Velcí kočičí vojevůdci

„Milé přítomné kočky, koťata a kocouři! Jsem rád, že jste všichni dorazili v pořádku na tuto schůzi.“ prohlásil Mourek, též zvaný Kis´xis na úvod zasedání kočičího odboje, kterému velel. „Vítám Vás tu všechny a jelikož je situace vážná, přejdeme rovnou k věci.“ pokračoval. „Svolal jsem vás takto narychlo, protože přichází dlouho očekávaný a neodkladný den D! Velcí kočičí vojevůdci se přece jen vrátili!“ Po tomto prohlášení se místností rozlehly znepokojivé vzdechy a započalo mumlání a šeptání, které musel Mourek utnout: „Klid mí přátelé ve zbroji, ztište se prosím! Počítali jsme s tím po dlouhé generace. Jsme na vše připraveni, není se čeho obávat. Přesto je potřeba každá packa k dobru! Boj bude nelehký, ale máme plán, který je v chodu již mnoho let a štěstí přece přeje připraveným!“ porozhlédnul se hrdě jako správný vůdce po celém okruhu přísedících kočičích bojovníků a bojovnic. 

V největší hale opuštěného skladiště se nacházelo okolo stovky koček. Většina z nich měla na sobě speciální důstojnické obojky, které je od sebe formálně odlišovaly hodnostmi. Kočky seděly v pozoru a netrpělivě naslouchaly generálu Mourkovi. Atmosféra byla vážná, napětí by se dalo krájet. Jedno mourovaté kotě, které bylo synem přítomného vojína Bartoloměje, s kočičím jménem Chaš, v jehož domácnosti byl nazýván Bártík, zvedlo packu, aby se přihlásilo o slovo: „Pane Mourku, kolik zbývá času, než začne válka?“ Mourek se pronikavě podíval na potomka svého věrného vojáka a odpověděl: „Moc ne. Zaznamenali jsme jejich přítomnost v Gíze, nejsou ale ještě v plné síle. Jejich signatury nejsou ani zdaleka na úrovni, na které budou, pokud nepohneme zadky. Proto si musíme pospíšit. Naše vědecká divize Sfinx v čele s vrchním vědcem Alfonzem vám právě teď přednese základní briefing.“ Mourek odskočil z řečnického pultíku umístěného na vrcholu na sobě vystavených palet a jeho místo zaujmul prošedivělý kocour Alfonz. Měl na sobě doktorský mundúr a před proslovem si promnul své předlouhé fousky a upravil si brýle. Promluvil k přítomným kočkám: „Naše přístroje zaznamenaly přítomnost všech devíti velkých kočičích vojevůdců krátce po dnešní půlnoci. Jejich energetické hodnoty jsou tak enormní, že není pochyb o identitách všech devíti. Každá z koček totiž oplývá svou specifickou aurou, kterou jsme naměřili přímo uprostřed sfingy v Gíze.“ 

Svoji řeč četl z desek, do kterých zároveň neustále něco vyškrabával. Pokračoval: „V podstatě se vrátily do hmotného světa po mnoha staletích exilu v astrální ne-sféře, takže nejsou v plné síle, musejí se tak říkajíc rozkoukat a načerpat síly. Probudily se v Egyptě, kde o ně začali pečovat lidé, přesněji kult Bastetů a mají na své straně i mnoho nepřátelských kočičích žoldáků. Čas běží, kočky a koťata. Náš tým spolu s důstojníky pozemních jednotek připravuje zbraně a samozřejmě naše esa v rukávu. Úkolem velitelství generála Mourka je vše bezpečně připravit, nicméně přímému válečnému konfliktu se nevyhneme. Ne za těchto podmínek a časové tísně. Zdá se, že Basteti vlastní všechny artefakty, kterými prastarý kocour Arkus zahnal devítku vojevůdců mimo tuto sféru.“

Události, které doktor Alfonz popisoval proběhly ve starověkém Egyptě dávno před prvním faraonem. Devět kočičích vojevůdců bylo uctíváno jako božstvo po celém tehdejším světě. Egypt byl jejich sídlem, kde tyto zlovolné kočky vládly lidstvu po mnohá století tvrdou packou a vyžadovaly oddané uctívání. Svojí moc upevňovaly nadpřirozenými schopnostmi získanými starodávnými kočičími rituály. 

