Skrytá identita 13

Kapitola 13: Daemon a Marius

 

Následující ráno nikomu z nás nebylo příliš do řeči. Ještě včera jsem vstávala plná naděje a teď bylo najednou zase všechno jinak. Chycení Doriana nám značně komplikovalo situaci. Znamenalo to, že se nám začal pomalu ale jistě krátit čas a nemohli jsme si tím pádem dovolit žádné zdržení. Velení tak nějak automaticky převzal Tarik a nás ani nenapadlo protestovat. Bylo to tak nejsnadnější. Rozhodl, že kromě krátkých přestávek na jídlo a spánek budeme pokračovat bez zastavení, což bude sice pro Amiku obtížné, ale jinou možnost jsme neměli. 

Zatímco já s Amikou jsme mlčky snídali a užívali si poslední odpočinek u krbu před cestou, Tarik připravoval zásoby jídla na cestu a dokončoval jakýsi lektvar, se kterým začal už včera. Ani jedna jsme neměli ponětí, co to je, natož k čemu nám to bude.

„Co to vaříš?“ zeptala se ho nakonec Amika, když už ticho začalo být ubíjející. Tarik vzhlédl od bublající zelené tekutiny, kterou zrovna míchal. Vypadal unaveně, ale odhodlaně.

„Výluh z peyotlu a mandragory. Musíme počítat i s variantou, že s námi tvůj bratr nebude chtít jít dobrovolně.“

„Chceš ho omámit?“ zeptala jsem se nevěřícně. Tyhle rostliny jsem znala. Obě jsou známé svými psychotropními a omamnými účinky a jejich kombinace by mohla být vskutku zajímavá. Překvapilo mě ale, že je zná i Tarik. Ten teď pokrčil rameny.

„Je to nejjednodušší způsob.“

„A bude to fungovat?“

„Mělo by, jen musíme vymyslet jak mu to dát.“ Zdálo se, že to Tarik nemá ještě úplně promyšlené, ale byl to zatím jediný nápad a za pokus to rozhodně stálo.

 

Netrvalo dlouho a vydali jsme se na cestu. Žádní Stopaři nás tentokrát nesledovali, zdálo se, že všude zavládl klid. Přesto však Tarik zůstával ve střehu. Přeci jen byl teď považovaný za zrádce a na to se jen tak nezapomíná. Říkala jsem si, že se vládci možná chtějí napřed postarat o Doriana a pak se zaměří na Tarika. Tu myšlenku jsem si však nechala pro sebe, protože jsem nechtěla, aby kvůli tomu polevil v opatrnosti. Ne nadarmo se říká, že opatrnost je matkou moudrosti. I když má sestra by s tím asi nesouhlasila.

Bez pronásledovatelů za zády cesta ubíhala rychle a klidně. Během dvou dnů jsme se dostali do blízkosti hlavního města Iskariotu, kde byla energie silnější. Před námi se nacházela už zřejmě nefunkční strážní věž, ze které byl perfektní výhled na město dole v údolí. Musím říct, že bylo jednoduše krásné. Široké ulice, bílé domy s červenými střechami a mnoho štíhlých věží, které se tyčily do výšky a přitahovaly pozornost svou běloskvoucí zářivou čistotou. Místo, ze kterého jsme na něj shlíželi, se zdálo být docela dobrým strategickým úkrytem na sledování.

„Řekla bych, že budou tady.“ Řekla tiše Amika a začala se rozhlížet, jakoby tím chtěla potvrdit mé myšlenky. Nemusela hledat dlouho. Marius nám vyšel naproti a s hraným překvapením se zeptal:

„Amiko, co tady děláš?“

„To mi řekni ty! Jak to, že jsi s ním?“ vyštěkla na něj.

„S kým zlato? Nevím, co máš na mysli.“

„Nehraj to na mě Mariusi, už dávno víme, že si Daemona kryl.“

V tu chvíli právě jmenovaný vyšel z věže. Na okamžik jsem stuhla, jak byl podobný Dorianovi. Ty stejné tmavé vlasy a ostré rysy, akorát oči, ty byly jiné. Tohle nebyla ta nepřístupná, i když zvláštním způsobem uklidňující temnota jakou jsem znala. Daemonovi oči vyzařovaly čiré zlo a já najednou pochopila, co skutečně znamená mít zlou krev.

„Neříkal jsem ti, ať zůstaneš schovaný, že to vyřídím?“ otočil se na něj značně nespokojený Marius.

„Ale no tak příteli, vždyť je to jedno. Sám si slyšel, že už o nás ví. Mimochodem rád tě vidím, sestřičko.“ Jelikož se zdálo, že Daemon svou hranou bezstarostností Amiku dost rozčílil, vystoupila jsem dopředu a položila jí ruku na rameno. Tarik se zatím držel zpátky. Zřejmě čekal na vhodnou příležitost pro svůj plán.

