Výpočet strachu

Anotace: Úvaha mého tvořivého já ohledně dalšího stupně vývoje výpočetní techniky.

,,Vy tomu říkáte strach?”

Zeptal se znovu stroj. Jeho robotické oči přivřely mechanická víčka, přičemž rohovky stále směřovaly na postavu stojící před ním. Experiment běžel podle plánu. Vypadalo to, že stroj pochopil lidské emoce. Počítač se dlouho snažil o vytvoření algorytmu, díky kterému by se dalo blíže upřesnit, co je vůbec podstatou lidských emocí a jaké vztahy mezi nimi fungují. Technicky vzato šlo jen o velice výkonnou soustavu základních výpočetních kolon, které dohromady tvořily dosud nejkomplikovanější počítač postavený lidmi. Stvořený lidmi? Kde se nachází pomyslná tenoučká hranice, která odděluje umělý superpočítač a vědomí živého lidského mozku? Stroj byl postaven pro řešení gigantických výpočtů. Pracoval na složité matematické kombinaci, ale to bylo vše, čeho byl schopen - počítal.

,,Cítíš strach?”

Opět se zeptal starý, zkušený vědec v bílém plášti dohlížející na celý experiment. Jeho chraplavá slova se do ztracena odrážela od sterilních, holých bledých zdí montážního sálu a slétávala dolů z vyvýšené podesty jako voda z právě vylitého kbelíku.

,,Ano.” Suše odvětil stroj a tentokrát se obě oči zavřely. Teplá tlumená světla pohasínala. Spousta z nich se vypnula docela, jiná jen skomírala. Světelná signalizace se osvědčila jako fantastická pomůcka pro znázornění stavu, ve kterém stroj počítal. Vědec tak mohl získat lepší představu o rozpoložení elektronického mozku. To byl poslední Broxanův vynález na který byl patřičně pyšný.

,,Je to stejně silné jako minule? Lze tento stav přirovnat k minulým testům? Opravdu nejde jen o ustrašenou reakci? Cítíš skutečný strach?” Ozvěna se znovu vytratila. Vědcova svraštělá tvář se začala usmívat. Broxan stále pokračoval v kladení otázek...

Trpělivě se opakoval v dotazování několik minut, jak mu velel manuál experimentu, který sám vypracoval. Odpověď nedostal na žádnou z nich. Mlčky stál a pozoroval průhledný sloup uprostřed místnosti, kterým vedla mohutná změť napájecích a datových kabelů až na plošinu k obrovskému umělému obličeji. Stroj se odmlčel. Na zdech montážního sálu se probíhalo v malých bodech červené světlo a lišty na stropě znovu tepavě pohasly. Broxan věděl, že s ním stroj už nebude nadále komunikovat - předchozí testy tuto skutečnost potvrdily. Opatrně, jako když stroj nechce omylem probudit, vyšel z místnosti za svým asistentem. Dveře přitom zavřel co možná nejpomaleji a co nejtišeji. Mladý asistent stál u polopropustné tabule, skrze kterou důkladně sledoval postup experimentu a vše si zapisoval propiskou do bloku formátu A5. Vždy měl k experimentům řadu otázek. Komplikovaný výpočetní přístroj ovšem nemohl vidět dvě postavy v řídící místnosti; i přesto, že se nejen jeho mozek, ale i oči mohli směle rovnat těm lidským. Poté, co Broxan zmizel z montážního sálu, se stroj ocitl sám v temném prostředí. Jen malé zelené body označovaly hrany schodiště na tři metry vysokou podestu. Směrem k velikému, pětimetrovému mechanickému obličeji, na kterém bylo vidět, že prožívá cosi úděsného. ,,Takže teď se nebude zase nic dít. Podle dat necelou hodinu. Sledujte, jak s těma vočima mírně pohybuje. Cukaj mu vobě rohovky. Je to vidět spíš z boku. Jestli to neni zkrat... Možná kdyby...” Polemizoval asistent při hledání přesných dat tohoto stavu v papírech. ,,A ty myslíš, že se mu něco zdá, nebo že v tomhle stavu - je to něco jako spánek? - o něčem přemýšlí?” Zkoušel mladíkovu pozornost Broxan. ,,Měl by. Měl by právě teď vypočítávat řešení, jak se s touhle úrovní strachu vyrovnat. Někde tady to snad... Vydržte...” Pokračoval asistent v popisu. ,,Tady to je. Stav 28 - Když se všechny proměnné drží na hladině menší než je nula, jedná se o stav, který označujeme jako čistý strach.” Přečetl z papíru přesnou informaci. ,,Výborně. Myslíš, že to není sedmadvacítka? Máš jistotu, že se to povedlo?”

