Já, Gregorián (nebo někdo úplně jiný)

Sprint na krátké trati rozhodně není mou parádní disicplínou.

Už zdálky bylo jasné, že nemám šanci loď stihnout. Leda zázrakem. A tak jo, dobře, zkusím ještě drobet zrychlit. Možná mi vyletí plíce ušima, ale co na tom?

Mé podvečerní atletické výkony kupodivu unikají pozornosti sportovních reportérů, což je nepochybně politováníhodný lapsus.

Vstupník zrovna odrážel plavidlo od břehu, když jsem srdnatě finišoval na molo.

„Máte akceptační kód, pane?“ štěkl netrpělivě.

„Jistě.“

Vylovil jsem z aktovky generátor. Na displej pohotově naskočilo osmačtyřicetimístné číslo.

„Je mi líto, pane, váš kód je neplatný.“

„Ale jak to?!“

„Na šestadvacáté pozici má být jednička. Vy tam máte nulu.“

„Nemám. Je tam jednička, podívejte.“

„Kdepak. Na palubu nemůžete, bohužel.“

Rezignovaně jsem sledoval, jak se ty blbé necky noří do vln, a pak - jako každý den - vykročil k pobřežní stezce.

Vlastně mi to ani nebylo líto. Tyhle procházky miluju. Pěšina je zkonstruovaná tak, aby chodce vždy kousek popovezla. Člověk se tolik neunaví. A je rychleji v cíli.

Mě však z neznámých důvodů nepopovezla nikdy.

Za dvě hodinky (nebo tak nějak) jsem dorazil k našemu baráku. Na lavičce u vchodu trůnila domovnice. Popravdě řečeno, nevzpomínám si, že bych ji někdy spatřil na jakémkoli jiném místě.

„Jdete pozdě.“

„Nevzali mě na loď. Musel jsem jít pěšky.“

„To tvrdíte každý den.“

„Taky je to každý den pravda.“

„Nájemníci, co chodí pozdě domů, jsou nesnesitelní.“

„Nejsou.“

„Dlužíte nájemné za tři měsíce.“

„Mýlíte se. Mám zaplaceno na rok dopředu.“

„To je možné, ale dlužíte nájemné za tři měsíce.“

„Ne.“

„Tak mazejte dovnitř.“

Domovnice zatočila drdolem na temeni hlavy. Vchodové dveře se otevřely. Tobogán mě vyplivl do třetího suterénu.

Konečně doma.

Makrovlnná trouba oznámila, že večeře nebude.

„Není nakoupeno.“

„Je. Předevčírem jsem byl v krámě.“

„To nemohu potvrdit ani vyvrátit. Ovšem chladnice je prázdná.“

„V komoře visí uzení vyvřouni.“

„Uzené vyvřouny vařit nebudu. Nejsou dietní.“

„Ale mně chutnají.“

„Snězte si je studené.“

Pokrčil jsem rameny, zalezl do komory a z provázku uřízl jednoho obzvláště sádelného uzeného vyvřouna. Zvolna jsem žvýkal sousto za soustem. A zapíjel je vínem z plodů cucanky. Vlastní výroba. Cucanka roste v lese za domem.

Po večeři jsem vyhodil talíř a sklenici do moře. Tam se nádobí umylo a přiletělo zpátky. Šup s ním na odkapávač a hurá do koupelny.

Vana už byla plná suché vody. Její proud mě unášel desítky metrů od pobřeží. Až ke vzdálené bójce. Plaval jsem, potápěl se a kopal nohama jak debil. Když vypršel čas, vana mě vyklopila ven z koupelny. Mýdlo zajelo zpátky na poličku.

Oblékl jsem si noční trencle, žuchl do lenošky a mrknutím zapnul televizátor. Zrovna dávali zprávy. Vyplynulo z nich, že letošní sklizeň destilovatelného ovoce bude podprůměrná, pročež máme očekávat nedostatek kořalky na trhu. Následovaly novinky ze světa, které nebyly potěšující o nic víc. Sportovní redaktor podal obšírnou informaci o zdrcující porážce mého oblíbeného týmu ve walkballové lize. Na závěr se předpovědělo chladné, deštivé a větrné počasí. Po půlhodinovém pásmu reklam a televizní modlitbě televizního kaplana přišel na řadu devíti stý čtyřicátý šestý díl telenovely „Příběhy ze sousedství“, který mě poslal do sladké říše spánku.

   ***

Probudil jsem se celý rozlámaný. Spát na gauči není zrovna pohodlné.

Ze stručného rozhovoru s makrovlnnou troubou vyplynulo, že snídaně nebude. Co naplat, posnídám v práci.

Ne. Neposnídám.

Včera jsem přece dostal padáka.

Úplně mi to vypadlo z paměti. Jako vzpomínka na zrození. Jako myšlenka na smrt.

   ***

Personální referentka několik vteřin nechápavě civěla, načež zaskřehotala otráveným hlasem:

„Vy jste Gregorian Pimperlow, že jo?“

„Ano.“

„Tak mi to tady podepište.“

„Jistě.“

„Odstupné a poslední výplatu pošleme na Charitativní fond Firmy.“

„Takže ty peníze nedostanu?“

„Ne. Vy byste je snad chtěl?“

„No ano.“

„Vy odmítáte podpořit Charitativní fond Firmy? Přispět na ubohé a opuštěné dětičky? Na holátka? To jste tak neskutečně bezcitný?“

„Ale já nebudu mít z čeho žít!“

„Prosím vás, co byste s tolika penězi dělal?“

„Taky pravda.“

   ***

Ano, takhle to včera skončilo. Taková byla moje poslední zkušenost s Firmou. Po deseti letech mě vylili jako splašky do záchodu. Z minuty na minutu. Bez peněz.

