Rav Ollpheist: Hlasy

…

Na Vaalu jsme se s Rogurem ani neohřáli a po dvou dnech jsme vyráželi zpátky na Lehon. Na palubě Šedého muflona bylo pohodlněji než ve stíhačce. Výprava byla naplněna optimismem. I Rogur se zdál být klidnější než předtím. Spokojeně podřimoval a vybízel vojáky ke hrám.

Kdo by si pomyslel, jak rychle se některé věci dějí? Jestli se mé vize ukážou být spolehlivé, bude to pro naši skupinu skutečný pokrok. Základna Stín hvězd by nás mohla jednoho dne dovést až ke křižníku Krotitel a mohli bychom se k informacím o základně Star Forge posunout o krok blíže. Kdybychom je mohli využít pro své potřeby, byla by výhoda na naší straně. Konečně bychom se mohli Alianci postavit s určitou silou a nemuseli bychom se spoléhat jen na pašované zbytky a odpad.

Ponořil jsem se do svých myšlenek a čekal na přílet na Rakatu Prime.

 

…

 

Lehon se, stejně jako posledně, rýsoval na pozadí černočerného vesmíru.

Muflon ztěžka dosedl na povrch planety. Přede mnou, Rogurem, Rejadem, Oqixe, Ignitou a sborem vojáků byly zhruba dvě míle, které jsme museli zdolat poměrně nehostinným terénem.

Obával jsem se, aby ostatní členy skupiny nezasáhl shluk stovek hlasů. Pohroužil jsem se do svých myšlenek a vzýval jsem Soena, aby mě opět vyhledal. Netrvalo to dlouho a jeho hlas, opět zprvu strojový, se ozval: „Říkal jsem ti, že se vrátíš.“

„Musel jsem. Máme tu něco nedořešeného. Potřebuji ale, abys zařídil, že se tvoji lidé nebudou pokoušet udělat mým přátelům to, co jsem tu minule zažil já.“

Následně jsem promluvil ke svým hmotným souputníkům: „Za těmi skalami by měl být chrám.“ Zrychlil jsem tempo, abych si mohl ověřit pravdivost svých vizí.

„Nelíbí se mi to, ale pokusím se. Bude lepší, když budou bádat a my budeme moci hovořit.“ Na několik minut se odmlčel, než se opět vrátil. „Udělal jsem některá opatření, která tvým přátelům zajistí klid. Stín hvězd jim bude přístupný, není pro nás důležitý. Nech je vstoupit do svatyně a zůstaň zde.“

„Dobře. Já budu mít klid také?“

„Kéž by,“ povzdechl si Soen, „ty jsi s nimi už v kontaktu byl, takže je od tebe nemohu tak dobře izolovat. Budu s tebou ale rozmlouvat, tudíž se ostatní budou držet zpátky.“

Zničehonic se ale z okolních lesů začaly ozývat hlasy. V návalu paniky jsem je okřikl na slyšitelné úrovni. Vojáci okamžitě zbystřili a namířili své zbraně směrem, kam jsem zvýšil hlas.

„Děje se něco?“ zeptal se nervózně Rejad.

„Už je slyším zase.“

Rejad se tázavě zahleděl na Oqixe a Ignitu. Jak sithská dívka, tak bývalá schránka nexu jasně a důrazně naznačily, že nic neslyší. Pomalu jsem si mezi ostatními připadal jako blázen. Díky mé úmluvě s Diguvem Soenem se jim přízraky nevěnovaly, takže jsem nemohl dokázat, že jsou skutečné.

Hlahol nabýval na intenzitě. Soen se zapřísáhl, že je zklidní, a odmlčel se.

Rejad opatrně a pomalu přistoupil opět blíž a položil mi ruku na rameno. „Chceš jít dovnitř, nebo tu zůstaneš s vojáky?“ Jeho hlas zněl ustaraně, ale obsahoval mírnou výzvu.

