Průchod - II. část: Nové Polsko

Čas plyne jako voda. Je to veliká a nezpochybnitelná pravda, když máte dost věcí na práci. Postupem doby se podmořská těžba stala hlavní náplní mého života. Jistě, nadále jsem se účastnila dvorních setkání, vojenských cvičení, diplomatických jednání a různých summitů, nadále jsem zasedala v radě svého bratra, handrkovala se s politiky a různými předáky, ale jak čas šel, více a více mé práce tvořil projekt těžařského konsorcia. Konkrétně atlantická část, za kterou jsem byla zodpovědná, zatímco děkan Tarquinius si do své gesce vzal Středomoří a Černomoří. Tam je to snadné, protože tam je vyspělá infrastruktura a zásobování je hračka, není nedostatek lidí, ani techniky, zatímco v Atlantiku je to složitější. Na lidi i techniku. A taky je to tu hlubší.

Od zahájení projektu uplynulo celých dvanáct let a posledních šest měsíců žiji s přestávkami v Novém Polsku, na poloostrově u severovýchodu Severní Varronie, který patřil k nejchudším distriktům nejchudších částí našich provincií. To se změnilo s projektem podmořské těžby. Stovky podnikatelů přineslo svůj kapitál, stovky a tisíce rodin se stěhují do tohoto distriktu, milióny a milióny denárů proudí do výstavby silnic, cest, skladišť, přístavů a rafinérií napříč místem, po kterém ještě nedávno neštěkl ani pes. Tam, kde bývala pustina, jsou dnes vidět rozestavěné a rostoucí konstrukce průmyslových závodů a velkokapacitních rafinérií i skladů, ne nepodobném ocelovým pavoukům. Stačilo tři roky od oznámení zřízení těžařských podmořských stanic jen pár stovek mil od břehů Nového Polska a distrikt se rozrostl z dvou na deset miliónů obyvatel.

Na jednu stranu chápu proč. Peníze. Na druhou stranu… zdejší počasí je naprosto příšerné.

Často prší, jsou divoké přeháňky a vlnobití, jindy je celé místo zasaženo skoro neprostupnou mlhou, ale prakticky vždy je tu chladně a zataženě. Šedivá barva mraků je nedílnou součástí zdejšího podnebí. Ne jinak je tomu i dnes, kdy se nacházím v jednom z nových přístavů a čekám na ionoptéru, která mě dopraví na těžařskou stanici.

První zdejší stanici, a již dvanácté stanici, která je zbudována a bude uvedena v provoz. Tedy, až provedu inspekci zařízení a předám pověřovací listinu. O Novopolské stanici vím, že je soukromá a nějakým způsobem funguje už pár měsíců. Kromě jednoho dozorčího inspektora a malého podílu, je stanice úplně v rukou Valerie a jejích korporátních kumpánů, ocelobaronů a kovomagnátů.

Této návštěvě však předchází hodina, kdy jsem dřepěla v betonově chladné kvádrovité budově přístavního ředitelství, kde mě tamější úředníček oblboval nekonečnou sebechválou. Mnoho jsem toho s ním nevyřešila, ale naštěstí ani o moc nešlo. Ač manažer, tak mám trochu pocit, že kdyby tam nebyl, tak si toho nikdo nevšimne a doky i továrny si pojedou sami po svém. Nakonec, po hodině, když už jsem obdržela zprávu, že ze stanice vzlétla ionoptéra, jsem náš zbytečný rozhovor ukončila a vyrazila v jeho doprovodu ven, z budovy ředitelství, aniž bych tušila, co si pro mě ještě přichystal.

„To je vtip?“ ta otázka náležela tomu, jaký pohled se mi naskytl při odchodu z ředitelství. Stovky a stovky lidí, přístavních dělníků, námořníků, obyčejných policistů, nádeníků, jejich rodin, i pouhých kolemjdoucích, se shromažďuje okolo ředitelství, mezi kontejnery, na příjezdové silnici a dalších místech, kde čekají právě na mě.

„Já to nezorganizoval. Vědí, že tu jste a čekají na Vás jako na smilování,“ vysvětluje ředitel s nuceným úsměvem. „Než přišel tenhle projekt, veškeré naše bohatství bylo ze sádrovce, lososů a vánočních stromků. Teď se konečně posuneme a přestaneme být tím trapně chudým distriktem.“

Vystupuji na vysokou lávku nad přístavními moly, kde se lid mezitím shromáždil a sleduje můj příchod. Opřu se o zábradlí a čekám, až se zdejší lid utiší. Jen na okamžik se pootočím, abych se podíval na ředitele, který se vcelku nepokryty pyšně usmívá, byť tento úsměv rychle schová, jen co si mě všimne.