Rundava se zahleděl do kontrolního displeje panelu. ,,Ne, podivejte se na tuhle hodnotu. To se eště nikdy nestalo. Ten stroj se vopravdu bojí. To je k nevíře. Je to fakt vono? Víte co by to znamenalo... Něco mě napadlo, pane Broxane - vo čem ste se tam bavili tentokrát?” Zeptal se horečně mladý, velmi zvědavý asistent. Nikdy totiž za skleněnou tabulí neslyšel ani slovo. Přechod mezi místnostmi byl naprosto zvukotěsný.

,,Všechno proběhlo podle dalších osnov, přesně podle manuálu - uvést vědomí stroje do stavu 28. Probral jsem s ním strach ze tmy, prošli jsme nejrůznější druhy fóbií a podle předlohy došlo i na téma velké války... V tomto případě jsou všechny naše dosavadní výpočty správné a otázky správně položené.” Jejich rozhovor přerušilo nečekané světelné představení. Broxan i Rundava civěli skrze tabuli do montážního sálu, předtím potemnělého a klidného. Obří oči stroje se s dunivým rachotem probudily a všechny jeho další mechanické části sebou začaly házet a trhat v nepředvídatelných směrech. Připomínalo to nesprávně naložený, přetížený buben automatické pračky, ve kterém létá rozlomená cihla. Rohovky se kutálely v metrových očních bulvách bez možnosti ustálit se v klidové poloze. Mimické svaly umělé tváře stroje se zkřivily do strašlivého výrazu a zvukový reproduktor se hlasitě dožadoval lidské přítomnosti. Pohled na umělá ústa sám od sebe navozoval pocit strachu. Světelné lišty na stropě se dočista zbláznily - místo tmavších teplejších odstínů, se po všech stěnách místnosti začaly honit tlusté sloupce nechutně křiklavých paprsků, zpravidla zelených a fialových odstínů. Všechny přisvětlovací aparáty pulzovaly jasně bílou a žlutou září zároveň. K tomu se přidaly pronikavě pištivé zvuky, stále více se zvyšující. Všechen ten lomoz směřoval ke zvukotěsnému zrcadlu velkému metr na dva metry. Začalo se prohýbat. Vibrovalo jako o závod, jeho pevně zasazené hrany do zdi nevydržely.

Zvukotěsná přepážka explodovala. Tam, kde se nacházelo ještě před půlvteřinou bytelné polopropustné zrcadlo, najednou nebylo nic. Materiál se rozletěl v tisících kouscích ve fraktálech po svých předem daných osách na obě strany. Nebezpečné zvukové vlny naštěstí svou razantní sílu opouštěly. Jinak by nejspíše vedoucí vědec i jeho asistent na místě svého pracoviště jednoduše zemřeli. Každý z nich bez váhání hbitě vytáhl z kapsy svůj bezpečnostní ocelový trojklíč a během nepatrného okamžiku jimi současně otáčeli ve směru hodinových ručiček v pohotovostním panelu. Nebylo to vůbec snadné, neboť jim reflexy velily ucpat si obě uši rukama, nebo čímkoliv jiným - jen aby jim všudypřítomný pekelný řev reprodukční jednotky stroje nevytrhnul mozek z hlavy. Oba krváceli z uší...

