Lidice

Dnes je 27. května 2020. David Onderec se probudil do velmi pěkného rána. Každý den před školou chodí běhat, protože po běhu je vždy plný energie. Dnes ji bude obzvlášť potřebovat, poněvadž má zkoušku z období Heydrichiády. Už třetím rokem totiž studuje dějiny na Karlově univerzitě.

,,Jaká náhoda to dnešní datum,“ usmál se David a vyběhl od svého pronajatého bytu. Bydlel v Praze, konkrétně ve čtvrti Libeň. Jeho trasa měřila asi šest kilometrů. Už tři roky, každé ráno, běhá stejnou trasou, nikdy ji nemění.
David teď je v oblíbeném lesoparku. Ještě má před sebou tři kilometry. Líbí se mu tady, jde poznat, že je léto za dveřmi. Pomalu začíná být nervózní před zkouškou. Je to velmi složité období v dějinách. Stalo se v něm plno důležitých věcí. ,,To dám dneska!“ řekl si potichu a běžel dál.

Téměř už vyběhl z lesoparku, ale před bránou ho něco zarazilo. Na zemi ležela nějaká fotka. Zvedl ji. ,,Ty vole!“ řekl zděšeně. Na černobílé fotce byl právě David. Stál tam u zdi ještě se třemi muži, které nikdy neviděl. Mířili na ně vojáci, kteří měli na ruce hákový kříž. ,,Asi minulý víkend, když jsme slavili Markovy narozeniny, jsme se nechali takhle vyfotit,“ pronesl v duchu jediné vysvětlení, které ho napadlo. Další den byl David nepoužitelný, měl silnou kocovinu. Teď litoval, že se nechal takhle trapně vyfotit. Roztrhal fotku na nespočet kousků a běžel dále. Musí zrychlit, aby vše stihl. Nemohl si vzpomenout na lidi, se kterými byl na fotce. Asi proto, že druhý den měl těžkou kocovinu

Najednou se ocitl na nějaké neznámé ulici. Jsou tady staré domy. Nikdy tu nebyl, ale ty domky už určitě někdy viděl. U domu si hrálo spousta dětí. Asi v tom rozrušení z té fotky někde špatně odbočil.

,,Dnes 27. května, asi 10 hodin a 30 minut, byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na informace, které povedou k dopadení pachatelů, je vypsána odměna deset milionu korun…,“ ozývalo se z rozhlasu. David byl zmatený. ,,Asi tu mají nějaký vzpomínkový den,“ pomyslel si.

Pět minut po jedenácté. ,,Už jsem měl být na zkoušce, kruci!“ podíval se David na své hodinky. Počkat! Vždyť měl luxusní, dotykové hodinky, které měří všechno možné, od kroků až po srdeční tep. A teď má na ruce ručičkové, za které by dnes v zastavárně dostal tisíce. A jak je oblečený? Staré, děravé, špinavé boty, zaprášené tepláky a košili. Přeci od domu vybíhal ve sportovním. Před domy byli lidé, kteří napjatě poslouchali rozhlas. Už asi po třetí hlásili zprávu o Heydrichovi.

,,Promiňte, pane, dnes tu máte nějaký výroční den?“ zeptal se David postaršího muže. ,,Co, prosím?“ odpověděl překvapeně starší pán, ,,spáchali atentát na Heydricha, jestli neslyšíš!“ ,,Vždyť ten je 78 let mrtvý!“ odvětil překvapeně David. ,,Chlape, nemám náladu na vtípky! V nemocnici to hovado dají do týdne do kupy a bude nadále zabíjet, uvidíš!“ řekl starší muž, poté odešel do své chaty a cosi si brblal pod nosem. David stál vyděšeně na místě. Fackoval se, aby se probudil ze zlého snu, ale nic se nedělo. Sedl si na patník a hlavu zabořil do kolen. ,,Za ty roky, co žiju v Lidicích, se nikdy nic podobného nestalo!“ řekla nějaká paní, která procházela kolem Davida. ,,Lidice?“ řekl nahlas David. ,,Ne, New York!“ odvětila paní s ironickým úsměvem.

Už je šest podvečer. David je na pokraji jeho sil. Všichni lidé z Lidic se baví jen o atentátu. Přemluvil jednoho starého pána, aby u něj mohl přespat. Řekl mu, že nemá kam jít. Celou noc ale stejně nespal. Čekal, až se probudí z toho zlého snu. Ale je to vůbec sen?

Starý pán, u kterého David přespával, byl hodný. Je svobodný a osamělý. Když mu David bude pomáhat, může u něj bydlet tak dlouho, jak jen bude chtít. David se několikrát snažil pánovi vysvětlit, že je z budoucnosti, a neví, jak se tam dostat znovu. Ten se jen pousmál a pochvaloval jeho vtipy. Takhle to probíhalo asi deset dní.

Je 9. června, 4:30 ráno. David nemůže spát. Má nějaký zvláštní pocit. ,,Sakra,“ uvědomil si, ,,dnes přece…,“ ale v tom už do chaty vtrhli tři vojáci, chytili ho za límec a odnesli na louku, která byla za domy. Na louce byli jen muži. Hlouček mužů na louce hlídalo asi deset vojáku. Nikdo se nemohl pohnout. Mohli sledovat jen své ženy a děti, jak je vojáci někam odváží.

Ve dvanáct hodin vojáci ukázali na čtyři muže, aby šli s nimi do jednoho domu. Muži na louce slyšeli jen křik a výstřely. Poté se vojáci vrátili opět na louku a ukázali na další čtveřici. David byl mezi nimi. Neviděl je už někdy? Nebyli náhodou na té fotce? Odvedli je do stejného domu, jako první čtveřici. Po celé místnosti byla krev. Vojáci přikázali, aby se postavili vedle sebe ke zdi. Všichni věděli, co je čeká.