„Občané naší říše, občané Nového Polska, zavítala jsem k Vám s dobrými zprávami. Můj bratr, císař imperátor Manuel, mě požádal, abych provedla závěrečnou inspekci. Tu nyní zahájím a během dvou dní dokončím. Brzy bude nejen říše, ale Vy samotní, ještě více profitovat z našeho podmořského bohatství, které vykopeme a zpracujeme k větší slávě a lepší budoucnosti,“ začne vlna krátkého, ale intenzivního potlesku. „Nové Polsko se stane důležitým zpracovatelem a překladištěm pro zásobování Severní Varronie. Budete hrát zásadní a nezcizitelnou roli při pozvednutí svého distriktu, ale i dalších částí Severní Varronie a impérium Vám bude vděčné. Pokud vše půjde dobře, užiji svého titulu despoty, abych na dobu pěti let osvobodila Nové Polsko od placení daní,“ teď už je potlesk mnohem delší, ale neméně intenzivní. Jen se trochu bojím, abych na sebe nestáhla bratrovu popularitu. Bratr není ješitný, ale lid je dost hloupý na to, aby si z nás dělal soutěž popularity jako nějaké vozataje, nebo gladiátory. „To vše s požehnáním a svolením jeho císařského veličenstva, vznešeného imperátora Manuela. Bůh Vám žehnej!“ zakončím krátký, vcelku improvizovaný a rychle splácaný projev.

Lidé dál jásají a já se otočím k řediteli. „Vy kandidujete na městského magistráta, že?“ ředitel přikývne. „Ještě jednou mě postavíte do takové situace, tak přísahám Bohu, že příště budete kandidovat v nejzapadlejší osadě severního Grónska, je to jasné?“ protože opravdu nevěřím, že se tam ten dav jen tak sešel. Někdo jim musel něco nakecat. Přesně tomu se snažím vyhnout, takže většinou téměř nikdo netuší o mých příjezdech. A tenhle bezpáteřní úředníček se rozhodl, že mě využije k předvolební kampani. Jako odvahu a drzost měl, to se musí uznat, ale je nutné jasně vymezit hranice.

Ředitelův pyšný úsměv je tedy pryč a jen letmo přikývne, než sklopí zrak. Já pak ještě chvíli sleduji, jak se lidé rozchází a podívám se k přistávací ploše pro ionoptéry na vyvýšeném plácku vedle mol. Jedna z nich na mě už čeká i s posádkou a dalším doprovodem. Ředitel mě tam nyní odvádí a já si v datapadu kontroluji, že mám všechny dokumenty a listiny. Jen občas se zastavím, abych si s někým z místních vyměnila pár zdvořilých frází, či si potřásla rukou, ale většinou to zabere jen několik vteřin. Čistě pro slušnost.

Vystoupáme po kovovém schodišti na přistávací plochu a tam mi přítomní vojáci salutují a ostatní se uklání. Snažím se o úsměv, byť stále mám v ústech hořkou pachuť ředitelova počínání. Tato pachuť a zbytečné zabývání se takovým nesmyslem pomine v jediném okamžiku. Mezi přítomnými je žena, kterou okamžitě poznám, a ona poznává mě. Před mnoha lety jsem jí potkala v Marseille, kde sloužila jako otrokyně jedné hostitelské firmy. Nyní tam stojí v kancelářském obleku a jde mi vstříc.

„Dlouho jsme se neviděli, despoto caesarino,“ řekne a opět se ukloní.

„To neviděli. To je pravda. Co tady děláte?“

„Jsem manažerka technického zásobování a administrativy SCT pro severozápadní sektor. Zastupuji společnost v Severní Varronii, Grónsku a na Islandu. Spoluřídím novopolskou, jihogrónskou a grónsko-arktickou těžařskou stanici. Jsem tu, abych Vás provedla po novopolské stanici, známé jako stanice 43 a představila Vám jí.“

„To je docela velký skok z otrokyně na manažerku.“

„Kdepak. Stále jsem otrokyní, ale jsem také výkonnou manažerkou. Nechci být neuctivá, ale počasí se zhoršuje. Můžeme vyrazit?“ navrhne a já sleduji dvojici vojáků, jak ještě do ionoptéry nakládá nějaké bedny. „Výstroj, zásoby potravin a zdravotního materiálu a stavební nástroje pro stanici. Snažíme se být efektivní a praktičtí, takže využíváme cesty nejen k Vašemu doprovodu, ale i k zásobování.“

„Velmi dobře,“ chválím s úsměvem.

