Skrytá identita 2

2: Z jiného vesmíru

 V následujících dvou dlouhých týdnech jsem se řídila radou své sestry a večer co večer čekala, až se znovu objeví ten černoch. Čím déle to trvalo, tím víc jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Můj obyčejný život byl sice fajn, ale bylo načase přestat strkat hlavu do písku a postavit se tomu čelem. Navíc jsem prostě chtěla znát pravdu.

Když se konečně jednoho večera ozval domovní zvonek, David nebyl doma. Doprovázel nějakou filmovou hvězdu na předávání cen a já si doma procházela návrhy svatebních dekorací, které jsem chtěla příští den ukázat klientce.

Vyhlédla jsem z okna a trochu mi zatrnulo. Byl to on, stál ve světle pouliční lampy, měřil zhruba dva metry. Říkala jsem si, že se svým zjevem by se velmi dobře uživil jako vyhazovač, nebo zápasník. Možná právě proto jsem si napřed z Davidova trezoru vzala distanční elektrický paralyzér, který většina z vás bude znát pod názvem taser, než jsem se s o něco větším pocitem bezpečí vydala ven.

„Zase vy. Kdo vůbec jste a co po nás chcete?“ zeptala jsem se místo pozdravu a rukou pevněji sevřela taser v kapse své mikiny.

„Mé jméno je Tarik, ačkoli pochybuji, že vám to něco řekne. Má práce zde je tajná, ale mohu vám říci, že se to týká vašeho manžela. Přiveďte mi ho sem dolů a já vám slibuji, že už o mně neuslyšíte.“

„Můj manžel není doma a dřív než se zeptáte, nevím, kde přesně ho najdete, a i kdybych to věděla, neřeknu vám to, když nevím, co chcete tak nás nechte být!“ Vmetla jsem mu do tváře poněkud naštvaně.

„To mi nesmíme, máme své rozkazy.“ Odpověděl klidně Tarik, tvář měl naprosto bez výrazu. Jeho slova mi však zanechala v hlavě víc otázek než odpovědí, což bylo možná právě to, co zamýšlel. Kdo je to mi a kdo jim dává rozkazy? Proč je jejich práce tak tajná a co je to kruci za podivné jméno?

V tu chvíli jsem si všimla, že se Tarik chystá k odchodu. To jsem mu nesměla dovolit. Jelikož jsem z něj neměla dojem, že mi chce ublížit, chytila jsem ho pevně za paži. Nehnul ani brvou, jen na mě upřeně zíral, zřejmě čekal, co udělám.

„Tak to ne! Neodejdete odsud, dokud mi neřeknete, jak jste to minule myslel…“ Nadechla jsem se, abych zklidnila naštvaný hlas. „Podívejte Tariku, já nejsem pitomá. Vím, že se něco děje. Přijdete si sem, ptáte se po manželovi a říkáte, že není tím, za koho se vydává, aniž byste řekl, o co vlastně jde a vaše jméno je přinejmenším podivné. Tak mluvte, co mi tají?“

Tarik dlouho neodpovídal, jak zvažoval má slova. Nakonec se zřejmě rozhodl:

„Tak dobře, ale ne tady. Mohli bychom jít nahoru, abych vám to mohl vysvětlit?“ zeptal se, a když viděl mé váhání, hned pokračoval: „Slibuji, že vám neublížím. Klidně si můžete nechat ten taser, co máte v kapse.“ I přes teplé počasí venku jsem se zachvěla, jak mě poslední věta překvapila.

„Cože, jak…“ chtěla jsem se zeptat, jak o tom ví, ale něco ve výrazu jeho tváře mě umlčelo, takže jsem mu jen pokynula směrem k brance.

* * * * * * *

Takhle se to nemělo stát. Původně jsem ho do domu nechtěla vůbec brát, ale zdálo se, že nemám na výběr. Potřebovala jsem odpovědi a on by mi jinak nic neřekl. Teď už jsem nemohla couvnout.

„Takže je to pro mě dost nebezpečné…“ začal Tarik jakmile jsme se usadili v obývacím pokoji. „…přesto vám řeknu, o co tady jde pod jednou podmínkou. Nikomu neprozradíte, od koho tu informaci máte.“

Přestože se mi to moc nelíbilo, přikývla jsem na souhlas a v následujících minutách jsem se dozvěděla něco, co bych si nedokázala představit ani v tom nejdivočejším snu. Tak za prvé: Můj manžel opravdu není můj manžel, ale mimozemšťan z planety jménem Ikarie, který se na Zemi skrývá před mimozemskou policií. A za druhé: Tihle lidé mají za úkol přivést ho zpět a postavit před soud. Jestli je nebezpečný, nebo co spáchal, ale nevědí, plní jen vůli vládců.

