Bílé světlo

Kolem devadesátých let minulého století jsem se narodila v Praze, v místě mystérií. Zde jsem ve dvou letech prožila něco zvláštního, něco, co mi navždy změnilo život. Jela jsem v kočárku a někdo na mě telepaticky promluvil a řekl „Staň se světlem“. Na to jsem odpověděla, že jsem na to ještě malá a nejde to. Tím to ale nekončilo. Po nějaké době jsem byla s mámou na půdě. Pamatuji si, že měla bílé šaty s černým páskem a věšela bílé prádlo. Já seděla u malého stolečku a něco si čmárala. V tom jsem v sobě ucítila pocit, který jsem neuměla pojmenovat. Napadlo mě zeptat se vyššího vědomí, ale nikdo tam nebyl. Vrátila jsem se tedy na zpět k sobě a byla v tom pocitu. Z ničeho nic vykouklo ze střešního okna slunce. Já se do něj podívala. Nahlédla jsem do sebe a uviděla, že i ve mně je slunce. Ocitla jsem se ve světle. Nevzpomínám si, jak jsem se dostala zpět, ale ta vzpomínka ve mně zůstala hluboko a vím, že jsem prožila to, čím je skutečně láska, a toužím ji předávat dál, protože láska je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Můžeme ji objevit v sobě a jen my sami za ni neseme zodpovědnost.
Na to světlo jsem napojená dodnes. Teď vím, že je v každém z nás a že tím světlem je sám život. To on je odpovědí na všechny otázky. Jen jeho se ptejme, kam míří naše srdce.

Po celé své dětství jsem hledala toto spojení se světlem prostřednictvím namalovaných obrázků, které jsem věnovala své mámě.
A od té doby, co jsem poznala světlo, jsem žila v jiném světě. Myslím, že jsem byla trochu odříznutá od reality a utíkala někam, kde mi bylo dobře.