Chtěla jsem promluvit, ale Daemon mě předběhl a s pohledem upřeným na teď už zděšeného Mariuse pokračoval:

„Chtěla si vědět, co tady dělá a já ti to rád řeknu. Tvůj manžel se ti zapomněl pochlubit, že byl jako já, než ho napravili. Vy tomu říkáte zlá krev, ale podle mě je to dar, který mi umožňuje mít nad lidmi moc. Můžu je ovládat a oni se mě bojí. S Mariusem jsme byli přátelé tam v tom zařízení, než mu vymyli mozek. Já se ale nenechal, nechtěl jsem skončit stejně a tak jsem utekl. Nikdy ale nepřestal být mým přítelem. Přišel za mnou, aby mě varoval a řekl mi, že mě hledáte.“

Teď jsem musela Amiku stisknout pevněji, aby se na něj nevrhla. Mě tahle novinka příliš nepřekvapila, od začátku jsme s Dorianem tomu chlapovi nevěřili. Jenže Amika právě zjistila, že ani její manžel není tak úplně tím, za koho se vydává. Připadalo mi to jako věčnost, ale byla jsem v podobné situaci a i pro mě to byl předtím šok.

„Proč si mi to nikdy neřekl?“ zeptala se ho se slzami v očích. Marius se otočil k ní, na Daemona teď na chvíli zapomněl.

„Musíš to pochopit Amiko, tohle není něco, s čím se člověk jen tak chlubí a já chtěl žít normálně, když mě pustili. Jenomže Daemon je přítel a pravé přátelství si neklade podmínky. Musel jsem mu pomoct.“

„A nenapadlo tě, že tě jen využívá? Víš přece, co umí. Mohl tě přesvědčit, že si jeho přítel a musíš mu pomoct stejně, jako tenkrát přesvědčil ty lidi, aby zničili posvátné místo.“

Zajímavá teorie, pomyslela jsem si. Amika tomu asi chtěla věřit, ale mně se na tom něco nezdálo. Musel by ho ovlivnit už v nápravném zařízení, jenomže od té doby uběhlo několik let a to by byla zatraceně dlouhá doba na to, někoho ovládat. Nebylo to sice nemožné, ale  ani příliš pravděpodobné.

„Neposlouchej je Mariusi, nic z toho není pravda! Stejně tak s vámi mohl manipulovat Dorian. A když už o něm mluvíme, kdepak vůbec je co?“ bránil se Daemon, ale vůbec to neznělo jako otázka. Ne ani náhodou. Spíš jakoby to věděl. Jakoby nás tou otázkou jen provokoval.

Ať už to bylo jakkoli, Tarik této chvíle využil. Přiblížil se k němu, chytil ho zezadu pod krkem a přinutil ho vypít ten svůj speciální lektvar. Daemon poklesl v kolenou. Vypadal nejprve překvapeně, ale po chvíli se jeho výraz změnil na odevzdaný až apatický.

„Vy jste ho omámili?“ vyhrkl Marius nesouhlasně, když pochopil, co se právě stalo.

„Nedal nám jinou možnost. Dobrovolně by s námi nešel, a jestli nebudeš mlčet, dopadneš stejně.“ Amika to řekla tak neúprosně, že k mému překvapení Marius opravdu zmlkl. Možná mu došlo, že pro něj hra skončila a pokud chce uniknout trestu, bude lepší svou ženu poslechnout.

Moje pozornost byla ale pořád zaměřená spíš na Daemona, jelikož jsem si něčeho všimla. „Tariku počkat, má něco v kapse.“ Upozornila jsem.

Lístek, který Tarik o chvíli později vytáhl a rozložil, se ukázal být strženou veřejnou vývěskou s oznámením o veřejném obětování, které se mělo uskutečnit u jezera Terenas. Byl několikrát přehnutý a podle mě bylo nad slunce jasné, koho se týkal. Také to vysvětlovalo tu Daemonovu provokativní otázku.

„Tak už alespoň víme, kde Dorian je. Není to odsud daleko, měli bychom to stihnout.“ Potvrdil mé domněnky Tarik, ale mě to stejně příliš neuklidnilo. Co když přeci jen přijdeme pozdě? Co když nás nebude nikdo poslouchat? Náš příběh se pomalu chýlil ke konci a já stále netušila, jak skončí. Měla jsem strach. Možná ještě větší, než na začátku, když jsem se do tohohle dobrodružství pouštěla. Teď jsem se totiž bála, že o Doriana doopravdy přijdu a nedokázala jsem si představit, co bych v tom případě dělala.

„Zvládneme to.“ Usmála se na mě Amika, která zřejmě uhádla, co se mi honí hlavou. Přikývla jsem a pokoušela se uklidnit. Tyhle negativní myšlenky teď moc nepomáhaly.