Poslední člověk

1

Slabě osětlená úzká místnost - u stolu sedí zády do místnosti starší muž. Stará píseň hraje potichu z gramofonu na stole. Ten je plný různých kovových součástek, ozubených koleček a nářadí. Muž u stolu – HODINÁŘ citlivě a s velkým soustředěním manipuluje s malými součástkami, které do sebe vkládá a šroubuje.
HODINÁŘ má krátké prošedivělé kudrnaté vlasy a na tváři strniště. Za ním je místnost bez oken spoře osvětlená zavěšenou žárovkou. Po stranách jsou police naplněné krabicemi a neveliká místnost připomíná jakousi pracovnu provizorně vytvořenou v garáži.

HODINÁŘ sedí na staré ošuntělé pohovce u zdi a poslouchá píseň z gramofonu. Pozvedne ruku, ve které drží láhev s průhlednou tekutinou a pošle do hrdla několik loků.
Stojí uprostřed malé místnosti a vláčně se pohybuje na hudbu z gramofonu. Upíjí u toho z lahve, kymácí se. Padne břichem na pohovku a poloprázdná láhev je volně usazená v jeho visící ruce.

Sedí u stolu a šroubuje k sobě dvě oblé součástky a jedna z nich mu vypadne z ruky. Praští do stolu a kovové harampádí na stole se zatřese. Zpoza se ozývá slabé cinkání a HODINÁŘ se za zvukem otočí. Zamračeně hledí za sebe, až zahlédne malinký zlatý šroubek kutálející se po zemi.

HODINÁŘ
Ne ne ne..

S leknutím rychle vstane ze židle a běží za šroubkem, který padá přímo do kovového žlabu na zemi. HODINÁŘ za běhu vidí jak šroubek zmizí pod mřížkou a rozrušeně se k ní skloní.

HODINÁŘ
Do pr..!

Vyděšeně hledí na mřížku. Jakoby nemohl věřit, co vidí. Strká prsty do mřížky. Pak druhou rukou co nejvíce je schopen, ale opět prsty vytáhne.

HODINÁŘ (až nechápavě)
To ne přece..

Posadí se na zem a tváří se zamyšleně a zdrceně. Zakroutí hlavou.

HODINÁŘ (potichu)
Kurva..

Vstane a dojde rychle ke stolu. Otevírá šuplíky a se zoufalým výrazem prohrabává šroubky a jiné součástky. Pak se rezignovaně posadí na židli. Kouká na sebe v odraze malého lesklého kovu.

HODINÁŘ (pro sebe)
Ty jseš takovej idiot..


2

HODINÁŘ sundavá z jedné police jakousi kovovou konstrukci s řemeny a malou anténkou navrchu. Celá konstrukce působí improvizovaně a po domácku dělaná. Navlékne si ji na záda jako batoh a utáhne si řemeny, aby mu kolem ramen lépe seděl. Vedle jeho ruky do úrovně hrudi trčí nahoru zahnutý drát, na jehož konci je nainstalované cosi jako malá žárovka. HODINÁŘ uprvuje drátek do ideální výšky, aby na něho dobře viděl. S upevněnou konstrukcí na zádech udělá několik kroků, zvedne ruku ke stropu a sklopí složené dřevěné schody. Vyjde po nich a otevírá několika zámky opatřené stropní víko. Odklopí ho a vystrčí hlavu.

3

Na zemi je otevřené víko a HODINÁŘ s hlavou venku se rozhlíží po interiéru rodinného domu. Je zde šero - okna jsou nedbale zakryta přibytýmy prkny. Nikde nikdo. Ticho. Vyleze ven a zavře za sebou potichu víko na podlaze. Pomalými kroky prochází chodbou a je slyšet tiché vrzání dřevěné podlahy. Dojde ke dveřím, vypadají jako zadní vchod a odemkne několik zámků. Škvírou mezi prkny přibitými na okně vedle dveří koukne ven. Sklopí hlavu a vypadá, že se v duchu odhodlává.

4

Zadní dveře rodinného domu se otevřou a HODINÁŘ s kovovou konstrukcí na zádech vyjde ven. Dveře za sebou hned zavírá a zamyká. Rozhlédne se kolem sebe a rychlým krokem vyrazí přes malou zahradu, porostlou jen vysokou trávou. Dojde k drátěnému plotu, lehce se přikrčí a protáhne se vystříhanou mezerou na sousední pozemek. Projde po podobně velké zahradě s neudržovanou trávou a pohlédne vedle k domu s otevřenými okny a dveřmi dokořán. Přichází ke kamenné zídce ohraničující pozemek a hned si stoupá na přistavenou bednu, vykopne jednu nohu a převalí se přes zídku.




