, viděl to ve filmu.

            „Teď bliknete a já všechno zapomenu, že jo?“

            „Ale ne, to je jen takový vtip. Tohle nefunguje. Ve skutečnosti vás uspíme něčím jiným,“ řekl muž, bleskurychle vytáhl černý obušek a praštil jím Smetanu po hlavě. Ten se složil jak pytel brambor a už nevnímal, co s ním udělají.

            „Máme toho Pravého i loď,“ zahlásil muž v černém do vysílačky.

 

Spánek je moc fajn zážitek. Tedy pokud se vám nezdá noční můra. Smetana ve snu viděl létající talíře, šedé mimozemšťany s velkýma očima a také muže v černém, jenž se mu snaží otevřít lebku, aby mu se slovy „je geniální, tak bychom si měli vzít jeho mozek“, vzali zbytek klidu a on začal křičet. V tom se probral. Do jiné noční můry.

            Ležel přikurtovaný k posteli a obklopovaly ho nějaké lékařské – jak doufal – přístroje. Nebyl však v nemocnici. Místnost, ve které ležel, vypadala velice tmavě a šedivě, což ho silně znepokojovalo. Ještě víc mu však vadila skutečnost, že do žil měl zapíchnutých několik kanyl. Ocitl se snad na palubě vesmírné lodi, kde ho cizí civilizace testuje? Nebo je v Oblasti 51 a americká vláda ho bude mučit za účelem získání informací o létajícím talíři na jeho pozemku?

            Slyšel klapnutí dveří a dupot dvou párů bot. Mířili k němu a zastavili se nad ním. Viděl na ně. Byli to ti dva agenti, kteří ho zastavili, když chtěl jít domů.

            „Tak jste se probral. Slyšeli jsme váš křik. Měl jste noční můru?“ ptal se jeden z nich.

            „Mám pocit, že ji stále prožívám,“ odpověděl unaveným hlasem Smetana.

            „Není důvod si to myslet, jste v bezpečí.“

„Jsem přikurtovanej a do žil mi jde nějakej jed! Moc bezpečně si nepřipadám.“

Agenti se zasmáli.  

„Žádný strach. To je jen umělá výživa a nějaké přípravky na to, abyste byl v klidu,“ řekl druhý agent. Bylo to v podstatě jedno, který z nich mluvil, Smetanovi se jevili oba stejní.

„Jasně, výživa. Oblbováky. Hm, tak proč deset různých pípajících skříněk a dvacet monitorů?“

„Dobře, tak vás tak trochu testujeme. Ale jsme z tajné nadnárodní organizace, tak co byste od nás čekal? Ale opravdu žádný strach. Vše bude v pořádku.“

„Jste mimozemšťani?“ zeptal se zničehonic Smetana.

Oba agenti se rozesmáli na celé kolo a měli co dělat, aby nezačali brečet. Přitom si ukazovali na ležícího Smetanu.

„Ne, to opravdu nejsme, pane Smetana. Ale byl fakt dobrej, díky za pobavení.“

„Nevím, co je k smíchu. Bojím se, co se mnou bude. Nevím, kdo jste a … Chcete mě zabít?“

„Kdepak, to je to poslední, co bychom chtěli. Naopak… jste momentálně asi nejdůležitější člo… bytost na světě!“

 

                                                    4.

 

Smetana pořádně nerozuměl tomu, proč by měl být nejdůležitějším člověkem na světě. Navíc…říkali „bytostí“. Na druhou stranu ti dva agenti byli vtipálci, a proto ty jejich řeči nebral vážně. Nebo se o to alespoň snažil. Odpoutali ho, ale stále musel zůstávat napojený na přístrojích. V rozích místností viděl u stropu kamery. Moc dobře věděl, že je pod dohledem. Následujícího dne dostal jídlo, kávu a rovněž kanyl se zbavil. Opět ho navštívili agenti.

„Máme pro vás výbornou zprávu!“

„Půjdu domu?“ ptal se nadšeně Smetana.

„To ne, ale z mnoha vyšetření a testů vyšlo najevo, že všechny informace ukazují na skutečnost, že jste člověk.“

Smetana na agenty chvilku hleděl v němém úžasu.

