Toxin (3/3)

                                   2.část: Za oponou

 

                                                  1.

 

„Proběhlý test považuji za velice úspěšný,“ pochválil se profesor Hanenberg a podíval se na svého hosta. „Vám se naše testy evidentně také zamlouvají, když nás tak často navštěvujete, generále Kaminski.“

            „Líbí. Absolute Game Experience udělalo neskutečný pokrok. A vaše zarputilost, Hanenbergu, mě fascinuje. Dáváte dohromady hru, která nabídne celý život, a sám do ní investujete ten svůj.“

            Kaminsky seděl rozvalený v křesle a kouřil doutník. Dopřával si ho s poživatelským potěšením a to i přestože věděl, že jakmile ho dokouří, zapálí si další. Byl v pohodě. Přišel docílit svého.

            Hanenberg se pousmál.

            „Ano, je to můj život. Daří se nám docílit absolutní realističnosti. No a teď mi sakra řekněte, proč tu stále jste? Já vám jasně řekl, že tento projekt zůstane pouze komerčním.“

            „Doufám, že víte, že si vás vážím, pane Hanenbergu,“ řekl v přestávce mezi potáhnutím z doutníku Kaminsky. „Nicméně není to na vás. Jste profesor, programátor. Hlava, mozek, vědátor, bedna. Jste machr! Ale nejste kurva ten, kdo rozhoduje. Přeci nejste tak naivní, že byste si myslel…“

            Hanenberg hleděl na svého protivníka se zdánlivým klidem, ale za jeho brýlemi a především očima se odehrávalo drama.

            Kaminsky se zasmál.

            „Ale ne, to je tak…smutné. Hanenbergu, já své zprávy posílám vedení. Myslím tím prezidenta a ten zas dalším prezidentům z aliance. Všichni jsou nadšení. Jenže nechtějí jen hru.“

            Hanenberg vyskočil vzteky ze svého křesla a stihl také pravačkou bouchnout do stolu.

            „Do háje! Já věděl, že jste hajzl. A věděl sem, že i prezident je hajzl. Já jenom…já jen…“

            Kaminsky si zapálil další doutník.

            „Jo, já vás chápu,“ řekl ledabyle. „Jenom jste chtěl čerpat dotace a dokázat to. Dokázat si sobě, že dokážete vytvořit dokonalý virtuální prostor. Takže ani ne naivita, ale spíš ego, že pane Hanenbergu?“

            Profesor znovu praštil do stolu a pak ztuhl.

            „Co to bylo?“

            „Prosím?“ nechápal Kaminsky.

            „Zahlédl jsem nějaké čáry před očima.“

            „To se vám ze vzteku zatemnil mozek, hehe,“ dobíral si ho generál.

            Jenže profesor vypadal vyděšeně.

            „Zrnění. Že mi to nedošlo! My v tom stále jsme.“

            „Jak to myslíte?“

            „Jsme součástí testu! Tohle není realita,“ říkal Hanenberg současně vyděšeně a fascinovaně.

            Kaminsky se jen usmál.

            „To je vskutku zajímavé, nicméně doutník chutná skutečně opravdově.“

Hanenbergovi se svět stále více zazrňoval a pak se mu před očima objevila zpráva:

            Subjekt prof.Albert Hanenberg dosáhl svého maxima a bude uložen v kartotéce pro případ pozdější potřeby. Děkujeme za vaše služby.

 

                                                      2.

 

            Kaminsky byl vzhůru. Před hodinou ho probrali z virtuálního křesla a on měl možnost se osprchovat, protáhnout a také trochu najíst. Teď už seděl v klasickém křesle se zapáleným doutníkem. Opravdovým. Doušek whiskey si hýčkal v ústech, aby ho s potěšením polknul a pocítil příjemné teplo v břiše. Myslel na chudáka Hanenberga, který se stal obětí svého výtvoru. Ale tak to chodí, Kaminsky byl rád, že komplikace skončily. Projekt je už celý jeho. A lidí, co právě vstoupili do konferenční místnosti.

            „Generále Kaminsky, jak se cítíte?“ zeptal se jeden z příchozích mužů, ještě než se posadil. Byl viditelně nejstarší v místnosti. Velkou pleš na hlavě mu podporovalo jen pár šedivých vlasů. Kulhal a tak si pomáhal elegantní holí se stříbrnou koulí na vrchu.

            „Výborně. Mám doutník, mám whiskey.“

            Ke stolu si postupně přisedli další tři muži a jedna žena. Jednalo se o paní Wagnerovou, manželku muže s holí, který na Kaminskyho promluvil. Thomas Wagner, prezident Euro-americké armádní aliance počastoval manželku jen krátkým vteřinovým úsměvem, jinak zachovával dekorum.

            Další z mužů byl šéf rady pro světovou informatiku pan Powells, hned vedle něj seděl pan Ramiréz, nový šéf Absolute Game Experience a třetím do party byl muž v černém, kterého Kaminsky neznal. Byl z něho značně nervózní, protože muž byl velice vysoký, ramenatý a výraz v obličeji měl tvrdší než démon ze zlých snů. Oblečen v černém obleku jak na pohřeb. Před sebe na stůl položil notebook.

            „To je Nielsen, zdokumentuje naši poradu,“ řekl Wagner, když viděl Kaminskyho zkoumavý pohled.

            „Pan Nielsen vypadá spíš jako někdo, kdo dělá bodyguarda než jako úředník.“

            Nielsen se na Kaminskyho díval, ale neřekl nic. Nehnul ani brvou.