Měl jsem té krávě na personálním říct, že na ta její ubohá a opuštěná holátka z vysoka seru. Ať si je podporuje sama. Jenomže jako obvykle jsem nebyl dostatečně pohotový.

Takže nemám džob. Nedá se nic dělat, musím najít jiný.

   ***

Ranní loď už čekala u mola, jako obvykle nacpaná k prasknutí. Má tu výhodu, že bere každého. Není nutno prokazovat se žádným akceptačním kódem. Městu záleží na tom, aby byli lidé včas v práci.

Místa k sezení byla pochopitelně obsazená. Se zadrženým dechem a za cenu slisovaného hrudníku  jsem vklouzl mezi obézní dámu v květovaných šatech, která neustále funěla a hloupě se tvářila, a vysokého, nezdravě vyzáblého pána, z jehož dechu byl cítit nemocný žaludek.

Z přístavu jsem to vzal rovnou na Náměstí Plodnosti. Do zprostředkovatelny práce. Správně řečeno: do Úřadu pro zaměstnanost. 

Poslali mě do pátého patra. Pak dlouhou chodbou vlevo, doprava, po pár krocích tři schůdky nahoru, zase doprava, hned doleva, osm schodů dolů, doprava, doleva, doprava, šest schodů kdovíkam … a tam už jsou dveře číslo 7143.

Ve velice stroze zařízené kanceláři nebyl nikdo. Kromě úředníka.

Úředník se zatvářil.

„Nevyzval jsem vás, abyste vstoupil.“

„Promiňte, ale klepal jsem.“

„No tak ven! A zaklepat znovu!“

No tak ven. A zaklepat znovu.

Z místnosti zaznělo velice hlasitě a velice podrážděně:

„Vstupte!“

Vlezl jsem dovnitř.

Úředník se opět zatvářil.

„Co si přejete?“

„Mé jméno je Gregorian Pimperlow.“

„Neptal jsem se na jméno! Co si přejete?“

„Včera mi dali ve Firmě výpověď.“

„Neptal jsem se, kde vám dali výpověď! Co si přejete?“

„Potřebuju najít novou práci.“

„Váš případ mi nepatří. Kdo vás ke mně poslal?“

„Úřednice v registraturaci.“

„Spletla se, což je vaše chyba. Musíte do dveří číslo 2936, to byste měl vědět. Tři patra dolů, doleva, po schodech nahoru, vpravo, vlevo, vlevo, vpravo, po schodech nahoru.“

Opustil jsem kancelář číslo 7143 a neodvratně zabloudil. Když už to vypadalo, že v útrobách zprostředkovatelny umřu hlady a žízní, potkal jsem kancelářského sluhu, který mě za drobný obnos nezištně dovedl až před dveře číslo 2936.

Poučen z minula jsem zaklepal a čekal. Nic.

Dlouho nic.

Zaklepal jsem tedy ještě jednou.

Dveře se okamžitě rozlétly. Stál v nich značně neupravený člověk s velice dlouhým zrzavým vousem a rozepnutou velice barevnou košilí, z níž vykukoval chomáč velice prošedivělých chlupů.

Sjel mě od hlavy až k patě.

„Člověče, co tady klovete jak datel do smrku? Na co čekáte, proboha?! Pojďte dál, ne?!“

Poslušně a schlíple jsem nakráčel dovnitř. Kancelář byla plná truhlíků s obrovskými květinami. Nábytek každý pes jiná ves. Stěny pokrývala přehršel plakátů s hudebními hvězdami, slavnými tak dvě, tři desetiletí zpátky. Z rádioproduktoru burácela ryčná píseň dávno zaniklé kapely Babies of Black Monsters.

Jedna z květin mě ďobla do zadnice. Bolestně jsem vyjekl.

„No tak chlape, nedrážděte mi Jůlinku. Nemá ráda, když někdo bloumá moc blízko. A dřepněte si už konečně.“

Dřepl jsem si už konečně a zkoumavě prohlížel toho člověka. Vůbec nevypadal jako úředník.

Kouknul na mě přísně.

„Takže vy jste Pimperlow.“

„Ano, jak to víte?“

„Volal mi ten úchyl seshora. Že sem přijdete. Taky to mohl vyřídit on. Ale to je jedno. Podívejte, něco bych pro vás měl, ale je to mimo váš obor.“

„Vezmu cokoli, potřebuju práci.“

„To chápu. No, ale je to manuální práce. V Továrně. U pásu.“

„Nevadí.“

„Děsná otročina. Strašně monotónní. Celý den pořád dokola jeden a ten samý úkon.“

„Nevadí.“

„A nasadí vás převážně na noční směny. Úplně si převrátíte životní rytmus.“

„Nevadí.“

„A třikrát měsíčně budete mít víkendovou šichtu.“

„Nevadí.“

„A mají tam vysokou úmrtnost dělníků.“

„Nevadí.“

„Uvědomujete si, že vás ta práce zlikviduje?“

„Nevadí.“

V tu chvíli se rozlétly dveře. Vrazil do nich neobyčejně autoritativní a neobyčejně vybraně oblečený muž. Měl na sobě dva různé obleky (oba velmi drahé) a dvojitou kravatu. Vše dokonale sladěno s oběma košilemi. Dva páry bot, jež měl na nohou, oslnivě zářily.

