Osamělé místo

Kirien se nedokázal pohnout. Celé jeho tělo jakoby přestalo existovat a jediné co vnímal, byl obrázek nakreslený na zdi. Stál tam uprostřed volného prostoru s rozesetými zbytky budov a zíral na něj. Zhluboka dýchal a cítil jak se mu zrychluje tep. Ve spáncích a v hrudníku zřetelně vnímal naléhavé tepání vlastního strachu. Dost jasně si uvědomoval, že ta zeď byla ještě před pár hodinami, když kolem ní procházel, úplně čistá!

Probudil se dříve, než obvykle. Ještě nebylo světlo. V bunkru, který si vybudoval z těch divných věcí, které připomínaly zvlněný plech a které jakoby vyrůstaly ze země v trsech dole pod svahem, byla naprostá tma. Ve vzduchu necítil nic zvláštního. Poslouchal jestli ho neprobudil nějaký zvuk, ale nic neslyšel. Očima propátrával tmu, ale to nemělo žádný smysl. Netušil, jak dlouho spal a kdy se začne rozednívat. Pokusil se znova usnout.