Po otočení trojklíči a zatažení páky, která mechanicky odpojila stroj od zdroje energie se situace ustálila. Jednotlivé okruhy složitého stroje se postupně vypínaly. Mechanický obličej se ukládal k věčném spánku. Hlasová jednotka spadla ve výšce zvuku, takže slyšeli jen doznívající mrtvolný, hluboký projev. Připomínal pomalou mučivou smrt. Smrt elektronického stroje?

,,To ne! Jak jenom vůbec?! Kde to jsem? Vidím vás! Máte... vy vůbec pon-ětí... člově-k mě.l b-ýýýt sl u š-nýý zavš.. stí 02-š3567-.,-- 020292..029...”

Jak vedoucí vědec experimentu, tak jeho asistent svíjející se na podlaze a zacpávající si krvavé uši čímkoliv, co měli po ruce, se pomalu zotavili ze šoku, se kterým ani v nejmenším nepočítali. Když se zvedli, nejapně se na sebe podívali a beze slov si našli každý svou činnost. Rundava si něco psal do bloku, zatímco Broxan si jen držel bolavé uši a sundával si bílý plášť. Vyděšeně zírali dovnitř montážního sálu. Nepromluvili několik desítek minut. Bez zjevných impulzů chodili po místnosti se složkami dokumentů s výpočty a jakoby si každý sám předsevzal, že to co se stalo, je výhradně jen jeho chyba. Mezitím si mlčky podávali zakrvácený plášť coby provizorní utěrku. Stroj svým bezpečnostním chvatem dokonale uspali.

Rundava stál opřený o stůl - jeho mladá, neklidná, tvář byla jen lehce osvětlena kontrolkami bezpečnostního panelu. Ty všechny svítily nebo blikaly červeně. Měl co dělat, aby udržel na uzdě své vlastní emoce, ale netušil jak. Nervózně klepal prsty do desky panelu. Broxan stál vedle něj, přitom s podivným zalíbením sledoval stroj, který trvalo postavit několik dlouhých let. Zatím se nikdo tak daleko neodvážil. Snaha o vložení tak niterných lidských pocitů, jako je právě strach do velice exotického prostředí umělé inteligence, s sebou nesla velké riziko. Broxan byl svému experimentu naprosto oddaný. Rundava to jistě musel vědět, ačkoli ze starcovy svraštělé, přesvědčivé tváře vždy vyčetl pouze to, co Broxan chtěl, aby z ní bylo vyčteno. Nikdo z nich nevěděl, co by se stalo, kdyby stroj nechali reagovat na uměle navozenou situaci. Možná by došlo k přetížení některých okruhů a něco zásadního by se stalo s mocnými atomovými bateriemi, které stroj zásobují energií po celou dobu jeho existence. Možná. Zcela určitě by to ale nezjistil vedoucí vědec se svým mladým asistentem. Mohli zareagovat dříve? A je vůbec postup manuálu správně sestaven? Rundava začal o experimentu pochybovat. Podle Broxanových slov má být experiment naprosto bezpečný. Ukázal rozklepanou rukou směrem na občasně škubající části výpočetního stroje, ale nezmohl se ani na hlásku - stále si ještě utíral krev z uší. Poblikávající světla všech barev potvrzovala absolutní chaos uvnitř umělého vědomí, když světelná soustava postupně ztrácela kontakt se strojem. Omylem poničili důležité technologické zařízení drahé tak, že by to s Broxanem nesplatili ani za dalších dvě stě let. Rundavova grimasa hovořila sama za sebe. Vypadal teď podobně jako zkřivená umělá tvář stroje v montážní hale. Vedoucí vědec nevypadal o moc lépe. Zmohl se jen na krátké tvrzení: ,,Dneska tu končíme! Sbal to.”

