Kapitola 1

Noční nádvoří osvětlovalo jen několik silných reflektorů, v okolních budovách panovala tma. Většina jejich osazenstva byla nyní nejspíše nastoupena na osvětleném place, nebo v poklidu spala uvnitř. Jediná budova, ve které se stále svítilo, byl záhadný bunkr s nejvyšší ostrahou a zákazem vstupu. Mírný déšť zkrápěl tváře několika desítek lidí, kteří po skupinkách stáli vzorně seřazeni uprostřed nádvoří a netrpělivě čekali na příchod nejvyššího důstojníka. Oblohu proříznul pár blesků, následovaných dunivým doprovodem hromů. Při úderu sebou několik lidí z nastoupené jednotky nervózně trhnulo.

„Je to znamení, špatné znamení, neměli bychom to dělat,“ mumlal si pro sebe koutkem úst vousatý muž, těkající při tom pohledem ze strany na stranu.

„Nech toho, žádný znamení,“ šťouchnul do něj loktem voják s kšiltovkou stojící vedle něj, „to sis měl rozmyslet už dávno. Je to jen další z mnoha misí, nic víc. A teď klid, už jdou!“

Malé pódium, vysoké zhruba metr, před nastoupenou jednotkou se rozsvítilo. Z levé strany k němu pomalu přistupovali tři muži. Důstojník a jeho doprovod.

„Jednotko, pozor!“ Jako jeden muž všichni na nádvoří sklapli nohy k sobě a začali salutovat, hledíce při tom vpřed, na pódium. Důstojník na něj vystoupil, postavil se doprostřed a rukama se chytil zábradlí vpředu. Pak rovněž zasalutoval a zavelel: „Pohov!“ Všichni se uvolnili ze svých prkenných pozic. Další várka blesků ozářila důstojníkovu drsnou tvář.

Odkašlal si a zhluboka se nadechl: „Vojáci, kolegové… dnes večer budete přepisovat dějiny. Všichni dobře víte, jaký nelehký úkol vás čeká, jaký obrovský skok do neznáma dnes všichni společně učiníme. Každý z vás se na dnešní misi přihlásil dobrovolně a právě teď je poslední možná šance zeptat se. Je mezi vámi někdo, kdo se rozhodl neúčastnit se mise a odstoupit?“ Přísným pohledem prohlížel každého z podřízených. Nikdo z nich se však neodhodlal ani pohnout brvou. Možná jim autorita dodala odvahu, možná se jen báli vyslovit přede všemi a zradit tak své kolegy v nelehkém úkolu. Všichni stáli odhodlaně jako kamenné sochy. „Výborně,“ pokračoval důstojník, „to mě těší. Instrukce k úkolu jsou doufám všem jasné, vše jsme diskutovali a probírali mnohokrát. Očekávám, že nikdo nemá žádné dotazy.“ Na tuto řečnickou otázku ani nečekal žádnou odpověď. „Pevně věřím, že každý z vás si své vybavení několikrát překontroloval a máte všechno v naprostém pořádku. Jakmile se operace spustí, nebude po dobu pěti let možnost návratu zpět.“ Na chvíli se odmlčel a napřímil se, potom spustil hlasem plným optimismu, dodávajícím odvahu: „Vojáci, spoléháme na vás. Díky této misi povstane [Jednota] zpět na nohy. Budoucnost nás všech je nyní na vás. Hodně štěstí a těším se, za pár let, se všemi na viděnou! Tady plukovník vám připomene ještě pár technických věcí, děkuji.“

„Jednotko, pozor!“ Všichni opět zasalutovali odcházejícímu důstojníkovi, kterého vystřídal o něco mladší voják v promáčené čepici. „Pohov. Jak už jsme si říkali několikrát – každé družstvo se skládá z několika členů. Téměř výhradně jsou vždy přítomni dva vojáci, jakožto ochranka, zdravotník a technik. Některé skupiny pak obsahují vědce a jiné specifičtější povolání. Všichni byste se mezi sebou touto dobou již měli lépe znát. Pro pořádek – vojáci mají volací znak Alfa, technické povolání pak Beta a zdravotníci či vědci kód Gama. Všechny skupiny jsou rovněž očíslovány. Každý z vás má u sebe nezbytný proviant pro přežití a příručku první záchrany, kterou, pevně věřím, nebude nutné ani použít. Vaše vysílačky jsou všechny nastaveny na stejnou frekvenci – v rámci výsadku byste se však měli všichni ocitnout v rozptylu několika stovek metrů, maximálně jednoho kilometru. Spojení s námi se přeruší několik desítek vteřin po dopadu, pak už to bude vše jen na vás. Potom budou moci technici spolu s vědci sestavit zařízení pro zpětnou komunikaci. Proviant vám budeme pravidelně posílat v zásobovacích balíčcích. Zbytek mise je pak jasný – zachránit co největší množství paliva, na zadaných souřadnicích nalézt nám již známý stroj a vrátit se v klidu zpět. Času na to máte dostatek, vše je přesně nastaveno a propočítáno, neočekáváme žádné závažné komplikace. Vstupujete však do neznámého prostředí, proto se mějte vždy a před vším na pozoru. Děkuji a hodně štěstí, za [Jednotu]!“

„Za [Jednotu]!“ Zvolalo nádvoří hlasem jako jeden jediný muž (ač mezi nimi bylo i několik žen).

