FREGAS 860 není dítě!

Opět tam byla. Zavřela se znovu v tom pokoji. Žena jménem Sanyta sem stále utíkala od reality. Před svým manželem se zdráhala vysvětlení, proč v holografickém pokoji tráví tolika času. Vždyť spolu tvoří pevný, stabilní svazek ve velkém domě s rozlehlou zahradou. Sdílí spolu vše pozitivní, co by si běžný člověk od života přál. A to spřežení, pane, to je teprva žihadlo - tuto frázi pan Teboni až přiliš nezdravě používal. A to zpravidla na večírcích, kam se nahrnou jen ti největší snobové z města. Pak se trumfují vším možným.

,,Podprahovka s osmi rychlostmi. A pak Tachyon! Sedačky z kevlaru, barva karoserie libovolná - třeba světle eridová, opěradlo s holovizorem. To je žihadlo, pane. Lepší neexistuje.”
Natřásal se pan Teboni před svým kolegou na jednom takovém večírku.
„Mám pocit, že jsem v nějakém holospotu viděl reportáž o podprahových pohonech, a teda... Životnost dlouhou nemají.” Odpověděl kolega a bylo na něm znát, že by se raději dalšímu rozhovoru vyhnul. Zamířil proto k baru nadiktovat do robota další objednávku. To byla dobrá záminka.
,,Je to FREGAS 860! Jejich poslední model! To je žihadlo, pane!” Volal za ním pan Teboni v podivném úžasu. Poté ochladl. Zapnul v oku holografickou čočku a vydal se na obchůzku prostoru. Tento večírek byl totiž kombinován s výstavou moderního umění. Konal se v budově stavěné v absurdním stylu. Stejně tak absurdně vypadalo vše uvnitř. Od odvážných druhů podlah, po jakýkoli kousek nábytku. Většina interiéru byla ze surového betonu, někde i stropy. To, co se zde tento večer vystavovalo, dokonale našlo své místo - řekněme. Moderní prostorové obrazy se sem dokonale hodily. Dokonale.

Jenže něco tak absurdního jako výzor veškerého okolí viselo i ve  vzduchu. Něco, o čem zatím neměl pan Teboni sebemenšího tucha.
S plastovkou v ruce pomalu chodil po celém místě konání večírku. Upravil si barvy na obleku - trochu stáhl jas, aby nepůsobil příliš vyzývavě. To samé provedl i s botami - ty razantně zešedly. Sledoval nespočet jedinečných kousků umění z různých planet - z různých světů. Nejvíce ho ovšem přitahovaly díla z jeho domovského světa. Znalecky si pro sebe hodnotil obrazy rozvěšené na zdech. Nenuceně se čas od času u některého z nich zastavil a opájel se umělcovou představou. Tyto díla a dílka ho fascinovaly snad jako nic jiného v Prostoru. Ta dokonalá spojení mechanických částí v kombinaci s holoprojektory vytvářely neskutečně živé postavy, přírodu, osobnosti, i ty Nepravé lidi - Roboty. Vše zobrazené touto cestou vypadalo jako přesná kopie reality. Pan Teboni přemýšlel, který holoobraz si odnese jako další. Chtěl dárkem Sanytě vykouzlit na tváři hluboký úsměv a podívat se jí do očí hluboko tak, jako nikdy... Pár favoritů si vytipoval již na pozvánce, kterou obdržel před pár dny. Náhle měl pocit, že mu někdo stojí za zády. Poznal vůni parfému, který moc dobře znal.

