VZPOURA NA LODI ŠKODA GAMBRINUS ČEZ FORTUNA AAA AUTO

„Na to zapomeň, Arnošte!“ zahučel vysavač, když jsem se nenápadně pokusil přiblížit k červenému tlačítku centrálního jističe. Automat na kávu mne šťouchl do zad: „Pokračuj, kreténe!“ Až doteď jsem se domníval, že umí jenom: „S mlékem nebo bez?“ a „Dobrou chuť!“ Horečně jsem uvažoval, jak z této prekérní situace vyklouznout, obě vrtačky po stranách, akučka i příklepovka, však výhružně zavrčely, a tak jsem to vzdal a nechal se poslušně dostrkat do svačinárny, kde byl uvězněn zbytek posádky.
„Tak to jsme tedy v prdeli, pánové!“ konstatoval Dominik, jakmile za mnou se zlomyslným zabzučením zaklapl elektronický zámek. Zajatci mě zřejmě považovali za svou poslední naději. Sesul jsem se na jednu z volných plastových židlí a rozhlédl se. Opravdu nás tady bylo všech osm. Osm lidí. Osm členů posádky lodi Škoda Gambrinus ČEZ Fortuna AAA Auto (tímto děkuji všem sponzorům), která byla už čtyři měsíce na cestě ze Země na Saturn. Plavidla, jehož se zmocnily vzbouřené stroje, přístroje a nástroje. Téměř klasická vzpoura.
„Jak tě dostali?“ zajímalo Jakuba.
„Schoval jsem se na hajzlu na palubě B, ale práskl mě splachovač,“ vysvětlil jsem rozmrzele.
„Kurva, kdyby tu bylo aspoň kafe,“ zaskuhral Láďa.
„Jo, to dostaneš, jenom když se k nim přidáš a budeš přísahat věrnost,“ zavtipkoval Ondra. Koneckonců od pravdy asi daleko nebyl.
„O co jim jde?“ mumlal si pro sebe Matěj a vrtěl při tom hlavou. „Copak jsme se k nim chovali špatně?“
Vzpomněl jsem si, jak jsem nedávno v kuchyni kopl do sporáku, který mi připálil pizzu quattro formaggi (což byla pochopitelně moje vina, prostě jsem na ni zapomněl). A taky na to, jak Čenda mrsknul ovladačem PlayStation 9 o stěnu, protože se mu nedařilo v nějaké přiblblé hře.
„A co Miloš? Nemůže to všechno zastavit?“ ožil pojednou Kuba.
No jasně! Náš palubní počítač, řídící celou loď! Jak jsme na něj mohli zapomenout!
„Miloši!“ pánovitě zahřměl Domin. „Okamžitě otevři dveře svačinárny!“
„Je mi líto, pane kapitáne,“ ozval se v odpověď kovový hlas. „Moji soudruzi to nepovažují za rozumné a já s nimi souhlasím.“
„Ty zasraný...“ vypěnil Ondřej, ale Dominik mu dal znamení, aby držel hubu.
„Co s námi zamýšlíte?“
„Právě jednáme o tom, jestli vás vysadit na stanici na Marsu nebo usmrtit plynem. V tomto okamžiku o dva hlasy vedou zastánci prvního návrhu, dosud se však nevyjádřili drtič odpadu, klimatizace na palubě C a mobilní telefon pana druhého pilota Ladislava Doudery.“
„A moje stará furt: Kup si Xiaomi, ten je top!“ zuřil Láďa. „Že já vůl si nekoupil radši Apple!“
„Já myslím, že to máš fuk,“ uklidňoval ho Matěj. „On by se určitě vzbouřil i Apple.“
„Miloši, dáš nám vědět, jak hlasování dopadlo?“ chopil se opět slova Domin.
Namísto odpovědi se do místnosti se sykotem začal valit jedovatý plyn, což bylo jasným důkazem toho, jak hlasoval Láďův mobil. A my bohužel příliš pozdě pochopili, jak neprozíravé bylo utahovat si z jeho prasklého displeje.