„Teď se všichni odeberte k portálu, začínáme.“

Nastoupené skupinky se otočily směrem k tajemnému bunkru, jehož vchod se právě otevíral za doprovodu červených výstražných světel a slabého houkání varovného signálu. Střežen byl drsně vyhlížejícími speciálními jednotkami v pevné zbroji a neprůhledných přilbách.

Když se všichni vzorně rozestavili po skupinkách u vchodu, vyběhl ven menší mužík v bílém plášti a listem papírů v ruce. Byl to seznam všech účastníků této tajné operace. Pisklavým hlasem začal pronášet: „Družstvo číslo jedna, vedoucí skupiny major [Blum]. Postupujte po jednom za mnou, prosím. Nejprve ti s puškami.“ První četa se začala soukat dovnitř.

„Hej, [Davide],“ šťouchl do něj dlouhovlasý [Franz] v modré kombinéze a s obřím batohem na zádech, „myslíš, že to mají stoprocentně otestované? Mě pořád nejde do hlavy, jak to mohli ověřit…“

„Přemýšlení nech na vědátorech,“ snažil se [David] neklidného kolegu ukonejšit, „stoprocentně nás nehodí do neznáma, aniž by věděli, co nás čeká. Splníme úkol a za pár let jsme zpátky. Když se všechno povede, budou z nás hrdinové a tahle nesmyslná válka bude pryč.“

„Asi máš pravdu, ale i tak jsem nervózní… Hele, už jde druhá skupina,“ ukázal hlavou před sebe.

„To já taky, kamaráde, já taky,“ připustil [David]. „Alespoň pak bude co vyprávět dětem. Jak jsme zachránili [Jednotu] a možná i celou Zemi.“

„Skupina jedenáct, vedoucí jednotky poručík [Rizzo],“ pískal do davu bílý mužík, který postupně odváděl jednotlivé skupiny dovnitř zařízení.

„Ještě dvě skupiny a jdeme na to,“ pomyslel si [David] a rozechvěl se vzrušením. Začal si nervózně klepat prsty na stehno.

„Nervózní, [Davide]?“ ozval se muž v civilních šatech s červeným křížem vyšitým na prsou na bíle košili, stojící za ním.

„Jen trochu,“ zalhal. „Ale to jsme snad všichni. Na takovéto misi nikdo z nás ještě nikdy nebyl.“

„To máš pravdu, před námi tam vstoupilo jen velmi málo lidí. Co jsem zaslechl, tak jen tři osoby, které to celé prověřily.“

„Doufám, že důkladně,“ přidal se opět do rozhovoru [Franz]. „Ani si nechci domýšlet scénáře, co všechno by se mohlo stát, kdyby to selhalo. Brr.“ Pomalu se posouvali vpřed, déšť jim už stékal z čepic malými potůčky na pevné pláštěnky, pod botami čvachtaly louže. Hlouček družstev, které ještě stále nevkročily do zařízení, hučel vzrušenými rozhovory jako malý včelí roj. „A co na to tady [Jarek], naše kamenná tvář? Ty toho nikdy moc nenapovídáš. Co si o tom myslíš?“

Čtvrtý z týmu se na něj otočil, v rukou pevně svíral svou pušku. Dlouhý knír se mu ježil a tmavé oči jiskřily vzrušením. Čepici neměl nasazenou a tak se červené výstražné světlo odráželo od jeho holé lebky. „Hmm, uvidíme,“ zabručel. Pak se otočil zpět vpřed. Více z něho nedostali.

Zbývala poslední skupina před nimi. Když se teď procpali až dopředu, mohl si [David] lépe prohlédnout onu utajovanou budovu, ke které se všichni tlačili. Hlavní část zařízení se, pravděpodobně, skrývala pod povrchem, protože to, co bylo vidět, byla nevelká kruhová budova s malou vstupní halou. Ta obsahovala nejspíše několik úrovní vstupních dveří, protože všichni postupně mizeli do malé komory, než se za nimi zavřela první z vrat. Žádná okna na bunkru nebyla, pouze jediný vstup, který teď červeně světélkoval a z něhož se líně valily obláčky páry. Déšť sílil, blesků na obloze neustále přibývalo.