„To je…naprosto skvělá práce chlapi. Já…já si toho strašně cením a rád bych šel jako – člověk – domů.“

„To není ta skvělá zpráva.“

„Ne? A co to teda je za zprávu?“

„Ve vaší DNA jsou však jisté odlišnosti, které z vás dělají unikát. Ta odlišnost nám potvrzuje, že jste tím, koho jsme hledali a pomůže nám to najít vaše…lidi, co jsou jako vy.“

Smetana si vzpomněl na toho záhadného cizince se zkresleným hlasem, který ho vlastně varoval. Sice netušil, jak do toho zapadá, ale měl pocit, že ho měl poslechnout. Měl odejít hned, ne se o to pokusit až ráno. Měl na sebe i na agenty vztek.

„Už mě začínáte štvát! Furt mluvíte jak nějaká debilní dvojice blbečků, co se dlouho dívali na Akta X nebo Muže v černém, ale já chci odpovědi! Jasné odpovědi! Žádné chození kolem horké kaše!“

Agenti se na sebe podívali.

„Tak dobře,“ řekl jeden z nich. „Nač chodit neustále kolem horké kaše. Vy jste dokázal otevřít vrata vesmírné lodi. To se nikdy nikomu předtím nepovedlo. A dokázal jste to díky těm genetickým odlišnostem.“

„Počkat! Jak nikdy předtím?!“

„Stejných talířů se po Zemi našly už desítky. Žádný se nám nepovedlo otevřít. Chceme, abyste to udělal vy a hlavně, abyste je zprovoznil.“

„Cože?!“

„Jen vy můžete ty stroje zase dostat do vzduchu. Pojďte. Pokud chcete vědět všechno.“

 

Tak oni mi ho už vzali, pomyslel si Smetana, když spatřil uprostřed velkého leteckého hangáru létající talíř. Došli až k němu a požádali ho, aby ho otevřel. Neměl s tím sebemenší problém.

„Určitě vás zaujal interiér vesmírné lodi i jeho vybavení,“ řekl jeden z agentů.

„Ano, je takový… lidský.“

„A tím se vracíme k vaší DNA. Je lidská, ale zároveň jsou v ní pro nás neznámé mutace, a díky nim jste dokázal otevřít tuhle loď a jistě byste byl schopen ji i nastartovat a řídit,“ usmíval se agent.

Smetana se na oba agenty díval pohledem, který mohl znamenat, že se na ně každou chvílí vrhne a vymlátí z nich duši.

„Chápu to správně, že mi tu tvrdíte, že jsem vlastně zčásti mimozemšťan?“

„Ne, jste úplně…,“ chtěl říct jeden agent, ale druhý ho přerušil:

„Je to jinak. Jste člověk, ale už delší čas si vědci pohrávají s myšlenkou, že vlastně my všichni na Zemi jsme…mimozemšťani. Že život na Zemi přinesl někdo další. A nález létajících talířů nám to dokazuje, stejně jako vaše DNA.“

„Ale vy přeci máte normální DNA stejně tak ostatní lidé.“

„Během stovek let se DNA samozřejmě pozměnilo s tím, jak se lidé přizpůsobovali podmínkám na Zemi a rodily se další a další generace. Věříme, a díky vám i víme, že u některých jedinců ta mutace, nebo přesněji původní podoba DNA zůstala zachována. Prostě vám zůstaly geny, které vám dovolují obsluhovat vesmírné lodě.“

Smetana si připadal jak ve snu. Nevěděl, zda ve špatném nebo dobrém, ale stále si nedokázal představit, že to, co mu povídají, je pravda. I když nemohl popřít, že do talíře se dostal a stále měl a má pocit, že je jeho. Rovněž si znovu vzpomněl na cizince na jeho pozemku. Je snad stejný jako on? Má také jiné DNA? Jedno však věděl. Rozhodně o něm agentům neřekne.

„Dobře, tak jo. Já jsem mimozemšťan, všichni na Zemi jsou potomky mimozemšťanů. A co s tím? Co teď mám dělat já?“ ptal se Smetana.