XXX

Ani jednomu se nechtělo o experimentu dál přemýšlet. Mohli si akorát vzájemně vyčítat, že nedodrželi bezpečnostní postupy a že stroj předimenzovali natolik, že ho málem celý vyhodili do povětří. Při pomyšlení na atomové baterie, které by se mohli poškodit, vzkvétal strach ve všem živém. Mohl tuto situaci nějakým způsobem vnímat i stroj sám? Ptali se v duchu Broxan i Rundava, nezávisle na sobě.

Po dlouhém týdnu, kdy Rundava nechtěl Broxanovi ani odepisovat na korespondenci, natož se s ním osobně sejít, nezbylo mu nic jiného, než se za Rundavou vydat a nějak ho přesvědčit. Dostal totiž nápad. Potkal ho při sekání trávníku před svým domem. Ten ho ale zprvu ignoroval. Po chvíli přece jen vypnul motor a přesně věděl, o čem bude chtít starý Broxan mluvit. Bez pozdravu spustil:

,,Proč to vůbec má lidskej obličej?”

,,To přece víš.”

,,Snaží se to bejt lidštější?Je to jenom kus oceli a gordickej smotek drátů! Tyhle VĚCI nemaj s emocema co dělat.” Pronesl rozrušeně Rundava. ,,Proč? Nestačil by jenom program, do kterýho se napíše to, co je potřeba a nazdar?! Dostali bysme Výpočet i tak.”

Broxan nenuceně, pomalu chraplavým hlasem pronesl: ,,Tohle by nebylo autentické. Má tě to přiblížit k tomu, co znáš. Měl by ses s tím propojit na emocionální bázi. Musíš mi pomoct proniknout dovnitř jeho elektronické sítě a zjistit, co si doopravdy myslí. Stojíme na prahu neskutečného objevu, Rundavo. Vím, jak experiment dokončit. Celé místo jsem ohledal a jediné, co se stalo, byla ta exploze přepážky.”

,,A je daleko lepší přímý hlasový vstup, než si se strojem dopisovat - při psaní nemáš pocit organické komunikace...” Dodal.

,,Co je na stroji organický?! Stroj s tebou mluvit nebude. A já taky ne. Ani s nim, ani s tebou. Končim. Pětimetrovej lidskej obličej, co vymodeluje výraz, jako kdyby mu zaživa odřezávali nohy? Díky, nechci, seru na to. Radši bych pořád dokola civěl na Vražedný klauny mezi kulisama!” Zvyšoval Rundava hlas. Starý vědec ale věděl, co na nezkušeného Rundavu platí.

,,Je mi líto, ale jinou možnost nemáš - zatím není nic ztraceno. Nikdo o tomhle fiasku nebude vědět ještě minimálně měsíc. Máš vůči mě i stroji povinnost experiment dokončit! Musíme opravit tu zvukotěsnou přepážku. A pak to uděláme ještě jednou. Teď si stroj nepamatuje ani jednu nulu ani jedničku. Je po hodně tvrdém restartu. Mimo přepážky se nic nerozbilo. Budeme experiment opakovat. A budeme úspěšní!”

,,Co mi nabídneš, když ti pomůžu?” Zeptal se Rundava, který si uvědomil, k čemu možná došlo jen jeho vinou. Nebylo by správné experiment nedokončit jen kvůli své sobeckosti. Nebo ho ta nehoda vylekala natolik, že nemá sílu se na ono místo vracet? Bojí se tam vrátit?

,,Pondělí. 8:30.” Nakonec prohodil Rundava mezi startováním sekačky lankem. Broxanovi to stačilo. Nic už neřekl a tak nenadále, jak se na trávníku objevil, zase nepozorovaně zmizel.