Posledního člena skupiny 12 pohltila s hlasitým syčením vrata bunkru. Po malé chvilce z nich vycupital známý vědec uvaděč. Když se k nim blížil, sjížděl pohledem mezi nimi a papírem, co měl v ruce. Přistoupil na pár metrů a důležitě oznámil: „Skupina třináct, vedoucí jednotky četař [Volf].“ Čtveřice v čele s [Davidem] se přisunula blíže. Mužík v plášti pokračoval: „Zdravím. Jen pro pořádek, vyjmenuji členy skupiny. Jako ochranka pánové [David] a [Jarek], technik [Franz] a zdravotník [Mathias]. Souhlasí?“

„Ano, pane,“ potvrdil [David] jména jemu podřízené skupiny. Mužík si je tužkou odškrtal ze seznamu.

„Výborně, tak račte za mnou, prosím,“ uvedl skupinu gestem ruky do pohybu a vedl je k zapečetěným dveřím bunkru. „Vstupovat budete jednotlivě, vždy na můj povel. Zařízení se nachází až druhými dveřmi, z bezpečnostních důvodů. Všichni tedy spolu počkáme v první komoře. Jakmile vstoupíte do místnosti s portálem, ničeho se, prosím nedotýkejte. Uprostřed místnosti je na zemi červenou barvou nakreslen jasný kruh. Do něj se postavíte, pak se spustí pětivteřinový odpočet. Snažte se během něj hýbat co nejméně a dýchejte v klidu a pravidelně. A pak – voilà a jste na druhé straně, jak prosté.“

Přistoupili k vnějším dveřím bunkru. Ochranka, členové elitních jednotek, ozbrojeni samopaly, nečinně hleděli před sebe, jako by je aktuální dění okolo vůbec nevzrušovalo. I přes to, že se jednalo o nejmimořádnější operaci v dějinách lidstva. [David] pocítil chlad, který vydávaly dveře před nimi, a po celém těle mu naskočila husí kůže. Začaly se otevírat. Oblaka páry zhoustla a za strojového syčení zajela půlka dveří do stropu a druhá do země. „Tak prosím, račte vstoupit,“ pobídl je vědec. Červené paprsky výstražného světla střídavě prosvěcovaly mlžný závoj, ale místnost za vstupními dveřmi byla naštěstí lépe osvětlena. Jednalo se však pouze o malou přechodovou komoru, kam se tak akorát vešli, se všemi těmi batohy na zádech a taškami v rukou. Po stěnách byla místnost lemována bílými pruhy světla, jinak se v ní opravdu nic zvláštního nenacházelo. Celá skupina spolu s opláštěným mužíkem se vtěsnala dovnitř a vstupní brána se za nimi za doprovodu syčení zavřela. V místnosti bylo mnohem chladněji než venku, všem začaly od pusy stoupat obláčky páry.

„Takže, jako první vstoupí velitel skupiny,“ prolomil ticho vědec. „Připraven, pane [Volfe]?“

„Připraven,“ odsouhlasil nejistým tónem [David]. Čím blíže záhadnému bunkru a jeho tajnému zařízení byly, tím byl nervóznější. Začaly ho přepadat pochybnosti, proč zrovna on se přihlásil na tenhle úkol. Neměl tady sice žádnou rodinu a prakticky ani žádné blízké příbuzné, ale když si teď začal uvědomovat, jaké riziko tahle operace představuje, svíral se mu žaludek. A to i přes všechny jeho dosavadní zkušenosti v boji. Záhadný přístroj, který se podařilo archeologům kdesi vyhrabat, testovali jen několik měsíců. Opravdu se jim za tu dobu podařilo ho plně zprovoznit a pochopit, jak funguje? Hlavou se mu mnohokrát honily výjevy z různých sci-fi filmů – a v drtivé většině z nich nikdy nedopadlo cestování časem dobře. Z myšlenek ho opět vytrhl vědátor.

„Až přistanete, udělejte prostor pro ostatní. Rozptyl při přistání je v řádu několika metrů, snažte se tedy poodstoupit dostatečně daleko. Rozesíláme vás po minutě, času budete mít dost. Členové předchozích skupit na vás již budou čekat. Za velitelem půjde zdravotník, následně druhý člen ochranky a nakonec technik. Hodně štěstí, pánové. A teď, račte vstoupit, četaři. Dovnitř na značku a nehýbat se.“ Uchopil [Davida] za paži a ukázal mu na dveře ve stěně před nimi, kterých si před tím, kvůli chabému osvětlení a všudypřítomné páře, vůbec nevšiml.

[David] jednou rukou pevně sevřel automatickou pušku, kterou měl přehozenou přes rameno, nadechl se a udělal pár kroků ke dveřím. Zabral za promrzlou kliku a dveře se s lehkostí otevřely, vstoupil do další místnosti.

