Skrytá identita 9

Kapitola 9: Pro dobro rodiny

 

Podzemní bunkr není zrovna příjemné místo, pokud zde máte strávit noc. Jako úkryt to ale bylo dobré, takže jsme za to byli vděční. Jelikož poklop byl zamaskovaný, nebylo moc pravděpodobné, že by nás tu někdo našel.

Hned ráno jsme se všichni společně vydali navštívit Dorianovu sestru. Tarik slíbil, že nám pomůže a mi nebyli v pozici, abychom si mohli dovolit odmítnout. On už v tom stejně byl až po uši a moc dalších přátel, kterým by se dalo věřit, jsme tady neměli.

Dům, ve kterém bydlela Amika se svým manželem Mariusem byl architektonicky dost podobný jako ten Dorianův, akorát byl výrazně menší. Bylo prostě na první pohled vidět, že Marius je velmi skromný člověk. Na naše zaklepání naštěstí ale otevřela Amika a mi tak nemuseli řešit situaci, kdy by nám její manžel zabouchl dveře před nosem, jakmile by Doriana poznal. I na ní ale bylo vidět, že je dost překvapená.

„Doriane co tu děláš?! Myslela jsem, že si utekl.“

„Ano pokusil jsem se žít chvíli na Zemi jako někdo jiný. Dokonce jsem se oženil, ale stejně mě našli. Tohle je Tarik a má žena Marry, přijela se mnou. Chceme se pokusit dokázat mojí nevinu a potřebovali bychom tvou pomoc.“ Odpověděl jí tichým hlasem, jakoby se bál, že by nás někdo mohl zaslechnout. Pospíšila jsem si, abych mladé černovlásce se stejným znakem na čele jako má Dorian, podala ruku. Byla kolem ní ta samá namodralá záře, kterou jsem tady několikrát viděla, ale na to už jsem si začínala zvykat.

„Mohli bychom jít na chvilku dál, abychom vám to vysvětlili? Pokud přesto odmítnete, slibuji, že už o nás neuslyšíte.“

Nakonec nás Amika přeci jen pozvala dovnitř a mi tak měli příležitost poznat, také jejího muže. Byl to vysoký hubený blonďák s jemnými rysy v obličeji. Kdyby měl dlouhé vlasy a špičaté uši, vypadal by trochu jako elf. Na čele mu také zářil jakýsi symbol, ale jednalo se o jiný znak, než měli Dorian s Amikou a mě napadlo, že každá rodina má možná svůj vlastní, specifický.

Bylo na něm vidět, že by nás nejraději odsud hodně rychle vypakoval, ale kvůli své ženě si to nedovolil. Posadili jsme se v kuchyni ke stolu, akorát Tarik se místo toho postavil k oknu, paže založené na prsou. Oba jsme nechali na Dorianovi, aby své sestře vysvětlil situaci.

Když domluvil, dlouhou dobu bylo ticho. Amika nevěděla jak se zachovat, zato její manžel v tom měl jasno. Prolomil mlčení, jako první a přitom si dal záležet, aby bylo poznat, že z naší návštěvy od začátku není nadšený.

„I kdybych tomu snad uvěřil, což neříkám, jak si představujete, že něco takového dokážete? Vždyť je to beznadějné! Myslíte, že vám dovolí znovu předstoupit před vládce a obhájit se? Nesmysl!“

Před Amikou to nemohl říct přímo, ale měl Doriana za zločince a kdyby to bylo na něm, běžel by ho prásknout. Naštěstí ale nebylo. V téhle domácnosti měla poslední slovo vždycky Amika. Zvedla ruku, aby zadržela manželovi protesty.

„Jestli to správně chápu, chcete, abych vám pomohla identifkovat a vystopovat tu energii. To má ale dva háčky. Za prvé po tak dlouhé době nemůžu zaručit výsledek, ta šance je vážně malá. A za druhé nemůžu jít, ani kdybych chtěla. Čekám dítě, nedávno jsem to zjistila.“

Dorian na okamžik úplně ztuhl, jako kdyby ho opařili. Nakonec se ale vzmohl na to, aby své sestře pogratuloval. Připojila jsem se. Zdálo se, že dál už jí přemlouvat nebude, tahle informace v něm všechno změnila. Pak ale poprvé promluvil Tarik:

„Podívejte se, nebudu lhát. Sama víte, že pokud nám pomůžete, budete také terčem. Vy i vaše dítě. Budete mít rodinu, já to chápu, ale Dorian je také vaše rodina. Copak mu nechcete pomoct? Nechcete, aby byl volný a mohl se z toho radovat s vámi? Když půjdete, slibuji, že vás ochráním. Vám ani vašemu dítěti se nic nestane, ale když ne budete toho litovat tak jako já. Má žena byla také obviněna ze zločinu, který nespáchala stejně jako tady Dorian a já jí nepomohl. Nechal jsem to na vládcích a oni ji obětovali. Neudělejte stejnou chybu jako já, jinak je možné že o svého bratra přijdete úplně. Teď když utekl, ho nejspíš naživu nenechají. A i kdyby ho náhodou nechytili, musel by se až do konce života skrývat.“

To co Tarik řekl, bylo možná kruté, ale byla to pravda. Navíc to bylo poprvé, co promluvil o své ženě a já teď už chápala, proč nám pomáhá. Kvůli pocitu viny, který jsem v něm probudila já svou zarputilostí a neochvějnou vírou v manželovu nevinu. Zdálo se to už tak dávno, přesto to bylo teprve pár dní, co jsme prošli portálem. Má situace se s tou Tarikovou ovšem nedala srovnávat. V době, kdy jsem se to dozvěděla, jsem neměla o tomhle místě ani tušení. Neznala jsem pořádně místní zákony, ani soudní systém. Ten jsem začínala postupně chápat až teď. Respektive jsem si začínala uvědomovat, že v podstatě žádný není.

