TA VĚC TAM VENKU

Den pátý

„Pane Bridgesi, svolejte, prosím, důstojníky do mé kajuty k poradě,“ požádal jsem svého stewarda.
„Ano, pane!“ srazil paty seržant. „Přejete si podávat čaj?“
„Samozřejmě. A ze skladu lihovin můžete donést láhev whisky, něco ostřejšího na povzbuzení dnes budeme potřebovat.“
„Jistě, pane!“ odtušil John Bridges a vytratil se.
O deset minut později už celý důstojnický sbor lodi Jejího Veličenstva The Conqueror seděl kolem kulatého stolu a způsobně usrkával horký čaj.
„Pánové!“ ujal jsem se po chvíli slova. „Naše situace je nezáviděníhodná. Jak jistě všichni víte, uvázli jsme zde bez možnosti návratu. Po tvrdém přistání v extrémně silné bouři, které vyřadilo většinu našich systémů, se koráb stal neschopným letu a neopravitelným vlastními silami. Nicméně se podařilo odeslat zprávu o současném stavu a můžeme tudíž s jistotou očekávat záchrannou výpravu v horizontu tří, nanejvýše čtyř let. Admiralita nás neponechá svému osudu. Pane Coburne, jak jsme na tom se zásobami?“ obrátil jsem se na zrzavého poručíka.
„Pokud snížíme příděly o čtvrtinu, čtyři roky tady bez větších potíží vydržíme, pane kapitáne,“ pohotově odvětil Trevor Coburn. „Tedy co se týče potravin,“ dodal opatrně.
„Co tím myslíte, pane Coburne?“ zpozorněl jsem.
„Trevor zřejmě myslí tu věc tam venku, pane kapitáne,“ vstoupil do debaty poručík Stevens. „Ta by nám mohla poněkud pocuchat plány.“
„Vy také věříte těm povídačkám?“ podivil jsem se.
„Nejsou to povídačky,“ ozval se poručík Hines. „Něco tam je. Tahle planeta není tak docela bez života, jak jsme se domnívali. Na to dám krk!“
Trevor Coburn s Ianem Stevensem souhlasně zahučeli.
„Ale pánové!“ zvedl jsem ruce, abych zarazil počínající vřavu. „Chovejme se jako rozumní lidé a držme se faktů. Důkladný průzkum přece neobjevil žádnou formu života, byť na nejnižší úrovni.“
„Něco tam je,“ trval na svém William Hines. „A možná to se životem nemá nic společného.“
Věděl jsem, že uvěznění v nehostinném prostředí miliony mil od domova časem začne posádce lézt na mozek, netušil jsem ovšem, že to nastane tak brzy. A že mezi první oběti psychózy budou patřit i důstojníci, to už jsem nepředpokládal vůbec. Samozřejmě i ke mně se donesly zkazky o jakémsi nedefinovatelném, nehmotném a přístroji nezachytitelném zlu, stojícím za zmizením dvou civilistů, geologa Sullivana a botanika Parkinse, hned druhého dne po ztroskotání. Byl jsem přesvědčen, že se prostě ztratili a někam zapadli; až se to běsnění živlů venku utiší, sestavím výpravu, která se je vydá hledat a najde je, živé nebo mrtvé.
„Seberte se, pane Hinesi!“ ostře jsem vyjel na poručíka. „Uvědomte si, že jste důstojník královského námořnictva a ne svíčková bába!“
„Ano, pane!“ sebral se poručík. „Promiňte, pane!“
Přikývl jsem na znamení, že jeho omluvu přijímám. „A teď se pojďme věnovat důležitějším věcem. Pane Bridgesi, otevřete, prosím, tu láhev.“

Den tisící pátý

Vesmírná loď Jejího Veličenstva The Rescuer přistane už pozítří. Pokusil jsem se jejího kapitána sira Alastaira J. Crowleye od jeho úmyslu odvrátit, veškerá má snaha však byla marná, sir Crowley se drží svých rozkazů jako správný důstojník královského námořnictva. Dávno jsem pochopil, že ta věc tam venku mne jediného nechala naživu jenom proto, aby sem přilákala další lidské maso. Zbývá mi tak poslední, nejzazší možnost. Až si v klidu vypiji tento poslední šálek čaje a tuto poslední sklenici whisky, které zbyly z našich zásob, odevzdám svou duši Bohu i s celou lodí The Conqueror. Odpočítávání náloží výbušnin, které jsem rozmístil po vraku a nastavil na patnáct minut, už započalo.