Ta byla poměrně rozlehlá, musel však sestoupit několik schodů, aby se mu výhled na ni otevřel zcela. Kruhová místnost s kulatým stropem byla zapuštěna v zemi. Její obvod lemoval chodníček se zábradlím, nad kterým vedly tlusté svazky kabelů, které se jako had vinuly místností naprosto všude. Všechny však končily v jediném místě – uprostřed haly. A právě tam se to nacházelo. Podivná stavba stávající z několika oblouků spojených nahoře v jednom místě, všechny obmotané drátem jako nějaká obří cívka. Celé to vypadlo, jako by se nějaký ne příliš zdařilý kutil snažil podomácku vyrobit teleportační zařízení, o kterém si přečetl ráno v časopise o UFO. Uprostřed kruhové základny onoho zařízení byl namalovaný červený kruh, vědcem zmiňovaná značka. [David] na nic nečekal a opatrně se přesunul blíž. Minul při tom stolek, který se tvářil jako improvizovaný řídící pult. Až z blízka si pak všiml, že na drátě, který obmotával oblouky zařízení, jsou vyryty neznámé symboly. Skoro to vypadalo, že je tam zanechala nějaká pradávná, dávno vymřelá, civilizace. Jejich význam ale ani v nejmenším nechápal. Prošel mezi dvěma oblouky a postavil se doprostřed portálu, který měl v průměru přes čtyři metry. Několikrát zkontroloval, jestli opravdu stojí přesně uprostřed nakresleného kruhu a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Jednou rukou pevně sevřel pušku, druhou popruh batohu, který s sebou na zádech nesl.

Celá místnost náhle začala hlasitě bzučet a odněkud se z reproduktorů ozval kovový ženský hlas: „Zkouška systému úspěšná, přenos bude zahájen za pět vteřin, spouštím odpočítávání. Pět, čtyři, tři…“ Světlo, které se v místnosti náhle rozprostřelo, [Davida] oslepilo. Okamžitě pevně sevřel oči, ale jinak se ani nepohnul. Bzučení přístroje a všech těch kabelů okolo dosáhlo maximální intenzity, nepříjemně mu bodalo do uší. Zdálo se mu, že se snad i začala chvět podlaha. Oblouky portálu se rozsvítily jasně bílým světlem. Těžko soudit, jestli se tak náhle a tak prudce rozžhavily, nebo co tento úkaz způsobilo. Byla však čím dál tím větší zima. „Dva… jedna…“ A najednou naprosté ticho.

Zima dosáhla takové intenzity, že se [David] začal nekontrolovatelně třást. Alespoň to světlo přestalo zářit, tak se odvážil otevřít oči. Všude okolo panovala naprostá a neproniknutelná tma. „Halo? Děje se něco?“ snažil se zjistit situaci. Ale neslyšel vůbec nic, ani svá slova. Náhle se mu udělalo nevolno. Sevřel se mu žaludek a silné křeče mu začaly probíhat celým břichem, nemohl se ani pořádně nadechnout. Netušil, co má dělat, před tímhle je nikdo nevaroval. Musel ale bolest potlačit a dle instrukcí být co nejvíce v klidu a čekat a doufat, že se vše povede. Snažil se nekřičet a rukami se uchopil kolem těla, aby se trochu zahřál, což ale vůbec nepomáhalo. Začala se mu motat hlava, pomalu, ale jistě ztrácel vědomí. Předklonil se a rukami se zapřel o kolena.

Když už myslel, že déle nevydrží a odpadne, objevilo se záhadné světlo. Malá zářící kulička hluboko pod jeho nohami. Visí snad teď někde ve vzduchu? Z ničeho nic se ozvalo ohlušující prásknutí a velmi intenzivní záře. Opět musel zavřít oči, tentokrát si je okamžitě zakryl paží. Cítil, jak na něj začala působit gravitace. Padal k zemi, ale netušil odkud, netušil kam.

 

 

Kapitola 2

Něco kolem něj začvachtalo a plesknulo. Všechna bolest a chlad byly pryč, už ho ani nic neoslňovalo. Zdálo se mu však, jako by se do něčeho namočil. Okamžitě se zhluboka nadechl a otevřel oči. Všude okolo něj se rozprostírala divoká příroda, nacházel se kousek nedaleko hustého lesa s podivnými stromy, které neznal. Obloha byla naprosto jasná, bez jediného mráčku a slunce příjemně hřálo. Z okolí bylo slyšet splašený křik ptactva, které nejspíše vylekal jeho příchod. Pak si ale uvědomil, kde se ocitl on sám.

Víc než po pás zabořený stál zpříma uprostřed bažiny, kterou z druhé strany obklopovaly husté keře a několik suchých stromů. Jen několik metrů od něj ležely na hladině vybělené kosti nějakého menšího tvora, kterého již ptáci dokonale zpracovali. Ty zvuky, které slyšel po přistání, byly přesně to, jak sem zahučel a rukami pleskl o hladinu, což mu ohodilo celý obličej mazlavým blátem.  To byl však momentálně jeho nejmenší problém. „Minutu po vás půjde další, udělejte mu místo,“ blesklo mu okamžitě hlavou. Musel se odtud okamžitě dostat. Pak mu ale došlo, že před ním sem muselo přicestovat už několik desítek lidí. Jak to, že tu nikdo není? Je možné, že pro každou skupinu nastavili o kousek jiné souřadnice přistání, aby si nenaskákali všichni na hlavy? Zkusil by to ověřit vysílačkou, ale ta byla momentálně utopená hluboko v bahně, měl ji připnutou k opasku.