„Zprovozníte tento, ale i další létající talíře. Pak nastane nová éra. Budeme…,“ nedořekl agent a uprostřed jeho břicha se objevila díra, která se stále rozšiřovala. Bylo skrz ni vidět a nebohý muž nedokázal v šoku jakkoliv reagovat. Nekřičel, nehýbal se, pouze se šokovaně díval na své břicho a pak se rozpadl na prach.

„No to snad ne,“ udiveně hlesl druhý muž v černém a následoval ho stejný osud.

Smetana nevěřil svým očím. Ještě před chvilkou tu stáli dva muži, nyní se díval na dvě hromádky popela. Za nimi stáli původci proměny z živých na mrtvé agenty. Smetana poznal jednoho z nich. Díval se na tajemného cizince z jeho pozemku. Držel v ruce velkou pistoli, ze které se ještě kouřilo. Její desing vypadal běžně, ale dle škody, které napáchala, se jednalo o zbraň, která dle Smetany existovala leda ve sci-fi filmech.

„Teda to je smradu,“ řekl cizinec a udělal zhnusenou grimasu.

„Muži v černém vždycky smrděli,“ reagoval druhý, o poznání starší muž, který měl již zcela šedivé vlasy a mnoho vrásek v obličeji. Vypadal však, že je v dobré kondici. Tohle nebyl žádný vetchý stařík.

„Když někoho trefíš ničivou kremační střelou, pokaždé to páchne jak smažené pneumatiky,“ poučil ho cizinec. Pak se oba střelci podívali na Smetanu a vyšli směrem k němu. Ten stál na místě zcela ochromený obavami o svůj život. Moc dobře si uvědomoval, že by neměl šanci utéct. Možná ho ale zabít nechtějí.

„Muži v černém…hrozný neřádi. Chtěli, abys naše talíře využil k ovládnutí Země,“ řekl starší z obou mužů a zeptal se Smetany: „Poznáváš mě?“

„Ne. Měl bych?“

„Nepoznává mě,“ postěžoval si muž svému kolegovi. Ten jen pokrčil rameny.

„Kdo jste?“

„No tak…pořádně se na mě podívej,“ nabádal starý muž a sahal si na tvář, dělal různé grimasy a pak jen mávl rukama.

„Opravdu si nejste podobní. Ani trochu,“ řekl chlap, kterého si stále Smetana pojmenovával jako cizinec.

„Jsem tvůj otec,“ řekl Smetanovi starý muž.

„Cože?“ ptal se zkoprnělý Smetana a připadal si jak v telenovele. Otce nikdy nepoznal. Máma mu tvrdila, že zahynul při dopravní nehodě ještě před jeho narozením. Nikde neměl jedinou fotografii.

„Já vím, je to…neuvěřitelný, šílený, ale je to tak. Než ses narodil, odešel jsem od vás, protože jsem…jiný. Bál jsem se, že když zůstanu, půjdou po mě tajné služby a ohrozím vás na životě.“

Smetana měl v očích slzy dojetí a také ho stále v nose štípal zápach po nedávném zneškodnění jeho únosců.

„Takže ty máš také to speciální DNA? Jsme tedy oba tak trochu mimozemšťané?“

„Ano. I když bych řekl, že spíš nositelé genů původních lidí.“

„A kde jsi celou tu dobu byl?“

Smetanův otec pozvedl paži směrem k nebi.

„Tys byl na planetě, odkud pocházíme?“

„Ne, jen jsem se potřeboval protáhnout. Potloukal jsem se. Cestoval a snažil se tak utéct případnému podezření, protože jak jsem zjistil, tajné služby po lidech jako jsme my, intenzivně pátrají po celém světě. Nakonec jsem takové lidi našel sám, viď Bene, a společně s nimi se snažíme kontaktovat další a další.“

„A jak jste našli mě?“

„Viděl video na youtube, uploudnul to tam nějaký Pazdera, a tak jsem tě kontaktoval,“ vmísil se do rozhovoru cizinec, tedy Ben.

„Zatracený dělníci,“ zamručel Smetana. „A co teď?“

„Hledají nás. Aktivita tajných služeb je enormní a není tu pro nás bezpečno. A tady v hangáru jsou funkční létající talíře. Bylo by fajn zkusit kontaktovat naši původní domovinu. Zjistit, kdo opravdu jsme,“ řekl starý Smetana.