Potřeboval jsem se vypořádat se vším, co mi chtěl Soen ukázat, takže jsem odmítl: „Čím blíž jsme byli, tím víc jsem jich slyšel. Uvnitř to bude ještě horší. Navíc se alespoň postarám o vojáky, kdyby se objevilo něco, na co by sami nestačili.“ Zastřel jsem své pravé a úplné úmysly. Byla pravda, že jsem se obával hrubosti hlasů, ale zároveň jsem byl zvědavý, co mi Soen ukáže.

Moji přátelé chvíli nato zmizeli i s nedávno získaným protokolárním droidem Eonem do útrob pobořeného chrámu.

„Takže mi, Soene, chceš ukázat něco důležitého?“

„Ano,“ zazněl mírně pobaveně Soen, „něco ti ukážu.“ Poznal jsem, že mi uchystal iluzi, že mi chce ukázat některou ze svých vzpomínek.

„Tohle,“ rozmáchla se postava v černé kápi, kterou jsem určil podle hlasu jako svého průvodce, „je pravý Lehon. Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsme měli hmotná těla. Tisíc let? Deset tisíc let? Kdo ví.“

Stáli jsme na vrcholku pyramidy, kterou jsem navštívil minule. Do ní mířil mnohasettisícový dav. Bylo mezi nimi několik postav v modrých kápích. Zbytek, tedy většina, měl kápě pískově zbarvené. Dav vypadal jako několik málo oáz v mohutné mase pouště. Každých deset metrů plál koš se dřevem, jehož plamen ozařoval dav a vrhal na něj kroutící se stíny.

„Tohle je poslední den, který je ještě zaznamenaný dole v pyramidě, že?“ prolomil jsem posvátné ticho.

„Ano, moje tehdejší já stojí přesně pod námi u oltáře a nechává Rakaťany i zbytky Temných vystupovat z těl. Mysleli jsme si, že to bude to nejlepší, co můžeme udělat. Jen s i to představ. Žádné bolesti, smrt ani stáří. Stačilo jen málo a mohli jsme se stát bohy.“ Jeho hlas se chvěl vzrušením. I po těch tisících let stále věřil v to, že byl dobrý nápad posunout prosté občany do sféry těch nejmocnějších uživatelů Síly.

„Proč se z vás tedy bohové nestali?“ neudržel jsem se a rýpl si.

Kápě se zasmušile sklopila k zemi. „Bylo to až moc pošetilé, aby to byla pravda. Někteří se po čase začali nudit, pohroužili se do tak hluboké letargie, že se jejich mysl rozplynula. Jiní se zase rozhodli cestovat napříč vesmírem a nikdy se nevrátili. Rakaťané věřili, ač jsme jim tu myšlenku vyvraceli, že zbavením se těl stanou na stejné rovině s námi. Věřili, že obdrží nějaké úžasné schopnosti, že budou moci hýbat prostorem a časem. Jaké to pro ně bylo zklamání. Někteří se dokonce vrátili do svých těl a rozhodli se zestárnout. Někteří se upnuli na získávání vědomostí a pracovali více či méně tajně na všemožných projektech pro Republiku, Alianci i jen tak pro vlastní zábavu. Někteří…“

„O jaké projekty šlo?“ skočil jsem mu do řeči.

„Nech mě domluvit. Chovej se uctivě ke starším,“ odsekl Soen. „Ti, kteří zůstali ve vyšší sféře, se po mnoha letech uložili ke spánku. Věčný život není pro každého. Denně jsem cítil, jak se některá z myslí rozplývá a mizí. Nemohl jsem nic dělat. Každý znal riziko, ale odmítal si připustit fakta. I moji druhové pomalu mizeli, ale nás zbylo pouhých deset. Deset Temných Jediů z několika set. Rvalo mi to srdce, když jsem cítil další a další zmizení. Našli se ale i takoví, kteří v sobě Síl objevili právě díky tomu, že opustili svá těla. Nebylo to však pravidlo. Ne každý měl to štěstí.“

„Co domorodci? Těch ti líto nebylo? Lituješ zmizení Temných, ale ne Rakaťanů?“ zavrčel jsem.