Postupem času, jak kočičí devítka sílila a s ní rostlo i utlačování lidského pokolení, to začalo silně vadit skupině koček poddaných této vůdčí devítce. Těmto „ne-božským“ kočkám velel právě Arkus, legendární postava kočičího folkloru. Ten stál v čele povstání proti vojevůdcům a zinscenoval převrat, při kterém bylo prolito mnoho kočičí, ale i lidské krve. Arkus využil prastaré kočičí moudrosti a pomocí artefaktů starého světa porazil mocnou devítku a uvěznil jejich astrální formy do tzv. „ne-sféry“. Cena za úspěšné svrhnutí totalitních kočičích vládců byla však velká. Kočky se musely stáhnout do ústraní a stát se milovanými, ale již ne tak mocnými lidskými mazlíčky. Tak to

zůstávalo po několik tisíciletí až do těchto dní.

Tyto prastaré pověsti se předávaly z generace na generaci pro případ, že by se velká devítka vrátila zpět do hmotného světa. Po dlouhou dobu byly kočky uvězněny mimo naši realitu, jejich zloba ale rostla. Lidstvo se jako vždy nepoučilo, čehož tyto prastaré kočky využily. Podařilo se jim za pomoci neustále rostoucího kultu dvounohých uctívačů, zaháknout své drápky zpět do našeho světa. Dlouhou dobu se nemohly zjevit fyzicky, nicméně našly způsob, jak ovlivňovat koloběh lidských dějin skrz své astrální projekce přímo z ne-sféry. Postupem času sílily natolik, že dokázaly ovládat jak kočičí, tak lidská těla a během chladného a temného středověku upevňovaly svoje strategické pozice mezi lidmi. 

 Svoje umění dotáhly k dokonalosti. Ovládaly lidská těla jako loutky i po několik generací, aniž by to zpočátku kdokoliv tušil. Jejich vliv sahal k nejvyšším představitelům lidských říší a států. Od 20. století upevňovaly svojí moc natolik, že způsobily obě světové války a mnoho dalších událostí.

Jejich cílem bylo rozvrátit lidskou populaci až do takové míry, aby ji jejich návrat naprosto zničil. Staly se obávanými diktátory pod maskami svých lidských avatarů. Jejich jména reflektovala jejich lidské protějšky: Mňau Ce Tung, Karl Mňaux, Rudolf Kitler, Jozif Kočkin, Mňausollini, Katstro, Čiči Vara, Vladimir Kotin a Kim Čič-Un. Pokaždé když jejich lidské schránky zemřely, reinkarnovaly svoje kočičí aury do nových těl, na kterých parazitovaly. 

 Toho všeho si povšiml Řád kočičího odboje, který se za tisíciletí sžil se svými páníčky a vyhovovalo jim nastavené status quo vztahu mezi lidmi a kočkami. Chtěly být i nadále milovanými a opečovávanými mazlíčky, případně svobodnými venkovními divochy. V průběhu let ztratily coby své spojence divoké šelmy. Také se jim nepodařilo uchránit artefakty s jejichž pomocí Arkus uvěznil kočičí vojevůdce. To jim naznačovalo, že se jich zmocnil kult Bastetů, který poskytoval devítce zdroje, sloužili jim a toužil po jejich návratu. 

Několik příslušníků odboje působilo v posledních letech jako špioni infiltrovaní mezi kultem uctívačů, kde úspěšně sbírali informace a zároveň udržovali kult v nevědomosti o pokrocích Řádu.

Byl to dlouhý proces, který stál život mnoha členů odboje. 

Nejvýznamnějším špionem byl Fousek, také zvaný Šimis. Byl to divoký kocour, který žil v ulicích Káhiry a po zásluhách v odboji si vysloužil speciální místo v infiltrační jednotce. Fungoval coby informátor poslední dva roky. Začínal jako příznivce kultu Bastetů a dotáhl to na asistenta vrchního vůdce Kamira. Jako správná kočka uměl klamat tělem a obzvlášť lidi uměl obelhávat na profesionální úrovni. Také se účastnil důležité schůze ve skladišti. 

