Klíč ke snům

3. Kapitola

 

Nam Repus seděl za řídícím pultem svého meziplanetárního plavidla a zadával palubnímu počítači své nové poznatky v bádání o směru a rychlosti šíření hlouposti.

„Ve svém dlouhodobém zkoumání blbosti jsem došel k závěru, že v našem světě poznáváme šest druhů hlouposti. 1) Neznalost, 2) Naivita, 3) Ztráta soudnosti vlivem stáří, 4) Vrozená hloupost, 5) Blbost, která nezná meze a 6) Édilovost .

Édilovost je tou nejhorší formou hlouposti, která je navíc infekční, tedy nakažlivá. K mé lítosti je to vlastně jediná forma hlouposti, se kterou jsem se zatím u Édilů (podle kterých je tato nemoc pojmenovaná) setkal, protože Édilové jiné, nižší formy hlouposti neuznávají. Naopak u nich začínám rozeznávat doposud neznámé syndromy, které posouvají blbost do zatím neprozkoumaných zákoutí. Podle všech mých propočtů jejich křivka evoluce silně, dalo by se říct strmě, klesá. Pokud bude tento vývoj pokračovat stejným tempem, musí nevyhnutelně dojít k dopadu jejich blbosti až na samé dno. V tu chvíli se jejich inteligence bude rovnat rozšláplému rajčeti, kterému se beztak všichni podobají.“

 

 

Nam Repus se spokojeně zasmál svému vtipu, ale dobrá nálada mu dlouho nevydržela.

„Jak je tedy ale možné, že i přes svou naprostou neschopnost racionálního myšlení můžou létat v meziplanetárních plavidlech a vesele šířit svou nákazu? Něco mi tady musí pořád unikat, něco nebo někdo je musí ovládat, jinak to není možné,“ uvažoval nahlas Nam Repus až do té chvíle, než ho vyrušilo červené signalizační světlo a robotický hlas jeho palubního počítače.

„Zvedni zadek brachu! V kvadrantu 3, sektoru 1 se objevila zvýšená koncentrace blbosti šestého stupně! Našlápni tu starou rachotinu a vzhůru na ně!“

Nam Repusovi se opět rozzářila tvář. Miloval svou práci jako nic jiného, vždyť kdo si může s čistým svědomím říct, že jeho životní poslání je zároveň i jeho koníčkem?

Došel k pilotnímu pultu, sedl si do kapitánského křesla a pronesl k palubnímu počítači: „Mám dojem, že budu muset začít prozkoumávat i stupně inteligence palubních počítačů. Máš slovník jak dlaždič,“ usmál se ještě a dodal. „Cíl: kvadrant 3, sektor 1. Vpřed, ty stará rachotino!“

Počítač zpracoval všechna potřebná data a vesmírné plavidlo s Namem Repusem na palubě vyrazilo vstříc dalšímu boji s hloupostí.

Mezi tím už se v třetím kvadrantu začala projevovat nákaza. Ve vzduchoprázdnu hlubokého vesmíru plula vesmírná loď Édilů a kolem ní se do dalekého prostoru začala rozšiřovat zelenomodrá mlhovina blbosti. Pomalu pohlcovala všechno, co jí přišlo do cesty. Pokud by mlhovina zasáhla jakoukoliv, i neobydlenou planetu, blbost by v ní zakořenila a zrodila by se nová kolonie Édilů, kteří by nákazu šířili dál a dál. Naštěstí vždy včas zasáhl Nam Repus. A i dnes se tak mělo stát. Ale něco se přihodilo, něco neočekávaného, co převrátilo vše naruby.

Vesmírná plavidla Édilů vypadala trochu jako obrovské popelnice a stejně tak i zapáchala. Byla vyzdobena různými hadicemi, trubkami a kovovými výstupky, které na první a vlastně ani na druhý pohled nesplňovaly žádný účel. Lodě postrádaly jakýkoliv styl a účel. Podle všech známých zákonitostí by neměly držet vůbec pohromadě, natož lítat. A přesto se rychlostí mžiku přemisťovaly z jednoho konce kvadrantu do druhého.

Nam Repus se blesku rychle přibližoval k nakaženému místu. Na hlavním monitoru už jasně rozeznával tvar Édilské lodě a hloubkové senzory pachu rozeznaly v nepřátelském plavidle jednu bytost.

„Jenom jeden? Tak to bude hračka! Rozluč se se svou smrdutou popelnicí, ty zapáchající obludo, odešlu tě na cestu do smetiště dějin!“ zaburácel Nam Repus a zároveň odjistil pojistku joystiku, který držel křečovitě ve své svalnaté ruce.

Senzory lodi Édilů zaznamenaly blížící se nebezpečí a automaticky otevřely obranné uzávěry odpadních kanalizačních děl. Vypustily neproniknutelný oblak nebezpečných výparů, kterým se Nam Repus musel vyhnout, pakliže si chtěl zachránit život. To ho ovšem vychýlilo z původního kurzu a značně zdrželo. Obratně však oblétl smrtelně zapáchající oblak a zaměřil svůj rychle se vzdalující cíl.

Náhle si v dálce před Édilskou lodí všiml stále se zvětšující bílé trhliny. Édilská popelnice, jako by byla trhlinou vtahována, začala rychle mizet z dostřelu, až byla bílou nicotou vcucnuta celá a ztratila se z dohledu.

Nam Repus dolétl na místo, kde byla ještě před okamžikem bílá trhlina, která vtáhla Édilskou loď, ale teď už senzory nezaznamenávaly nic zvláštního. Jen nekonečný vesmír. Trhlina byla pryč.

„Bílá díra,“ pronesl Nam Repus překvapeně. „Tak přece jen existuje.“

 

----

(ukázka z komiksu, který je součástí knížky)