5

Ze zídky seskočí na chodník HODINÁŘ a rozhlédne se na obě strany. Ulice působí opuštěně, žádní lidé. Upraví si na zádech konstrukci a vyrazí po ulici.
Jde liduprázdnou ulicí, po zemi se válí odpadky a všelijaký nepořádek – pneumatika a různé náhodné harampádí, uprostřed ulice leží kapota od auta.
Prochází kolem několika pneumatik v kroužku u kraje ulice, uprostřed nich na zemi hromádka popela a vedle hromada bankovek, některé zčásti ohořelé.

Po stranách ulice je několik aut s vysklenými okénky, některá mají otevřené dveře nebo je nemají vůbec a jsou zčásti rozebrané.

Zastaví na chodníku před obchodem a podívá se nahoru. Tam, kde byl dříve neonový nápis, teď visí jen několik drátů. HODINÁŘ sklopí pohled na posuvné skleněné dveře, ze kterých zůstala jen jedna půlka, částečně vysklená. Rozhlédne se na obě strany a projde přes rozbité dveře po střepech do obchodu.




6

Interiér odchodu tvoří velká hala s uličkami mezi vysokými regály se sbožím růzbého druhu.
Některé regály jsou zcela prázdné a některé zůstaly plné věcí. Po zemi jsou poházené obaly a nějaké zabalené zboží, krabice tad. HODINÁŘ prochází uličkou s různým nářadím a prohlíží si všechny regály, jako když něco hledá. Vejde do vedlejší uličky a po chvilce prohledávání regálů vytáhne oběma rukama nějakou těžkou bednu a s bouchnutím ji položí na zem pod sebe. Začne se v ní prohrabávat, pak vysype její obsah na zem, všelijaké malé šroubky, přičemž se snaží nedělat příliš rámus. Po chvilce hledání se postaví a hledí na další bedny v regálu nad ním, kam nedosáhne.

Přinese si štafle a vyleze po nich na úroveň beden v polici. Jednu povytáhne a hrabe se v ní.
Po chvilce se usměje a v ruce drží malý zlatý šroubek. Zabalí ho do kusu látky a schová do kapsy. Už se chystá k sestupování, ale zůstane ještě na štaflích s pohledem na vylidněný interiér obchodu, na který má shora výhled. Pomalu se po něm rozhlíží, jakoby si až teď uvědomoval opuštěnost toho místa. V jedné uličce vidí starší paní, která před sebou tlačí vozík. Přejede pohledem na mladý pár v bližší uličce, bezstarostně se procházející mezi zbožím. Další lidé zaplňují obchod, který se začíná opět pohybovat, ožívat, vydávat svůj typický šum. Množí se nakupujícími s košíky, páry, skupinkami žen i jednotlivci, pokladny se zaplňují frontami lidí. Všichni vypadají bezstarostně a HODINÁŘ sleduje celé dění, jakoby jím byl zcela pohlcen a nemohl odtrhnout zrak. S úžasem sleduje oživlý obchod až se mimoděk radostně ušklíbne a oči se mu třpytí dojetím. Mrkne stranou, nato se vylekaně ohlédne vedle sebe a s hrůzou hledí na rudě svítící malou žárovku na drátku, jakoby potřeboval chvilku na vstřebání. Ruch v obchodě náhle utichne, uličky jsou prázdné a obchod je jako předtím. Zaostří na prázdný obchod. Skenuje ho pohledem. Zahlédne pohyb u vchodu a skrčí se do podřepu za regál. Vyděšeně mrká a dá si ruku přes pusu. Z povzdálí klapají po zemi kroky, pomalé a nelidské, jakoby po dlaždičkách šel veliký hmyz tvořený z nějakého kovu.
Alespoň tak znějí kroky, které HODINÁŘ tiše a nehybně poslouchá skrčený na štaflích.
Zvedne hlavu a snaží se škvírou mezi bednami nahlédnout do uličky, odkud jdou kroky. Podle zvuku se přibližují. HODINÁŘ ve škvíře zahlédne stín a hned se zpět přikrčí. Ve výrazu má teď hrůzu. Kroky se přibližují k místu, kde se spojují uličky a HODINŘ se pomalu zvedá, velice potichu dá jednu nohu na vrchní polici. Vysune se na ni a zvedne druhou nohu ze štaflí, načež se regál s policemi lehce zatřese. HODINÁŘ rychle ulehne na břicho a nehýbe se - na vrchní polici, asi 3 metry nad zemí. Kroky o něco zrychlí a jsou teď slyšet blízko – v uličce, ve které stál na štaflích HODINÁŘ. Kovové živočišné klapání je teď ještě znepokojivější. HODINÁŘ zadržuje dech a leží jako zkamenělý. Poslouchá pomalé klapání o zem téměř pod sebou. Pak kroky zastaví a je ticho. Po chvilce ticha zazní několik tichých kovových klapnutí na místě a pak se změní v pravidelné kroky, které se vzdalují, pokračují dále uličkou. HODINÁŘ leží na vrchu regálu stejně nehybně. Když se po chvíli kroky vzdálí tak, že už je neslyší, tiše se nadzvedne tak, aby viděl na drátek s žárovkou. Několik vteřin ji sleduje, načež malé rudé světélko pomalu zhasne. HODINÁŘI se vrátí pravidelnější dech, napjatý výraz se uvolní. Začne se zvedat na kolena, opatrně na viklajícím se několikametrovém regálu. Nohu spustí na štafle, uchytí se na nich rukama a pomalu tiše sestupuje. Tlumené pokládání podrážek HODINÁŘOVO bot na kovové příčky štaflí jsou jediným sotva slyšitelným zvukem v celém obchodě. Pokládá nohu na zem a hned zavrávorá na rozsypaných hřebících, snaží se chytit rovnováhu, přičemž se ještě jednou rukou drží příčky štaflí, které se s ním převrátí a padají na protější vysoký regál s plnými policemi. Následuje hlasitý náraz
a z nejvíce zasažených polic padá jejich obsah.na zem vedle ležícího HODINÁŘE. Velký náhlý ruch zas s ozvěnou utichne. HODINÁŘ leží na zádech kolem nepořádku, vyjeveně hledí nahoru ke stropu. Najednou rychle zamrká, prudce se začne zvedat ze země plné popadaných věcí, přičemž rámus neřeší. Dává se na útěk, na zádech mu visí rozpadající se kovová konstrukce. Běží co nejrychleji může k východu obchodu, kolem se nerozhlíží.