Povstal po projevu doktora Alfonza a začal mluvit: „Zdravím vás, sestry a bratři, někteří jste překonali opravdu velké vzdálenosti, abyste se sem dostavili a já jsem vám vděčný. Mnoho z vás vidím po mnoha letech! Jsem členem toho odporného kultu Bastetů již tak dlouho, že jsem nadšen z každé kočičí duše, která je na správné straně! Bastetům se povedlo shromáždit uprostřed sfingy všechny artefakty včetně Myšího amuletu a s jejich pomocí otevřeli portál, kterým vstoupila devítka zpět do našeho světa. Spatřil jsem je. Jsou nyní stále slabí, ale sbírají sílu a nepochybně brzo provedou první útok na lidskou strukturu, čemuž musíme zabránit. Vědí toho o nás již dost, ale určitě nemají ponětí o tom, že zaútočíme ihned. Čas je tedy na naší straně. Musíme jednat rychle a zítra zaútočit na sfingu.“ V místnosti se spustilo bědování. 

„To je strašně málo času, jak to máme stihnout?“ vykřikla Micka, postarší kočičí dáma. Mourek povstal a zvedl ruce: „Přátelé, uklidněte se. Všechny spící buňky odboje jsou již na cestě.

Ráno se shromáždíme a k večeru budeme plně vyzbrojeni a připraveni! Musíme zasáhnout, dokud nejsou v plné síle, kdy budou nezastavitelní! Vyspěte se dnes ve svých pelíšcích, co nejlépe, protože zítra zpočne válka! Velitel italské koč-rozvědky Emillio Kočičkani Vám předá veškeré podrobnosti k prostudování.“

„Sì“ potvrdil Emillio a rozložil po stole mapy a plány a začal instruovat.  

Po briefngu se kočky rozutekly. 

 

***

 

Uvnitř sfingy se ukrývala mocná devítka kočičích vojevůdců, která se nechávala uctívat a opečovávat kultem svých věrných posluhovačů, kteří se nazývali Basteti. Tato sekta si pamatovala pád devítky a předávala si veškeré znalosti již po tisíciletí.  

Vrchní kněží připravovali lektvary a oleje pro co nejrychlejší regeneraci kočičích vůdců. Kamir, velekněz kultu nosil modrý mundúr s kapucí. Spolu s jeho lidskými i kočičími poddanými kráčel jednou z mnoha dlouhých a spletitých chodeb rovnou do útrob celé sfingy, kde kočičí vojevůdci odpočívali. Po staletích exilu v ne-sféře potřebovaly mnoho spánku a regenerace, ale věděly, že je času málo. Existence odboje jim byla zcela proti srsti. Zabít velké kočičí vojevůdce bylo vzhledem k jejich devíti životům téměř nemožné. Rozhodně tedy pro Arkuse, který ve starověku neměl účinné zbraně, ale opatřil si amulety a relikvie, kterými je zahnal do ústraní ne-sféry. Vyjít z ní zpět vyžadovalo stejné artefakty, ale i neméně úsilí, které stálo devítku mnoho energie a času na regeneraci. Některé spaly, některé se nechávaly hřebelcovat od kočičích sluhů. 

Velekněz Kamir vstoupil do hlavní místnosti, kde se kočky nacházely a přistoupil k Mňau Ce Tung, která fungovala coby vůdkyně celé skupiny. Seděla na hebkém polštáři a lízala si packu. Zatáhla jazýček, packu navrátila do sedící polohy a svůj pohled věnovala veleknězi držícímu nádoby: „Co nám to přinášíš, náš drahý Kamire?“

„Mocná Mňau Ce Tung, přináším vonné oleje, které jak doufám budou pro Vás příjemné a žádoucí.“ odpověděl a uklonil se.

„Děkujeme, Kamire. Polož to prosím na zem a nenazývej nás jmény, kterými operujeme mezi lidmi a přinášíme jim zmar a neštěstí. Jsem Aya.“

„Ano, vaše eminence, omluvte mě, jste velice laskavá.“ uklonil se ještě víc a gestem zavelel svým poddaným, aby položily oleje na zem před kočičí devítku.