Vousáč se na něj otočil s neskrývaným respektem.

„Dobrý den, pane řediteli. Tohle je pan Pimperlow. Pane Pimperlow, to je pan ředitel našeho úřadu.“

Muž v oblecích mě zrentgenoval panovačným pohledem.

„Podívejte, Pimperlow, dobře vám radím, vezměte to místo v Továrně. Ostatně, žádná jiná práce pro vás není. A asi už nikdy nebude.“

Obrátil se k úředníkovi.

„A vy mu to nerozmlouvejte. Můžeme být rádi, že Pimperlow půjde hezky pracovat! A my ušetříme na podpoře.“

Zvedl jsem se.

„Aha. Tak děkuju. Můžu teda jít?“

Úředník na mě vrhl udivené oko, zatímco direktor beze slova odkráčel.

„Chlape, a nechcete třeba vědět, u koho se máte v Továrně hlásit?“

„Aha, to je pravda. U koho teda?“

„To je jedno. Prostě přijďte na vrátnici. A řekněte, že jste Pimperlow.“

„Aha. Tak děkuju.“

Opustil jsem kancelář a vyrazil neznámo kam. Nevěda, kudy z budovy. Smířen s tím, že v úřadu patrně zhynu.

Sužován dehydratací a bolestí chodidel jsem nakonec přece jen objevil hlavní vchod. Patrně zázrakem.

   ***

Domovnice soptila vzteky.

„Takhle se chodí domů?! Flamendře!“

„Neflámuji, to přece víte. Sháněl jsem si práci.“

„Cože? Vás vylili z Firmy? Není divu. Jsem zvědavá, jak teď zaplatíte nájemné. Dlužíte za čtyři měsíce.“

„Včera to byly tři.“

„Dnes je prvního. Nový měsíc.“

„A ostatně, mám zaplaceno na rok dopředu. Vlastně teď už jen na jedenáct měsíců.“

„To je docela dobře možné, ale dlužíte za čtyři měsíce.“

Ještě jeden nasupený pohled. A pak mě vpustila do domu.

Makrovlnná trouba spala. I televizátor přešel na noční režim. Světlo v koupelně už jen blikalo. Taky se chystalo usnout.

Chronostroj přeskočil na dvanáctku. Začal nový den, už nebylo prvního. Bylo druhého.

Už nebylo dnes. Bylo zítra.

   ***

V hodinu tak brzkou, že nazvat ji ránem by bylo nezaslouženým eufemismem, jsem uháněl do Továrny.

Pod nohama mi křoupaly závěje čerstvě nasněžených květů, pohotově vysávaných odklízecím strojem. Olbřímí mechanismus, umístěný na korbě, z nich rovnou vyráběl parfém „Podmanivý šarm“. Odpad poslouží coby náplně do levandulových pistolí proti agresivním žábounům.

„Co chcete?!“ zahulákal vrátný.

„Mé jméno je Gregiorian Pimperlow. Mám tu nastoupit do práce.“

„Vaše místo už bylo obsazeno. Sbohem.“

Zůstal jsem jak solný sloup.

V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.

„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže jste přijat. Jděte dovnitř a sledujte purpurovou linii. Ta vás dovede až do Výrobní haly. Hodně štěstí v Továrně.“

Na zemi bylo narýsováno přibližně osmdesát křivek všech možných barev a odstínů. Ani jedna se nepodobala purpurové.

Kolem prošel nějaký někdo. Při pohledu na mou bezradnost utrousil:

„Hledáte Výrobní halu?“

„Jo.“

Beze slova klepl špičkou boty na jednu z čar a pokračoval v chvatu.

„Moc děkuju,“ houkl jsem za ním.

Sledovat linii se ukázalo jako nadlidský úkol. Neustále křížila všechny ostatní. Občas byla přerušená. Každou chvíli se rozbíhala několika směry najednou.

Sužoval mě palčivý hlad, protože poledne bylo na spadnutí, ale Výrobní hala v nedohlednu.

Když už jsem to chtěl vzdát, málem do mě vrazili čtyři muži v černých pláštích. S rakví na ramenou.

„Prosím vás, vy jdete z Výrobní haly?“

Levý přední nosič po mně střelil udiveným pohledem.

„A odkud jinud? Kde jinde to asi vcucává?“

V dálce pochodovala další čtveřice s rakví. Vyběhl jsem jí naproti a posléze stanul u vrat obrovské podlouhlé budovy.

Vevnitř tiše předlo pět dlouhatánských pásů. Dělníci z nich sbírali výrobky. Cosi porychtovali a vraceli je zpátky. A tak pořád dokola.

Všiml jsem si kukaně vedle vchodu. Seděl v ní ježatý muž. To bude mistr.

„Mé jméno je Pimperlow. Nastupuju do práce.“

Zvedl hlavu od lejster.

