Skrytá identita 5

Kapitola 5: Spojenec

 

Paprsky vycházejícího slunce zvolna pronikaly oknem do ložnice. Jen neochotně jsem otevřela oči do nového rána. Postel vedle mě byla prázdná, ale to mě neudivilo, jelikož jsem zároveň zaslechla povědomé zvuky z kuchyně. Můj manžel zrovna připravoval snídani, jako by všechno bylo úplně normální. Přitom nebylo. Potom, co jsem se včera dozvěděla, mi bylo jasné, že teď už nic nebude jako dřív a mě nezbývalo než se s tím vyrovnat a znovu si vybudovat své štěstí.

S povzdechem jsem vstala a přes koupelnu se vydala čelit realitě.

„Dobré ráno miláčku, jak si se vyspala?“ zeptal se David s úsměvem, jakmile jsem o pár minut později vešla do kuchyně.

„Vzhledem k situaci to docela šlo.“ Odpověděla jsem během přípravy zeleného čaje, což byl můj každodenní ranní rituál.

Posnídali jsme mlčky, jak se ani jednomu z nás nechtělo začít mluvit o našem problému. Byla jsem vážně ráda, že je víkend a nemusím do práce. Beztak jsem na to neměla myšlenky. Teď mě zajímalo hlavně jak pomoct Davidovi.

„Takže co teď vlastně uděláme? Máš nějaký plán?“ zeptala jsem se nakonec, když už se to nedalo dál odkládat a mlčení bylo příliš dlouhé. David se krátce zamyslel.

„No v první řadě bych si chtěl promluvit s Tarikem. Třeba nám pomůže, když mu vysvětlím situaci. Bude ale lepší, když s ním promluvíš napřed ty a zjistíš, jestli bude ochotný mě vyslechnout.“

Přikývla jsem, protože to bylo logické. Nemohli jsme riskovat, že Davida rovnou odvede, když se před ním jen tak objeví. Takže jsme se domluvili, že zkusíme přes víkend počkat, jestli se neobjeví, a když tak David vymyslí, jak ho kontaktovat. Mezitím jsme mohli dát dohromady plán.

„Pak se musím vrátit na Ikarii a podívat se na to místo, respektive na to, co z něj zbylo. Třeba se dá nějak zjistit, kdo tam použil schopnost.“

„A mohla bych jít s tebou?“ zeptala jsem se váhavě. Vážně jsem chtěla vidět jeho domovskou planetu, i když bych byla raději, kdyby to bylo za jiných okolností. Jenomže to bychom se pravděpodobně ani nepotkali, protože David by neměl důvod opouštět svůj domov.

„Samozřejmě, jak si sama řekla, už si do toho zapletená a když budeme spolu, budu tě moci líp ochránit.“ Odpověděl bez zaváhání a já se snažila nedat najevo, jak mě tím potěšil. Chvíli jsme na sebe jen tak rozpačitě hleděli, když jsem si na něco vzpomněla.

„Davide, je tu ještě něco, o čem bys měl vědět. Nedávno tady byla ještě jedna žena s bílými vlasy, trochu mě vyděsila. Myslím, že nakonec odešla jen proto, že se tam objevil pan Farry.“

David se po mých slovech na okamžik zatvářil rozzlobeně, ale když pak promluvil, zněl prostě jen věcně:

„To byla Galyna. Kdybychom se s ní někdy potkali a já se choval divně, jednu mi vraž. Má totiž schopnost okouzlit chlapy tak, že udělají, co jí na očích vidí. Když mi ale dáš facku, probere mě to.“ To mě docela překvapilo a bezděčně mě napadlo, že by občas nebylo špatné mít právě takovou schopnost. Co bych asi dokázala já, být Ikariankou?

„Tak dobře, i když ne že bych z toho měla radost.“ Uzavřela jsem to a tím Davidovi definitivně vymazala z tváře ten znepokojený výraz. Smál se, ještě když odcházel z kuchyně připravit nějaké věci pro případný rychlý odjezd.

 

 

 * * * * * * *

 

Na Tarika jsme naštěstí nemuseli čekat dlouho. Jakoby měl v hlavě radar, objevil se ten den večer zrovna, když jsme probírali, kdo všechno by měl vědět, kam jedeme a co máme v plánu. V podstatě jsem trvala na tom, že o tom řeknu své sestře. Nevěděla jsem, jak dlouho budeme pryč, takže jsem potřebovala někoho, kdo se postará o dům. Navíc jsem potřebovala nějakou jistotu, zadní vrátka, kdyby se něco pokazilo. A že tady bylo dost věcí, které se mohli pokazit. Budoucnost byla nejistá.

Jakmile jsem stanula před Tarikem, musela jsem se překvapeně pousmát. Konečně měl na sobě normální oblečení a nepřitahoval tady na předměstí LA tolik pozornosti.

„Vidím, že jste se naučil oblékat.“ Poznamenala jsem místo pozdravu a přejela ho pohledem. On se na mě jen omluvně podíval.