Začal se rychle odhrabávat. Štěstí bylo, že cítil, jak stojí na pevné zemi, nebude se tak propadat hlouběji. Vyprostil se z batohu, který mu trčel nad hlavou, protože zapadl jen kousek, na rozdíl od zbytku těla, a plácal bahno pryč od sebe. Po pár vteřinách snažení si uvědomil, že v má v batohu lopatku. Přitáhl si ho před sebe, rychle ji vyhrabal a pokračoval ve vyprošťování. S její pomocí to šlo o poznání lépe, ale tušil, že už to dávno bude více než minuta, kdy se sem dostal. Kde jsou tedy ostatní, proč tu už dávno nikdo není? Snad budou někde v okolí a přistáli lépe než on, spojí se s nimi hned, jak se odsud vyhrabe.

Hodinky na ruce ukazovaly půl třetí ráno, tedy čas noční teleportace. Momentálně jsou tedy k ničemu. Přestal rozjímat a zdržovat se a hrabal dál. Pražící slunce situaci rozhodně neulehčovalo, během chvilky byl celý zpocený. Ale tušil, že zásobou vody bude lepší co nejvíce šetřit. Po půl hodině úmorné práce se propracoval až pod pás. Okolo něj se vytvořil malý zákop z naházeného bláta, které bylo naštěstí dostatečně tuhé na to, že se na něj nevalilo zpět. Nohami však ještě stále nedokázal pohnout, sevření bylo neskutečně pevné. Nad hlavou mu občas proletěl některý ze zdejších podivných, pestrobarevných ptáků, v okolí pak několikrát zaslechl dusot nohou divoké zvěře. Jediné pozitivum na aktuální situaci bylo to, že pokud by ho vypátrala dravá šelma, neodvážila by se po něm do bahna jít. K vysílačce už se sice propracoval, ale bahno ji muselo nějak poškodit, nereagovala vůbec na nic. Bude ji muset opravit, až se z toho všeho dostane. Hrabal dál.

Uplynulo tři čtvrtě hodiny, než se mu podařilo vyprostit spodek těla tak, aby se mohl pokusit odtud dostat. Podle polohy slunce odhadoval, že bude již odpoledne, ale jelikož netušil, kde se vlastně nachází, byl to opravdu jen odhad. Několik pokusů o přivolání pomoci se při kopání nesetkalo s žádnou odezvou, proto se touto snahou dál nevyčerpával. Uvolnil si nohy a pokusil se vytáhnout kousek výš. Pokud by si na bláto lehl břichem, mohlo by ho udržet a snad by se tak dokázal doplazit až na kraj, na pevnou půdu. Pokud by se měl lopatkou prohrabávat bezpečně až k okraji, strávil by v tomto vězení snad víc než celý den. V rámci možností se odrazil od pevného dna a plácl sebou na hladinu bažiny. Bláto se rozstříklo všude okolo, celý obličej měl zamazaný, sotva se mohl pořádně nadechnout. Pokus však vyšel. Ačkoliv se mírně zabořil, podařilo se mu opatrně vylézt na povrch, který rozprostřenou váhu těla udržel nahoře. Pak už se jen pomaličku, po centimetrech, opatrně posouval směrem k pevné zemi. Musel při tom ještě dávat pozor na batoh a zbraň.

Zabralo mu další půl hodinu, než se bezpečně dosunul k okraji. Jakmile se vyškrábal na pevnou hlínu, okamžitě si oddechl. Převalil se do trávy na záda a vyčerpaně oddechoval. Kolem něj si nerušeně poletoval neznámý hmyz a vysoko nad hlavou mu kroužilo ptactvo. Začal rozjímat, co bude dělat dál. Po zbytku skupiny ani památky, zůstal tady trčet sám, neznámo kde, bez vysílačky, bez mapy, vyčerpaný bojem s bahnem. Posadil se, aby si lépe prohlédl okolí. Hlava mu sotva čouhala nad vzrostlou trávou.

Porost za močálem blokoval jednu stranu výhledu. Na té druhé viděl zase jen les, který zaregistroval hned po přistání. Odtud toho moc nevykouká. Přitáhl si batoh a snažil se ho trochu očistit. Zkontroloval si i pušku, zdála se v pořádku. Chystal se postavit. V tom si ale všiml obří duhově barevné housenky, která se mu plazila po rukávu. Okamžitě odtáhl ruku od těla a snažil se ji sklepnout, ale držela jako přibytá. Vzpomněl si na instruktáž, kde mu jasně říkali, že zdejší fauna a flóra je z velké většiny naprosto neprozkoumaná, nikdo netušil, co přesně se tady může vyskytnout. Proto bylo nutné se ke všemu chovat tak, že to je pro člověka nebezpečné, mnohdy i jedovaté. Na nic nečekal, z pouzdra na stehně vytáhl dlouhý nůž, a housenku shodil do trávy. Rychle vyskočil na nohy a poodešel stranou.