„Jo, aha, vy máte nahradit jednoho z těch blbců, co ráno vcuclo NXCL, že mám pravdu?“

„Co je NXCL?“

„Systém virtualizace Výrobků. Vyhýbejte se mu.“

„Kde je?“

„Všude.“

„Eehh ... jak se mu tedy mohu vyhnout?“

„Co já vím?“

„Hm. Vysvětlíte mi, co mám dělat?“

„Ne. Jděte na pozici X9.7y-M. Tam požádáte člověka vedle sebe, aby vám všechno ukázal. Budete provádět Operaci číslo 867 na Výrobcích číslo 7241 až 7380.“

„Opravdu? Přesně tyhle Výrobky jsem až do předvčerejška prodával ve Firmě.“

„No vidíte. A teď je budete vyrábět. Viděl jste je někdy? Měl jste někdy některý z nich v ruce?“

„Ani omylem. Nemám ponětí, jak vypadají a k čemu slouží.“

„To neví nikdo. Tak už jděte. Nezdržujte mě.“

„Hele, a neměl bych napřed podepsat nějakou pracovní smlouvu nebo tak něco?“

„Teď ne. To až jak se osvědčíte. Projdete týdenním adaptačním procesem. Když to dobře dopadne a nevcucne vás to, uzavřeme kontrakt.“

„Aha. A tomu mám věřit?“

„Chcete tu práci nebo ne?“

„No … chci.“

„Tak nemelte pantem a mazejte.“

Podle číselných řad jsem vcelku svižně (za slabou čtvrthodinku) našel hledanou pozici X9.7y-M. Když jsem chtěl oslovit člověka vedle sebe, zahoukala siréna.

Pás se zastavil.

Pracovní doba ranní směny skončila. Všichni dělníci šli domů. Já s nimi. Naše místa zaujala odpolední šichta.

Pás se znovu rozjel.

   ***

Nazítří na mě čekaly montérky s vyšitým osobním číslem 64-z.2n98. Křepce jsem je oblékl a po krátké diskusi se sousedem u pásu zjistil, jaký úkon mám na výrobcích páchat. Bylo to triviální, přesto se mi občas povedlo něco zvorat. Odměnou mi byla štiplavá laserová šleha přes ruce.

Zhruba po dvou hodinách zadrnčel zvonek: přestávka na kafe. Odebrali jsme se do odpočívárny našeho sektoru, která pojala cirka osmdesát dělníků. Cestou kolem nás proplula čtveřice mužů s rakví.

Hrnky s kávou začaly putovat po stolech. Nebylo to moc dobré pití. Jenomže doma se jako obvykle snídaně nekonala, tak jsem byl vděčný i za tuhle bryndu.

Mistr zahulákal:

„Počínaje zítřkem má parta 64-z celých deset dní po sobě noční směnu. Zdůrazňuji to zejména novým dělníkům, aby na to nezapomněli. Hlavně vy, Pimperlow, vy si to pořádně zapište za uši, protože jste mi připadal obzvláště natvrdlý.“

Načež odešel.

Otočil jsem se k člověku vedle sebe.

„Hele, co je to ten NXCL?“

„Systém virtualizace Výrobků. Mistr ti to neřekl?“

„Ano, to mi řekl, ale netuším, jak vypadá. A kde je.“

„Je všude, to ti neřekl?“

„Ano, to mi řekl, ale nechápu to.“

„Mistr měl pravdu, jsi vážně natvrdlý. Zkrátka si dávej bacha. Pořád. Je to tak, že Továrna posílá určitou část produkce rovnou za moře. Výrobky před odesláním virtualizujeme, aby se ušetřilo na dopravních nákladech. Při virtualizaci vždycky svítí výstražné žluté světlo.“

„Aha. A kde?“

„Kde co?“

„Kde svítí to žluté světlo?“

„To nikdo neví.“

„Tsss … Tak proto odsud pořád vynášejí tolik mrtvol.“

„Jakých mrtvol? Kdo co vynáší?“

„No ti chlápkové s rakvemi ...“

„Ale ty piksly jsou přece prázdné! Koho vcucne NXCL, ten zmizí. Systém devirtualizace totiž umí zhmotnit pouze Výrobky, nikoli živé organismy. Jinak by nám mohli virtualizované dělníky posílat zpátky. Ale to nejde. Takže za každého vcucnutého vždycky vynesou jednu plonkovou rakev. Symbolický pohřeb.“

„Chceš mi říct, že člověk prostě zmizí? A vůbec nic z něj nezbyde?“

„Zbyde z něj všeho všudy spousta jedniček a nul. A i ty jsou virtuální.“

Crrr, zvonek. Honem zpátky k pásu.

Do oběda došlo ještě na jednu rakev. Ostatně i já měl namále. V jednu chvíli jsem pocítil slabé vcucávání, ale včas to se mnou cuklo na druhou stranu. A to mě zachránilo.

Oběd probíhal na nádvoří vedle haly. Dělníci usedli kolem pěti dlouhých stolů. Zasedací pořádek přesně odpovídal pozicím u pásů. Mistr trůnil v čele, za samostatným stolem s masivní trnoží.

Orchestr vyhrával uklidňující melodie, v jejichž rytmu se vlnilo pět tanečnic, oděných do spletice listů uchořitníku. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni byli zabráni do jídla.