Zatímco jsem si tak přemýšlela, Dorian zřejmě vlivem Tarikova proslovu také k něčemu došel, protože když po chvíli promluvil, znělo to opět rozhodně:

„Obávám se, že Tarik má pravdu. Je mi líto, že tě o to musím žádat Amiko, ale já už nechci žít ve vyhnanství. Když ne kvůli mně, udělej to alespoň kvůli naší rodině. Tenhle systém je špatný a doplácejí na to nevinní lidé. Nedovol, aby to pokračovalo. Prosím.“

Tihle dva by snad přesvědčili i mrtvého, pomyslela jsem si, když Dorian domluvil, protože Amika teď vypadala na vážkách. Začala si kousat spodní ret, až nakonec po určité době, která mi připadala jako věčnost, dospěla k rozhodnutí.

„Tak dobře, pokusím se vám pomoct, ale nemůžu nic slíbit po tak dlouhé době.“

Všichni jsme ulehčeně přikývli, jen Marius byl očividně nespokojený. Až doteď nechával ten rozhovor víceméně na ní, jenomže ve chvíli, kdy se Amika rozhodla přeci jen jít, se zřejmě musel ozvat.

„Tak počkat! Nezdá se ti, že už to zašlo příliš daleko? Jak dlouho se ještě necháš takhle ovládat? Amiko teď už to není jen o tobě a tvé rodině, nezapomeň, že čekáme dítě. Nemůžeš přece jen tak odejít. Nemluvě o tom, že je nesmysl, aby měl někdo stejnou schopnost jako tvůj bratr.“

Tak tohle byl dost chabý pokus. Amika už totiž byla rozhodnutá.

„Daleko? Jak daleko je příliš daleko, když jde o dobro rodiny Mariusi? Dělám to i pro budoucnost našeho dítěte. A že je to nesmysl není tak jisté, pouze to nebylo prokázáno, což neznamená, že se to nemohlo stát.“

Její manžel se nadechoval k dalšímu protestu, a mi se rozhodli raději vyklidit pole.

„Počkáme na tebe venku Amiko, v klidu si to vyřešte.“

Amika se na svého bratra podívala s vděčným úsměvem, než se zase otočila k Mariusovi. Její slova jsme však už neslyšeli.

 

* * * * * * *

 

Čekali jsme mlčky v zahradě za domem. Zevnitř se nic neozývalo, ale bylo mi jasné, že dohadování ještě neskončilo. Marius zjevně neměl příliš velký smysl pro rodinu, jinak by musel pochopit, proč to Amika dělá. Měla jsem chuť mu říct pěkně od plic, co si o jeho přístupu myslím, ale nebyla to naše věc. Tohle si Amika musela s budoucím otcem svého dítěte vyřídit sama. Ve snaze potlačit rozhořčení nad tím, jak se Marius k tomu všemu postavil, jsem přešla k Tarikovi a prolomila do té doby napjaté mlčení.

„Tariku, já…je mi líto, co se stalo vaší ženě. Teď už chápu, proč to děláte, a chci, abyste věděl, že si vaší pomoci vážíme.“ Podíval se na mě. Navenek se tvářil neutrálně, ale v jeho očích jsem postřehla sotva rozpoznatelnou emoci, kterou nechtěl dát najevo.

„Nechci, abyste mi děkovala. Dělám to i kvůli sobě.“ Už nedodal z pocitu viny. Nebylo to třeba. Ani já to z respektu k němu nezmínila.

„Jistě chápu.“ Řekla jsem jen a diskrétně přešla na druhý konec zahrady, kde stál Dorian a zamyšleně se díval do krajiny. Ten pohled jsem znala. Něco mu dělalo starosti. Přistoupila jsem k němu a položila si hlavu na jeho rameno.

„Na co myslíš?“

„Nevěřím mu Marry.“ 

„Mariusovi?“  přikývl, aniž by spustil pohled z vrcholků stromů v dálce.

„Já taky ne. To jak se k tomu postavil, o něm ledacos vypovídá, i když si myslím, že kdyby šlo o jeho bratra, udělal by to samé.“

„To nejspíš ano, ale stejně. Zdá se mi, že sleduje hlavně své vlastní zájmy. Vůbec ho nenapadlo, přemýšlet nad tím, co by mohla chtít Amika. Nejsem si jistý, že bude dobrým otcem, dokonce si už ani nejsem jistý, že je dobrým manželem. Předtím se mi líbil. Očividně jsem ho neznal.“

Vzápětí, jako by se tím měla jeho slova potvrdit, vyšla Amika ze dveří a tvářila se smutně, nebo možná i trochu naštvaně. Oči se jí zvláštně leskly. Vypadalo to, že plakala.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se jí Dorian starostlivě.

„Ani ne, ale to je jedno. Půjdeme?“ Nadechovala jsem se, že se jí pokusím utěšit, ale Dorianův varovný pohled mě zastavil. Amika o tom nechtěla mluvit a on ji znal. Navíc, i když nám neřekla, co se stalo, dalo se to uhádnout. Marius prostě nechtěl, aby nám pomáhala. Její rodina pro něj nebyla důležitá. Dokázala jsem si představit, jak ji to muselo zklamat. A měla jsem neodbytný pocit, že o něm ještě uslyšíme.