Klíče 1/2

Jedno pražské gymnázium navštěvují dva velmi chytří studenti. Oba jsou zvyklí na výborné známky. Skutečnost, že někdy dostanou horší známku, je pro ně nepředstavitelná. Oba mají velké ambice, chtějí být těmi nejlepšími. I Učiteli jsou považováni za nejlepší žáky tohoto gymnázia. Vlastně i oni tyto dva studenty vidí do budoucna jako velmi úspěšné. Někteří dokonce uzavírají sázky, kam je vítr nakonec zavane. Někdo se domnívá, že za pár let na tomto gymnáziu budou vyučovat úplně všechny předměty, ale tato představa je považována spíše za žertovnou.

21.11. 2019
Právě probíhá hodina chemie. Nikdo vyučujícího nevnímá. Ani naši dva studenti. Dvojice si nepozornost, na rozdíl od zbytku třídy, může dovolit, jelikož právě probíranou látku zná minimálně stejně výborně jako přednášející profesor. Zbytek třídy nemá ponětí, o čem profesor mluví. Prosazují heslo: „čtyřky stačí, abychom prošli,“ a ne jenom v tomto předmětu.
„Vypracujte si stranu 21 za domácí úkol. Zkontrolujeme si ji v příští hodině. Teď můžete jít na oběd,“ ukončí hodinu profesor. Jakmile pronesl poslední větu, všichni studenti se v několika vteřinách vytratili ze třídy. Výjimkou jsou Adam a Martin. „Zeptej se ho!“ pošťouchne Martin Adama. „No jo, vždyť už jdu,“ odpoví znechuceně Adam.
„Ještě nějaký dotaz, pánové?“ zeptá se profesor chemie. „Ano, ale nesouvisí zrovna s výukou,“ upřesní Adam. „Jen se ptejte!“ přikáže ochotně profesor.
Jako každý profesor tohoto gymnázia má Adama a Martina v oblibě. Jen se někdy obává, že na jejich pravidelné dotazy na konci hodiny nebude znát odpověď.
„Kam vedou ty dveře, které jsou ukryty za tabulí?“
„Jaké dveře?“ položí další otázku profesor.
Lze poznat, že ho dotaz Adama zaskočil. Oběma dojde, že profesor velmi dobře ví, co mají na mysli. Oba si kliky dveří za tabulí všimli nedávno, když se jim tam zakutálel vršek od PET lahve.
„No za tabulí.“ Zopakuje Adam se špetkou arogance.
„Ale hoši, neponižujte se, copak si myslíte, že tam v noci vařím drogy? Nebuďte hloupí! Ale máte bujnou fantazii, pobavili jste mě!“ pronese profesor, snaží se tvářit pobaveně, ale moc úspěšný není. Potom rychlým krokem odchází z chemické posluchárny.
„Věříš mu?“ zeptá se Adam.
„Jsi blázen?“ položí řečnickou otázku Martin. „Možná tam nic není, jenom klika, ale přece máme rádi jistotu, ne?“
„Chceš mu vzít klíče?“ zeptá se Adam.
„Chceme, vezmeme, zjistíme!“ Martin poplácá Adama po zádech. „Zítra, kamaráde, jdeme do akce!“
„A není to riskantní?“ ptá se nejistě Adam.
„Nezkusíš, nevíš! Hele je to risk, ale mám to promyšlené, třeba ho usvědčíme za vaření drog, a budeme za ještě větší frajery, než jsme teď!“ pronese motivačně Martin.
„To máš pravdu!“ uzná Adam. „Jaký máš plán?“

22.11. 2019
Adam s Martinem čekají v řadě na oběd. Každý pátek má profesor chemie dozor ve školní jídelně. Svazek klíčů má položený na stole. O tento stůl se opírá a pozoruje řadu studentů, která netrpělivě čeká na výdej obědu.
Najednou se celou jídelnou ozve ohlušující rána. „Proboha!“ zvolá profesor chemie. Spolu se studenty, jenž jsou v jídelně přítomni, se přemístí k ležícímu Adamovi. „Dýchá,“ ujistí všechny profesor.
„Adame, co je s tebou, slyšíš mě?“ nervózně naléhá.
Všichni v jídelně jsou otřeseni. Někteří jsou svědky kolapsu poprvé. Všem se ulevilo, když profesor oznámil, že Adam jeví známky života.
„Proboha, co se sakra stalo?“ ptá se zmateně Adam, když se po pár minutách vzpamatuje.
„Ztratil si na chvíli vědomí, to se stává, musíš ale k lékaři!“ apeluje profesor.
„Dobře, lepší než něco zanedbat,“ souhlasí Adam.
Adam moc dobře ví, že toto divadélko musí dokončit. Nemělo by cenu se s profesorem hádat. Martin upláchl s profesorovými klíči, jakmile se všichni sběhli k ležícímu Adamovi, poté jen stačilo využít Adamovy herecké schopnosti a mise byla úspěšná.

23.11. 2019
Je sobota osm hodin ráno. Adam s Martinem stojí před jejich gymnáziem. Ukradené klíče má Martin s sebou v kapse. Spoléhají na to, že jeden z dvanácti klíčů bude od zadního vchodu gymnázia, protože v zadní části školy se nachází parkoviště, a profesor chemie jezdí do práce autem.
„Jdeme na to!“ zavelí Martin a zkusí první klíč.
„Ty vole, to jsem teda nečekal, jdeme!“ prohlásí Martin, když se mu podaří otevřít dveře na první pokus.
Po schodech k chemické posluchárně jdou pomalu a tiše. Sice tato škola nemá školníka, ale vloupat se o víkendu do školy by nahánělo hrůzu každému. Adam i Martin jsou velmi inteligentní, ale kolikrát jim hrozila dvojka z chování. Jejich inteligence po učenlivé stránce narušuje inteligenci společenskou.
„Jsme tu!“ zahlásí Martin, když odemkne i dveře posluchárny, teď už stačí odemknout jen jedny, ale jsou to vůbec dveře?“
„Co s tou tabulí? Musíme ji nějak odstranit,“ oznamuje Adam.
„Kdo je připraven, není překvapen,“ řekne Martin a vytáhne z kapsy multifunkční nožík.
Po deseti minutách odšroubovávání tabule se dostanou přímo ke klice.
„Pak ji tam zase vrátíme,“ ujistí Martin Adama, poté, co pozná, že Adam vypadá poněkud nervózně.
Oba mají oči upřené na kliku. Chvíli jen mlčí a uvažují. Možná mají hrůzu z toho, co se za potencionálními dveřmi může skrývat.
„Tak jdeme na to!“ přikáže Martin. Vezme klíč, který je ze všech dvanácti klíčů největší. Tento klíč je tlustý a černý. Je na něm vyobrazen dokonce tvar lebky, což Adama i Martina děsí.
Martin zarazí klíč do zámku. Padne do něj přímo učebnicově. Sám Martin s ním ale nedokáže otočit. „Co čumíš? Pomoz mi!“ nařídí Adamovi.
„Raz, dva, tři!“ společně zaberou. Dveře se jim podaří otevřít.
„To jsou nejtěžší dveře, které jsem kdy otevíral, sakra!“ poznamená Adam.
„Divíš se?“ řekne v úžasu Martin.
To, co vidí, oběma vyrazí dech.