K obědu nám servírovali steaky z vyvřounů s omáčkou z žábouních oušek. Moc mi to chutnalo, protože mám vyvřouní maso rád. Ale někteří dělníci se ušklíbali. Kdo vypadal příliš znechuceně, dostal laserovou ránu přes pusu.

Během dezertu (krém z čehosi neidentifikovatelného) se na boční stěně haly zjevil obličej předsedy představenstva v kromobyčejně nadživotní velikosti. Poděkoval nám za odvedenou práci a konstatoval, že naše výkonnost stále není dostatečná. Poté prohlásil, jak nesmírně ho těší, že jsme jedna velká šťastná rodina. Za doprovodu odborářského orchestru pak brilantním školeným basbarytonem zapěl Tovární hymnu.

Odpoledne proběhlo klidně (pouze jedna rakev). Já už pracoval tak spolehlivě, že jsem dostal jediný laserový výprask přes ruce.

Cestou domů (pobřežní pěšinou, loď mě zase nevzala) si na mě počíhal jeden obzvláště vypasený žáboun. Hupsnul mi na krk, ale zkosil jsem ho obranným sprejem. Jak se tam tak válel, zdechlina jedna blbá, vztekle jsem ho zkopal, až z něj stříkal sliz na všechny světové strany.

   ***

Druhý den jsem šel do práce až na noční směnu. A protože mě už nebavily únavné a skličující diskuse s makrovlnkou, bude-li nebo nebude-li snídaně, skáknul jsem nakoupit.

V prodejně nával jako kráva. Jakmile se jeden z terminálů uvolnil, nadiktoval jsem do něj objednávku. Za okamžik přijelo po pásu zboží. Kapusta strašlivě ovadlá (takže vrátit) a slanina smradlavá (taky nic). Můj úlovek tedy nakonec sestával toliko z chleba (lehce gumového, leč ještě poživatelného), flexibilního sýra, ovesné kávy a svazku mých milovaných vyvřounů. Tři mrknutí oka na terminál a bylo zaplaceno. Warning, že se balanc mého účtu limitně blíží nule, jsem s opulentní benevolencí ignoroval.

Makrovlnka oskenovala nákup, přičemž si neodpustila tradičně iritující poznámky o vyvřounech. Nechal jsem ji vykecat a pak do ní narval dva krajíce s kusem flexibilního sýra. Nepředvedla žádnou zaznamenáníhodnou kreativitu: sýr modifikovala na taveňák a namazala na chleba. Z bočního otvoru vyplivla šálek ovesné kávy. Bohužel hořké. Zapomněl jsem koupit cukr.

Chlebík nebyl nic moc, potřeboval vylepšit pár plátky uzeného vyvřouna. Makrovlnka kafrala cosi o racionální stravě.

Asi ji vezmu do Továrny a předhodím tomu NXCL, ať si na ní smlsne.

   ***

Noční směna měla dvě výhody:

1. Pás jel o 15 % pomaleji. Pracovní tempo tedy bylo znatelně snesitelnější.
2. Spací pauzy. Jednotlivé party se střídaly po třiceti minutách. Na každou vyšla přestávka vždy po čtyřech hodinách. Dělníci ji trávili krátkým spánkem v rakvích uskladněných na dvoře.

Při první pauze se mi spát nechtělo. A tak jsem dal přednost procházce po továrním dvoře.

Všude tma jako v řiti. Akorát až vzadu u zdi, v takovém legračně drobném domku, svítilo okno.

Ten baráček vůbec působil nepatřičným dojmem. Mezi moderními a přísně účelovými budovami připomínal fosilii z nějakého dávného tisíciletí.

Nakoukl jsem dovnitř.

Skromná místnost byla zařízena jako na obrazech starých mistrů. Roh okupovalo masivní křeslo. Hověl si v něm postarší muž v županu. Na stolečku před ním odpočívala sklenice se zákeřně vyhlížejícím nahnědlým pitím. A taky popelník.

Postřehl, jak mu čumím do domu, a pokynul, ať jdu dovnitř.

Tak jsem vstoupil.

„Vítám vás, mladíku. Pojďte dál.“

„Dobrý den.“

„Jste na noční šichtě, že ano?“

„No bodejť. Zrovna máme spací pauzu.“

„Tak proč nespíte?“

„Nechce se mi.“

„To jo. Posaďte se. Dáte si cigaretu?“

„Cigaretu? Tu jsem neměl, ani nepamatuju.“

„No ano. Skoro nikdo je už nekouří. Všichni používají nikotinátor. Je to prý zdravější. Podle mě je to spíš blbější. Žádný požitek. I když je teda fakt, že i cigarety jsou pěkně hnusné.“

Mlčky jsem přikývl. Chlapík se zatvářil lišácky.

„Hele, víte, co mě teď napadlo?“

„Ne.“

„Počkejte chvilku ...“

Z olbřímí starobylé skříně vytáhl příruční humidor. S nekonečnou opatrností ho položil na stůl a třesoucí se pravačkou nadzvedl víko.

Uvnitř ležely dva doutníky. Zabalené ve fólii. Kdyby se tam válela egyptská mumie v pestře malovaném sarkofágu, nemohlo by mě to šokovat víc.

Muž se tvářil jako vítěz nad božstvy.

