Skrytá identita 3

3: Rozhodování

 

Od onoho znepokojivého rozhovoru s Tarikem uplynuly dva dny a já stále ještě nevěděla, co udělám. Dokázala jsem se vyrovnat se skutečností, že na světě existují věci, o kterých jsem dosud neměla ani tušení. Přijala jsem fakt, že naše planeta není ta jediná obydlená ve známém vesmíru. Jak bych se ale měla zachovat vůči Davidovi, nebo jak se jmenuje, v tom jsem stále jasno neměla. Jediné co jsem věděla jistě, bylo, že o tom potřebuju s někým mluvit, s někým kdo mi třeba dokáže poradit. Jenomže mohla jsem tohle vůbec někomu říct, aniž by mě považoval za blázna? Uvěřil by mi někdo? Tyhle otázky mi stále běžely hlavou, i když mi bylo jasné, že jediný člověk, u kterého mám alespoň mizivou šanci, je Harriet.

Denně jsem jí vídala v agentuře, přesto jsem ten rozhovor stále odkládala. Vůbec jsem nevěděla, jak bych měla začít. Pokud jste někdy řešili podobnou situaci, o čemž pochybuji, pak jistě víte, jak mi bylo. To by ovšem nebyla moje sestra, aby nepoznala, že se něco děje.

„Tak už mi to konečně řekni, vidím, že se něco děje. Jsi pořád duchem nepřítomná a taková nervózní. Mluvila si s tím černochem?“ Povzdechla jsem si. Bylo právě pět hodin odpoledne, a mi zavírali agenturu.

„Ano mluvila, ale o tom co mi řekl, se nedá mluvit jen tak na ulici. Pokud nejsi proti, půjdeme ke mně.“ Navrhla jsem a Harriet energicky přikývla. Vždycky tady byla pro mě. V tomhle jsem se na ni mohla spolehnout. Stejně jako jsem se mohla spolehnout na to, že všechno co se dozví, si nechá pro sebe, ať už to bude jakkoli podivné.

„Prosím tě Harriet, slib mi, že ať už ti dneska řeknu cokoli, necháš si to pro sebe.“ Požádala jsem, jakmile jsme se u mě doma usadili nad šálkem bylinkového čaje.

„To je to tak zlé?“ podivila se Harriet.

„No dobré to není a hlavně by ti to asi nikdo neuvěřil. Sama tomu mám problém věřit.“

„O to víc mě to zajímá, sestřičko. Slibuju, že o tom nikomu neřeknu, hlavně už povídej.“

A tak jsem začala. Řekla jsem jí všechno, na co jsem si z toho podivného večera vzpomněla. Harriet mě nechala mluvit bez přerušení, jako by věděla, že to pro mě není snadné. Jen občas přikyvovala a kulila na mě oči, když se jí vyprávění zdálo neuvěřitelné. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem skončila. Ticho, které mezi námi v tu chvíli nastalo, bylo tíživé, ale já věděla, že dokonce i někdo jako moje sestra potřebuje takovou informaci vstřebat. Nakonec po nekonečně dlouhé době přeci jen promluvila a to co řekla, mě překvapilo. Zdálo se, že ona se s novou skutečností vyrovnala daleko rychleji než já.

„Takže pokud tomu rozumím správně, ten Tarik teď chce, abys jim Davida vydala, ale ty si nejsi jistá.“ Bylo to spíš konstatování než otázka, přesto jsem přispěchala s vysvětlením:

„To je pravda. Víš, ať už udělal cokoli, nikdy jsem neměla dojem, že by mi chtěl ublížit, naopak spíš mě před nimi chránil, takže jsem z toho zmatená a rozpolcená. To jim ho mám jen tak vydat, aniž bych věděla, co podle nich udělal? Co když je ve skutečnosti nevinný a proto utekl?“

„Chápu tě Marry, taky se mi ta představa nelíbí. Kdyby šlo o Richarda, víš, co bych na tvém místě udělala já?“ upřela na mě své oříškové oči a čekala na mou reakci. Snažila se to převést na sebe a svého manžela. Jejich manželství bylo teď dokonale idylické, ale drama, které tomu předcházelo, jsem si ještě živě pamatovala. Richard jí byl nevěrný, takže byli chvíli od sebe, ale nemohli to vydržet. Po nekonečných ujišťováních, že už to nikdy neudělá, se k němu Harriet vrátila a učila se znovu mu věřit. Já ji od toho odrazovala, protože jsem pochybovala, že by se nějaký chlap mohl takhle změnit, ale Richard vážně sekal dobrotu a snažil se, jak mohl, takže jsem názor změnila. Teď jsem jí tedy pobídla, aby pokračovala.

