KAREL GOTT

Sedmnáctý den letu nám došla témata k hovoru. Probrali jsme už všechno, od mercedesu, lexusu, volva a BMW přes blondýny, brunety, zrzky a plešaté po fotbal, hokej, tenis a biatlon a dneska jsme od rána v pilotní kabině Karla Gotta seděli jako zařezaní. Civěl jsem do přístrojů a přemýšlel, o čem ještě nebyla řeč; na výrazech Matyáše a Jonáše bylo patrné, že jsou na tom stejně. Vtom mě něco napadlo: „Hoši, a kdo byl vůbec ten Karel Gott?“
Nevěřícně na mě oba pohlédli.
„Cože?“ vypadlo po půlminutě hrobového ticha z šokovaného Matyáše. „To si děláš kozy, vole!“
„Ty fakt neznáš našeho Božského Káju?“ ujišťoval se neméně konsternovaný Jonáš.
„Neznám,“ přiznal jsem se. „Tak kdo to teda byl? Nějaká historická celebrita? Mně děják nikdy nebavil, měl jsem z něho na vízo vždycky čtyřku!“
Matyáš obrátil oči v sloup. „Tak to jsem teda ještě nezažil! Co poslouchali vaši?“
„Jak, co poslouchali?“ nechápal jsem.
„Jakou muziku,“ přispěchal s vysvětlením Jonáš.
„Punk,“ řekl jsem bez přemýšlení, protože na to, jak mi naši před každou festivalovou sezónou vystříhali a nabarvili číro a nutili nosit křiváčka, opíchaného plackami, vysoké šněrovací botičky a ocvokovaný opasek, do smrti nezapomenu. Ještě dneska se budím zpocený hrůzou ze snů o svém dětství.
„A to neznáš Káju?“ podivil se Matyáš.
„Neznám,“ zopakoval jsem podrážděně. „Znám jen N.V.Ú., Plexis, Degradaci a Staré pušky!“
„Staré pušky!“ vyprskl Jonáš. „Taková kapela fakt existuje?“
„Existovala,“ konstatoval jsem rozmrzele. „Ale už se dávno rozpadla.“
„Káju přece zná každý! KAŽDÝ!“ vpadl do našeho dialogu Matyáš.
„Já ne!“ ohradil jsem se. „Tak kdo to, kurva, byl?“
„Přece zpěvák!“ pravil Matyáš.
„Dám dělovou ránu, Trezor, Kávu si osladím, Lady Karneval, Mistrál, Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, Včelka Mája, To musím zvládnout sám, Když milenky pláčou, Když muž se ženou snídá – nic?“ vychrlil ze sebe Jonáš zřejmě tituly Gottových písniček.
„Ani hovno,“ řekl jsem, protože žádný název mi nic neříkal, já totiž vyrůstal na Sestře, Slepých nábojích, Rychlé jízdě a Sladkých 11. „Kdy ten Gott žil?“
„Narodil se v první půlce minulého a zemřel na začátku tohohle století,“ odříkal Matyáš. „Tebe nikdy nenapadlo ani si to vygůglit? Ty ses nikdy nezajímal o to, po kom je tahle raketa pojmenovaná? Kdo sis, kurva, myslel, že to je?!“
„Nějaký politik nebo vědec,“ přiznal jsem se. Moc jsem po tom nepátral, proč taky, bylo mi to šumafuk. V životě by mě nenapadlo, že to byl nějaký zpěvák.
„Přece jste se o něm museli učit ve škole!“ namítl Jonáš.
„Jenže já chodil do Montessori,“ namítl jsem.
„Tak to sorry!“ ušklíbl se Jonáš a výmluvně pohlédl na kolegu znalce. Jejich výrazy hovořily jasnou řečí: Co to máme v posádce za ignoranta?“
Vtom se rozblikala červená kontrolka a melodický hlas Heleny Vondráčkové (namouduši nemám tušení, co ta ženská je nebo byla zač), počítačového mozku našeho plavidla, oznámil: „Cíl letu v dohledu! Opakuji: cíl letu v dohledu!“
Všichni jsme se nahrnuli k oknu. Opravdu, planeta s podivným jménem Michal David už byla vidět pouhým okem.