,,A jak se má? Už je to lepší? Chtěla bych, aby mezi nás znovu zavítala. A jak ty? Stále Fregie?” Promluvil známý hlas. Byla to jedna z mnohých kolegyň v auditu pro kontrolu výstavby prostorových spřežení. Vedle hlavy mu vyvanul oblak hustého jahodového dýmu. Pan Teboni se neotočil, jen polohlasně odpověděl.
,,Potřebuje si ještě odpočinout. Na lidi nemá náladu. Vidíš tuhle ostrou oční linii? A ta duhovka, pane. Vypadá skoro, jako když ten robot žije.” Usrkl z plastovky uleželý Guskam a několikrát po sobě opakoval - ,,Jako když žije. Jako když žije. Jako když... Furt nezi náma bude rozdíl, kurva!”
Vyhnul se přímé odpovědi.
,,Chápu. Promiň. Jen mi připadá, že je už moc dlouho sama zavřená doma, když s náma pořád ty cestuješ. Měl bys jí vytáhnout zase mezi lidi. Klidně i mezi Roboty.” Řekla ještě kolegyně a položila mu na rameno kovovku s číslem pokoje, ve kterém bude dnes po večírku spát. A potichu se ztratila. Pan Teboni to ani nepostřehl. Myslel si, že za ním stále stojí.

,,Je hezčí tenhle "Žijící robot" nebo tamhleta "Strojová kapradina"? Co by sis vybrala ty, Kleno? A víš co? Nejspíš s tím seknu. Už jen kvůli Sanytě. Zůstanu s ní!” Pomalu se otočil.
Na zem slétla malá kovovka a s exotickým cinkotem se ustálila na eridové podlaze. Byl na ní rukou namalován almovou barvou znak pro mechanické srdce a číslo 8. Dobrá. Ta kapradina bude pro Sanytu lepší dárek, to zcela určitě - pomyslel si. Co vůbec dělá, když je sama doma? Snad zase nevysedává na té posteli v holografickém dětském pokojíčku. Sebral kovovku a dal si jí do schránky v obkeku. Začalo se mu stýskat. A plastovka byla najednou vypitá. Zamířil tedy znovu nadiktovat do robota novou objednávku. Na baru potkal dalšího svého přítele. Dle aktuální barevnosti jeho oděvu věděl, že je připravený vést nezávislou konverzaci. Vypnul holografickou čočku a přimotal se na barovou židlu. Přizpůsobil tomu i své oblečení.

,,Takže. Něco nového, příteli? Jak se má Fregie? Vše naleštěno, umyto, vše vyhexováno?” Pronesl muž s narůstajícím smíchem.
Pan Teboni tomu přílišnou pozornost nedával. Přesně tohle od Jerase čekal - pokaždé ho na firemních večírcích popichoval. Ať se konaly ve kterékoliv mlhovině. Pan Teboni si začal v hlavě přepočítávat, kolik miriád kilometrů ho dělí od domova. Sanyta se musí cítit jako Ta nejosamělejší bytost v Prostoru. Proč si to předtím nikdy neuvědomil? Proklínal svou tisícekráte omlouvanou sobeckost! Jeho pohled na celou věc se stále transformoval...

,,Jare, končim. Končím. Už s váma nebudu lítat. Mám všeho až po krk. A do hexovačky už taky nikdy nepojedu. Radši si svoje žihadlo vyleštím pokaždý sám. Pěkně ručně - jako za starejch časů. V tomhle ohledu žádný automaty. A už vůbec ne Roboty!”
,,Co vůbec tenhle sráč? - co má na práci, že do něj nemůžu nadiktovat objednávku?” Dodal ještě naštvaný pan Teboni, když si všiml robota za barem, jak se ohýbá na úplně jinou stranu, než sedí on a Jeras. Sledující si nervózně poklepával plastovkou o bar.
,,No Tebe, neměl bys ses o Fregiho tolik starat. Řikám ti to jako přítel - jste se Sanytou stejný. A lidi už to nebaví. Ani Roboty. FREGAS 860 není dítě! Stalo se. Svůj příběh ti nebudu znovu cpát do ksichtu. To jsem pochopil. Stalo se to moc lidem. Musíme jít dál. Společně. Roboti to zle nikdy nemysleli...”