„Mám je tu už spoustu let. Doufám, že nebudou úplně přeschlé. Podívejte, to je nádhera.“

Podal mi jeden kousek rajského kuřiva. Obezřetně jsem ho uchopil, nábožně rozbalil fólii a přičichnul. Vytříbeně delikátní aroma mě málem shodilo ze židle.

V příštím okamžiku naplnil celou místnost nadpozemsky voňavý dým. Se slastným výrazem ve tváři jsme bafali, nenacházeje slov, jež by popsala nepopsatelné blaho.

„Tak tomuhle říkám zážitek,“ konstatoval hostitel po nějakých deseti minutách.

„Ano. Nevím, jak vám poděkovat.“

„To nic, nechte to plavat. Schovával jsem si je pro mimořádně sváteční příležitost. Ale žádná nepřicházela.“

„Ani nepamatuji, kdy mi bylo tak báječně. Nejspíš nikdy.“

„To vám rád věřím.“

„Promiňte mi zvědavost, ale … tenhle domek tu působí tak trochu jako pěst na oko …“

„Aby ne! Zůstal tady ze starých časů. Z doby, kdy Továrna vypadala úplně jinak. A vyráběla věci, které lidi potřebovali.“

„Prosím vás, a vy jste kdo, že tu bydlíte?“

Zasmál se.

„Jste tu nový, že ano? Já jsem bývalý výrobní ředitel, dnes už v penzi. Tuhle boudičku nechal postavit můj prapradědeček, synovec zakladatele Továrny. Původně jako lampárnu. No, a já tu teď žiju. Jako taková vyhaslá lampa.“

„Aha … takže vaše rodina …“

„Ano. Naše rodina Továrnu vlastnila. Než jsme ji museli prodat Korporaci. K tomu došlo za mého otce. Udělali z něj předsedu představenstva, ale ze mě už jen výrobního ředitele. Naštěstí nemám žádné děti, protože můj syn by to dotáhl přinejlepším na mistra.“

„To je mi líto.“

Pan domácí dlouze vyfoukl obláček kouře.

„Mohu vám vyprávět svou dnešní ranní příhodu? Bylo to ohromně zajímavé.“

„Tak jo …“

„Představte si, že jsem cestou do parku viděl dítě.“

„Opravdu? A kde? Co to bylo za dítě?“

„Chodívám kolem domku, kde je taková malá mateřská škola. Nevím, co mě to napadlo, jukl jsem do okna. A tam, ve dveřích do místnosti, stálo dítě. Asi tak čtyřletý chlapec. A usmíval se.“

„Nepovídejte! Skutečně?“

„Ano. Byl to strašně zvláštní pohled. Jako by mě nějaký čaroděj přenesl kamsi úplně jinam, do neznámého světa. Nevím, jestli mi rozumíte ...“

„Rozumím. Úplně chápu, jak jste se musel cítit.“

„Člověk neustále potkává spoustu dětí … na ulici a tak. Ale tohle bylo naprosto jiné.“

„Pochopitelně.“

„Celý život usiluji, aby mi lidi nevadili. Marně. Nakonec to se mnou došlo tak daleko, že jsem před nimi raději zalezl do tohohle kutlochu. A v okamžiku, kdy definitivně dospěju k názoru, že nejlepší člověk je mrtvý člověk, přijde tohle. Prostě spatřím dítě.“

„Fascinující. Neuvěřitelné.“

Dokouřili jsme.

Já se vrátil k pásu. Za sedmnáctiminutové zpoždění jsem schytal příslušnou laserovou nakládačku.

   ***

Další den.

Z kukaně u závory na mě vykoukla hlava vrátného.

„Hej, člověče, kam jdete?“

„Na šichtu.“

„Už tu nepracujete, máte padáka. Neplnil jste výkonnostní normu. Sbohem.“

Zůstal jsem jak solný sloup.

V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.

„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže místo je zase volné. Mazejte do haly.“

Tam jsem nejprve vyslechl kázání od mistra („Povaleče, co hovno dělají, tu kurva nepotřebujeme!“) a pak už pelášil k pásu.

Výrobky začaly jezdit.

Tentokrát jsem strávil první spací přestávku odpočinkem v rakvi. Krátce po ní ohlásil tovární rozhlas, že ve 23:00 bude rychlost pásu zkušebně zvýšena o 10 %.

Co tím asi vedení Továrny sleduje, napadlo mě. Jestli ... a v ten moment jsem ucítil jemné vcucávání od nohou.

Napřed to uniklo mé pozornosti. Když mi s hrůzou došlo, která bije (a že intenzita cucu prudce stoupá), bylo už pozdě. Snažil jsem se ještě vyprostit, leč prudké trhnutí mě nepředstavitelným tryskem odpálilo jinam.

Rozpuštěný jako cár mlhy jsem plul mořem nul a jedniček, jež v bláznivém reji vířily vůkol. Užíval jsem si té bezbřehé volnosti, toho pocitu beztíže, té naprosté blaženosti nicoty. Cachtal jsem se na hladině šíleného proudu, svištěl vzhůru a hned zase střemhlav dolů, metal salta a piruety, kutálel se v kotrmelcích. Zjištění, že už nemám žádné tělo, že jsem jen spoustou nul a jedniček (na vlas podobných těm všude kolem) mě naplnilo pocitem nekonečné úlevy a svobody.