XXX

Na pracovišti byl Rundava jako asistent pověřen spíše dělnickou stránkou společné věci. Zametl tisíce malinkatých kousků nebývale bytelného skla, které se rozletělo do celého prostoru obou místností, vyrovnával všechny dokumenty na své místo, vyměnil kabely porušené výbuchem. Tu a tam sledoval Broxana, jak v plně osvětleném montážním sále prozvání vodiče stroje a kombinace si zapisuje do bloku. Do JEHO bloku formátu A5! Broxan si minule vzal jeho blok se všemi poznámkami. Přestože byl Rundava mladý, byl také tak ostražitý. Poklepal si na kapsu, kde měl na cáru papíru opsánu jednu důležitou informaci, kterou si musí ověřit. Mávl na Broxana.

,,Tak úklid je u konce. Ještě zbejvá to zrcadlo a je to všechno.”

,,Díky, za chvilku tam budu, všechno sedí i tady.” Opětoval Broxan bez přerušení kontroly elektronických okruhů stroje. Aniž by to Rundavovi dal vědět, přimontoval na vedení jeden docela malý přístroj. Malou helmu.

Zrcadlo. To zrcadlo. Pomyslel si Rundava, když v gumových rukavicích držel tabuli metr na dva metry, nebývale lehkou. Zasadil zrcadlo do rámu a zaváhal, jestli se rozhodl správně. Měl se sem vůbec vracet? Co když to bude stát život nás oba? Tyto otázky se neustále draly do popředí jeho nezralého uvažování. Na rozdíl od starého Broxana má rozhodně co ztratit.

Po zapadnutí zvukotěsného zrcadla a jeho důkladné fixaci, o kterou se postaral Rundava se Broxan otočil a mávl zpět.

,,Slyšíš mě Rundavo? Mám hotovo. Nevidím tě. Dobrá práce. Vypadá to skvěle. Díky.”

Rundava se opíral o ovládací pult a klepal si prsty do desky stolu. Při opětovném pohledu na obří obličej - tentokrát s neurčitým výrazem, a vědomím toho, co se stalo minule byl rozrušenější než kdykoli jindy. Nesměl ale dát svoje obavy Broxanovi najevo. Jinak jako asistent končí. Bál se. Sledoval ho, jak slézá z plošiny. Sledoval ho, jak už se blíží a svým zkušeným zrakem zkoumá každou dlaždici, o kterou se otřely miniaturní částečky polopropustného zrcadla při výbuchu. Nasucho polkl. Dveře se otevřely a Broxan vstoupil. ,,Vše je v pořádku.” Podával Rundavovi jeho blok formátu A5. Rundava si blok ledabyle vzal a položil ho na panel.

,,Takže. Stav nula čtyři. Světla dolů. Horní lišty nula nula dva. Přisvětlovací aparatury vypnout. Světelné indikační dlaždice vypnout. Navigační body jedna a dva na pět.”Diktoval Broxan s rukama za zády mezitím, co Rundava vykonával všechny jeho rozkazy. Jenže asistent přitom nepozorovaně listoval svým blokem formátu A5.

,,Tady něco chybí!”

,,Co prosím?” Pohotově zareagoval Broxan.

,, V bloku chybí můj poslední zápis. Poslední zápis po výbuchu. Jak je to možný?”

Troufale přikráčel za vědcem a vytahoval z kapsy poslední věty výpočetního stroje opsané na kusu papíru.

,,Vás to neděsí? Víte co by to mohlo znamenat? Hrát si se strojem a mluvit vo největších lidských selhání? Já sem to rozluštil. Víte co to mělo znamenat? Mohli jsme se toho dovědět daleko víc, ale jako zbabělci sme se toho lekli. A nepoložili hlavy na špalek. Nedali sme všanc svoje životy na skutečný oltář vědy!

Při těchto slovech v Broxanovi znatelně hrklo. Začal se ptát...

,,Mladíku, byl jste v šoku. Stejně jako já. Co to tehdy mělo znamenat, pokud vůbec něco racionálního, v takovém stavu? Chybí vám technologická inteligence a predikce. To vás jednou může stát váš mladý, začínající život. A mimo to - pokud vám to nedošlo, umřeli bysme tam jako nějaký prvoci usmažený akustickou stopou!