Říct, že jsem byla z té novinky v šoku, by mé pocity ani zdaleka nevystihovalo. Všechno co jsem do té doby věděla o svém životě, o svém manželovi, se najednou zhroutilo jako domeček z karet. To, co jsem si myslela, že vím o Davidovi, pokud se tak vůbec jmenuje, najednou nebyla pravda. Jistě věděla jsem, že mi něco tají, ale že je to něco, o čem jsem dosud netušila, že vůbec existuje, mě nenapadlo. Jak jsem se měla vyrovnat se skutečností, že existují jiné planety a že můj vlastní manžel z jedné z nich pochází? Jak jsem mohla dál žít s vědomím, že ukrývám zločince, když tady byla reálná možnost, že naše svatba pro něj byla jen jakési krytí? A co když jednoho dne zjistí, že znám jeho tajemství? Ublíží mi, nebo prostě uteče jinam?

Ve chvíli, kdy mi došlo, že tohle sama nezvládnu, že musím s někým mluvit mě Tarik vytrhl ze zamyšlení:

„Paní Klarková, jste v pořádku?“  

„Ano promiňte…je to pro mě jen trochu šok.“ Řekla jsem po pravdě.

„To chápu, ale opravdu si myslím, že byste nám měla manžela přivést. Teď když už víte, o co jde to tak bude lepší. Pro vás i pro něj.“ Jenomže na to, abych se mohla tak rychle rozhodnout, jsem neměla dost informací.

„To není tak jednoduché Tariku, pořád je tu dost věcí kterým nerozumím. Pro začátek třeba jak jste se dostali na zem?“

„Portálem. Všichni Ikariané umí otevírat portály, je to jednoduché když víte jak na to.“ Odpověděl Tarik s pokrčením ramen.

„Aha a jak jste věděl, že mám v kapse taser?“ zeptala jsem se konečně na otázku, která mi hlodala v hlavě už venku.

„Vycítil jsem přítomnost slabého elektrického vlnění a podle svalů na vaší ruce jsem poznal, že něco držíte. Nebylo těžké uhodnout co.“

„To jsou všichni vaši lidé tak vnímavý?“ zeptala jsem se zvědavě. Všechno to pro mě bylo tak nové a já se chtěla ptát, dokud byl Tarik ochotný odpovídat.

„Všímáme si detailů ano, ale tohle je spíše speciální schopnost, než cokoli jiného. Každý má nějakou takovou, ať už mentální, nebo fyzickou. Obvykle se začínají projevovat při dosažení dospělosti.“

„Zajímavé. A je víc takových jako vy? Myslím třeba na jiných planetách.“

„Ach ano ve známém vesmíru je mnoho životních forem, ale ne na každé planetě jsou tak dobré podmínky pro život jako na Zemi. Ikarie je ale v tomto Zemi velmi podobná, proto také máme stejnou humanoidní podobu jako vy. Naše zákony jsou ale úplně jiné paní Klarková, proto by se měl váš manžel vrátit. Tady nemůže zůstat.“

Tarik to zase vytáhl a já věděla, že se dříve či později budu muset rozhodnout, co udělám. K tomu jsem ale potřebovala, aby mi řekl ještě jednu věc.

„Rozumím. Mohu se zeptat, jaký mu hrozí trest když se vrátí?“

„Možností je několik a vždy to záleží na typu provinění a vůli našich vládců. Nejčastějšími tresty bývá vyhoštění na jinou planetu bez možnosti návratu, obětování našim bohům, odebrání speciálních schopností nebo doživotní služba u Ikarijského vojenského řádu.“ 

Jeho odpověď se mi ani trochu nelíbila. Ať už David nebo jak se jmenuje, udělal cokoli, měl by mít právo se hájit. Navíc jedna moje část se nechtěla vzdát života, který jsme si vybudovali. Měla bych jim ho vydat a dál si žít svůj život sama? Tak jednoduché to nebylo.

„Tariku vážím si toho, že jste podstoupil to riziko a všechno mi řekl, ale je toho na mě moc najednou. Potřebuji si to v sobě přebrat, nedokážu se rozhodnout hned. Jsem si jistá, že to chápete. Přeci jen nějaký čas jsem s Davidem strávila, něco jsme si vybudovali…“

Tarik mávnul rukou, jakoby odháněl mouchu a to mě přinutilo zmlknout.

„Vládce by to nejspíš nezajímalo, ale věřte mi, paní Klarková, já to dokážu pochopit. Také mám na Ikarii někoho, na kom mi záleží. Právě se vám úplně změnil život, od základů. U nás čas běží jinak, takže počkám. Pokusím se zadržet také ostatní, kteří přišli se mnou, nevím ale na jak dlouho. Nemůžu jim říct, že jsem s vámi mluvil.“ Řekl a pomalu se zvedal k odchodu. S vděčností a myšlenkou na postel jsem ho doprovodila k brance. Byla jsem ze všech těch novot a překvapení tak unavená, že jsem se rozhodla napřed vyspat, než nad tím začnu přemýšlet.

Když David toho dne přišel domů, už jsem spala, takže jsem s ním neměla možnost mluvit. Byla jsem ráda. Na tenhle rozhovor jsem opravdu ještě nebyla připravená. Potřebovala jsem si to napřed srovnat sama v sobě, než se rozhodnu, co udělám a jestli ho vůbec konfrontuju.