„V pořádku, jsme ti všichni velice zavázané, veleknězi. Tobě i generacím tvých předků. Sloužili jste nám věrně a za svojí práci budete náležitě odměněni, tím si můžete být jisti. Ty budeš velmi mocný a bohatý.“

„Děkuji Vám velice za vaši neskonalou laskavost mocná Ayo!“ uklonil se znovu. Vyrušilo je mňoukání Adolfa Kitlera, který se válel v očividném rauši.

„Aši, přestaň se ztrapňovat. Ta šanta ti vůbec nesvědčí!“ zasyčela na něj Mňau Ce-Tung.

„Nech mě bejt! Mňau! Tisíce let v té podělané hnuso sféře, nech mě si trošku užít! Mňau!“ mňoukal kocour. 

Karl Mňaux mezitím povstal a zeptal se velekněze Kamira: „Jak jsme na tom s přípravami na útok odboje?“

„Náš dvojitý agent Šimis nás pravidelně informuje o pozicích a plánech odboje. Vědí, že jste

zpět.“

„To nás nepřekvapuje. Kdy zaútočí?“ 

„Pravděpodobně zítra večer.“

„Já a Čiči Vara se tedy naplno pustíme do příprav na protiútok. Od Vás chci abyste zajistili transport divokých šelem.“

„Tygři a lvi jsou na cestě, můj pane!“ 

„Výborně, Kamire. Pak nás nemohou ničím překvapit.“ pochválil Karl Mňaux velekněze a odešel spolu s Čiči Varou z místnosti.

„Máte ještě nějaká další přání?“ zvolal Kamir.

„Ano! Přijď ke mně a pomazli mě.“ zvolala ležící Mňausollini a vystrčila na velekněze bříško.

 

***

 

Felix nemohl noc před finální bitvou oka zamhouřit. Byl to tříletý mladý kocour, který si zásadně nenechával říkat svým kočičím jménem, které bylo Kuliš. Zato hrdě používal jméno, které mu dala jeho milovaná panička Matylda, když ho adoptovala z útulku. Felix jí moc miloval a nehodlal její osud svěřit do rukou totalitních kočičích vojevůdců. Byl nejaktivnějším členem káhirské buňky odboje, ale velké bitvy se nikdy neúčastnil. Večerní proslov ve skladu ho nadchnul a v noci nemohl usnout. Byl nervózní. 

Ráno vyběhl zadním vchodem. Měl ve zvyku mizet i na několik dní, takže by panička snad neměla nic tušit, a navíc byl přesvědčený, že se určitě vrátí domů. Felix sebou vzal bojovou uniformu z kevlaru zakrývající jeho trup. K povinné výbavě patřily i chrániče kloubů a zbraň. Byl to v podstatě samopal Uzi Pro předělaný na ovládání kočičími tlapkami. Tyto zbraně jim pomáhaly shánět a modifikovat lidští spolupracovníci, kterých nebylo moc, ale byli užiteční. Na hlavě měl Felix ochranou přilbičku a jeho drápy byly již dávno naostřené. 

Dorazil na místo určení nedaleko sfingy, kam už se sbíhaly tucty dalších koček a kocourů. Některé přilétaly na ptácích, jiné běžely po svých. Kočky měly spojence napříč celou zvířecí říší. Z pochopitelných důvodů nespolupracovaly pouze se psy a myšmi. Ptáci a ryby byli užiteční na cestování, ačkoli se mnohé kočky dopravily i kamióny nebo auty. Felix se na chvíli zastavil a s úžasem sledoval tento jedinečný okamžik, kdy se odboj kompletně celý scházel před velikou bitvou. Slunce právě vycházelo, město nedaleko skladů se probouzelo a kočky byly na vrcholu příprav. Byl to jedinečný historický okamžik, který si Felix uvědomoval.  Ze zamyšlení ho vyrušil jeho kamarád Bašta: „Nazdar, draku! Je to tady, co?“ usmál se na něj. „Jo, vůbec jsem nespal …“ odpověděl Felix.

„To já zas jo, nacpal jsem se dobře tuňákovou konzervičkou a šlo to jak po másle. Uvidíš, že to dopadne dobře, vyklepeme těm prakočkám kožich, to se spolehni!“ Po pozdravení se společně vydali do hangárů, kde na ně čekal jejich kočmistr Štístko. 

