Skrytá identita 4

Kapitola 4: Kdo je David Klark?

 

 

Toho večera jsem stála u okna a zachmuřeně hleděla na zapadající slunce. Právě jsem se chystala na jeden z nejtěžších rozhovorů svého života. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co bude dál, jenže hlavou se mi honili stále stejné otázky. Otázky, které mohl zodpovědět jedině David. A právě na toho jsem teď čekala.

Když přišel, okamžitě na mě poznal, že se něco děje. Nemělo cenu to skrývat.

„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně a já se k němu pomalu otočila.

„Vím všechno Davide.“ Můj hlas byl tichý. Nemusela jsem říkat víc, tahle 3 slova bohatě stačila. David polknul a na jeden prchavý okamžik jsem mohla v jeho očích zahlédnout celou řadu emocí. Zděšení, rezignaci a možná i částečnou úlevu. Jistě. Nemohlo být snadné mít přede mnou takové tajemství. Během chvíle však tohle všechno zmizelo a jeho výraz byl opět stejně neproniknutelný jako předtím.

Nekonečně dlouho bylo ticho. Stáli jsme v obývacím pokoji a jen si vzájemně hleděli do tváře. Nakonec David promluvil, hlas se mu mírně třásl:

„Co všechno víš?“

„Co vím? Vím, že celý můj život je teď úplně naruby, protože můj manžel je ve skutečnosti mimozemšťan z jiné planety, po kterém jde bůh ví proč mimozemská policie. Vím, že tě buď musím vydat, nebo půjdou nejspíš i po mně a to nejsou zrovna dobré vyhlídky! Taky vím, že bys mi klidně mohl něco udělat, unést mě někam na Ikarii… Sakra vždyť já ani netušila, že něco takového vůbec existuje!“

Z nějakého důvodu mě jeho otázka rozčílila. Jak se mě může ptát, co všechno vím? Já jsem ten, kdo by se měl ptát. Takže zatímco na mě byla čím dál víc vidět frustrace a bezradnost, David se opět tvářil všelijak. Zacouval dozadu k pohovce a ztěžka na ni dosedl. V předklonu si opřel lokty o kolena, složil hlavu do dlaní a dlouze si povzdechl. Jeho maska byla pryč.

„Nevím sice, jak tohle všechno víš, ale musíš mi věřit, že ti nechci nijak ublížit. Nikdy jsem nechtěl.“

„Jak ti můžu věřit, když ani nevím, jak se jmenuješ, co si provedl, nebo jestli naše svatba byla skutečná? Celou dobu tady žiju s někým, koho vlastně vůbec neznám, takže jak, řekni mi jak?!“ Vzhlédl ke mně.

„Uklidni se prosím a posaď se. Když mi řekneš, jak ses o tom dozvěděla, povím ti celou pravdu, jenom se uklidni.“ Jeho hlas byl teď naprosto klidný, skoro až hypnotický stejně jako jeho pohled. Mimo svou vůli, aniž bych věděla, jak se to stalo, jsem se posadila. Kdyby něco takového bylo možné, řekla bych, že jsem na malou chviličku nebyla pánem svých myšlenek. A pak, opět aniž bych nad tím přemýšlela, jsem mu vyložila, jak ve mně klíčilo podezření a jak jsem nakonec konfrontovala Tarika. Celý ten podivný pocit zmizel. Jelikož jsem se necítila nijak ohrožená, zůstala jsem sedět, když jsem Davida pobídla, že je na řadě.

„Jmenuji se Dorian a jak už ti Tarik tak pošetile prozradil, pocházím z planety Ikarie, která je v mnohém podobná Zemi, a přesto je jiná. Naši lidé mají odlišnou psionickou strukturu, což znamená, že každý z nás má určité psychické schopnosti, někteří jedinci i fyzické, ale to je spíše výjimečné. Já dokážu ovlivňovat lidskou mysl a přimět tak člověka, aby jednal určitým způsobem. To jsem teď musel použít i na tebe, abych tě uklidnil, za to se omlouvám. Kromě toho máme také jiné zvyky a zákony. Ty v podstatě začínají a končí u našich vládců, oni rozhodují o všem a jejich vůli se nesmí nikdo vzepřít. Říkají si božská trojice. Mnozí z nás je za celý svůj život ani neuvidí, ale přesto víme, že existují.“

V tu chvíli jsem ho zarazila. Potvrdilo se mi, že jsem opravdu na chvíli neovládala své myšlenky, ale to teď nebylo podstatné. Bylo tu něco, co mě zajímalo mnohem víc.

„To je sice hezký, ale většinu z toho už mi řekl Tarik, tedy až na to, že můžeš bez dovolení ovlivnit moje myšlenky. Pořád ale nevím, z čeho tě obviňují, ani proč si utekl zrovna sem.“ Podívala jsem se na něj tázavě a on přikývl.

