Skrytá identita 1

1: Můj manžel není můj manžel

 

 Vždycky jsem si myslela, že můj život je naprosto normální a předvídatelný. Vždyť i mé jméno Marry Klarková není vůbec ničím zajímavé ani výjimečné. Prostě celý můj život je vlastně úplně obyčejný až na jednu jedinou věc. A sice, že můj manžel nejspíš není můj manžel. Ano slyšíte správně. Tomuhle zjištění, nebo přesněji řečeno podezření však předcházela celá řada podivných událostí.

Všechno začalo krátce po svatbě, kdy mě David požádal o laskavost. Prý pokud by k nám přišel někdo, koho neznám a ptal se po něm, mám ho hned poslat pryč. Zpočátku mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Pokládala jsem to za opatrnost vypěstovanou během jeho kariéry u VIP Security, firmy specializované na ochranu osob. Byla to obdivuhodná práce, zvlášť tady v Los Angeles. Celé dny trávil s různými slavnými osobnostmi, které byly neustále terčem fotografů, novinářů a šílených fanoušků. A ve všem tomhle zmatku musel zůstat ostražitý a připravený na případné hrozby. Jenomže lidé, kteří se po něm ptali, byli jednoduše podivní. Říct, že se chovali hrubě, by bylo slabé slovo. Kromě toho občas používali slova, která mi vůbec nic neříkala a jejich oblečení jakoby bylo z jiné doby.

„Váš manžel není ten, za koho se vydává.“ Řekl mi jednou večer jakýsi mohutný svalnatý černoch. Šel z něj docela strach. Byla jsem jeho slovy zmatená, takže jsem se nemohla nezeptat:

„Co tím myslíte?“ On mi ale buď nemohl, anebo nechtěl nic říct. Prostě se na patě otočil a bez jediného slova zase odkráčel do tmy. Nervózně jsem si prohrábla rukou své dlouhé blond vlasy, když jsem sledovala, jak odchází.

Následující den byl tak hektický, že jsem na toho podivného muže brzy zapomněla. Se sestrou Harriet Spancerovou jsme vedli svatební agenturu Klark&Spancer a zrovna jsme organizovali velkou svatbu, která si žádala veškerou naši pozornost. Klientka byla bohatá, velmi náročná a na svůj velký den chtěla mít všechno dokonalé. Nic jí nebylo dost dobré a všechno si pětkrát rozmyslela. Takové klienty jsem neměla ráda, ale jelikož dobře platili, museli jsme se snažit. Každopádně jsem díky tomu rozhovor z předchozího dne úplně pustila z hlavy.

To se ale změnilo ve chvíli, kdy David dorazil domů z práce. Vtrhl dovnitř jako velká voda, okamžitě za sebou zamknul a aktivoval všechny alarmy a bezpečnostní systémy, kterých jsme měli doma nespočet. Taky co byste čekali od chlapa z ochranky?

„Nechystáš se dnes už nikam ven, že ne?“ zeptal se a jeho divoký výraz mi na okamžik připomněl toho podivného muže ze včerejška. Rychle se ale ovládl a byl opět dokonale klidný. Jeho černé oči byly neproniknutelné stejně jako vždy. Právě do těchhle sametově černých očí jsem se tenkrát zamilovala. Skvěle kontrastovali s ostrými rysy v jeho tváři a krátce střiženými černými vlasy.

„Ne nikam se nechystám. Davide, co se děje?“

„Ale nic jenom mě někdo sledoval, nedělej si s tím hlavu.“ Řekl svým typicky bezstarostným tónem a mávl nad tím rukou. Já to ale nehodlala nechat jen tak.

„Nedělej si s tím hlavu? Jestli tě někdo sleduje, měl bys to nahlásit, to není žádná legrace!“ Věděla jsem, že můj hlas zní rozčíleně, ale nedokázala jsem to potlačit.

„To bude někdo z práce, zítra to vyřídím.“ Slíbil, ale já mu z nějakého důvodu moc nevěřila. V kombinaci s tím co se stalo včera, se mi to zdálo trochu podezřelé.

„Víš to jistě? Včera tě tady hledal nějaký černoch. Poslala jsem ho pryč, ale trochu mě vyděsil. Nemůže to s tím souviset?“ zeptala jsem se opatrně, aniž bych prozradila, co přesně mi řekl.

„Nemyslím. Jak říkám nedělej si s tím hlavu, o nic nejde.“ Dál jsem se s ním nehádala, ale přesto jsem na to nedokázala přestat myslet. Něco se tady dělo. Něco podivného o čem mi David z nějakého důvodu nechtěl říct. Je možné, že bych svého manžela neznala tak dobře jak jsem si vždycky myslela? Ale co to mělo znamenat a kdo byli ti podivní lidé, kteří se po něm sháněli a kterým se on pořád tak vyhýbal? Všechny tyhle otázky mě znepokojovali a měla jsem takový neurčitý pocit, že se můj normální předvídatelný život mění v něco, co nebudu schopná kontrolovat. Měla jsem nutkání prostě to všechno ignorovat a dál si žít svůj obyčejný život, ale něco mi říkalo, že se mi to nepodaří.

 

* * * * * * *

 

Říct všechno nejlepší kamarádce možná nebyl tak dobrý nápad, jak jsem si původně myslela. Debbie Mastersonová byla vždycky zapřisáhlá realistka v pravém slova smyslu. 