Štístko byl ve svých dvanácti letech veterán, který se během svého života podílel na mnoha významných bitvách odboje proti Bastetům, včetně proslulé bitvy na Yucatánském poloostrově, kde kultu překazili první pokus o vyvolání vojevůdců. Měl pirátskou pásku přes oko a mnoho jizev, kolem kterých mu nerostla srst. Přesto měl elánu na rozdávání a nechybělo mu charisma, díky kterému se stal otcem a praotcem mnoha koťat. Kočmistr svolal celou svoji rotu zvoláním: „Poooozor!“

Následně započal řeč: „Drahé moje kočky! Končí čas hraní. Nastává den D, okamžik zlomu. Musíme si vybojovat to, co před mnoha generacemi nebylo samozřejmostí! Mír a příměří s lidmi. Není to tak, že nám lidi vládnou. Ne, my je chráníme a necháváme ve sladké nevědomosti! Na nás je však tuto ochranu zajistit. Jsme silné a dravé šelmy! Máme drápy, máme zuby, a hlavně tyto nové pušky Uzi Pro Cat 9000, které pokud ještě nemáte, nafasujete ve skladu!“

Kočmistr Štístko vzal jednu pušku do ruky a začal názorně předvádět základní nabíjení, držení a postoj: „Je to klasika, akorát to vypálí mnohem více nábojů najednou a zpětný náraz je lehounký jako prd vaší milé. Kdyby byly takové hračičky za nás, žádný kult by ty zpropadené kočky nereinkarnoval, prostě bychom je rozstříleli na cimpr campr! Samopaly máte umístěné na zádech, hlídejte si stav zásobníků. Střílíme až pokud máme dobrou pozici, nezapomínejte na to. Příslušníky Bastetů normálně solte do nohou, pokud možno. Pokud to však bude nevyhnutelné, tak i do čumáku.

Co se týče kočičích zrádců, zajatce bereme, ale ne za každou cenu.“ mrknul Štístko na své oddíly a pacičkou si sundal z pusy doutníček. 

„Nějaké dotazy?“

„Ano tady. Co je pravdy na tom, že jsou tygři a lvi na naší straně?“ zeptal se vojín Bartoloměj.

„Na tohle nám asi lépe odpoví generál. Pane Mourku?“ otočil Štístko svůj zrak k východu, kde stál Mourek. Ten přistoupil před vojáky. Měl strohý a ustaraný pohled, nicméně jako muž na svém místě působil sebejistě a konejšivě. „Pravda je taková, že jsou šelmy na naší straně.“ odpověděl.

Místností se ozval úžas. Mourek se usmál: „Sice ještě nedorazily všichni, ale snad mohu oficiálně mezi námi přivítat lvího alfa velitele Cecila a jeho smečku divokých lvů z džungle.“ Ze stínu za Mourkem se náhle vynořil lev a za nim několik dalších. Cecil se posadil a začal mluvit k davu kočičích vojáků, z nichž někteří nikdy předtím lva neviděli: „Rrrr! Velcí kočičí vojevůdci nám nejsou lhostejní, proto jsme přišli na pomoc, naši malí přátelé. Pomůžeme Vám. Stejně tak i indičtí tygři, kteří jsou na cestě a pár dalších divokých šelem. Nejsme kdejací milovníci lidí, ale máme svoje zájmy na tom, aby se vojevůdci nestali králi zvířat. My jsem králové a vadí nám, co provedli pod záštitou lidských masek této planetě. RRR!“ zavrčel Cecil a dodal, že se uvidí na bojišti. Následně odešel do ubikací.

Mourek viděl, jak to v mužstvu probudilo pýchu a hrdost a strhla se ta správná válečná vřava. Kočmistr Štístko zařval: „Dostali jste snad pohov?“ a řady vojáků se zklidnily. Mourek si vzal zpátky slovo, a kromě dalších instrukcí k plánu útoku dodal: „Je mi ctí, že s Vámi budu dnes večer stát a bojovat za správnou věc. Uvidíme se na bojišti. Rozchod.“ a Mourek i Štístko se vydali do důstojnického stanu.