„Je mi líto, ale víc času už vám nezískám. Ani Galynu jsem nedokázal zadržet, doufám, že vám neublížila.“ 

„Jsem v pořádku, naštěstí na mě její kouzlo nepůsobí.“ Odpověděla jsem přesvědčivě, ačkoli jsem se uvnitř cítila jako na jehlách. Tarik si toho ale nevšiml, daleko víc ho totiž zaujalo něco jiného.

„Tak už víte i o tomhle…“

„Vím hodně věcí Tariku. Mluvila jsem s Davidem, nebo s Dorianem, záleží, čemu dáváte přednost. Každopádně má odpověď zní ne. Nevydám vám ho.“ Pokud ho má odpověď zaskočila, nedal to na sobě znát. I tak mi ale bylo jasné, že jsem ho právě postavila do obtížné pozice. Měl své rozkazy a pokusil se je splnit tím, že porušil své utajení, jenomže mu risk nevyšel, čímž se dostal do maléru. Zároveň mi ale nechtěl ublížit, takže se ocitl v patové situaci. Toho jsem musela využít.

„Jste si jistá paní Klarková? Víte co všechno tím riskujete?“

„Podívejte Tariku, je to můj manžel a je nevinný, takže ano jsem si naprosto jistá. Pro lásku se občas musí něco riskovat. Vidím to tak, že vy teď máte dvě možnosti. Buď nás vyslechnete a pomůžete nám, nebo nás oba odvedete násilím a vaši vládci se dozvědí, že jste porušil utajení. Nemůžete mě prostě nechat jít, vím toho moc. Stejně už jste v průšvihu a vy to víte, tak nám pomozte. Nemáte už co ztratit.“

Že má slova padla na úrodnou půdu, jsem poznala snadno. Tarik začal být nervózní. Moc dobře věděl, že mám pravdu.

„Tak dobře.“ Řekl nakonec s povzdechem a nechal se odvézt k mému manželovi. Ten když viděl, že jsem to dokázala, mě pochvalně poplácal po zádech: „Skvělé miláčku.“

Jako správná hostitelka jsem Tarikovi nabídla něco k pití a domácí sušenky. Pak jsme se usadili v kuchyni a vysvětlili naší situaci. Viděla jsem na Davidovi, že je opatrný a pečlivě zvažuje co všechno Tarikovi řekne. Nechala jsem to na něm, protože měl pravdu. Tarik to zatím nedělal dobrovolně. Byl tady, protože jsem ho sem dostala lstí. Na tom ale nezáleželo, protože něco z toho, co David řekl, ho nakonec přesvědčilo. Vlastně to bylo nakonec docela snadné, ale nějak jsem věděla, že to těžké ještě přijde.

„Myslím, že vám věřím. Je pravda, že vládci se nikdy neptají, než někoho odsoudí, mé ženy se taky neptali.“ Tarik se odmlčel a já konečně pochopila, odkud vítr vane a proč předtím tak riskoval. Jeho manželka zřejmě měla podobný problém jako David a dopadlo to špatně. Zřejmě nechtěl, aby další nevinný člověk skončil jako ona. Rozhodla jsem se, že není vhodná chvíle se ho na to ptát, takže jsem změnila téma.

„A pomůžete nám to dokázat? Vím, že to nebude snadné, ale potřebujeme se dostat na Ikarii.“

Tarik se zamyšleně poškrábal na čele.

„S tím vám možná dokážu pomoct. Zajistím, abyste bezpečně otevřeli portál, aniž by na vás někdo zaútočil. Pokud všechno půjde dobře, setkám se tam s vámi později.“

„Jak se kontaktujeme? Pochybuji, že na Ikarii používáte telefon.“ Zeptala jsem se věcně. Nenapadlo mě, že tím oba tak pobavím, ale najednou se začali smát na celé kolo a řeknu vám, slyšet Tarika smát se byl vážně nezapomenutelný zážitek. Nakonec to byl David, kdo se vzpamatoval první.

„K tomu slouží tohle.“ Řekl a vytáhl něco jako malou čipovou přísavku, kterou si připevnil na spánek. Zatímco jsem fascinovaně sledovala, jak se ta malá věc slabounce modře rozsvítila při kontaktu s jeho kůží, začal Tarik vysvětlovat:

„Tahle čidla, když se mezi sebou spárují, nám zajišťují jakési synaptické spojení, takže můžeme v omezené míře komunikovat pomocí myšlenek. Je to dobré právě na předávání tajných krátkých zpráv. Je to poměrně nová technologie, prozatím jsme nedokázali spárovat více než dvě tahle zařízení najednou.“

„Stejně je to šikovné.“ Řekla jsem pochvalně, zatímco si pánové párovali své čipy. Napadlo mě, že to bude působit trochu zvláštně, zvlášť tady na Zemi, ale oni je jen propojili a prozatím strčili do kapsy. Pak se zatvářili rozhodně.

Bylo to tady. Teď když jsme získali spojence, nastal čas pokusit se o nemožné. Teď už nebylo cesty zpět. Museli jsme se o to pokusit.