Cvičení v bouři

Předevčírem jsem měl sen. Poměrně dobře si ho pamatuji a tak mě napadlo ho nějakým způsobem zaznamenat.

Bylo to na nějakém letišti, byl jsem jeden z pilotů a ten den mělo být nějaké cvičení. Všechno celkem v pohodě, jsme profíci. Jdem do svých proudových nadupaných stíhaček. Cvičení začíná, držíme formaci a letíme, kam nám řeknou a kam nás navádí operátor. Když v tu chvíli se před námi zablýskne, nějaký divný mrak. Tož bouřka, stejně bylo naprd počasí. Jenže to není bouřka, ale anomálie... Dorazí další souřadnice - s kolegy zjišťujeme, že máme letět víceméně skrz to temné bouřkové mračno. Pokrčíme rameny a letíme tam, čtyři stíhačky.

Černá clona blesků a podivného vlnění a vstříc jim letěly čtyř stíhačky F-35 Lightning II.. Ostřílení piloti seděli za kniplem, ale nic je nemohlo připravit na to, co přijde..
Letíme skrz, kolem nás temnota. Potud normální bouřka.. Ale co nebylo normální bylo podezřelé ticho všude okolo. Turbulence, poryvy větru, nic. Prostě prázdnota.

Najednou jsme z toho všeho venku. Až na jednu věc. K tichu se přidala i prázdnota. Signál nefunguje a naše formace se pomalu vzdaluje od sebe.. ovšem to není možné? Když si všímáme další věci.. kolem nás nejsou hvězdy.. ale rovnou celé bžiliony hvězd, galaxie a nebeská mračna...
F-35 je sice nejmodernější stíhačkou naší doby, ovšem ani ta neumí manévrovat ve vesmíru...

GPS? Signál? Internet? Gravitace? Senzory? Všechno odešlo. Kokpit těsnil naštěstí dostatečně, takže mi nezbylo, než gestikulovat na parťáky v naší poslední hodince a doufat, že se stane nějaký zázrak, jinak nám tady pomalu dojde kyslík a my tak budeme prvními a bohužel velmi krátkodobými lidskými mezihvězdnými poutníky..

Utápěni v nádheře vesmíru, naše formace se pomalu vzdalovala od sebe, opisujíce vektory, které se rozbíhaly do nekonečna... Nevím už, co běželo Hanksovi, Balbymu nebo Kučerovovi hlavou, ale tohle putování na věčnost bylo děsivě nádherné svou symfonií dálky, smrti, úchvatných barev, byla to kakofonie apokalypsy...

Začalo se mi těžce dýchat.. oxid uhličitý zaplňoval moji kabinu a kyslík z ní pomalu mizel. Mám otevřít kokpit a urychlit to? Ne.. zůstanu tady. Venku je tak děsivě hezky, že si tyhle chvíle budu užívat.. Proč se ty hvězdy tak vrtí? A třepou? A vůbec.. proč mlhoviny zhasínají? Je tohle smrt? Kde je pak světlo na konci tunelu?
Odpověď přišla poněkud rychleji, než jsem čekal - krupobití kapek vody, které naráželo na kabinu, mě vytrhlo z transu. Najednou jsem mohl zase ovládat své letadlo. Zapnu zase všechny palubní přístroje - fungují, jako kdybych je jen na chvíli vypl. Naladím frekvenci cvičení naší skupiny.. v řece slov zaslechnu často opakovat naši formaci, Beagle Golf.
"Beagle Golf 2 na příjmu." ohlásím se.
Frekvence na chvíli zmlkne, ovšem pak slyším hlas plukovníkův - "Golfe 2, jste na příjmu? Kam jste u všech svatých zmizel? A co do háje děláte nad Arkansasem??"