„Ale ano. Miloval jsem svůj lid a on miloval mě.“

Odmlčel se a tak jsem využil situace: „Ty hlasy, co jsme s mým vlkem slyšeli, byly jen pozůstatky?“

„Ani pozůstatky to nebyly. Z mého lidu zbyly pouhé ozvěny a těch zbývajících devět Temných střeží posvátné pyramidy. Tahle je má,“ ukázal pod naše nohy.

Dav venku se během našeho rozhovoru podstatně zmenšil. Nedosahoval ani poloviny své předchozí délky.

„Jak se tedy mohu stát něčím takovým jako ty a ostatní?“ udeřil jsem na důvod své návštěvy.

„Nevím, jestli na to máš dost času. Cítím, že času ti ubývá,” zamumlal Soen.

„Rychle se učím.”

„Mohu ti předat vědomosti. Pak už půjde o tvůj boj.” Rukáv černé kápě se zvedl a ledově chladný prst se dotkl mého čela.

Hlavou mi projela ostrá bolest, která se rozlévala do celého těla. Mysl mi překypovala najednou takovým množstvím myšlenek, že jsem si záhy připadal jako tlakový hrnec deset vteřin před výbuchem. Bolest mě srazila na kolena, ale odmítl jsem se jí podvolit. Pomalu jsem se zase postavil a nechal Soena dokončit započaté. Oči mi pnuly připravené explodovat, svaly na krku se mi napínaly k prasknutí.

Po mučivých desítkách vteřin, snad minut, se ledový prst odtáhl. Hlava mi hořela od toho, jak se mysl vyrovnávala s množstvím nových informací. Ve zmatku jsem se pokoušel nalézt řád a konečně se mi odhalovala tajemství skrytá v zákrutech Soenových vědomostí.

Až příliš pozdě si uvědomil, co udělal. V mé mysli se najednou vyjevila jedna z jeho vzpomínek, loď s označením Krotitel. Ta spojnice se stanicí Star Forge, kterou jsme se snažili najít! Stačilo si jen utřídit myšlenky a nasměrovat svou pozornost správným směrem.

„Ne, tohle ti nepřísluší!” rozkřikl se Soen a pokusil se přiložit ruku zpátky tam, kde byla před chvílí. Uskočil jsem a pokusil jsem se vydrat svou mysl z náruče Soenova vzpomínkového světa. Soustředil jsem se na návrat do reality, zatímco jsem seskakoval po jednotlivých blocích pyramidy ve snaze uniknout mrazivému doteku.

Konečně jsem se dostal zpátky. S úlevou jsem vydechl. Kapitán jednotky doprovázející nás se na mě zahleděl. Cítil jsem jeho nechápavý pohled skrytý pod vizorem. Stejně tak jsem vnímal stoupající neklid v okolní džungli.

„Něco se děje? Něco je špatně,” zakňnučel Rogur.

„Přiveď Rejada a děvčata. Brzy na nás zaútočí!” křikl jsem na svého vlka. Na nic nečekal a záhy jsem viděl jeho stříbřitě šedý hřbet mizet v šeru tmavých chodeb.

„Jak chceš. Jestli to chceš po zlém, bude to tak,” zahřměl z nebe Soenův hlas. Před našimi zraky se začal zhmotňovat oblak našedlého dýmu, který pozvolna získával podobu lidské bytosti. Diguv Soen se nám ukázal ve své fyzické formě. Jeho oči vyzařovaly obraz šílenství, lemovala je spleť vrásek tvořící mapu přes vysušený obličej vypadající jako tvář dávno mrtvého těla. Z otrhaných rukávů kdysi možná honosného hávu vyčuhovaly vyzáblé prsty nemálo podobné prstům kostlivce.

„Staré způsoby jsou možná již dávno mrtvé,” zachrčel hlasem, který připomínal drolení kamene, „ale něco do sebe měly.” V jeho pravici zazářila oranžová čepel světelného meče. “Drž si ty své přisluhovače na uzdě. Tohle bude čestný boj.” Při poslední větě odhalil zuby – v poloshnilých dásních se žlutavě zalesklo mnoho špičatých zubů.

„Pane, máme zasáhnout?” dotázal se kapitán a blasterem připraveným k akci.