7

HODINÁŘ vyběhne z obchodu na ulici a sprintuje středem ulice. Za běhu se vyvléká z popruhu, uvolní se z rozpadající se konstrukce a nechá ji spadnout na zem. Neohlíží se a běží stále vpřed, jako o život.



8

HODINÁŘ přiběhne ke vchodu rodinného domu, ze kterého zadním vchodem odcházel. Odemkne vchodové dveře a rychle vběhne do domu.



9

HODINÁŘ zabouchne dveře a zamkne. Chvilku stojí zády opřený o dveře a rychle hluboce dýchá. Zavře oči, nabírá dech, s úlevou se pousměje. Nakoukne škvírou mezi prkny ven. Pak jde chodbou k místu s dveřmi v podlaze. Sehne se a otevře čtvercové dřevěné víko.



10

HODINÁŘ sestupuje po dřevěných schodech, zavírá stropní dveře a zacvakne zámek. V místnosti je teď tma. Sestoupí na zem a skládací schůdky zvedne ke stropu. Zatáhne visící drátek a zavěšená žárovka osvítí místnost. HODINÁŘ chvilku stojí na místě, jakoby se rozkoukával. Pak vytáhne z kapsy zmuchlaný šátek a rozbalí jej. Pozvedne na světlo malinký zlatý šroubek. S úsměvem na něj pokyvuje. Posadí se k pracovnímu stolu a chopí se poházených malých součástek.
Po chvíli práce se skloní pro ĺáhev. Dá si několik podstivých doušků. S chutí si oddychne a láhev zašroubuje. Pustí se opět do práce.

HODINÁŘ se postaví s jakousi vratkou sešroubovanou konstrukcí v ruce. Prohlíží si ji a položí ji zas na stůl. Z tmavého rohu místnosti přinese ke stolu na světlo model lidského těla z kovových součástek, oblečený v nějaké potrhané ženské noční košili a postaví jej opatrně s chrastěním na nohy. Na hlavě má něco jako paruku černých vlasů. Obličej s úsměvem má namalovaný fixou. Působí nedokonale a celý robotický panák v lidské velikosti vypadá jako dílo nějakého domácího kutila.
HODINÁŘ vezme ze stolu součástku, kterou si před chvíli prohlížel a přistoupí k ní k zádům postavy. Vkládá kovový kousek do konstrukce, kroutí s ním až zapadne na svoje místo a už s ním nelze pohnout. HODINÁŘ se vztyčí, vzrušeně se usměje. Dojde si pro láhev a napije se, přičemž sleduje panáka. Aniž by z něho spustil oči, položí láhev zpátky na stůl. Chvilku na něho kouká, jakoby vyčkával.

