Skrytá identita 12

Kapitola 12: Komplikace

 

 

Do nového rána jsem se probudila plná naděje a odhodlání. Tarik se v pořádku vrátil a konečně jsme věděli, koho vlastně hledáme. Poprvé od doby, co jsme tady to začínalo vypadat, že se někam dostáváme. Zbývalo jen vymyslet, co uděláme až Daemona najdeme. V tomhle ohledu jsem se spoléhala na Doriana. Jenomže později se samozřejmě mělo ukázat, že to tak jednoduché nebude.

Vyrazili jsme hned po snídani prozatím ještě v dobré náladě. Amika se soustředila na pátrání po Daemonově psionické energii, zatímco mi dávali pozor na možná nebezpečí. Prozatím byl všude klid.

„Tak jo našla jsem ji. Teď máme jistotu, že jdeme po správné stopě.“

„Dobře. Veď nás Amiko.“ Dorianův pokyn byl stručný, jak se snažil co nejméně přitom narušit její soustředění.

Cesta zpočátku ubíhala mlčky. O hodinu později jsme se konečně dostali z lesa a mířili dál někam přes pole. Rostlo na něm něco, co připomínalo kukuřici, akorát to bylo o hodně nižší. Uprostřed stál menhir a právě u něj se Amika zastavila.

„Tady se Daemon s někým setkal a dál pokračovali společně. Ale počkat…ta druhá energie je mi povědomá…“ zavřela oči, jakoby se ponořila někam do sebe.

„Jak to myslíš povědomá? Kdo je to?“ pobídl ji Dorian netrpělivě.

„Marius.“ Vydechla nakonec.

„Tvůj manžel? Co tady dělal a odkud zná Daemona?“ zeptala jsem se zmateně a položila jí ruku na rameno, abych ji přiměla otevřít oči. Podívala se na mě, pak přejela pohledem oba muže za mnou a pokrčila rameny.

„Nemám tušení, nikdy se mi o ničem takovém nezmínil, ale vysvětluje to, proč byl od začátku proti tomuhle podniku.“  

Dorian si povzdechl. „Říkal jsem, že mu nevěřím a teď to vypadá, jakoby od začátku věděl, kdo za tím je a z nějakého důvodu Daemona kryje, ale odkud ho může znát?“

„Na to se ho můžeme zeptat, až ho najdeme, ale teď bychom měli zmizet. Támhle jsou Stopaři.“ Tarik ukázal rukou směrem na východ a opravdu. Byli celkem 3, a jakmile nás spatřili, rozběhli se. Okamžitě jsme se dali na útěk. Vůbec jsme nevěděli, kam běžíme. Oni byli totiž tak rychlí, že nebyl čas soustředit se na cestu. Opět jsem děkovala bohu za hodiny crossfitu. Díky tomu jsem se dokázala držet těsně za oběma muži, aniž bych pociťovala nějaké výraznější potíže s dechem. Amika na tom díky svému stavu tak dobře nebyla. Tarik ji nakonec musel chytit za ruku a v podstatě táhnout za sebou, jinak by ji brzy chytili.

Po chvíli jsme se dostali pryč z pole. Dorian si to namířil na západ, kde byly vidět nějaké domy. To už i mě pomalu docházel dech a začínalo být jasné, že musíme někde zastavit. Uvažovala jsem jak jim Tarik mohl takto unikat několik hodin.

Z domů, které jsme viděli, se brzy vyklubala celá vesnice. Byla dlážděná světlými kameny a jednotlivá obydlí se nacházela těsně u sebe. To byla naše šance. V nestřeženém okamžiku jsme vběhli do uzounké uličky, kde se nacházel vstup do nějakých sklepních prostor. Dostali jsme se po úzkých schodech až dolů a viděli řadu polic se sklenicemi a lahve s vínem. Na zemi byly vyrovnané přepravky se zeleninou, ovocem a pytle, které byly plné brambor.

„Dál to nevede. Myslím, že jsme v nějaké spižírně.“ Zašeptala Amika, která mezitím trochu popadla dech.

„To nevadí, počkáme chvíli tady. Myslím, že jsme se jim ztratili.“ Řekl Dorian a přikrčil se co nejvíc do stínu. Následovala jsem jeho příkladu.

 

Zůstali jsme schovaní ve spižírně tak dlouho, až jsme dostali hlad. Snědli jsme tedy nějaké ovoce, které dokázalo docela dobře uhasit i žízeň a pomalu vylezli ven. Tarik šel první, aby ověřil, že jsou opravdu pryč. Měli jsme štěstí. Neviděl nás dokonce ani majitel té spižírny.

Venku na obloze se mezitím začínaly tvořit mraky. Vypadalo to, že přichází déšť, což nám mohlo značně znepříjemnit pátrání, ale nedalo se nic dělat. Museli jsme pokračovat.

Za vesnicí se Amika opět napojila na energii, kterou jsme předtím sledovali. Naštěstí nebyl problém ji znovu najít.