„Kdybych nebyla dobrá, nebyla bych manažerkou. Jinak, jmenuji se Iliana. Tohle je Lars,“ a představí mě vysokému světlovlasému ozbrojenci s bradkou, který je navlečený v šedivé uniformě, již zpola promoklé mrholením. „Velitel bezpečnosti stanice.“

„Despoto caesarino.“

„Veliteli. Tak nasedejme,“ souhlasím a společně se vsoukáme do prostoru dlouhé nákladní ionoptéry. Procházíme přitom okolo vypnutých iontových jednotek ionoptéry, které jsou nyní potemnělé, ale brzy se rozzáří pronikavě modrým světlem. Rychlostí kilometrů za vteřinu nás budou hnát k té stanici.

Konečně se ocitám někde, kde je trochu sucho, i když kvůli bednám zásob celkem stísněno. Všichni se rozsadíme na nízkou lávku po straně ionoptéry a piloti začínají startovat. Pro hluk iontových pohonů si nasazujeme sluchátka, aby nám bylo rozumět.

„Kolik tu těch zásob máte?“ ptám se při pohledu na sudy i bedny pečlivě rozestavěné v celém prostoru a svázané k sobě řetězy.

„Čtyři tuny,“ odpovídá Lars. „Snažíme se, aby naše stanice byla soběstačná, ale tohle jsou věci, které se prostě na stanici neseženou. Nějaké to palivo, ten zdravotnictví materiál a nástroje. Potraviny se snažíme získávat z moře rybolovem. Každá taková vychytávka má cenu zlata, kvůli nákladům na zásobování.“

„Jste v plusu, nebo Vás budeme muset dotovat?“

„Jsme tam už několik měsíců v provozu, ale těžba se zatím rozjíždí,“ vezme si Iliana slovo.

„Takže jste hluboce v mínusu, že?“ dovtípím se.

Iliana přikývne „Ano, ale zlepšuje se to. Ložiska jsou větší, než se čekalo. Hlavně kobalt, titan, zemní plyn a něco málo paládia a platiny, obrovské naleziště železa. Počítáme, že do šesti, až dvanácti měsíců budeme výrazně v plusu, až pětinásobně k našim nákladům. Navíc se snažíme minimalizovat náklady.“

„Za jak dlouho budeme na stanici?“

„Je tisíc kilometrů vzdálená, takže nejdéle do čtvrt hodiny,“ odpovídá Lars a otevírá si laptop, na kterém mu nabíhají různé programy a dokumenty.

„Čtvrt hodiny. Taky fascinující. Ještě před sto lety cesta z Madridu do Nové Varronie trvala osm hodin a dnes to je asi za dvě hodiny. Svět se zmenšuje,“ řeknu pyšně a podívám se na Ilianu a Larse. „Tak povídejte,“ vybídnu je, ale nevědí, co mají říkat. „Vlastně ani nevím, na co se chci dřív zeptat. Jak se SCT a jejich otrokyně dostala na tohle místo, nebo jak funguje a vypadá Vaše stanice.“

„Co všechno víte?“

„Vlastně moc ne. Na korporátně vlastněné stanice se vztahuje celkem dost obchodních tajemství a císařská vláda respektuje soukromý sektor, než dojde na inspekce jako je právě tato. Jaký model stanice to je? Modulová, nebo zastřešená?“

„Hybridní,“ překvapí mě Iliana. „APK, který je majoritním vlastníkem stanic, a pod který jako technický a zásobovací subdodavatel spadá i SCT, má poloviční podíl na těžbě v Arktidě a Severním ledovém oceánu. Druhou polovinu má Imperiální obchodní společnost, potažmo dvůr. Bylo rozhodnuto přistoupit k modernějším a adaptabilnějším řešením zdejší situace z hlediska geologie a geografie. Ten terén není příliš přístupný. Ani modulová, ani zastřešená verze stanice nám sama o sobě nevyhovovala kvůli velkým útesům, takže hlavní část stanice, velitelství a obytné sekce jsou modulové a těžební oblast se šachtami je zastřešená. Hybrid, který nám umožňuje efektivnější expanzi těžby.“