„To je v pořádku. Nebude to trvat dlouho. Zajistěte okolí pro případ potřeby.” Rozžal jsem Brix. Fialová záře zalila vchod do pyramidy. Po dlouhé době jsem stál před protivníkem, který mi byl skutečnou výzvou. Cítil jsem zvláštní chvění na zátylku. Takové jsem pocítil pouze při soubojích s Palatiem a Rinirem.

Soen mě nenechal na nic čekat. Udělal první výpad, kterým mi chtěl rozpárat břicho. Včas jsem couvl a vyrazil proti němu. Zablokoval jsem další úder vedený kolmo na hruď, otočil jsem se kolem vlastní osy a sekl směrem k Soenově hlavě. Překvapil mě rychlým skrčením se a nečekaným výpadem. Než jsem stihl uhnout stranou, přejela mi čepel meče přes stehno. Zazněl sykot škvařené kůže a spáleného masa. Na protivníkově tváři se objevil náznak úsměvu, ale nesmál se dlouho. Bolest mě rozlítila. Bil jsme svým mečem do jeho čepele, střídal úhly úderů a nutil Soena ustupovat. Chvíli mi ta strategie vydržela, dokud mě Soen nepustil tak blízko, jak mu vyhovovalo. Pak se karta zase obrátila a navrch získal on, protože využil techniku boje, kterou jsem neznal. Vzdáleně mi připomínala techniku Vaapad, ale nesla i prvky z Makashi. Chvíli jsem se musel vyrovnávat se způsobem, jak bojuje, ale nakonec jsem v jeho obraně i útoku nalezl slabinu. Široké oblouky jeho úderů měly sice dravou rychlost, ale sil bojovníkovi postupně ubývalo. Zadýchával se a s každým úderem jeho rychlost polevovala. Stačilo mi jen počkat, až se unaví úplně a poté jedním úderem ukončit potyčku.

Mé předvídání se skoro naplnilo. Skutečně začal polevovat a začaly se objevovat velké mezery mezi výpady. Bodl jsem směrem k jeho hrdlu, odrazil mě jen stěží. Druhý úder již očekával a zmenšil rozpětí svých rozmáchnutí. Začal se pokoušet bodat a měnit techniku. Široké pohyby vystřídaly krátké, svižné údery. Naše meče se proplétaly ve spleti záblesků a šmouh.

Soenovi začaly mizet síly ve velké míře. Zřejmě nebyl zvyklý být dlouho ve své fyzické formě. Máchl mečem ve snaze zasáhnout můj hrudník. Výpad jsem vykryl. Ve chvíli, kdy se pokusil se napřáhnout a zasáhnout shora, odkryl si celý trup. Zbytek byl již v režii mé čepele. Zespoda jsem mu rozpáral břicho i hrudník. V jeho očích se objevilo překvapení a zmatek. Až po několika úderech srdce upustil meč a pokusil se udržet si své orgány uvnitř těla. Poté se již bezvládně sesunul k zemi. Místo vytékající krve se objevil oblak našedlého dýmu, v němž se jeho tělo rozplynulo.

„To bylo dobré, lorde Ollpheiste,” poplácal mě po rameni kapitán, „chvíli to vypadalo, že to nezvládnete.”

Nestihl jsem mu ani poděkovat za uznání, protože se Soenovou smrtí ke mně začaly doléhat hlasy jeho lidu: „Ten cizák zabil Soena.” „Je to vrah!” „Zlikvidujeme je všechny!”

Z džungle se vyřítil balvan hrozící rozdrtit svou vahou minimálně pět mužů. S vypětím všech sil jsem jej Silou odklonil.

„Palte dle uvážení tamtím směrem!” křičel kapitán rozkaz a ukázal na místo, z nějž balvan vyletěl. Jeho slovům odpověděla palba z blasterů, která začala pomalu devastovat okraj hustého lesního porostu.

Z chrámu ke mně dolehly kroky a hluboké funění mého vlčího společníka.

„Pane, nevidíme nepřítele, máme pokračovat ve střelbě?” ptal se voják ukrytý za jedním ze stále stojících sloupů.