„Dokážeš určit, jak jsou asi daleko?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Kvůli tomu neplánovanému běhu jsem začínala pociťovat únavu.

„To bohužel ne, ale až se začneme přibližovat, energie zesílí. Prozatím je velmi slabá.“

Dál jsme pokračovali opět mlčky, abychom Amiku nerušili. Prošli jsme skrz několik dalších vesnic a po našich pronásledovatelích nikde ani stopy. Cesta byla nekonečná a zdlouhavá. Ani jsme se nenadáli a nastalo pozdní odpoledne.

„Víte co? Jsme nedaleko od mého domu a brzy se začne dělat tma. Pořádně se najíme a vyspíme, než půjdeme dál.“

Tarikův návrh jsme všichni přijali s ulehčením. Začínali mě bolet nohy a zase jsem měla hlad. Ovoce k obědu nebylo zrovna dostatečné, takže jsem se už nemohla dočkat večeře. Dorian si sice nebyl jistý, zda je to bezpečné, ale někde jsme zastavit museli.  

Tarikův dům vypadal jinak, než jsem tady byla zvyklá. Spíš jako nějaká lesní chata než nora a dokonce, což mě asi překvapilo nejvíc, se i v lese nacházel. Sice k němu vedla nezpevněná příjezdová cesta, ale po té jsme nešli a udělali jsme dobře. Trik nás vedl mezi stromy, když tu se najednou zarazil a zacouval rychle zpět.

„Do háje, tohle mě mohlo napadnout. Věděli o nás, věděli, kam půjdeme a rozhodli se tu na nás počkat.“ Zašeptal a já v tu chvíli spatřila před domem další Stopaře. Tentokrát jich bylo mnohem víc a měli dokonce jakýsi menší letoun, který trochu připomínal loď. Byla to ale taková ta vesmírná loď, kterou jsem do té doby vídala maximálně tak ve sci-fi filmech.

„Počkejte tady, zkusím jít trochu blíž. Obhlédnu to a pokusím se je dostat pryč.“

Bylo mi jasné, co tím Dorian myslí. Chtěl použít svou schopnost a přesvědčit je, že tady být nemají. Chtěla jsem sledovat jeho počínání, jenomže Tarik mě zatlačil k zemi tak, že jsem vůbec nic neviděla.

„Zůstaň skrčená. Nesmí nás vidět, jinak na to neskočí.“ Vysvětlil šeptem. A tak jsem jen tiše ležela mezi stromy a doufala, že to dobře dopadne. Stejně tak bych ale mohla doufat v zázrak. Neviděla jsem, co se pokazilo, ale najednou jsem zaslechla vzrušené hlasy a jakési hučení. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala co se děje, protože mi bylo jasné, že něco nevyšlo. Ono hučení byly ve skutečnosti motory té lodi, do které k mému zděšení zrovna nastupoval Dorian. Podle jeho výrazu jsem poznala, že není úplně sám sebou, a když jsem za ním spatřila Galynu, bylo mi jasné proč. O její schopnosti jsem věděla. Pokusila jsem se rychle vyběhnout za ním, ale Tarik mě zadržel, takže jsem mohla jen bezmocně sledovat, jak ta podivná loď odlétá i s mým manželem na palubě. U domu nikdo nezůstal.

„Nemůžeš nic dělat, nemá smysl, aby chytili ještě i tebe.“ Věděla jsem, že má Tarik pravdu, ale přijmout to, bylo těžké. Měla jsem strach.

„Ale musíme ho z toho přece nějak dostat.“ Namítala jsem a v mém hlase bylo patrné zoufalství. Amika vedle mě se zdála být trochu klidnější, i když o něj měla jistě také strach.

„Já vím Marry, ale sama jsi viděla, kolik jich bylo. Neměli bychom šanci.“

„A co teda budeme dělat?“ zeptala se Amika bezradně. Tarik si povzdechl.

„Musíme pokračovat sami. Najdeme Daemona a přivedeme ho před vládce, dřív než rozhodnou o trestu. To je podle mě jediná možnost, takže začneme hned ráno.“

„Až ráno!? To nemůžeš myslet vážně Tariku, co když nebudeme mít tolik času?“ zakřičela jsem tak zoufale, až mi do očí vstoupili slzy. Zamrkala jsem, abych je zahnala, ale bylo to spíš horší. Tarik mi položil ruku na rameno.

„Jsem si jistý, že máme určitě několik dní, než se k tomu vůbec dostanou. Vládcům vždycky všechno dlouho trvá a to i v případech, kdy není moc o čem rozhodovat. Kromě toho musíme zabalit nějaké zásoby, abychom nemuseli při stopování ještě shánět jídlo. Buď rozumná Marry a snaž se uklidnit. Uděláme všechno, abychom ho z toho dostali jasné?“

Přikývla jsem ještě stále s očima plnýma slz a vděčně se o něj opřela.

Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsme tam spolu takto stáli. V objetí na kraji lesa blízko Tarikova domu. Po chvíli, která stejně tak dobře mohla být věčností, jsem se nicméně nechala odvést dovnitř.