Invaze bouchátek

Den mořských písků, 749. kvartál

 

Jmenuji se Ue a myslím, že jsem jedním z posledních žijících obyvatel našeho krásného Eritrosu, kterému cizáci posměšně říkají Mars. Jsou tomu už tři kvartály, co začala masivní invaze a stavba mimoeritrosích osad. Myslím, že můj konec se blíží, proto jsem se rozhodl zaznamenat mé poslední dny do tohoto deníku, který snad bude mementem pro… pro koho vlastně? Pro barbary ze třetí planety? Těžko.

 

Den ionizačního záření, 749. kvartál

 

Bouchátka. Pojmenoval jsem to prostě bouchátka. Ti mimoeritřané lítají jako vlkoropuchy, soukají do dřevěných ploch jakési podlouhlé tyčinky, tipoval bych to na platinu nebo iridium, a bouchají a bouchají. Dřevěné plochy přibíjejí těmi bouchátky k jiným dřevěným plochám a budují tak domy, vozíčky, obchůdky a čerpací stanice. Jak primitivní. Místo aby dělali práci telekineticky, používají k tomu ruce. Jak nějaká… zvířata.

 

Mám strach. Už půl kvartálu jsem nepotkal živou duši. Jsou mrtví? Zajatí? Slouží mimoňům jako otroci? Nevím. Ale k nim se přibližovat nebudu. V Konglomerátu eritroských měst zahynulo loni na pět milionů Eritranů. A to na nemoc, která se tady nikdy předtím neobjevila. Náhoda? Ne, nemyslím si.

 

Den černých děr, 749. kvartál

 

Brouzdám si po sklepeních našich opuštěných, zdemolovaných paláců, procházím vyschlé kanály, v nichž kdysi proudila zelená šťáva a jezdím prsty po zaprášených kovových knihách, které mi tak moc připomínají moje dětství, moje lidi, moji civilizaci. Všechno je pryč.

 

A včera jsem je viděl. Jeden seděl ve voze, druhý mu do vozu čerpal nějakou tekutinu. Myslím, že to spolu souvisí. Aby vůz jel, potřebuje tekutinu. Pokud ji nemá, stojí. A ti dva se bavili. Seděl jsem v keříku krystalitu asi tři metry od nich, tak jsem se bál, že mě prozradí svit mých žlutých očí. Ale neviděli mě. Jeden si pochvaloval, jak je naše planeta ideální na stáří. A že je tu bláznivé počasí. Pche, to my mne zajímalo, jaké počasí mají na té jejich třetí planetě.

 

Den vinných kanálů, 749. kvartál

 

Z nosu mi vytéká nějaká tekutina! Bolí mě hlava, slzí mi oči. Nikdy jsem se tak zvláštně necítil. Den ode dne je to horší. Ten muž v tom autě – tomu také vytékala z nosu nějaká tekutina. Ale vzal nějaký hadřík a zatroubil do něj. Hadřík je lék! Oni hadříky mají, ale co my, domorodci? Na nás kašlou…

 

Den kamenných zídek, 749. kvartál

 

Sbohem, přátelé, pokud tady ještě nějací zbyli. Ležím ve sklepě jednoho velkého domu v Tarru a síly mě opouštějí. Lymfatický oběh se brzy zastaví a mé vědomí se spojí s vesmírem. Sbohem, přátelé...