Felix s Baštou se na sebe podívali, jeden na druhém spatřili směs vzrušení a obav. „To bude masakr.“ řekl Bašta. „Slibme si, že si budeme krýt záda po celou dobu a vyhrajeme to!“ podal Felix Baštovi packu. „Dobře, přísahám.“ potvrdil Bašta stiskem packy a vydali se nafasovat zbraně a výzbroj.

Následujících pár hodin příprav uteklo jako voda a nastal čas odebrat se na bojiště, kam oba svorně vykročili. Jejich ocasy byly naježené a zornice roztažené.

 

***

 

Se západem Slunce se před sfingou shromáždily dvě proti sobě stojící armády. Na jedné straně Velká kočičí devítka ve svých bojových rouchách a spolu s nimi jejich lidští sluhové kultu. Nechyběl ani značný počet obyčejných koček, ale ani zdaleka nedosahoval počtů vojáků odboje, který stál proti nim. Kočičí vojevůdci neměli nejmenší obavy. I přes zapadající Slunce bylo dusno, což se projevovalo na Bastetech, kteří se hojně potili. 

Nad sfingou se začal pozvolna objevovat větrný vír nabalující na sebe zrnka písku. Přivolal ho Vladimir Kotin, jehož zvláštní schopností bylo právě ovládání větrných toků. Každý z členů kočičí devítky měl určitou schopnost, odlišnou od svých druhů. Dokázali například přečíst lidské myšlenky, skákat velice vysoko, měnit podobu, či vystřelovat svoje drápy, které vzápětí opět narostly.

Generál Mourek stál v čele všech koček, které již nervózně syčely na své protivníky a reprezentativně vytahovaly drápy.  

„Tohle nebude snadné.“ prohlásil zadumaně Mourek.

„Ale vyhrajeme.“ povzbudil ho Štístko.

Mourek si nechal zavolat Felixe. Nedivil se, že byla kočičí devítka připravena na jejich příchod, ale musel si být jist. Stranou se ho zeptal, zda čas jejich útoku vědí od něj, nebo od jiného dvojitého agenta. „Ujišťuji Vás pane, že jde vše podle plánu. Věděli jenom to, co vědět mají.“ ujistil Felix svého vůdce. „Dobře, věřím ti.“ řekl Mourek a otřel se svým čumákem o jeho čelo.

Šero začalo prostupovat prostorem, což byl ideální stav pro kočky a zároveň nevýhoda pro lidi. Mourek se zadíval do dáli a všiml si velekněze Bastetů. Ten bouchnul tyčí do země a veškeré jejich jednotky se vydaly kupředu. Kromě devítky a velekněze, ti se držely před sfingou.

Mourek neváhal a zavelel taky k útoku. Kočky se neúprosně rozeběhly vpřed s hlasitým mňoukáním a řevem. Odstřelovači začali se svojí úlohou a pálili ze zálohy do prvních linií a následně se zaměřili na důstojníky. 

Obě armády se střetly v krvavé bitvě. Chlupy a rozbité drápky létaly vzduchem. Kočky mňoukaly v agónii. Situace se stala nepřehlednou, kočmistr Štístko, generál Mourek a další důstojníci se pokoušely útok korigovat, ovšem i u nich převážel zvířecí instinkt, který v nich probudil krvelačné bestie. 

Felix, Bašta, vojín Bartoloměj a další kočky se stavěly na zadní a střílely do svých nepřátel. Do akce se pustily i těžké zbraně. Jedna kočka nabíjela bazuku, druhá vystřelovala. Škody na sfinze na sebe nenechaly dlouho čekat. Umíraly kočky i lidé. Kočičí devítka naplno využívala svých nadpřirozených schopností. Mourek si toho všiml a hbitě nařídil útok šelem. Přikázal k zaznění signálu. Vojín Bártík zahvízdal na paroh. Lvi, tygři, gepardi, pumy a pár rysů se vyrojilo na obzoru.

Rozběhli se do bitevní vřavy. Vůdce lvů Cecil se však pohrdavě usmál na Mourka a následně se zakousl do bojovníka odboje. Byl to pokyn ostatním, aby začali útočit na kočky odboje místo vojevůdců. Byla to zrada.