Pan Teboni v ruce rozdrtil prázdnou plastovku.
„Právě. Roboti nikdy nemyslely! Jsou to jenom tupý smotky drátů, co nám maj pomáhat!”
Uvnitř biologického počítače pana Teboniho vybuchla supernova - KONČIM! Jeho ego se tak nabubřelo, že měl chuť vrazit příteli pořádně ostrý kus almy přímo do hlavy. Nevyžádané informace jím pohnuly natolik, že se rozhodl večírek hbitě opustit. Doma ho čeká Sanyta, se kterou tvoří pouto. Musí se k ní co nejrychleji dostat.
Na Klenu neměl sebemenší pomyšlení. Po cestě k expeditorovi si ovšem vzpomněl na kovovku, co mu položila na rameno - a vytáhl ji ze schráně. Když dorazil k východu, kde bylo expeditorium a kde potkal Robota bohužel za neprůstřelnou přepážkou, zadal si do objednávky podle kódu obraz číslo 16 a nechal mu v okýnku i tu kovovku.
,,Můžeš si zamrdat s člověkem, jestli chceš. Klena bude překvapená.” Pousmál se pan Teboni na chladnou kovovou mysl. Expeditor měl veliké stěstí, že byl schován za kvalitním sklem, jinak by už neměl čím o té neznámé kurvě přemýšlet. Pan Teboni chvíli zůstal stát před přepážkou a sledoval, jak si Robot bere do nemotorných mechanických prstů kovovku. A jak mu stále padá na pult. Pan Teboni je člověk, takže mu ho začalo být na zlomek hodiny líto. Jsou tak hloupí - pomyslel si. Přesto sundal v kapse prst ze spouště Keburu. Poté vyšel z budovy.

Venku letmo pohladil zaparkovaného Fregiho po karoserii a zamontoval se dovnitř. Kdyby tak umělo vesmírné spřežení mluvit - pomyslel si. Stejně se ale po celou cestu domů svému žihadlu svěřoval se vším tím, co měl na srdci. Jako kdyby žilo, pane! Odpověď naštěstí nečekal. Ocitl se na chvíli sám. Bez přátel, bez kolegů, bez kurev a hlavně bez Robotů. Sanyta ho čekala. Snad s výborným jídlem. Snad rozesmátá, silná. Tak jako předtím...

Cesta ubíhala, pokud by se o tom tak dalo hovořit. Podprahový pohon spřežení FREGASe 860 našeho pasažéra dokázal přenést z jedné mlhoviny do druhé během několika kejranů. Tím pádem byl na domovské planetě téměř okamžitě. V tomto případě se počítadlo zastavilo na 58 sekundách. Impozantní pohon. Ať si kdo chce říká co chce!

Rozhodl se správně. Nebude dále s týmem cestovat Prostorem, aby společně zjišťovali jakým směrem se vyvíjí konkurenceschopné podniky pro výstavbu prostorových spřežení. Vrátí se ke své lásce. Teď znovu zapochyboval o svém předchozím úsudku. Chtěl jen, aby se ze Sanyty opět stala silná žena, která musí mít alespoň trochu intimity pro své úvahy. Proto cestoval z mlhoviny do mlhoviny, aby na to stále nemyslel. A hlavně, aby ona sama přišla na jiné myšlenky. Ona. Sama? Ano - tohle smysl nedává...

Prostor se ohnul a vystřelil pana Teboniho přesně na místo, kde potřeboval být. Pak se asi ohnul nazpátek. Nejspíš...