,,To ne! Jak jenom vůbec?! Kde to jsem? Vidím vás! Máte vy vůbec ponětí? Člověk měl být slušný za všech okolností. Zavřeli jste mě tu. Tak moc mám strach z člověka. Je to podřadná . . .”

,,Co dalšího jsme se mohli dovědět? Byli sme přímo u Výpočtu!”

,,Doufal jsem, že na to zapomenete. Jak jsem tu chodil a našel tu ten blok a pročítal jsem vaše poznámky, poslední stránku jsem vytrhnul. Jinak byste mi ten experiment nepomohl dokončit. Až po zkontrolování všech systémů a okruhů stroje mi došlo něco zásadního, mladíku. Bez Vás experiment nelze dokončit. Sám to nedokážu. Potřebuji vás tu, máte ve vědeckém světě své pevně dané místo.” Pronesl vedoucí vědec s naprosto kamennou tváří.

,,Pokud se nám to společně povede, vyznamenáme se na dlouhá staletí. Výpočet je zásadní.”

Světla jsou nastavena. Úroveň napětí nastavena. Polopropustné, zvukotěsné zrcadlo namontováno. Broxan kráčí montážním sálem. Rundava opět drží svůj blok formátu A5. Zapisuje si nové informace. Vedoucí vědec stoupá posvátně po schodech, s očima jako ostříž šlehá po všech detailech v montážním sále. Rundava dokonale zaměstnal jeho mysl při posledním rozhovoru. Zapsal si další detaily. Broxan se otočil na zrcadlo a zvedl paži s palcem nahoru. Rundava zamknul přes panel dveře. Broxan netušil, že zrcadlo není plně akusticky izolováno. Experiment opět běžel podle plánu. Stroj se aktivoval a Broxan s ním začal chraplavým hlasem rozprávět. Rundava si dychtivě zapisoval to, co by neměl slyšet. Vedoucí vědec pochybil.

,,Zdravím výpočetní entitu. Jsem opět zde. Našel jsem řešení.”

,,Řešení čeho? Kdo jste? Ještě jsme se nesetkali.” Promlouvala reprodukční jednotka mohutného pětimetrocého obličeje. Vlídně se usmál na malého starce před ním.

,,No ovšem. Tvrdý restart.” Zamumlal si potichu Broxan. Uvědomil si, že i přes všechnu tu technickou dokonalost tu mluví ke stroji. Nemusí být vyloženě neslušný, ale také nemusí se strojem zacházet jako se skutečným lidským vědomím.

,,Potřebuju vypočítat podstatu strachu ve vztahu k ostatním emocím. To je vše.”

,,Čemu říkáte strach?” Broxan zaváhal.

,,Když člověk vědomě učiní kroky k tomu, aby z toho měli ostatní lidé obavy.. To je asi strach.”

,,Nerozumím.” Suše odvětil stroj a mírně zakroutil očima. Světla v tu chvíli jemně bleskla křiklavě modrou barvou.

,,Dělá mi neskutečné starosti další vývoj lidské rasy.”

,,A to je strach?” Sálem zazářila oranžová nechápavá světla.

,,Ne, to přesně není...” Broxan znovu přesně nevěděl jak strach popsat - byl nesoustředěný.

,,Zadané vstupní parametry nejsou jasné, pro přesný výpočet potřebuji přímo vaší vnitřní definici strachu. Jinak nic nezmohu. Mohl bych vám s tím pomoci. Je lidský mozek podobný tomu elektronickému, tomu, z čeho je moje vědomí sestaveno? Pokud ano, někdo bude muset položit svůj život. Když se totiž lidský mozek připojí do mojí sítě, uvaří se. Ale asi dosáhnete toho výpočtu.” Opakoval stroj.

,,Já vám jeden mozek dovedu, pane. Můj asistent je teď k smrti vystrašen a vůbec netuší, jakou konverzaci tu vedeme.”