„Myslím, že nejlepší bude, když si o tom napřed promluvíš s Davidem. Řekni mu, že to víš a třeba ti řekne, z čeho ho obvinili.“

„Hm, ptala jsem se už Tarika, ale ten buď nevěděl, nebo mi to nechtěl říct. Problém je, že nikdo nemá vědět, od koho tu informaci mám. Tarik říkal, že by to pro něj mohlo být nebezpečné.“

„Vidíš, a přesto ti to řekl. Marry mám takový dojem, že ti ten Tarik chce pomoct, z toho cos o něm říkala, to vypadá, že je na vaší straně, ale nemůže to přiznat. Není tak jednoduché vzepřít se rozkazům svých lidí. Riskni to a řekni Davidovi, že to víš od něj. Třeba ho zná.“

„Myslíš?“ zeptala jsem se trochu pochybovačně a Harriet přikývla. Zdálo se, že je o tom přesvědčená, ale já měla strach. Z nás dvou jsem byla vždycky já ta váhavější. Už když jsme byli děti, se Harriet ničeho nebála. Lezla po stromech, kradla jablka na cizích pozemcích a já byla ta, kdo ji usměrňoval. Nicméně teď jsem její odvahu potřebovala, protože jsem věděla, že má pravdu.

„Poslouchej své srdce a věř svým instinktům. Vždy si pamatuj, že všechno v co uvěříš, je možné. Takže co ti teď říká srdce Marry?“ zeptala se, jakoby poznala mé váhání.

„Abych pomohla Davidovi, ale sama to nezvládnu Harriet. Víš přece, jaká jsem.“  Odpověděla jsem trochu neochotně.

„Ty přece nejsi sama Marry. Já v Davida taky věřím. Sice to nedá najevo, ale to jak se na tebe vždycky díval…Ten člověk tě miluje to je jasné a nezáleží na tom odkud je, nebo co udělal. To by bylo, abychom mi dvě nezvládli pár mimozemšťanů.“ Tu poslední větu řekla, aby odlehčila atmosféru a fungovalo to.

„Máš pravdu. Ukážeme jim, jak nebezpečná může být zamilovaná ženská.“ V tu chvíli jsme se obě rozesmáli a bylo to jako dřív, jako když jsme byli děti a měli společné tajemství.

 

* * * * * * *

 

Netrvalo však dlouho a mé odhodlání poněkud polevilo. Žena, která postávala následující den, když jsem přijela z práce před barákem, byla úplně jiná než Tarik. Měla dlouhé bílé vlasy, které jí ve zvláštních pletencích spadaly až pod lopatky. V šedých kamaších, botách na jehlovém podpatku a přiléhavém stříbrném trikotu vypadala doslova a do písmene jako ledová královna. Nepotřebovala jsem žádné zvláštní schopnosti, abych poznala, že patří k Ikarianům, kteří hledají mého manžela.

Ještě když jsem vystupovala z auta, byla jsem rozhodnutá jít prostě domů a její přítomnost ignorovat. Nedošla jsem však ani k brance a její zpěvavě chladný hlas už mě zastavil:

„Stůjte madam. Řekněte mi, kde je váš manžel.“

„Nevím, proč bych vám to měla říkat, ani nevím, kdo jste.“ Odpověděla jsem jí stroze a chystala se k odchodu. Ona mě však hrubě chytila za paži, čímž mi v tom zabránila. Její stisk celkem bolel, tak jsem se pokusila vytrhnout, ale držela mě až nelidsky pevně. Bylo mi jasné, že jestli mě rychle nepustí, budu tam mít modřinu.

„To není podstatné a přestaňte se mnou mluvit tímhle tónem. Vás se to netýká madam.“ Její hlas byl mrazivý a skoro naháněl strach. Já se ale nemínila nechat jen tak zastrašit.

„Právě proto, že se mě to netýká, vám nic neřeknu. Takže mě laskavě pusťte, nebo zavolám policii!“ vyštěkla jsem dost nahlas a znovu zkusila vytrhnout ruku z jejího sevření. Pustila mě až ve chvíli, kdy se za jejími zády ozval hlas mého souseda.

„Všechno v pořádku paní Klarková?“ Pan Farry už byl sice v důchodovém věku, ale zdraví mu stále sloužilo a energie měl na rozdávání. Jako bývalý učitel byl také velmi inteligentní.

Ledová královna se na něj ani nepodívala a rychle odkráčela. Její bílé vlasy při tom svítili v odpoledním slunci.

„Jistě pane Farry děkuji. Jen se ptala po Davidovi tak jsem jí řekla, že je v práci a nevím, kdy se vrátí.“ Řekla jsem rychle dřív, než na mě stačí poznat, jak jsem nesvá. 

„Tak to jo, přeji vám příjemné odpoledne paní Klarková“ Poděkovala jsem mu milým úsměvem a konečně zamířila do bezpečí svého domova.

Tohle setkání ve mně zanechalo nový nepříjemný pocit a neurčitou obavu. Do čeho jsem se to pustila? Co když si zahrávám s něčím, na co nebudu stačit? Protože pokud by opravdu došlo na nejhorší, schopnostem Ikarianů jsem se nemohla rovnat, to mi bylo jasné. Ovšem jediný, kdo mi na tyhle otázky mohl dát odpověď, byl David. Takže ano, naprosto definitivně jsem se rozhodla, že s ním promluvím. Beztak už jsem do toho byla namočená. Slíbila jsem přece Tarikovi, že mu dám vědět, až se rozhodnu a to rozhodnutí se nedalo odkládat do nekonečna.