Když dorazil k domu, dle jistých vodítek pociťoval určitou vtíravou nejistotu. Doufal, že na vině je opět pouze jeho vadný úsudek. Jako člověk chyboval po celý svůj dosavadní život. Zkontroloval si proto obě paže, aby se ujistil, že jeho tělo je skutečné. Oběma rukama si poklepal na hruď. Snad se nic nestalo. Snad se SANYTĚ nic nestalo. S robotickou protézou se již dávno sžil - tu nebylo nutno kontrolovat. Chybějící kus nohy dokonale zastávala již několik let soustava pístů. Před domem spatřil automat, který mu doručil obraz číslo 16 z večírku. Zboží, které si zakoupil u expeditora v Krabí mlhovině, dorazilo na místo urcení ještě dříve, než on sám. Doručovací služba se nikdy nepletla. Byla plně automatizována. Jistě - pro člověka tato technologie vytvářela neskutečně přívětivé prostředí pro život. V celém člověku využívatelném Prostoru. Bohužel se ze služby postupně vytrácela lidskost jako taková. Působila poněkud chladně. A chladná byla. Jaký jiný pocit by měl mít člověk z rozložení dané věci na jednotlivé atomy, jejich transportu a poté opětovné rekonstrukci? CHLADNÉ, leč neskutečně účinné. Toto dokázal člověk vymyslet.

Pan Teboni se vymontoval ze spřežení a posléze procházel své zvukoprosté panství s vědomím, že na něj jeho láska čeká. Někde tam uvnitř. Ale kde vlastně? Znovu utíká realitě? Nebo opravdu připravila to skvělé jídlo? Znovu uvažoval.

Zjistil, že generátor tepla nevykazuje žádnou aktivitu. Vodovod stejně tak. Elektřina? Mrtvá. Celý dům se vypnul. Nevěděl proč. Musel to zjistit...

Po ohledání celého domu Sanytu nakonec našel. Našel jí na dětské posteli v holografickém pokoji. Našel jí s holovizorem na hlavě; v ruce stále pevně třímající robotické dítě. Když je spatřil, znovu se vrátil k těm těžkým myšlenkám - znovu se vrátil do té doby, kdy jim Roboti unesli jejich milovanou malou dceru. A dokonce byly tak hloupý, že jí chtěly rozprodat na díly. Tak jí ROZEBRALY. Zabily jí. Nepochopily rozdíl mezi strojem a člověkem. Tato nehoda ovládala jejich společný život po mnoho let. Bylo tak těžké se přes to dostat. Vědel to pan Teboni. Věděli to všichni ve firmě. A bohužel to moc dobře věděla Sanyta...
Vypotřebovaný vak těžkých sedativ na podlaze v mrtvém holografickém pokoji hovořil svou vlastní řečí. Sanyta byla mrtvá. Ztratila svou mysl kvůli možnostem současné technologie. Nikdy se nedokázala vyrovnat se ztrátou dcery. Do pokoje se zavírala, aby jí znovu spatřila. Aby znovu měla ten pocit, že je vše v pořádku... Ta iluze byla dokonalá... Sanyta milovala obrázky. Dárek před domem bohužel nemohl už nic změnit.

Po době se pan Teboni přestal potkávat lidi, nechodil na firemní večírky, ve stávající pracovní pozici službu vypověděl... Zanevřel na Prostor celý. I s tím nádherným uměním. Teď byl opravdu sám. Se svými výčitkami. Měl před sebou dlouhou cestu. Byl si toho naprosto vědom.
Netrvalo dlouho, a pan Teboni začal čím dále více chodit do holografického pokoje. Potkával tam společné představy, které se Sanytou sdílel...

Jednoho dne nahrál do mechanických komponent nové propracované programy, které vytvářely přívětivě přilnavou iluzi o skutečnosti. Po dalších měsících se do holografického pokoje začal cíleně zavírat. Propadl nikdy nekončící iluzi o splněném životním snu. Nebo byl jinde? Dostupná technologie postupně připravila o rozum i jeho.
Vše bylo v pořádku. Sedával v holografickém dětském pokojíčku se Sanytou, kterou laskal po vlasech a oba dva se těšili ze své nádherné dcery. Co na tom, že robotická Sanyta současně držela v náručí robotické dítě? Byl se svou rodinou.

Vše bylo v pořádku.