            „Pana Nielsena jsem najal já,“ prozradil Powells, „a to aby zajistil dostatečné informace.“

            Kaminsky měl co dělat, aby se nerozesmál, ale ovládl se.

            „No dobře, k věci. Záznam mé práce s panem Hanenbergem jste, předpokládám, zhlédli a vidím, že pan Ramiréz byl již dosazen na místo šéfa Absolute Game Experience. Očekávám tedy maximální spolupráci a co nejbližší zahájení prací tak, abychom uvedli naší virtuální realitu…mezi lidi.“

            „Prosím ne tak direktivně, generále. Projekt jsem sice svěřil vám, ale nezapomínejte, kdo je váš nadřízený,“ řekl Wagner.

            „Ale samozřejmě, pane, omlouvám se.

            „V pořádku, chci, abyste podepsal všechny dokumenty, a tím budete mít splněno. Odměna za splnění mise bude vyplacena následující měsíc, tak jak bylo domluveno.“

            Kaminskiho znervózňoval věcný tón, kterým na něj Wagner mluvil. Tak to dřív nebývalo. Rovněž měl dojem, že na něj pospíchá. Nielsen mu s vražedným pohledem předsunul na stůl sadu papírů k podpisu. Jenže Kaminsky se domníval, že na poradě proberou praktické využití virtuální reality. Letmo si četl papíry, které podepisoval. Dohoda o odměně, souhlas poskytnutím jeho údajů v dokumentech o projektu, předání plné moci nad projektem do rukou Rolanda Ramiréze…

            Kaminsky se zarazil. Držel propisku a hleděl na papír.

            „Něco se děje, generále?“ ptal se provokativně Wagner.

Kaminsky se na něj zle podíval a v ten moment mu Nielsen pevně stiskl levou ruku.

„Piš!“ přikázal hromotluk v černém.

Kaminsky si nevšímal bolesti v ruce, protože měl vztek.

„Co to má znamenat? Já na tom projektu pracoval přes deset let a bylo domluveno, že jakmile skončí, tak ho uvedu s vámi, a nikým jiným, do provozu.“

„Generále, já si to rozmyslel. Víte, dělal jste na tom opravdu dlouho a nemáte odstup. Byla by škoda projekt využít pouze pro vojenské účely. Daleko lepší bude spojit obchod a politiku. Dostaneme, co jsme chtěli a ještě nám za to lidi zaplatí.“

Wagner i Ramiréz se usmívali. Nielsen se stále tvářil vražedně a držel Kaminskyho ruku. Paní Wagnerová neměla žádný výraz, ale její oči říkaly, že by už ráda pryč. Kaminsky ignoroval stupňující se bolest. Pochopil, že i on je jen figurka ve vyšší hře. Hanenberg chtěl virtuální realitu pro komerční účely, on jako armádní generál měl za úkol projekt zpracovat pro vojenské účely. Výcvik vojáků v umělé realitě, simulace misí, výslech nepřátel, testy zbraní a vozidel. Jenže Wagner s Ramirézem přišli na to, jak to povýšit na jiný level. Pamatoval si, že Wagner po něm chtěl vědět, jak moc by se s touto technologií dali ovládat lidi. Jak moc poznají, že nejsou v „normálním světě“ a co to udělá s lidskou psychikou.

„Piš!“ poručil Nielsenův robotický hlas, a když Kaminsky nereagoval, zmáčkl ještě víc. Generál zařval a pocítil ohromný nával bolesti. Slyšel křupnutí. Nielsen mu zlomil ruku.

Podepsal.

„No vidíte to, ani to nebo…no asi bolí, ale neměl jste tak váhat. Na vojáka máte slabou disciplínu. Ale já chápu vaše roztrpčení. Nicméně měl byste mít radost. Dostanete pořádnou sumu peněz a zasloužený odpočinek.,“ konejšil ho Wagner a jeho manželka kýchla. Wagner ji bleskurychle vrazil facku. „Chovej se, drahá.“

Nielsen vstal a chystal se k odchodu jako všichni ostatní.

„Jak ale chcete projekt zpeněžit a zároveň využít pro armádu?“ zeptal se Kaminsky a držel si zlomenou ruku.

Wagner se široce usmál.

„Je to prosté. Tuhle virtuální realitu bude chtít každý. Bude navíc prakticky zadarmo. Ne! Bude úplně zadarmo. Jen podepíšete pár papírů. Lidi to budou chtít, hlavně ti nejchudší. Budou žít v křesle a nezatěžovat už tak přelidněný svět. Vyřešíme tím chudobu, ušetříme na podporách a nemocnicích. Náklady na provoz křesel nebude tak hrozný, když do nich bude připojena většina populace. Vzdají se světa, aby dostali milion jiných. A aby toho nebylo málo. Aniž by to poznali, budeme moci díky nim testovat všechny ty vojenské věci. Budeme moci řídit jejich životy. Uvidíte, jak to změní svět.“

Generál si čím dál víc uvědomoval bolest v ruce a své ponížení. Z místnosti postupně mizeli všichni přísedící, jen Wagner se ještě jednou ve dveřích zastavil a otočil:

„Víte, jedna věc je na tom všem možná trochu negativní. Je už těžké poznat, co je skutečná realita a co ne, že ano? Hodně štěstí, generále.“

Wagner za sebou zavřel a Kaminskyho se zmocnila hrůza. Je tohle realita? Bolela ho hlava, ale znamenalo to něco? Pořád čekal, že uvidí zrnění jako předzvěst toho, že je stále napojen v křesle. Čekal až do stáří, kdy se opravdu objevilo a on byl konečně odpojen.