Obloukem obešel mazlavé vězení, uprostřed kterého teď zela díra, od které se vlekl vyhloubený pruh až na břeh. Viděl, že za porostem by mohl být výhled do krajiny, proto se otočil zády k lesu a snažil se proklestit si cestu hustým, nepropustným křovím. To nepříjemně drápalo a jeho malé ostny, ostré jako špendlíky, občas pronikly přes jeho velmi odolný oblek a nepříjemně zabodaly. Snad to není jedovatý druh, doufal. Po drsném souboji se šlahouny se mu podařilo dostat se na druhou stranu. Otevřel se mu výhled na rozlehlou louku zarostlou travou do výšky jeho ramen. Terén se před ním mírně svažoval, nejspíše k řece. Po pravé straně se táhnul pás hustého lesa, který viděl už před tím, vlevo byly v dáli vidět vyšší kopce a hory. Zkusil znovu zakřičet na kohokoliv, kdo by se tu měl již dávno objevit, ale opět bez odezvy. Jediný, kdo mu odpověděl, byla ozvěna jeho hlasu odrážející se v krajině. Slunce neustále pražilo a mírný větřík si pohrával se stébly trávy a listy stromů.

V tom si všiml na obloze před sebou něčeho zvláštního. Z dálky to vypadalo jako malý bouřkový mrak, ale byl dokonale černý. Navíc jeho tvar byl spíše jako obrácené tornádo visící ve vzduchu a černal čím dál tím víc. Udiveně ten úkaz pozoroval. Náhle se ozvala ohlušující rána, jako když vystřelí z děla, právě z toho místa, kde se tvořil černý trychtýř. Z okolních lesů a křoví se do vzduchu zvedly hejna ptáků a splašeně krákaly. V mžiku oka se útvar smrsknul do malé černé kuličky a zmizel z oblohy. „To musí být další pasažér,“ napadlo ho okamžitě, protože si vybavil přesně to samé prásknutí, když přistál on. Naposledy ještě vyzkoušel vysílačku, ale ta nevydala ani hlásku. Pokusí se ji opravit později, teď se musí co nejrychleji dostat za tím nově příchozím. Vyhoupl si na záda batoh, do rukou pevně sevřel pušku a vydal se vpřed, přes zarostlou louku. Odhadoval, že mu potrvá minimálně půl dne dostat se na ono místo – pokud půjde cesta hladce. Netušil však, co všechno ho může potkat a zda vůbec se mu podaří kolegu najít. Doufal jen, že se sem dostal ve větší pohodě, než on sám. Snad se po přistání nevydá opačným směrem.

Pochod po louce postupoval hladce, za sebou nechával cestičku z poválené trávy. To by mohlo nově příchozím napovědět, že tu někdo byl. Pokud to tedy nebudou považovat za stopu od zvěře. Cítil, že stále kráčí z mírného kopce, ale přes vysoký porost toho před sebou příliš neviděl. Po chvíli však poznal, že se blíží do údolí, protože horizont v dálce před ním se začal zvedat. Bez přestání pochodoval již několik hodin, slunce se pomalu chýlilo k západu. Zarostlá louka se postupně proměnila v otevřený prostor s jednotlivě rostoucími stromy a roztroušeným křovím všude po okolí. Již dříve, právě ještě když neměl rozhled, sem tam zaslechl ve své blízkosti divou zvěř, a proto byl neustále ve střehu. Teď, když se mu pohled rozevřel, dokonce několik kusů zahlédl. Malé stádo s asi desítkou jedinců se prohnalo sto metrů od něj. Byla to zvláštní vysoká zvěř připomínající srnky, avšak zbarvením a parohy dost odlišná. Neměl tušení, co za druh to mohlo být. Přibližně kilometr před sebou již viděl koryto řeky a slyšel její hukot. Chvílemi si ale přestával být jistý, kde přesně ten úkaz na obloze viděl.

Dokráčel až do samého údolí, k oné řece. Nebyla nijak velká ani prudká, takže se dala v klidu přebrodit. Rozhodl se však na chvíli si odpočinout. Měl za sebou několikahodinový pochod bez přestávky, s plnou polní na zádech, což ho dostatečně vyčerpalo. Vyhlédl si místo ve stínu pod stromem, hned vedle řeky, a posadil se. Zády se o něj opřel a vydechl si. Se zájmem pozoroval okolní porost, protože květiny, které zde rostly, byly úplně jiné, než ty, co znal. Stejně tak cvrkot ptáků a hmyzu v trávě. Všechno bylo v téhle době jinak. Jedině hukot řeky zněl stejně. Příjemný, tichý a uklidňující zvuk tekoucí vody. Zavřel oči a zaposlouchal se do něj. Po necelé půl minutě mu klesla hlava a usnul.