„Jistě, k tomu jsem se zrovna dostával. Jak jsem řekl naše zákony, i zvyky jsou jiné. Před nějakou dobou někdo ovládl mysl několika slabších Ikarianů a oni zničili jedno z posvátných míst na planetě, které bylo známé svou léčivou mocí. Jelikož právě já mám takovou schopnost, jsem samozřejmě hlavní podezřelý. Musíš mi ale věřit Marry, že jsem to neudělal.“

„Tak proč ses nehájil, jestli proti tobě mají jen tohle?“ zeptala jsem se věcně. David-Dorian se hořce zasmál.

„Jenom tohle? Víš, ono není moc běžné, aby se vyskytli dva Ikariané se stejnou schopností. Občas je to v rodině, ale i to je spíše výjimečné. Navíc před božskou trojicí nemá smysl se hájit, v podstatě mně odsoudili předem. Jakmile jsem pochopil, že se tím nehodlají zabývat, musel jsem utéct. Vytvořil jsem si portál a ukryl se tady pod jménem David Klark.“

„A co svatba? Je vůbec platná?“ v mém hlase musela být slyšet obava, protože David-Dorian se usmál a vzal moje ruce do svých, než odpověděl.

„Neboj se, svatba platí. Vytvořil jsem si platný rodný list i všechny doklady. To pro Ikariana není žádný problém.“

„Takže si vlastně David Klark i Dorian. Jak ti mám teda říkat?“

„To záleží na tobě, stejně jako to, co teď uděláš, když už znáš pravdu. Mé city k tobě jsou skutečné, ale záleží jen na tobě, jestli mi věříš. Ať se rozhodneš jakkoli, nijak ti neublížím. Můj osud je teď ve tvých rukou.“  To bylo snad poprvé, co David promluvil o svých citech tak upřímně. Otázka tedy nezněla, jestli mu věřím, ale jestli se nedá něco udělat, abychom očistili jeho jméno. Samozřejmě jsem mu věřila a hlavně jsem ho pořád milovala. Nemohla jsem ho jednoduše odsoudit. Je to přece můj manžel a je nevinný, říkala jsem si. Nezáleželo na tom, že je z jiné planety, ani na tom, že mi to tajil, to jsem dokázala pochopit. Záleželo jen na tom, že mu chci pomoct, ať to stojí, co to stojí, protože zkrátka věřím v jeho nevinu.

„Nevím, proč bys něco takového dělal, takže ti věřím. Otázkou je, co teď uděláme. Slíbila jsem Tarikovi, že si to rozmyslím, ale teď už vím, že tě nechci ztratit.“ Oplatila jsem mu upřímnost, ale David se zatvářil mírně nesouhlasně.

„A já vím, že tě do toho nechci zaplést. Raději bych se o to postaral sám.“

Musela jsem protestovat: „Ale já už do toho zapletená jsem! Mluvila jsem přece s Tarikem. A když už jsme u toho, co o něm vlastně víš? Není možné, že nám chce pomoct? Protože se mnou o tom mluvil, i když by neměl. Myslím…proč by jinak takhle riskoval?“

David vypadal zamyšleně. Zřejmě bylo i jemu jasné, že pomoc potřebujeme.

„No můžeme si s ním zkusit spolu promluvit a zjistit, proč se dobrovolně vystavil takovému nebezpečí.  Za to nic nedáme, i když je to možná trochu risk. Obecně bude dokazování neviny dost složité, ono se totiž sice dá zjistit, že ke zločinu byla použita speciální schopnost, ale už není tak jednoduché přijít na to, kdo ji použil. Budu se muset znovu podívat na to místo.“

Sice jsem tak úplně zatím nerozuměla, o čem mluví, ale byla jsem si zatraceně jistá, že jakkoli to bude složité, mě to nezastaví. Byla jsem definitivně rozhodnutá, že Davida nechci ztratit a odhodlaná udělat pro to cokoli.

„Mě je jedno, jak složité to bude. I když je pro mě tohle všechno dost neuvěřitelné, tohle není konec. Nevzdám se tě.“

„To rád slyším“ řekl David a potěšeně se usmál. Bylo vidět, že se mu hodně ulevilo. Už po několikáté jsem přemýšlela nad tím, jak těžké asi pro něj muselo být mi tohle všechno tajit. Při každém našem rozhovoru si musel dávat pozor na jazyk, aby se neprořekl. Stejně se mu to ale nepovedlo utajit docela. Díky těm podivným lidem, kteří ho hledali, ve mně pomalu klíčilo podezření.

„Spolu to zvládneme.“ zašeptala jsem nakonec po chvíli mlčení a opřela si hlavu o jeho rameno. David mě objal, a i když jsem teď už věděla všechno, bylo to uklidňující. Nekonečně dlouho jsme tam spolu seděli na pohovce, dokud se večer pomalu nepřehoupl v noc a nebyl čas jít spát. Oba jsme pak usínali s vědomím, že nás v příštích dnech čekají těžká rozhodnutí.