PÍSEČNÁ DÁMA

Odlétáme domů…
Bádání dlouhé, sbalíme pár věcí, slast chystání, poslední chvíle, domov…
Pryč z tohoto světa hnusu primitivního života, plození pro plození, rvačka o okousanou kost…

Planeta „lidí“, masa hmoty bez mozku a směru, příroda krásné ale ubitá.
Žerou vše, až nebude co, pak i sebe…
Můj problém naštěstí to není …za tři dny odlétám…

Shon příprav…kolem nás „krouží“ holčičku, pláče a něco drží v zavřené pěsti. Nedalo mi to.

„Co to máš?“
„To mi dal ten pán, že budete vědět, co s tím…“

Divná předtucha
Do laboratoře jsem ji vzala, kultivačního roztok, obsah dlaně setřela.
Usmála se…její oči mi něco sdělovaly, já neslyšela…

Už nevím proč, kulturu jsem vložila do velmi pevného a odolného boxu.
Dvě hodiny se nedělo nic. Pak se děvče přitisklo a já oněměla…

V boxu žena byla, jako z písku tvořená, cizí, děsivá… a komunikovat chtěla…

„Kdo jsi?“
Telepaticky mi v hlavě zněla pýcha výpovědi…
„Dávno přiletěla a v kameni cestu přežila, mezi ohněm se ocitla, oheň sopky mou sílu bral,
nikam jsem nemohla, uvězněná tisíciletí…
pak mě našel a odnesl, najíst masa mi dal, čas aklimatizace…
„A co umíš?“
„Jsem předurčena vládnout, ničeho se nebojím…rychle množit se umím, hladová stále, sílu života chci
rychlá paní jsem, přes potok skočíš, dva kroky učiníš a na věky můj jsi ve smrti krásy…“
začala sebou v boxu házet, tvář v hydru změna, řev „maso mi dejte!“

Ohřála jsem stěny boxu do běla, trochu stáhla se…
Zkusila jsem na ni veškeré jedy, desinfekce, nezabíralo nic, i antrax zbaštila jak dortík po obědě…
Jedině oheň ji držel zkrátka, spálená horká půda ji nebránila v množení…a ta rychlost byla neuvěřitelná…do roka by zvládla obsadit půl planety…

Zoufalá byla jsem, na straně jedné fuk mi to bylo, letím pryč…představa, že modrou planetu této potvoře nechám … svědomí pálilo…

Chmur v lící, hlava topí se v myšlenkách, nápad žádný, beznaděj…dotyk na paži…
Blesk myšlenky osvítil mysl…
Ona ji donesla, stále živá je… to jsem ale blbá…
Klíčem ona je, někdo klíč mi poslal…!!!
Její krev na rozbor, nepípla, jakoby vědoma poselství svého…úsměv letmý…
Nerozuměla tomu, co dělám, ale věděla, že je to dobře…

Analyzovala a našla…
Ten někdo srdce měl, našel jí, hrůzu zplodil, možnost vytvoření zbraně…
Moc neměl, ale rozum.
Očkovací látku našel…
Smrt poslal mi, život zároveň… pochybuji, že živ je…

Přišla k ní, vyzývavý úsměv dámy z neznáma…samolibost dokonalé smrti lovce…

„Mám pro Tebe dárek…“
„Zase nějaká směšná chemie?“
„Nech se překvapit…“

Její smrtelný řev poražené pýchy, prosila, kroutila jak had, ale víc už nemohla…

Za chvíli bylo po všem…
Obrovské množství očkovací látky včetně vzorce její vytvoření, vlády světa obdržely…
Aspoň nějaký dar této zemi, jak s tím tyto bytosti naloží nevím, pud sebezáchovy je silný… snad

Děvče zmizelo…
Že bych i na této planetě potkala anděly? Doma jich máme dost, ale tady?