- - -

Vzbudila ho silná rána, ohlušující prásknutí a malý záblesk. Okamžitě vyskočil na nohy, instinktivně se přikrčil a namířil pušku před sebe. Pak si ale uvědomil, co se stalo. Krátký odpočinek se proměnil v, pravděpodobně, několikahodinový spánek, ze kterého ho vytrhnul příchod dalšího z kolegů do této časové osy. Slunce už bylo za obzorem, ochladilo se a pomalu se blížila noc. Usoudil, že bude nejlepší se teď utábořit a v pátrání pokračovat za světla. Kdo ví, co za divou zvěř se po okolí v noci potuluje.

Nedaleko od místa, kde si zdřímnul, byl malý lesík. Ideální místo, kde v rychlosti postavit nějaké provizorní obydlí. Vyhoupl si obří batoh na záda a ostražitě se tam vydal. Přemýšlel, z čeho a jakým způsobem si postaví přístřešek. Nejlepší bude zpracovat nějaké malé stromky, sestavit z nich rám a přes ten přetáhnout pláštěnku, kterou má v batohu. Pro všechny případy taky rozdělat oheň, což dobře poslouží jako ochrana proti dravcům.

Praskající větvičky pod jeho nohami rušily místní zvěř. Ptáci pokřikovali v korunách stromů a několik podivných srn vyrušil ze spaní v peleších pod stromy. Začalo se stmívat poměrně rychle, ale naštěstí neměl problém v lesíku najít skupinu mladších stromků, které pomocí velké mačety hbitě pokácel k zemi a nadělal z nich materiál pro přístřešek. Vyhlídl si místo u obřího kamene, o který klacky zapřel a následně na ně natáhl maskovanou pláštěnku a ukotvil ji. Vše vyšlo naprosto ideálně a přístup do skrýše měl jen z jedné strany. Vnitřek nebyl nijak hrbolatý, proto stačilo na zem hodit pár kusů oblečení a postel byla hotová. Naštěstí byl na podobné, i mnohem horší, podmínky zvyklý.

Rychle ještě vylezl ven a v blízkém okolí posbíral suché větve a chrastí. Nachystal malý kamenný kruh a pomocí křesadla v něm rozdělal u vstupu oheň. Dříví měl dost na celou noc, tak snad nemusel mít obavy, že by na něj něco zaútočilo. Třeba naopak světlo přiláká někoho ze skupiny.

Venku se rozprostřela tma a ruch přírody pomalu utichal. Dokud se neprobrali k životu noční tvorové. Některé ze zvuků, které slyšel, zněly opravdu děsivě. Lehce si dokázal představit, jak se teď musí cítit většina vědců či mechaniků, pokud se ocitli v situaci, jako on sám. Všichni počítali s tím, že přistanou pospolu a o ochranu se postarají právě tací, jako on. Mohl jen doufat, že se nikomu nic nestane a mise bude pokračovat poklidu, dle plánu. Tedy za předpokladu, že se všichni brzy shledají.

Začínala ho přepadat únava. Vytáhl z batohu malou konzervu s masitým pokrmem a rychle ji do sebe hodil. Pro všechny případy nechtěl jídlem příliš plýtvat. Pak se uvelebil do své provizorní postele, vytáhl ručně nabíjecí baterku, tužku a zápisník. Již před odletem si jasně řekl, že si bude psát deník. Jeden nikdy neví, co se může stát. A i kdyby ho měli najít za několik milionů let, třeba se z něj něco dochová a lidstvo se přiučí z historie. Homo habilis v podobě chlupatých opic nebyli u svého zrodu sami.

 

 

Kapitola 3

Den první. Rok 2119 minus přibližně dva miliony let.

Když nám poprvé pověděli o misi, byli všichni v šoku. Cestování v čase byla vždycky výhrada sci-fi filmů a povídek, ale tohle bylo skutečné. Vědcům a archeologům [Jednoty] se podařilo nalézt záhadný přístroj, u kterého záhy zjistili jeho pravou funkci – byl to portál otevírající brány času. Nikdo netušil, odkud se vzal a kdo ho sestrojil, natož jak se používá a kam vlastně předměty vložené do něj mizí. Ale nějakou, pro mne záhadou, na to přišli. Jediná potíž byla v tom, co tato brána potřebovala ke svému chodu – [Nihilum]. Zvláštní světélkující minerál, který se při špatném skladování velmi rychle rozpadá. Spolu s bránou ho našli naprosté minimum, tak akorát na pár pokusů a naši výpravu.