Abych dodal mužům chuť k sebeobraně, vyskočil jsem na zbytky povaleného sloupu, zamával mečem nad hlavou a křikl: „Musíme je udržet!” Přitom jsem se ale obával nejhoršího a má obava se skutečně naplnila, když jedna ze střel prošla skrz přízračné tělo. Měli jsme co do činění s bytostmi v nehmotné formě.

Rejad se nervózně zahleděl do džungle. „Co je to?” snažil se zjistit jádro problému.

Jak nejjednodušeji mu to vysvětlit? „Něco jako siloví duchové.” Zatímco jsem mu podával nejjednodušší možné vysvětlení, musel jsem Silou odklonit letící kmen mohutného, letitého stromu.

Ignita neváhala a připojila se k mé snaze odklánět stále častěji přilétající objekty, zatímco Oqixe vrhala do džungle kusy pobořených sloupů a zdí.

Naše snaha o obranu a útok neměla žádný účinek. Pokud se někdo konečně strefil do protivníka, měl smůlu, neboť zasáhl jen nehmotný objekt. První si to ale zřejmě uvědomil až Rejad, který zařval: „Tak přestaňte!”

Palba utichla a všichni se začali ostražitě rozhlížet. Zdálo se, že na Rejadův rázný rozkaz zareagoval i nepřítel, protože se létající stromy a balvany z oblohy vytratily. Šik nepřátel se k nám ale začal přibližovat. V rukách většiny z nich se nacházely dlouhé nože a dýky, někteří drželi jednoruční meče. Pomalu nás svírali ze všech stran, což nás přinutilo semknout se do kruhového postavení. Poukázal jsem na chabé vyzbrojení nepřítele: „Zdá se, že světelný meč ale používat nemohu.” Pobavené mručení některých společníků mi dodalo odvahu k útoku. Věděl jsem, že jejich názor je stejný. „Na ně!” vykřikl jsem a vyběhl vstříc nepřátelům v naději, že dojde k rychlému boji.

První z davu se nepřipravoval na můj útok. Prostě pochodoval pozvolna kupředu. Napřáhl jsem se a zasáhl protivníka. Meč však svůj cíl nenašel a projel tělem nepřítele. Má mysl si odmítala chybu připustit a snažila se nalézt vysvětlení. Do reality mě během okamžiku vrátila ostrá bolest v rameni. Ohlédl jsem se a spatřil svého protivníka bodajícího mě mečem. Vždyť je hmotný! Odrazil jsem se od nejbližšího balvanu a obloukem se vymrštil před stále klidně pochodujícího muže. Švihl mým směrem mečem, který jsem ale odrazil a skoro učebnicovým protipohybem bodl do mužovy hrudi. Meč si opět nenašel cestu mezi jeho žebry.

Vrátil jsem se zpět do obranného kruhu, abych měl dost času na rozmýšlení. „Nerozumím tomu.” Celou dobu jsem byl přesvědčen, že na změnu hmotného a nehmotného stavu potřebují přízraky daleko více času.

Než jsem ale stihl přejít Soenův epický proces s dýmem a pozvolným zhmotňováním jako teatrální číslo, věděl už Rejad, kde je problém: „Nejspíš dokáží ovlivnit, kdy se zhmotní. A dělají to ve chvíli, kdy sami útočí.” Ta myšlenka mě hlodala v mysli, ale Rejad ji vyslovil dřív. Cítil jsem se trochu hloupě, ale nebyl čas na výčitky.

Rejad přišel v mžiku s bravurním plánem. Ve chvíli, kdy přízraky útočily, byly hmotné a tedy zranitelné. Stačilo je jen vyprovokovat k útoku. Aby nám svou teorii potvrdil, přihnal se k muži, s nímž jsem před několika okamžiky sám bojoval. V okamžiku, kdy se ostří meče setkalo s čepelí meče silového, zazněl výstřel z blasteru, který přesně zasáhl protivníka. Muž se svalil na zem a po několik vteřinách zmizel.

„Viděli jste, jak na ně? Stejný postup!” pobídl jsem Mandaloriany a vyrazil vstříc boji. Oqixe a Ignita mi běžely v patách.

…