„Víš Marry, já jsem se v Davidovi nikdy příliš nevyznala. Je takový strohý a nedává najevo téměř žádné emoce, ale teď si myslím, že si trochu paranoidní.“ Řekla Debbie zamyšleně a postavila přede mě hrnek s kávou.

To všechno byla pravda. David opravdu nedával své emoce příliš najevo. Byl velmi rázný, někdy až strohý. Prostě muž činu. Měl to tak naučené z práce a já jsem si na to zvykla. Naučila jsem se číst z jeho očí. Když se člověk soustředil, mohl v nich na okamžik zahlédnout záblesk citu a to mi obvykle stačilo, abych pochopila. Tentokrát jsem však nechápala nic. Něco přede mnou tajil a já nebyla schopná poznat co to je.

„Věř mi Deb já prostě poznám, když mi něco tají. Navíc mě znervózňuje, co říkal ten černoch, že můj manžel není ten, za koho se vydává. Co tím podle tebe myslel?“

„Já nevím, třeba tě chtěl jen vyděsit. Jako bodyguard potkává spoustu nebezpečných lidí tak třeba někomu šlápl na kuří oko. Být tebou poslechnu ho a nedělám si s tím starosti.“

To co Debbie říkala, znělo rozumně, ale já měla přesto pocit, že za tím je něco víc. Ten černoch byl prostě příliš podivný a rozhodně nebyl jediný.

„Já ti nevím Debbie, mám prostě takový pocit, že tohle je jiné. Jako něco, co tady bylo vždycky, akorát já to neviděla. Vždycky jsem si myslela, že Davida dobře znám, ale co když ne? Poslední dobou se dějí fakt divné věci, všichni ti chlapi, co ho shánějí a to jak se chovají a oblékají. Kdyby to neznělo tak absolutně, řekla bych, že můj manžel není můj manžel.“ S těmi slovy jsem si povzdechla a napila se ze svého hrnku.

„Ale prosím tě, kdo by to byl? Mimozemšťan? Vrať se na zem Marry a přestaň hledat konspirace tam, kde nejsou.“ Řekla mi Debbie a mě bylo jasné, že tudy cesta dál nepovede. Potřebovala jsem někoho, kdo má větší představivost, kdo není tak úzkoprsý. Někoho jako moje sestra.

 

* * * * * * *

 

Ještě ten samý den večer jsem se sešla s Harriet v malé vinárně, kam jsme obvykle chodili probrat naše chlapy. Navzdory tomu, že její manžel Richard byl oproti Davidovi jako otevřená kniha, mi Harriet dokázala vždycky dobře poradit.

Krátce jsem jí vylíčila události posledních dní a nervózně čekala, co mi na to řekne. S odpovědí si dávala načas. Nejprve rozvážně zastrčila za ucho neposlušný pramen světle hnědých vlasů, napila se červeného vína, které před ní právě postavili, až její kaštanové oči konečně vzhlédly ke mně.

„Takže ty myslíš, že má tvůj manžel dvojí život. To je zajímavé, ale ať tak nebo tak, zjevně tě nechce ohrozit.“

Zamyslela jsem se nad jejími slovy a částečně jsem musela souhlasit. David mi opravdu nijak ublížit nechtěl. Naopak vypadal, že se mě snaží chránit, ale já neměla nejmenší tušení před čím, natož pak proč by mi o hrozícím nebezpečí nic neřekl.

„Hm, neřekla bych přímo dvojí život. Je to spíš, jako by přede mnou měl vždycky nějaké tajemství, které ho teď dohnalo. Mám prostě takový divný pocit, jestli mě chápeš. Já…neumím to jinak vysvětlit, než jak jsem to říkala Deb. Připadá mi, jako by můj manžel nebyl můj manžel.“

Kdokoli jiný včetně mé nejlepší kamarádky by se mým slovům vysmál. Harriet ne.

„Ať má před tebou jakékoli tajemství, jde o to, jestli mu věříš a chceš stát při něm, ať jde o cokoli.“

„Ano budu stát při něm. Věřím, že mi nechce nijak ublížit.“ Řekla jsem po chvíli rozhodně, ačkoli to vůbec nebylo snadné rozhodnutí. Když jsem si Davida brala ani na chvíli mě nenapadlo, že budu řešit něco takového. Byla jsem spokojená se svým obyčejným životem. Teď se ale ukázalo, že zdaleka tak obyčejný není a já nevěděla co s tím. Mám vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit zjistit o co jde, nebo všechno nechat na Davidovi a doufat, že se to vyřeší?

No pokud jde o Harriet ani jsem se nemusela ptát. Okamžitě uhádla mé myšlenky.

„Dobře. V tom případě bych být tebou zkusila zjistit, co před tebou tají a jestli mu třeba nemůžeš nějak pomoct. Říkala si, že s tebou mluvil nějaký černoch, který Davida sleduje. Promluv s ním. Třeba ti řekne víc.“

„Asi máš pravdu, ale co když je nebezpečný? Neměla bych jít raději rovnou za Davidem?“

Harriet rychle zavrtěla hlavou:

„Nic ti neřekne. Lepší bude, když za ním půjdeš teprve, až budeš mít něco konkrétního, co ho donutí se přiznat. Zatím máš pouze domněnky.“

Věděla jsem, že má sestra pravdu, ale nebylo snadné to přijmout. Z toho černocha šel strach a já se bála, že mi ublíží, když se ho pokusím konfrontovat. Jiné řešení mě ale nenapadlo.