A právě tu se rozhodli uskutečnit kvůli zmíněnému palivu. Zjistili totiž, jakou obrovskou sílu v sobě skrývá. I to malinké množství, které se jim podařilo zachránit, mělo údajně několikasetnásobně větší potenciál na výrobu energie, než největší jaderné elektrárny současnosti. Jedině nalezení zdroje těchto minerálů by mohlo odvrátit nevyhnutelnou světovou válku o poslední zbytky nerostného bohatství na Zemi. [Jednota] už byla neustálým zbrojením a strachem z války na pokraji sil. Ač na tom okolní aliance nebyly o moc lépe, byla by třetí světová válka nejspíše tou poslední, pro všechny.

Naše výprava měla všechno toto odvrátit. Cíl byl proto naprosto jasný – vydat se do minulosti, zabezpečit maximální množství [Nihilia] a dopravit ho v co největším množství na území dnešní [Jednoty]. To by zabránilo světové surovinové krizi a zároveň by to vyneslo [Jednotě] drtivé dominantní postavení mezi všemi aliancemi.

Stáří nalezených vzorků odhadli na přibližně dva miliony let. Přesně tak daleko do minulosti se naše výprava musela vydat. Čert ví, jak přišli na to, jakým způsobem portál nastavit na toto datum a jak vlastně otestovali jeho funkčnosti, ale údajně se vše podařilo na jedničku. Při psaní tohoto deníku už je mi jasné, že to na jedničku nebylo. Ale přenos jsem přežil. Stejně jako pár odvážlivců přede mnou, kteří jako první vkročili do neznáma a stihli odeslat kód z minulosti (tedy aktuálně mé současnosti), než se jednosměrný portál nadobro zavřel.

Všichni do jednoho jsme ale na této misi dobrovolně a každému bylo jasné, že se něco může podělat, proto mne vůbec nepřekvapuje, že teď sedím sám uprostřed neznámé krajiny a marně pátrám po zbytku jednotky. Jen doufám, že se mi je podaří najít brzy, snad zítra. Pak uděláme, co musíme a za pár let hurá odsud. Jelikož víme, kde portál hledat, neměl by být pro vědce problém uvést ho do provozu a po splnění úkolu odeslat všechny zpět domů.

- - -

Ráno ho probudil chlad. Ačkoli sotva vylézalo slunce nad obzorem, ptactvo už po okolí křičelo jako o život. Oheň před skrýší už jen doutnal v podobě červených uhlíků. K snídani si z batohu vytáhl malou energetickou tyčinku, kterých dostali přídělem poměrně velké množství. Byla to doslova energie sbalená na cesty, obsahující pro tělo vše potřebné. Uhasil zbytek ohniště, sbalil plachtu z přístřešku a připravil se na další pochod. Chvíli se ještě zdržel s vysílačkou. Zkoušel do ní klepat, vytřepávat z ní zaschlé bahno a marně mačkat čudlíky, ale nezabralo nic, nevydala ani hlásku.

Vrátil se k poklidně tekoucí řece, odhodlán pokračovat směrem, kde včera viděl zvláštní úkaz na obloze – přistání dalšího člena výpravy. Žádné stopy lidské aktivity ale v okolí nezaznamenal. Z lesa si přinesl delší větev a chvíli okolo řeky pochodoval, aby našel vhodné místo na přebrodění. Sundal si boty, vytáhl kalhoty a vkročil do vody. Před sebou si při tom, jako slepeckou holí, zkoumal terén a hloubku. Vody tam bylo jen nad kolena, ale byla dost ledová. Občas mu do nohy nabourala rybka, kterými se to tu jen hemžilo, občas špatně našlápl na kluzký kámen a ujela mu noha. Jelikož nebyla řeka příliš široká, dostal se brzy na druhý břeh. Zapřemýšlel, jestli doplnit zásoby pití, když tu měl krásný, průzračný zdroj pitné vody. Zatím jí měl ale dostatek a každý litr navíc se při dlouhých pochodech nepříjemně pronese. Obul se a vydal se cestou dál, tentokrát směrem nahoru z údolí, k malému pohoří pár hodin před ním.

Krajina se z louky pozvolna měnila v jehličnaté lesy. Nejprve procházel menšími porosty, které postupně vystřídaly vyšší stromy. Naštěstí měl ale stále přehled o tom, jakým směrem jít. Všechno nasvědčovalo tomu, že jde stále na sever. Poznat to například podle jednoduché poučky růstu lišejníků na stromech. Ty samotné ale byly zvláštní, žádné, které by znal z budoucnosti. Podivná struktura kůry, šišky kulaté, s ostrými trny a velké jako pěst, jehličí se na větvích ježilo na všechny strany. Takto podivných druhů se tu mísilo několik. Procházel i kolem různých keříků obsypaných barevnými bobulemi a plody hrající všemi možnými odstíny. Některé vypadaly nadmíru lákavě, což ale bylo jasné znamení se jim raději obloukem vyhnout. Už si dokonce i zvykl, že občas vyplaší nějaké divé zvíře a trochu polevil v ostražitosti. Zatím ani koutkem oka nezahlédl nic, co by ho chtělo sežrat ke svačině, proto byl v klidu.