   ***

Probudil jsem se v krutopřísně nepohodlném loži. Těsném. Širokém s bídou na rozpětí ramen. Žádná matrace, jen tvrdá pryčna. Obě strany ukončovala nekompromisní postranice.

Navíc tma jak v p….. no prostě tma. A sotva jsem zvedl hlavu, praštila mě jakási deska. Zapřel jsem se proti ní rukama, fošna spadla a rázem bylo světlo.

Slunce mi pražilo do očí. Ale i přesto jsem jasně poznával dvůr Továrny. Znepokojivý fakt, že ležím v jedné z rakví, s neodvolatelnou logikou indikoval, že jsem prospal noční směnu. A celý ten nesmysl s mou virtualizací byl pouhopouhý sen.

Jako na potvoru vylezl z haly mistr. A rovnou ke mně.

„Pimperlow, vy jste naprostý idiot. Pitomec a magor, jakého svět neviděl! Prochrápat šichtu v rakvi, to jste teda posral! Máte definitivně padáka! Už vás tu nechci vidět!“

„Ale …“

„Ven! Ven, ty kreténe! Zmiz, povídám! Vypadni, debile!“

Jat neblahým tušením, že nezdekuju-li se dostatečně svižně, mistr mě nejspíš rozsápe, jsem se zdekoval dostatečně svižně.

   ***

Co teď, co dál, co potom?

Čeká mě další návštěva zprostředkovatelny práce. Nejlepší bude jít rovnou k tomu člověku, co mi minule pomohl.

Nálada vystřelila k nebesům.

Ale hned na vrátnici klesla do pekel.

„Je mi líto, ale pán z místnosti číslo 2936 u nás již nepracuje. Obraťte se, prosím, na pána z místnosti číslo 7143.“

„Ne, děkuji, ten mi nepomůže, to vím od minula.“

Smutně a bezradně jsem capkal pryč. Bude to chtít sklenici ovesného piva. Nebo čehosi ostřejšího. Kde? Přece v malé diskrétní knajpě za rohem!

V místnosti panovalo šero. Nikde nikdo. Pouze tlustý barman. Zasviněnou utěrkou leštil sklenice, prost sebemenšího náznaku čehokoli, co by snad hanebně připomínalo spěch. Z rádioproduktoru hřímala ryčná píseň skupiny Hangobangoloo.

Když jsem pořádně zaostřil, ukázalo se, že jeden host tu přece jen dřepí. Úplně vzadu v koutku. Tiše. Schovaný ve stínu vlastního stínu.

„Zdravím tě,“ zašeptal. „Udělej si pohodlí.“

Poslechl jsem.

Chlápek sotva znatelně pokývl k baru a už přede mnou stál panák kořalky z uchořitníku. Kdepak ovesné pivo! Na to nejspíš ani nedojde. Proč se zdržovat mlíčkem, když je na stole nektar?

„Jak se jmenuješ?“

„Gregorian. A ty?“

„Hugo-Pierre.“

„Cože?“

„Hugo-Pierre,“ zopakoval můj společník lehce podrážděným tónem.

Chtěl jsem se začít tlemit, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě varoval před jistojistě neblahými důsledky podobných móresů.

„Jak jsi přišel k tak neobvyklému jménu?“

„To máma. Byla trochu praštěná. Nebo spíš věčně sjetá. A fotr věčně v base.“

„Aha. To je mi líto.“

„Nemusí. Hele, že uhodnu, odkud jdeš! Ze zprostředkovatelny, viď?“

„Přesně tak. A ty taky, co?“

Na znamení neochotného souhlasu slabě pozdvihl obočí.

„Hledám práci už víc jak rok.“

„No, já dostal padáka dneska. Po třech dnech.“

„Kde jsi dělal?“

„V Továrně. U pásu.“

„Tak to buď rád, že tě vylili. Taky jsi mohl skončit jako hromada nul a jedniček.“

„No jo. A jaká je tvoje profese?“

„Nájemný vrah.“

Rozchechtal jsem se jak hovado, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě znovu varoval, že ani tentokrát to není žádná taškařice.

Bleskově jsem stáhl obličej na neutrál.

„Zajímavá práce. Bavila tě?“

„Někdy víc, někdy míň. Ale jak říkám, už dlouho mě nikdo nechce zaměstnat.“

„Hele, a jaké to je? Zabít člověka …“

„Jako každá jiná rachota. Všechno si dopředu nastuduješ, připravíš, sešteluješ vercajk. A hlavně nesmíš udělat chybu.“

   ***

To já chybu udělal. Spočívala v počtu panáků. Dalece přesáhl kapacitní dovednosti mého metabolismu.

Ale už dost! A domů! Teď hned! Jdu!

A tak jsem šel. No, šel … nevím, zda se to dá nazvat zrovna takhle. Lépe by bylo říci, že jsem z baru na ulici vypadl. Nebo ještě lépe řečeno spadl.

Všechno vířilo kolem dokola. Připadalo mi to jako náramná legrace.

A kam teď? Kam jinam, než do Úřadu pro zaměstnanost?

Teprve na třetím schodu mi zaklinkalo v ciferníku, že už jsem tam vlastně byl. A jak bledě to dopadlo.

Takže čelem vzad!