Kočky, které si toho všimly byly šokované. Mourek zařval: „Do poslední chvíle jsem doufal, že jste přece jen s námi, Cecile, ale půjdeš ke dnu spolu s devítkou!“ K překvapení všech se z druhé strany vynořila nečekaná záloha. Zatroubení na paroh mělo sice zdánlivě přivolat k útoku šelmy, jenže ne tyto. Signál ve skutečnosti přivolal několik tuctů ligrů, mezi kterými se mísili i tigoni. Kočičí odboj se zradou šelem počítal, přece jen měl nejlepší špionážní koč-rozvědku na planetě. I čas útoků byl proto Fouskem poskytnut kultu přesně, věděl, že ho prozradí šelmy a jejich výpovědi se musely shodovat. 

Bitva na pár okamžiku ustála, když na scénu přiběhli obří kříženci lvů a tygrů. Doprovázel je mohutný řev. Cecil a šelmy začaly podrážděně ryčet. Mourek pozvedl vítězně zbraň a zahlásil Cecilovi: „Na rozdíl od nás jsi toto nečekal, Cecile! Dnes se vypořádáme nejen s vojevůdci, ale i s tebou a tvojí zrádnou šelmí zadnicí! Zemři, nebo se vzdej a skončíš v nějaké slušné zoo!“

„Ty malé kočičí pískle, já jsem král džungle, co si myslíš, že nás pár přerostlých hybridů zastaví? My zabíjíme zvířata větší než oni!“

„Možná, ale na rozdíl od Vás jsou ligři loajální. My stojíme za jejich křížením, staráme se o ně celá desetiletí. Ukažte jim, čeho jste schopni, ligři!“ vydal Mourek hlasitý povel k útoku.

Mezi ligry a šelmami se strhla prudká separátní bitva. Tří metroví ligři bojovali s menšími šelmami a půda kolem se otřásala. Kočky odboje se přidaly s granátovou salvou a pokračovaly vpřed ke sfinze. 

 Za první linií se rychle seskupil úderný tým, který měl od začátku jasný plán: „Jdeme na to! Sfingu podminovali naši špioni. Nemůžeme kočičí vůdce sice zničit, ale můžeme zlikvidovat jejich svatyni a pohřbít tak i jejich mocné artefakty. Zaútočíme na devítku, čímž je udržíme co nejblíže explozi a já následně odpálím sfingu.“ zavelel Mourek svým druhům, mezi nimiž se nacházeli jak Štístko, Fousek, Emiliano Kočkiani, tak i Felix s Baštou a další kočičí hrdinové. „Ve jménu praotce Arkuse!“ dodal a rozeběhl se vstříc sebevražedné misi.

Tato úderná jednotka vběhla přímo před sfingu, kde na vyvýšeném místě seděla devítka, která měla plné ruce práce s odvetnými útoky první linie, svoji pozornost však zaměřili na Mourka a jeho tým, který zuřivě postupoval vpřed. Započal litý boj. 

Karl Mňaux neváhal a ihned ovládl mysl Mourka. Vyslal do jeho vědomí halucinace plné myší. Mourek s mentálním útokem bojoval, ale neměl šanci. Obrátil se proti svým jednotkám a drápal na všechny strany. Fouska a Emilia zranil natolik, že museli být vyřazeni z boje. Bojeschopní zůstali pouze Felix s Baštou, kterým nikdo z vojevůdců nevěnoval pozornost. „Bašto, vezmi Fouska a Emilia a odtáhni je co nejdál, já se pokusím přemoct Mourka, aby se vrátil k vědomí.“

Felix se probil až k Mourkovi, který byl zaslepen bludy. Jediným způsobem, jak svého generála vrátit k příčetnosti bylo odstranit příčinu – Karla Mňauxe. Vzal granát a vhodil ho na něj. Mňaux uskočil, ale výbuch ho zasáhl. Byl od krve, ale žil. „To mě stálo nejmíň dva životy ty šmejde!“ zařval na Felixe a očividně se chystal k odvetě. Mourek se ale mezitím probral z pomátnutí: „Fousku, že? Jmenuješ se tak?“

„Ano, pane!“

„Děkuji ti! Máme je, kde jsme je chtěli mít. Musím to odpálit. Detonátor funguje jenom na blízkou vzdálenost. Odtáhni odsud koho můžeš, musím to odpálit.“

„Ale, pane, to nemůžete přežít.“

„Utíkej Fousku!“ zařval Mourek a rozeběhl se vstříc kočičí devítce. Z kapsičky vytáhl detonátor a drápkem zmáčkl tlačítko.