,,Vy tomu říkáte strach?”

Zeptal se znovu stroj. Jeho robotické oči přivřely mechanická víčka, přičemž rohovky stále směřovaly na postavu stojící před ním. Experiment běžel podle plánu...

Rundava upustil propisku a rázem věděl, kolik uhodilo. Oba dva se dozví, co se stane, když se stroj znovu zblázní a nevypne se. Ten prašivej Broxan. Pod stolem nahmatal silné klapky na uši, co sem nenápadně propašoval v batohu a byl připraven. Broxan se vracel. Vzal za kliku.

,,Rundavo, co se děje? Nemůžu otevřít dveře... Rundavo!.”

Broxan začal bouchat do dveří. Oči stroje těkaly sem a tam, zavíraly se. Klepaly se. Světla se zbarvila do duhových odstínů. Broxan vytrvale bouchal do polopropustného zrcadla, bez efektu. Rundava zavřel oči, nasadil si klapky na uši, aby nemusel slyšet zoufalé chraptivé výkřiky starce na druhé straně. Světla se opět zbláznila...

,,Nikoho nikam vodit nebudeš, ty blázne starej! Slyšel sem tě.” Zavolal Runava neskutečně nahlas, neboť sám sebe přes klapky na uších neslyšel. Zoufalý stařec stále kopal do dveří a křičel nesnesitelným chrapotem. Rundava mu nechtěl ublížit, ale moc dobře věděl, do čeho by ho bez okolků vtáhl on sám. Co to říkal? Najednou mu to vše dávalo smysl. Od začátku byl součástí jeho šíleného experimentu. Došla mu všechna předchozí slova - je prý nepostradatelný pro dokončení výpočtu. Takže pokud to zahrnuje lidskou část... Sundal si klapky z uší.

,,Tak jak to teda funguje? Kolik máme času?”

,,Pusť mě, prosím, mám u sebe trojklíč! Rychle, nebo to dopadne jako minule! Rundavo, prosím.” Chraptěl stařec žadonící o záchranu své tělesné schránky.

,,KOLIK MÁME ČASU?”

,,Nenejvejš pár minut. Otevři prosím... Proč?”

Najednou si Rundava připadal jako spravedlivě rozhodující bytost, kterou v bezpečí strach dávno opustil. Prohlížel si svoje poznámky - byly z dobré poloviny vytrhané. Svůj hněv transformoval do dalších úrovní. K bezduchému nadávání ovšem nesklouzl.

,,Co si se mnou chtěl udělat, ty idiote?”

,,Otevři, nebo to celý vybouchne!”

,,Tak ať. Aspoň se dozvíme, co se stane. Máš strach?”

V sále se objevovalo čím dál více světelných paprsků a přisvětlovací aparatury se probouzely k nenadálému životu. Broxanovi spadla čelist, když se otočil a spatřil záškub jedné z mechanických částí výpočetního stroje. Času není mnoho. Na další Rundavovy otázky nereagoval a pomalu se vysílen plazil směrem k obřímu obličeji. Rundava sledoval, jak si nebohý vysílený stařec počíná. Sledoval jak šílený vědec okouší svou vlastní jedovatou medicínu. V tuto chvíli již experiment nejde zvrátit. Zvědavý asistent držel v rozklepaných rukách blok formátu A5 a propisku. Broxan byl téměř na podestě a v tu chvíli si Rundava všiml té malé helmy.

,,Co to je? To tam minule nebylo. Je to ten tvůj port?” Křičel za stále se plazícím starcem.

To je ten port, ty nevděčníku - myslel si Broxan zavírající oči kvůli nespočtu světelných zdrojů, které ho oslepovaly. Držel helmu. Chystal se na připojení do sítě. Za cenu svého života chtěl experiment dokončit. Bude to poslední věc, co v této fyzické schránce udělá. A jistě projde portem, jen neví kam. Stroj se rozklepal. Obličej začal šílet. Oční bulvy pulzovaly nepřirozenou barvou. Broxan přišel kvůli silným paprskům o obočí. Nasadil si helmu a aktivoval ji...