„Umíte to řídit?“

„Ano, ale co kdyby sis to zkusil ty? Nic se neboj, máš to v krvi, půjde to.“

A tak Smetana i se znovunalezeným otcem a Benem nastoupil do létajícího talíře, který vykopal na zahradě a byl připraven odstartovat.

 

                                                          5.

 

Usadil se v křesle pilota a připadal si jako malý kluk, který dostal velkou hračku. Otec i Ben obsadili zbylá dvě místa vedle něj a zapínaly monitory.

            „Klidně nastartuj, chlapče.“

            „Je mi pětačtyřicet. Chlapec už nejsem dávno,“ poznamenal Smetana a hleděl na spousty tlačítek. Některé byly žluté, jiné modré a jedno červené. Mělo kruhový tvar, zatímco ostatní čtvercový.

            „Nic se neboj, prostě využij svých instinktů. Je to v tobě. Určitě ti ovládání přijde povědomé,“ nabádal ho otec.

            „Jo, povědomé mi to je,“ souhlasil Smetana, ale trochu lhal, protože rozpoznával startování, viděl ovládání rychlosti a něco mu říkaly i ukazatele souřadnic. Víc však identifikovat nedokázal. I přesto si připadal výjimečný. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že by něčemu takovému mohl rozumět, ale skutečně jako by se v něm probudilo cosi z jeho minulosti.

            „Tohle je startování, tohle rychlost,“ říkal Smetana a jeho otec souhlasně přikyvoval:

            „Správně chlapče, ještě musíš zapnout antigravitační pohon.“

            Smetana zmáčkl tlačítko a zeptal se otce:

            „To je to velké červené, že ano?“

            „Proboha to ne, to je autodestrukce!“

            „Aha, přišlo mi povědomé, a tak jsem ho zmáčkl.“

            „Tak to bychom měli urychleně vypadnout, přátelé,“ ozval se Ben a už otvíral dveře talíře. Na monitoru se mezitím rozběhlo odpočítávání.

            Vyběhli ven a utíkali až mimo hangár. Po chvilce okolí zaplnil hluk exploze a hangár se ocitnul v plamenech.

            „Omlouvám se, neměl jsem to mačkat.“

            „Nevadí, chlapče. Měl jsem tě to nejdřív naučit a ne se spoléhat, že budou fungovat instinkty,“ řekl otec.

            „Však talířů je zakopaných po zahradách ještě hodně. Zejména v Čechách v okolí Litoměřic jich je spousta,“ přidal se Ben.

Vše by bylo fajn, kdyby je neobklíčili vojáci a spousta mužů v černém. Nebylo kam utéci. Jenže potom se stal zázrak. Objevil se nad nimi tmavý stín, a když zvedli hlavy nad sebe, spatřili létající talíř.

            „O nic se nepokoušejte nebo začneme střílet!“ křikl jeden z mužů v černém. Jenže oni ani nemuseli nic udělat, protože zasvítilo světlo, obklopil je jakýsi paprsek a v okamžiku se ocitli na palubě vesmírné lodi.

            Vypadala mnohem prostornější než jejich létající talíř. Stáli v prázdné místnosti s holými stěnami, ze které vedly čtyři otvory dál do lodi. Z jednoho otvoru k nim vešel vysoký blonďák, jehož oblečení se třpytilo jak disco koule. Podivný kostým s velice dlouhým límcem působil mimozemsky. Vypadal však zcela jako člověk, i když na muže měl velmi jemnou až dívčí tvář, kterou zdobily třpytky, a tak Smetana váhal, jestli je paprsek náhodou omylem nepřenesl do klubu pro lidi s odlišnou sexuální orientací.

            „Zdravím vás, mí pozemští bratři. Já jsem velitel vesmírné flotily Aštar Šeran a rád bych s vámi sdílel mír a lásku,“ řekl blonďák medovým hlasem.

            Mezi trojicí zachráněných zavládla hrůza a zoufalost. Smetana si jen povzdechnul:

            „Doufám, že tu mají také nějaké červené tlačítko.“