HODINÁŘ
Tak pojď..

HODINÁŘ stojící před panákem sáhne za jeho krk, na zátylek, bedlivě sleduje jeho namalovaný obličej. Ozve se tiché cvaknutí. HODINÁŘ dá ruku zpátky k tělu a o krok ustoupí. Sleduje napjatě panáka. S kovovým chrastěním se začne hlava panáka cukavě otáčet ze strany na stranu. HODINÁŘ vzrušením zatají dech.

PANÁK (robotickým „ženským“ hlasem)
Ahoj, jak se máš?

HODINÁŘ si dá ruce k obličeji, ještě o krok ustoupí a do očí se mu vhrkávají slzy.

HODINÁŘ
Panebože..

PANÁK
Ahoj, jak se máš?

Nevěřícně s úžasem sleduje mluvícího panáka před sebou.

HODINÁŘ (bezhlasně)
Ahoj..

HODINÁŘI stékají po tváři slzy dojetím. PANÁK před ním kroutí hlavou.

PANÁK
Ahoj, jak se máš?

Z dojatého pláče přejde do smíchu a ani na moment neodtrhne pohled od PANÁKA.

HODINÁŘ
Já to věděl..

Nahmatá za sebou židli (u stolu) a sedá si s pohledem na PANÁKA.

HODINÁŘ
Děkuju panebože..

Vezme ze stolu láhev a napije se. Znovu se začne smát a v tu chvíli vypadá šťastně a zároveň nepříliš střízlivě. Najednou je odkudsi shora slyšet klapnutí. Kovové kroky na dřevěné podlaze.
HODINÁŘ nereaguje. PANÁK stojící kus před ním se na něho směje a kroutí hlavou.

PANÁK
Ahoj, jak se máš?

Z horní dřevěné podlahy jsou slyšet další kroky – jakoby  tam přibývaly další nelidští nepřátelé.
HODINÁŘ sedí na židli s lahví v ruce, tupým pohledem na PANÁKA. Působí vyčerpaně. Naklopí do sebe láhev. Nemotorně se postaví a namíří přes místnost k jedné skříňce. Zaloví v ní a něco nevelikého vytáhne. Na zem asi uprostřed místnosti položí malý vymodelovaný kvádr plastické trhaviny, Kovové klapání nad hlavou se stále množí. Z trhaviny vede drátek podél místnosti
a HODINÁŘ jeho druhý konec položí na zem kousek od židle, na kterou si sedá. Natáhne se ke gramofonu, zapne jej, přiloží cífku k roztočené desce. Místností se začne rozléhat šumivá stará písnička. HODINÁŘ se usadí na židli a přitáhne si láhev. Postaví se, za chůze se napije a zhoupne se do rytmu písničky. Dojde k jedné poličce a vezme z ní doutník. Dá si ho do pusy a dotančí zas zpátky k židli. Posadí se a zapálí si sirkama doutník přiložený mezi rty. Potahuje z něho a vyfukuje do místnosti dým. Horní patro, dřevěná podlaha nad jeho hlavou zdá se je již zcela zaplněná přešlapujícími stroji. Jejich početné hlučné kroky se mísí s písničkou v tmavé zakouřené místnosti. HODINÁŘ nasaje z doutníku. Mezi prsty se s ním skloní a přiloží ke konci drátku na zemi. Narovná se a sleduje jiskřící konec drátku. Sedí pohodlně s doutníkem na židli, rezignovaný, smířený. Nepřátelé jakoby se k němu urputně ze všich sil snažili dostat. Zdá se, že jich jsou na tom malém prostoru nad ním stovky. Drátek už se zkrátil na polovinu. HODINÁŘ pomalu zavře oči. PANÁK stojí kousek vedle něho a usmívá se. Jiskřící konec je už jen několik centimetrů od trhaviny až ji dožene. Výbuch se nestačí zcela rozeznít - hned nastane ticho a tma.

11

Plocha posetá různými troskami, kusy dřeva, trámy je zahalena v dýmovém oparu. Mezi dvěma většími trámy leží trup s hlavou kovového panáka.

PANÁK (robotickým hlasem)
Ahoj.. ahoj.. ahoj..