„Co personál stanice?“

„47 lidí, včetně nás, co jsme tady a 6 androidů. Ti jsou permanentně umístění v těžební části a brzy přibudou další, aby se těžba navýšila. Pošlu Vám na datapad personální složky našich lidí. Stanici řídí Samuel Kann, další manažer a obchodník, byť má přehled o metalurgii. Já dohlížím na koordinaci našich stanic, komunikaci s císařstvím a korporací a zásobování nevojenským materiálem. Lars dohlíží na bezpečnost stanice a zásobování vojenským materiálem pro jeho ostrahu.“

„Co energie? Pokud používáte zastřešení, musíte mít vysokou spotřebu.“

„Dost vysokou. Máme solární panely, ale ty jsou ve zdejším podnebí na dvě věci. Větrné elektrárny jsou naopak skvělé. Disponujeme i malými modulárními jadernými reaktory a podařilo se nám zbudovat geotermální vrty, takže energetické i tepelné zásobování je stabilní a nízkonákladové.“

„Dobrá práce,“ chválím. „A co Vy?“

„My?“

„Vy konkrétně. To byla první otázka. Jak se otrokyně stala výkonnou manažerkou?“

Iliana se usměje. „Pár měsíců po konferenci v Marseille získala SCT kontrakty s armádou a námořnictvem v Janově a Marseille na zásobování. Společnost začala budovat pobočky a sekce zaměřené na logistiku, transatlantický obchod a mořské plody. Od toho byl postupně už jen krůček k účasti na těžařských projektech jako subdodavatelé. A já? Ze služebné a hostesky jsem se propracovala na organizátorku setkání těžařů, z organizátorky setkání a konferencí na obchodní zastupitelku, vystudovala jsem právo a začala jednat jako prostředník SCT s IOS a APK.“

„Svobodu jste nedostala za Vaše služby?“

„Odmítla jsem. Kdybych se stala svobodným občanem, musela bych platit daně. Takhle jsem v šedé zóně,“ chlubí se vcelku nepokrytě. „Dostávám odměny za vykonané služby a nemusím nic odvádět na daních,“ koutkem oka vidím, jak nad tím Lars kroutí hlavou. „Jediné, co jsem si vyhandlovala, je že mám rozmnožovací právo, včetně toho, že mé dítě bude svobodným občanem a nezdědí status otroka.“

„Gratuluji.“

„Děkuji.“

„Co velitel základny Kann?“

„Setkáte se s ním, ale za sebe mohu říci, že je to vysoce kompetentní pracovník, neúnavný dříč, který si z té stanice udělal životní dílo. Bývá dost nedůtklivý, když mu stanici, někdo kritizuje, ale je pravda, že tam není moc co kritizovat. Mimochodem, čistě ze zvědavosti, jak to vypadá s jednáními se sekretářem životního prostředí? Chci říct, že současný sekretář je ještě horlivější v otázce ochrany životního prostředí.“

„To bych Vám neměla říkat.“

„Víte co. Bylo by dobré se připravit na to, kde budeme moci operovat, a kde ne,“ vyzvídá a Lars protočí oči v sloup.

„Fakt si na to musela jít takhle napřímo?“ zeptá se jí podrážděně.

„Za zády vyzvídat nechci, tak zkusím přímý a upřímný přístup,“ brání se Iliana. Docela absurdní, ale možná jí to vyjde.

„Nemohu Vám to říct. Je to ve fázích jednání a zbytečně bych mohl vzbudit naděje odpůrců těžby v oblasti Patagonie, mysu Dobré naděje a Guinejského zálivu, což určitě nechci,“ odpovím a Iliana se usměje.

„A já tuto odpověď určitě nepřetlumočím našemu vedení.“

„Jsme tu,“ řekne Lars a jeho slova jsou potvrzena citelným zpomalením ionoptéry, která se blíží k cíli. Ke stanici 43, okolo které nyní prolétáme. Podívám se z okénka, abych viděla, jak bude vypadat moje nové přechodné bydliště.

Rozhodně na hladině moře to žádná sláva není, v podstatě jen platforma. Šedivá směs několik vyvýšených ocelových plošin s budovami, schodišti, nebo mosty, které bičuje déšť i vlnobití, ale jsou chráněné kovovými ohradami. Vidím přistávací plochy, pár modulových budov s vysílací věží, větrnými elektrárnami a solárními panely. Srdce stanice je hluboko pod hladinou.

Přistáváme na západní plošině a okénkem vidím, jak z hlavní budovy vychází dvojice mužů, kteří si zakrývají hlavy před sychravým počasím, ve kterém nejspíše brzy promoknou. Jeden je spíše menší, v modré uniformě, druhý je urostlý černoch v zelené uniformě. Oba nás vyhlížejí.