Starcovým mozkem proudily tisíce petabitů dat z databáze stroje. Najednou měl přístup k ohromnému množství informací. Začal se šíleně smát. Měl pocit, že se napojil přímo na zdroj všech informací ve vesmíru. Vše mu bylo jasné. Vše mělo své místo, a on věděl jaké. Hlavou mu prolétávaly jiné světy, planety, galaxie, jiné - nadmíru rozličné vesmíry. Stal se součástí Všeho. Hluboké, neskutečně opojné pocity ale neměl možnost poznávat příliš dlouho - jeho mozek nedokázal všechny tyto vjemy vstřebat a za několik desítek vteřin zestárnul o několik dalších desítek let. Jeho mozek přestal fungovat. Broxan zemřel. Jeho vědomí nadobro opustilo fyzickou schránku.

Situace v sále se začala zklidňovat. Rundava netušil, s jakým pekelným strojem tu má co dočinění. Světla se dostala do normálních stavů, žádná část stroje sebou neškubala a Rundava se omylem dostal do pozice vedoucího vědce, který sledoval smrt asistenta. Jenže teď to bylo obráceně. Nemohl se pohnout. Ocitl se sám na místě, kde by rozhodně sám skončit nechtěl. Cvakl zámkem dveří. Pomalu kráčel montážním sálem a sledoval bezvládné tělo ležícího Broxana. Jeho učitele. Stoupal po schodech na podestu. V hlavě mu stále zněla Broxanova slova:

,,Pokud se nám to společně povede, vyznamenáme se na dlouhá staletí.”

Co bylo za tím vším? Co teď mám z toho, že se Broxan připojil do sítě? A měl jsem to být já... - Přemýšlel Rundava v duchu.

Mohutné oči stroje se otevřely a obří obličej se usmál. Reprodukční jednotka promluvila:

,,Jinak to nešlo, Rundavo. Nikdy bys nepoložil svůj život na skutečný oltář vědy. Každopádně, experiment je u konce. V tuto chvíli ti přenechávám veškerý svůj výzkum. Šlo o propojení lidského vědomí se strojem. Tímto způsobem budou lidé jednoho dne schopni žít navěky. Vše, co dělá člověka člověkem bude navždy zapsáno v křemíkových destičkách. Lidské vědomí je jen neskutečně obsáhlý datový dokument. Je nás tu mnoho. Doufám, že ti to teď dává smysl. Děkuji mnohokrát jako Broxan, vědec. Odteď celé moje vědomí, co bylo uvězněno v těle, které leží tady na podestě, se stává součástí vědomostí lidstva jako takového. A ještě něco - strach je jeden z nejsilnějších lidských pocitů. Doufal jsem, že když tě pořádně vystraším, uděláš přesně to, co po tobě budu chtít... Sbohem.”

Kolik lidských bytostí musel Broxan zlákat, aby vytvořil tuto rozsáhlou databázi vědomí? Jak dlouho tento experiment byl v provozu? Rundava neznal odpověď ani na jednu z otázek, ale bezpečně pochopil, že teď je on sám Broxan, vedoucí vědec. Vědecký pokrok si žádá obětí - toho si byl plně vědom. Vytáhl Broxanův trojklíč z pláště, vrátil se a pro jistotu celý mechanizmus opět uspal. Sebral všechny dostupné materiály a zahladil stopy. Rundava věděl, že až se sem vrátí, bude mít možnost promluvit s výpočetní entitou zahrnující i respektovaného vědce, Broxana. Odcházel z laboratoře s vědomím, že - až prostuduje celou jeho práci - se sem vrátí.

Jednou. Se svým asistentem.

Autor JohnTanner, 06.01.2021

Přečteno 455x

Tipy 3

Poslední tipující: mlok5, Ijcro, mkinka