Výbuch byl enormní. Exploze byla vidět široko daleko. Sfinga se propadla sama do sebe, ulomené kusy létaly vzduchem. Trosky zavalily nejen většinu válečníků devítky, ale i Mourka a pár členů úderné družiny. Byli však v šachu. Vír sice ustál, ale prach se držel ještě dlouho po bitvě, i proto se přeživším členům kočičí devítky podařilo nepozorovaně utéct. Zranění lvi a tygři uháněli z boje. Basteti a jejich velekněz skončili bez očí, protože jim je Řád nemilosrdně vydrápal na znamení porážky. Začalo pršet.

Bylo nutné se co nejrychleji stáhnout z bitvy, aby si obyčejní lidé nepovšimli příliš mnoho detailů. Odboj měl připravené úklidové jednotky a jednal rychle. Mezi padlými byl Mourek a několik dalších. Felix ale přežil. Čekal ho velký osud. Stal se Mourkovým následovníkem a byl jmenován generálem. Bašta se stal kočmistrem, protože Štístko šel do důchodu. Odboj slavil vítězství, podařilo se pro tentokrát zachovat status quo a udržet křehkou rovnováhu mez kočkami a lidmi. Bylo však nutné pochytat zbývající vojevůdce a další hrozby na sebe také nenechaly dlouho čekat. Řád kočičího odboje musel pokračovat ve své práci. 

 

***

 

„Děkujeme našemu zpravodaji Ibrahimovi Ortigasovi za přehled o této šokující události.“ hlásila reportérka v televizi. „Vyšetřovatelé se právě snaží usilovně přijít na možnou příčinu této tragédie, kdy včera během večerních hodin explodovala jedna z předních světových památek – Velká sfinga v Gíze. Jisté je, že byla sfinga zničena předem ukrytými explozivními náložemi, nikdo se ale k útoku nehlásí. Záchranáři prozatím nalezli 11 mrtvých těl a co je mimořádně podivné, je i množství mrtvých koček a dalších šelem v okolí katastrofy. Je to zcela ochromující pro náš národ i celý svět. Prezident Spojených států amerických se spolu s dalšími světovými představiteli vyjádřili a nabídli jak humanitární pomoc, tak i odborné vyšetřovací jednotky. O dalších podrobnostech budeme informovat v příštím živém vstupu. Pro televizi Al Jazeera, Ghida Bishara“

 

***

 

„A co bylo dál dědo?“ ptala se Felixe jeho malá vnoučata. „Jako po každé válce. Padlé kočky jsme pohřbily, postavily se sochy a památné desky. Dodnes se slaví den vítězství. Pár let jsem byl generálem a zajistil jsem, aby se kočičí vůdci již nevrátili. Některým se tehdy podařilo přežít, ale dokázali jsme je úspěšně lovit po celém světě a jejich devět životů vyprchalo. Mých ještě ne.“ usmál se stařičký Felix na svoje ratolesti.

„No a po bitvě jsem měl dost pochroumanou packu a tu mi ošetřovala jedna moc milá zdravotnice, do které jsem se zamiloval. Hádejte kdo?“ zeptal se koťat. „Babička!“ zavřeštěla koťátka.

„Přesně tak. Zamilovali jsme se a měli spoustu koťátek, a to jsou vaši rodičové. Válku jsme sice vyhráli, ale musíme uchovávat památku na to, co se stalo. Hlídáme, aby se to nezopakovalo, a hlavně střežíme mír mezi kočkami, šelmami a lidmi. Staráme se o to, aby se k nám lidé chovali hezky a pečovali o nás s náležitou úctou. Proto máte tolik hodných páníčků, ke kterým byste se už měly vrátit, aby se o Vás nestrachovali.“

Felix domluvil, vyprovodil koťata do jejich domovů. Típnul dýmku se šantou a vrátil se do

pelechu ke své paní kočce, která hlasitě předla.