Vyšlo to až na šestý pokus. Vzápětí mě zradila rovnováha … a já sletěl ze schodiště na chodník. Kolemjdoucí si mě vůbec nevšímali. Mé počínání je nikterak nepobuřovalo.

Pouze s nejkrajnějším sebezapřením jsem zaplašil myšlenku na návštěvu malé diskrétní knajpy s tlustým barmanem a písněmi skupiny Hangobangoloo. A s nájemným vrahem Hugo-Pierrem.

Místo toho jsem raději odpajdal do přístavu.

Vstupník zhodnotil můj aktuální stav:

„Člověče, ani se nesnažte ukazovat akceptační kód.“

„Ts ts ts tsože?“

„Jděte do hajzlu.“

Strčil do mě a já si ustlal na zádech.

„Nnnnno tak joooo. Tak já tttteda j-j-jdu …“

A to je má poslední vzpomínka z onoho večera.

   ***

Probudil jsem se v piniovém hájku nedaleko pobřežní cesty, zhruba kilometr od přístavu. Jak jsem se večer doštrachal až sem, to mi hlava nebrala.

Zato mi poměrně záhy došla závažnost mého průseru.

Přišel jsem o jedinou práci, kterou bylo možno sehnat. Nemám žádné peníze. Nevím, jak zaplatím nájem.

Ale co …

To jsou jen banální starosti. Kašlat na ně.

Kolem uháněl jakýsi člověk. Pěšina ho hezky vezla, ne jako mě.

Byl mi povědomý. Tvář zdobená velice dlouhým zrzavým vousem. Velice barevná košile s vykukujícím chomáčem velice prošedivělých chlupů.

Toho týpka už jsem někde viděl!

Jakmile zahlédl mé povalující se tělo, seskočil z pěšiny a okamžik si mě zkoumavě prohlížel. Právě v momentě, kdy mi docvaklo, že ho fakt znám (a odkud ho znám), zahalasil:

„Ale já vás znám! A taky vím, odkud vás znám! Vy jste ten … no, hergot … Pimperlow!“

„Jo. A vy jste ten člověk, co mě poslal makat do Továrny.“

„A co teda děláte tady? Jo, vy asi máte noční směnu, ne?“

„Teoreticky ano. Prakticky se to má tak, že mě včera vykopli.“

„Děláte si srandu? To jste snad musel ukousnout pinďoura generálnímu řediteli nebo co. Protože z Továrny se nepropouští.“

„Prospal jsem šichtu.“

Vousáč smutně pokýval zarostlou hlavou.

„Tak to ano. To jste podělal.“

„Přesně tohle říkal mistr. I když ne tak jemně.“

„Hm. A víte, že ten mistr je můj nevlastní bratranec?“

„Fakt? A nemohl byste za mě ztratit slovo? Aby mě vzal zpátky do háku.“

„A vy byste tam vážně chtěl?“

Měl pravdu. Nechtěl. Ani za zlaté prase.

Ale co mám proboha dělat? Bez práce, bez peněz.

„Nechtěl, že mám pravdu? Řekl bych, že ani za zlaté prase byste tam nechtěl. Ale nevíte, co máte proboha dělat. Bez práce, bez peněz. Je to tak?“

„Vy jste učiněný jasnovidec.“

„Nejsem. Ale od předvčerejška řeším to samé. I já dostal padáka.“

„Slyšel jsem.“

„Kde?“

„Včera ve zprostředkovatelně.“

„Aha.“

„A pak jsem se ožral jako dobytek. A skončil tady.“

„To jste udělal moc dobře.“

„Kam máte namířeno vy?“

„Do zprostředkovatelny. Za pánem v místnosti číslo 7143. Snad pro mě bude mít místo. Aspoň v Továrně. U pásu.“

„Pán v místnosti číslo 7143 vám nepomůže. Nikomu nepomůže. To už vím.“

„Já to vím taky.“

Smutně odešel.

Co teď?

Teď nic. Teď domů. Zvolna. Šouravě. Bez nálady.

V tom se stalo cosi naprosto nečekaného: pobřežní pěšina mě poprvé v životě popovezla!

Mělo to však háček: popovezla mě dozadu.

To nebylo dobré. Zaskočen tím nenadálým šprýmem jsem sletěl do trávy nedaleko hrany útesu.

Pod mýma nohama padal kolmý sráz. Sto, možná dvě stě metrů hladké skály. Stačilo by jen kousek popolézt … a mám navždy po problémech.

Myšlenka lákavá …

Ne. Na to jsem až příliš žalostný zbabělec. Zbabělý žalostník. Politováníhodná hromádka uprděného strachu. Strachu o mrzký život.

Život. Kraťoulince kraťoulinkatá spojnice mezi dvěma nenasytnými věčnostmi.

Tak se na něj podíváme, na ten život!

Hej, živote, ty páchnoucí nádore přetékající hnisem deziluze, vylez z nory! A ukaž se! No! Bude to?!

Vylezl z nory a ukázal se.

A já začal s drtivým děsem vnímat nikde nekončící paletu jeho okouzlujících barev.

Blankytnou modř nebe.

Tmavě nazelenalou modř oceánu.

Milion odstínů béžovošedobílých mraků.

Oslepující rudožluť slunce.

Omamná vůně pinií. A levandulí. A hlodašů.

   ***

Tady je svět!

Tady je život!

Z oblohy začaly sněžit květy.